Reinvenční zpověď

Zjistila jsem, že s tou mou přesyceností informacemi a virtuálním světem je to vážnější, než jsem myslela.

Pořád jsem přemýšlela, proč mi dělá takový problém přejmenovat a předělat blog, a taky proč s panem M. tak moc prokrastinujeme ohledně řešení naší dovolené na Bali. Vždyť začínat něco znovu a jinak mě vždycky bavilo a je tolik možností, z čeho si vybrat, a Bali? To je přece naprostý sen a je svým způsobem šílené a úžasné, že se k něčemu takovému reálně chystáme. Tři týdny na Bali? C’mon! Moje někdejší já by se zbláznilo nadšeností. Tak proč z toho to nynější má spíš depku?

Vůbec jsem si přitom nedala dohromady, že ty dvě krize by spolu mohly souviset.

Mám jistě i jiné důvody, proč být z obojího rozmrzelá, ale faktem prostě je, že jsem totálně otrávená vším tím současným boomem travel blogů, travel vlogů a vůbec té neskutečné mánie okolo cestování, dovolených, sportovně aktivního života v zahraničí, hikování atd. atd. Byly časy, kdy jsem v tom svém relativně malém rybníčku byla pomalu jediným podivínem, který měl co říct k životu v zahraničí. Čím víc jsem se setkávala se zahraničními nomády, tím ví jsem přemýšlela, že i já bych chtěla mít takový blog, tedy takový opravdu zaměřený na to cestování, aby se tomu dalo říkat taky travel blog. Přišlo mi to děsně cool a měla jsem takovou vysněnou představu, že bych tomu svému rybníčku mohla dodávat kuráž, aby taky někam vycestoval, a informace, co a jak.

Jenže jsem vždycky tak nějak cítila, že to asi moje doména nebude, protože přece jenom necestuju až tak moc, a až tolik toho nezažiju. Jsem možná obeznámena se životem expata, ale cestovatel ze mě vyloženě asi nebude.

A pak to přišlo – doba mě předběhla. Občas se objevil jeden, dva, tři blogy dalších holek, co byly v zahraničí, a začínal se z toho stávat trend. Asi mě mohlo napadnout, že to postupem času nabere mnohem větší obrátky, ale prostě mě to nenapadlo – podcenila jsem jak to, nakolik se rozjede vůbec mezi mladými Čechy cestování po zahraničí, tak to, kolik bude blogerů. Myslela jsem si, že spíš pofrčí youtube, když už, ale že se vyrojí tolik nových (a skvělých) travel blogů, to jsem prostě nečekala a nijak zvlášť jsem se na to tudíž nepřipravila.

A o zahraniční scéně nemluvě. S tím se zkrátka vážně nedá nic dělat – když někdo hltá blogosféru tak, jako já, a stráví tolik času čtením článků, tak se asi nevyhnutelně dostane do bodu, kdy se toho zkrátka přežere a už neví, k čemu to vlastně všechno bylo.

Načetla jsem tolik stovek článků o tom, jak mít ten či takový blog. Tisíce článků spojených s cestováním – co, kam, kde, za kolik, tipy, nápady, nevynechejte, 10 míst, která MUSÍTE navštívit, 7 triků, které MUSÍTE znát, a ve spojitosti s tímhle trendem číslovaných nadpisů a všeho, co musíte zažít a nesmíte vynechat, ve mně vyrostl k tomuhle všemu odpor a beztak už dávno nevím, co jsem se všechno fantastického dozvěděla, takže k čemu to bylo dobré? Každý další takový titulek mě nasere a pomalu vyhledávám ty, které se tomu naopak vyhnuly – navzdory všem návodům, které tvrdí, jak je důležité právě takhle články pojmenovávat. Ok, až si budu něco konkrétního potřebovat vyhledat, bude se to hodit, ale číst tyhle hlody dopředu, to pro mě už ztratilo smysl a musím s tím přestat. Nepotřebuju inspiraci, kam cestovat, ani rady. Až to přijde, pak to budu hledat a bezpochyby najdu.

Když jsem se před pár dny naštvala a sedla si k hodinovému brainstormingu ohledně nového názvu pro tenhle blog, byla jsem odhodlaná do toho konečně praštit a klidně i změnit název domény, když bude třeba. Chtěla jsem změnit přístup a kdovíco všechno. A víte co? Přišla jsem určitě bezmála na stovku lákavých názvů, a dala jsem dohromady i několik verzí nového designu, jak jsem si ho před nějakou dobou představovala, a nic z toho mě už teď nebaví.

Už je to strašně dávno, co jsem se nadchla pro nějaký nový design, změnu, úpravu – dřív mi stačilo změnit něco malého a byla jsem z toho paf, vždycky mě to nalilo novou vášní a radostí z blogování a nemohla jsem se dočkat, až v tom novém kabátku vyvěsím nový článek. Teď už tohle nějak nemůžu najít a říkám si, že jsem možná vážně překročila hranici, kdy už jsem toho prostě viděla i slyšela moc. Už se nenadchnu.

A děsně mě sere, jak se z toho cestování stala na mnoha frontách soutěž. Jako by všechno byla soutěž. Už to není jen kdo kam pojede, už je to o tom, jak moc si to užije, ve smyslu, kolik toho stihne, jak cool budou ty zážitky, a hlavně jak skvělé bude mít z toho všeho fotky a videa. Kdo byl měsíc v Číně – nuda. Kdo byl dva týdny v Číně a udělal o tom epický vlog – rulez. Musí to být luxusně sestříhané, se skvělou hudbou, musíte vypadat dokonale, sexy, mít perfektní postavu (protože jste samozřejmě kromě cestovatele taky děsný sportovec, vegan a propagátor vůbec zdravého životního stylu a sluníčkového myšlení), musíte být každou chvíli někde jinde a furt o tom psát, musíte vydávat e-booky a mít sponzory a blah blah, well fuck you.

Já si prostě říkám, že už toho bylo dost. Dost sraní se s designama, dost psaní o hovnech, dost snažení se být něčím, čím asi nikdy nebudu. Možná nikdy nepřijdu na to, jak správně světu poskytovat to málo, co jsem se naučila, tedy správně na to, abych z toho třeba něco utržila. Asi nikdy nebudu mít tak super fotky, aby si z toho každej sednul na prdel a chtěl si ode mě koupit jakoukoli kokotinu s logem, kterou mu nabídnu. Svůj e-book si nejspíš taky nechám pro sebe, protože nedopadnul tak, jak jsem si ho představovala, a tak, jak je, mi mnoho smyslu nedává. Možná někdy za pár let budu mít lepší foťák a bude to vypadat jinak. Možná někdy napíšu něco trochu jinýho, než jak jsem zamýšlela – ono je to stejně fuk, tak jako tak jsem ho neměla v plánu prodávat, měl to být dárek pro vás prostě jen tak. A milník pro mě, že jsem zvládla to, co teď zjevně zvládá každej „pořádnej bloger“. Jenže já mám holt tu smůlu, že mi vadí poskytovat duplicitní informace. Nesnáším psát články o tom, co si stokrát přečtete někde jinde. Jasně, na x věcí má člověk vlastní názor a vlastní zkušenost, ale jak si pomalu to samé přečtu od kvant druhých lidí, tak už prostě nemám chuť o tom psát totéž taky. Ani kvůli tomu, že je to u nich v angličtině a vy jí třeba nerozumíte. Prostě mi tohle nikdy nešlo, a tak asi nakonec stejně dopadnu tak, že tyhlety generické články a how-točka psát zkrátka nebudu (pokud mi něco echtovního jó nevytryskne z mozku), vykašlu se na to a přestanu se snažit o nějaký geniální název čehokoli, přestanu se snažit honit za vizí, kterou beztak násilně nesplním, prostě se na to vykašlu a budu konečně zase jen chvíli sama sebou.

Budu Em, budu si podle nálady a nenuceně psát o tom, co mě zrovna napadne, a pokud mě nebude napadat nic převratného (vy nemáte páru, kolikrát já něco napíšu a pak si řeknu, že to je sice fajn plkání, ale nic světoborného, a tak to prostě nezveřejním), tak tu prostě nic nebude.

Domnívám se ostatně, že blogy jako takové brzo dosáhnou obecně vrcholu, z těch cestovních plků taky přestane být taková móda a všechno se bude hodně měnit. Ti, kteří z toho chtějí něco vytřískat, se budou muset hodně přizpůsobovat mobilům, protože čím dál tím víc lidí to čte právě na nich, možná upadne důležitost komentáře, ostatně už teď znám blogery, kteří komentáře úplně vypnuli, a já takhle dopadnout nechci.

Nechci potit články tak, aby to odpovídalo všeobecně uznávané šabloně. Chci zase psát tak, jak jsem to dělala dřív, od srdce, a možná bych si měla najít něco, na co nadávat, protože to mi vždycky šlo nejlíp 😀 Na druhou stranu se ovšem hodně snažím takovým člověkem už nebýt. Nechci řešit sračky a  věci, které pro mě dřív byly důležité, už dneska buď důležité nejsou, nebo zkrátka došly do bodu, kdy už se mluvením opravdu nic nezmění. Už je to pasé a je třeba to nechat jít. A jelikož to asi platí o více tématech, jimiž jsem se dřív zabývala, možná i z toho jsem celá taková nervózní. Nejen, že nevím, co bude s mým životem v příštím roce. Nevím, kam se fyzicky poděju a co budu dělat. Nevím, jaký směr všechno nabere. A nevím ani kam budu směřovat jako bloger, když pustím tu myšlenku, kterou jsem doteď měla jako mustr.

Neumím si představit, že bych s blogováním měla přestat, to se nebojte. Ale asi potřebuju nabrat nový vítr do platech, nějakou pro mě novou tématiku, znovu se pro něco nadchnout. Možná bude lepší omezit slova, protože mám pocit, že jich bylo řečeno už dost.

Člověk to furt ze všech stran hltá, řeší neuvěřitelný věci, pak se jedete projet ven na kole a před váma nějakej dravej pták nese kořist. Jedete jeho směrem, takže ho nakonec vyplašíte a ta ubohá kořist zůstane ležet na silnici. Přijedete blíž a on je to malej holoubek. Vyděšenej, pocuchanej, krvácí. Sedí jako pecka, ani se nehne. Urvala jsem u silnice hrst listí a trávy, abych ho pokud možno moc neovoněla člověčinou (třeba má ještě poblíž rodiče) a vzala ho do dlaní, abych ho aspoň poponesla na louku, aby ho něco zbytečně nepřejelo.

Chviličku se mi na rukách nehýbal, pak se ale vzepřel a chtěl mi ulítnout. Ještě v něm je kuráž, ještě to třeba rozchodí, byť by to asi vyžadovalo nějaký den se někde schovávat. Možná ho nakonec uloví nějaká kočka, co já vím. Ale člověk, jak vidí ty vyděšený oči, šok, a pak oklepání se a odhodlání to ještě nevzdat, si říká, tohle je život. Tohle je něco opravdovýho. Tohle bychom měli dělat pořád – zapomínat na to, kdo jsme a kam jsme mířili, a nechat se strhnout situací, kdy můžeme někomu nebo něčemu pomoct. Cele se oddat řešení jejich problému, cele se nabídnout k jakékoli pomoci. V tu chvíli se vypne ego, člověk se nevědomky ocitne v přítomném tranzu a když je po všem a už nemůže udělat víc, tak cítí, že je mu dobře u duše. Ne u ega – to přijde až za chvilku, kdy si začne říkat „To až povím!“. Ale nejdřív ta duše.

Já se snažím na svém egu a jeho umoření pracovat už nějakou dobu. Jenže se mi do toho vždycky pletlo virtuální ego. A nedělám si iluze o tom, že bych se ho dokázala v dohledné době zbavit, ale možná je tahle krize příležitostí právě pro to, začít konečně pracovat i na umoření právě tohohle ega.

Vzhledem k tomu, kolik času jsem strávila jeho pěstováním a podporováním, tohle ještě bude zábavný. Ale konečně mám zase jednou pocit, že směřuju k něčemu opravdovému, důležitému, a hlavně k něčemu, v čem není žádný závod a soutěž. Tohle je čistě můj projekt a celej ostatní svět se může jít bodnout.

Edit 14.8.: Taky milujete, když se natruc rozhodnete, že už se nebudete snažit, a ono to zrovna přijde? Tedy ne že by to nové logo bylo něčím převratné, ale to je právě to – řekla jsem si, že se o převratnost prostě snažit nebudu, něco tam dám a uvidíme. A vida, ono se mi to líbí.