Vítejte v Absurdistánu aneb historka z letiště

Bývaly časy, kdy jsem na blog okamžitě vyblívala jakoukoli větší bláznivinu, co se mi stala, hlavně tedy co do kontaktu s byrokracií, s debily, no prostě s aparátem či systémem, chcete-li. Dneska už to moc nedělám, hlavně asi proto, že mám pana M.. Když nás někdo vytočí, tak si to řekneme vzájemně, seřveme ta mobilní zařízení, která máme mezi sebou, když nejsme zrovna pospolu, no prostě vypovídáme si to, poplácáme jeden druhého po ramenu, zakroutíme nad tím hlavou a jede se dál. Už to není jako že bych v sobě měla tlak a muselo to ven, do virtuálního éteru, a taky jsem už o dost starší než jsem bývala a u lecčeho už vím, že to nemá smysl řešit a rozčilovat se nad tím.

Stárnu… 😀

Ale ten dnešek, to zase po nějaké době nemělo chybu a o to se musim podělit, ať si zase jednou připomenete, až vás bude něco srát, že nejste sami. A hlavně si musim zanadávat na nějakou pani Fousovou, kterou jsem ani nepoznala naživo a už vim, že je to kráva.

To bylo tak…

Pan M. si objednal balíček z Kickstarteru. Nebylo to poprvé, ale poprvé se mu stalo, že se mu balíček zasekl na celnici a bylo třeba ho proclít. Co přesně to znamená a k čemu to je, to se mě neptejte, já to vidim tak, že to je nějakej nesmyslnej byrokratickej úkon, kde se vám zdrží zásilka, vy pro to musíte někam jet a zaplatit třeba nějakej poplatek. V normálním světě by stačilo zaplatit něco po netu a zásilka by vám došla, ale u nás ne, člověk musí dojet někam na letiště, protože asi nikdo nemá nic jinýho na práci než jezdit přes celou Prahu kvůli blbý celnici… Ale ok, to ještě dokážu překousnout.

Pan M. obdržel v e-mailu číslo zásilky, přesněji Shipment number (nevím, jaký rozdíl je mezi ním a Tracking number), a nějaký kontakt. Přes ten se zkontaktoval právě s tou paní Fousovou, která mu po mailu vysvětlila, že tedy ty zásilka se musí proclít, což znamená, že si pro ni musí buď dojet na letiště do budovy Skyport, kde to zaplatí, oni mu to dají a bude, nebo že si to může nechat proclít a poslat od nich, a za to že zaplatí 700,- Kč.

Tak platit sedm stovek za nějaké razítko a podpis, nebo kvůli tomu jezdit do Prahy pro něj vůbec nepřipadalo v úvahu, takže bylo domluveno, že to s povzdechem udělám já. Já tím sice taky zabiju čas a energii, protože letiště fakt nemám zrovna u baráku a blbě se tam jede, ale ok. Pan M. se ještě jako debil několikrát v mailu opakovaně ptal, jak to bude probíhat, kolik to bude stát, co k tomu potřebuje zařídit, když to za něj bude vyzvedávat někdo jiný, a bylo mu stručně na několikrát odpovězeno (ke konci už caps lockem, tedy asi napruděně, ale co naplat, když pani F. zjevně neumí buď číst nebo normálně odpovědět napoprvé). Celkově to prostě neměl být velký problém, měla jsem tu zásilku normálně dostat.

Takže samozřejmě realita byla nakonec diametrálně odlišná.

Táta měl zrovna nějakou dobrou náladu, tak se nabídl, že mě tam doveze, že stejně nemá co dělat. Ok, myšlenka, že když už se tam potáhnu, tak aspoň pohodlně autem, byla příjemná. Dojeli jsme tedy (zasekaná Praha, víc vám k tomu neřeknu), zmáčkli čudlík na závorách a dozvěděli se, že za parkování před Skyportem zaplatíme 50,- korun za hodinu. Ok, to si pan M. kdyžtak zaplatí, co se dá dělat. Jedeme dovnitř, parkujeme. Vybavená ofocenou občankou a plnou mocí od pana M. se vydávám do Zákaznického centra a tam pár vteřin brejlím na číselný automat, než mi nějaký pán řekne, že mám zvolit položku Import. Už v tu chvíli se vztekám, proč to tam nemůžou mít nějak líp označené. Import zní vznešeně a oficiálně a určitě ne tak blbuvzdorně a lidsky jako třeba „Výdej zásilek k proclení“ nebo tak něco.

Pani u okýnka je milá, ale skrz mé Shipment number zásilku nenachází. Vysvětluje mi, že to má vůbec divný formát, že to jejich číslo má mít úplně jiný a že ten e-mail, co jí ukazuju, neposílali oni. Táže se mě, jestli to nešlo přes DHLko nebo PPLko, což nešlo, a jestli máme ten formulář, oznámení, co nám mělo přijít od nich. Volám panu M. a konzultuji, načež paní odpovídám, že žádný formulář od nich jsme nedostali a už vůbec ne poštou, jen ten anglický mail přímo od té firmy, která to doručovala, sděluji jí název té firmy, jméno paní F. a dodávám, že ta paní F. panu M. řekla, že je to k vyzvednutí tady v té budově a že podle ní mělo stačit říct tohle čístlo, a že sem proto jedu. Paní z přepážky říká vydržte, jde si zavolat a následně mi oznámí, že mám jít nahoru do třetího patra, dveře číslo XY, tam že sídlí ta přepravující firma a že tam o mně vědí. Tedy děkuji a jdu do toho třetího patra s nadějí, že s příštím člověkem snad bude lepší pořízení a že už za chvilku půjdu pryč.

Klepu na dveře, ujme se mě mladý pán v nějakém svém kanclíku, mám divný pocit, že jsem někde, kam se normální zákazník nemá dostat. Pán se ptá na číslo zásilky, znovu tedy jemu diktuji a hle, najednou zásilka existuje. Pán se trochu zaráží a říká mi, že ta zásilka tady není, že je na celnici a musí se vyclít. Dívá se na mě, jako by čekal nějakou reakci, a já po pár vteřinách zaraženě kývu, že samozřejmě, a co že to prosimvás znamená. Z nějakého jeho dalšího vysvětlování pochopím, že je to asi něco děsně složitého, pán mi oznamuje, že to má v paži paní Fousová, a že ta už tu dneska není a mám si přijít nebo zavolat zítra po čtvrté nebo tak něco.

Čumím na něj jako jestli nespadl z višně. Jedu sem třičtvrtě hodiny Prahou a dole na mě čeká tatínek, platili jsme padesát korun poštovné a už teď mi zabralo minimálně dvacet minut, než jsem se vůbec dostala k němu. Rozhodně nemám v plánu jezdit sem znovu. Pán ještě říká, že neví, jak na tom ta zásilka je, a třeba to ta paní Fousová už udělala, a že jí zavolá. Tak tedy učinil a pak mi říká, že tedy ne, musí se to vyclít, a jestli s tím mám zkušenosti. Už extrémně vystresovaně odpovídám, že rozhodně nemám, načež on s trochu vyjeveným pohledem říká, že to pak je naprosto pasé a že to nemám vůbec šanci dát.

Sedím tedy na té židli jako hromádka neštěstí a už vůbec nevím, co mám dělat. Vysvětluju mu, že podle všech dostupných informací to mělo být něco celkem jednoduchého a že jsem naprosto netušila, že v tom bude nějaký háček, pán říká, že ta paní F. to panu M. musela vysvětlit, což ovšem rozhodně neudělala. Kdyby pan M. tohle tušil, tak mě tam vůbec neposílal. Pán se zdá být celkem s rozumem v koncích. Říká mi, že to tedy mohu zkusit, ale že podle něj to vůbec nemůžu dát, když tomu nerozumím. Jde mi vytisknout nějaké formuláře a dokumenty a vysvětluje mi, kde je ta celnice a jak se tam mám dostat. Když ten obšírný popis slyším, znovu beznadějně vylítávám, že co je to za nesmysl, vždyť nás poslali sem do téhle budovy, tak proto tu přece jsem, a že na mě dole čeká ten táta a já tady nebudu běhat po celém letišti, procházet nějakým dalším labyrintem chodeb a s někým někde něco vyplňovat, když se teď dozvídám, že takové proclení zjevně probíhá pomalu jako pohovor (pán použil slovo „jednání“) a kdovíco se tam musí vyplňovat. Stejně bych nic nevěděla a musela volat panu M., takže vyjadřuji svou nešťastnost nad tím, že jsme si mysleli, že ten poplatek 700,- je prostě jen nějaký nesmyslný poplatek za nějaký podpis a razítko, a že kdybychom věděli, že si to normální člověk zjevně nemůže udělat vůbec sám, tak by to pan M. zkrátka radši uhradil a k tomuhle by vůbec nedošlo.

Pánovi je mě asi líto, nebo si možná myslí, že jsem úplný mimoň, každopádně pro mě už nemůže nic jiného udělat, tak si přejeme hezké Vánoce, já odcházím a volám panu M., který není schopen pomalu slova a já i přes ten telefon u ucha vidím, jak na druhé straně kroutí hlavou.

Později mi ještě sděluje další detaily svého postupu předtím, než mě tam poslal – dostal totiž od té paní F. nějaká dvě čísla, kam si má zavolat, někam na to celní. Tak tam volal, několikrát, a nemohl se dovolat, takže to o pár hodin odložil a pak zavolal znovu. To už mu to někdo na tom jednom čísle zvedl, pan M. se představil a otázal, jestli se dovolal na to celní, pán na druhém konci mu řekl, že ano. Pan M. mu tedy nadiktoval číslo zásilky a stručně nastínil problém, a že si to chce tedy vyzvednout a zaplatit. Pán na něj začal do telefonu hulákat, že on nemá jako vůbec čas se něčím takovým zabývat, že se snad dovolal na nějaké protidrogové či co, a že mu to hledat nebude. Pan M. se zaraženě snaží vysvětlit, že mu toto číslo bylo dáno a že tedy chce vědět, kam má volat, a ať ho pán aspoň nasměruje.

Dál už nevím, jak to bylo, no ale myslím, že pro udělání si obrázku o tom, jak tenhle náš báječný český aparát funguje, to bohatě postačí.

Zásilku jsem tedy nedostala. Pan M. si to bude muset vyřešit sám po mailu a zaplatit těch směšných 700,- navíc. Já jsem se ještě cestou ven přinasrala, protože na parkovacím lístku nebylo žádné info o tom, kde se to vlastně má platit, a nikde nebyly automaty jako je mají přímo třeba na letišti. Vzpomněla jsem si, že v tom zákaznickém centru vevnitř bylo okénko Pokladna, tak jsem znovu vyběhla z auta, vystála si vevnitř malou frontu a zaplatila – naštěstí to bylo ono – a pak jsem se spěšně vrátila zpátky do auta, abych to stihli – netušila jsem, jestli už nepřetáhneme.

Pak jsme strávili další skoro hodinu na cestě domů, protože na magistrále byl samozřejmě neuvěřitelný štrůdl.

Nemůžu za prase pochopit, jak je možné, že lidi v jiných zemích, kteří si objednávali totožné zboží, tyhle problémy naprosto neměli. V jejich případě (pan M. to ví z diskuse na Kickstarteru) stačilo prostě přijít, zaplatit, a nazdar. A nemůžu ani pochopit, proč ta paní Fousová není schopná člověku po těch x mailech i telefonátech říct, že je to proclení tak komplikované, proč ho poslala do naprosto jiné budovy, proč… no prostě co já se budu rozčilovat, seřvali jsme zase pak oba ty telefony mezi sebou, abychom to ze sebe dostali, pan M. napsal podle mě až příliš stručný a milý e-mail paní Fousové s tím, že jak je možné, že jsem tu zásilku nedostala (já bych byla o hodně detailnější ve svých dotazech), a teď tedy uvidíme, co ona na to. Podle mě je ta paní naprosto pitomá a celý tenhle systém je totálně k posrání. Pan M. určitě nebyl prvním ani posledním člověkem, kterému něco skončilo na celnici, tak když už se to děje, tak mají být příslušní kontaktní lidé jako ona povinni mu říct nebo ho odkázat někam, kde se dozví, jak přesně ten proces probíhá, že je to tedy tak složité, že to normální člověk „nemůže dát“, a případně mu tedy doporučit, aby si těch 700,- zaplatil, protože to on přeci doprdele nemůže vůbec vědět! Dle mého názoru by ten poplatek jako kompenzaci za tohle všechno měla zaplatit ona sama a ještě přidat omluvu, ale je mi naprosto jasné, že se dočkáme tak maximálně dalšího arogantního e-mailu bez jakéhokoli inteligentního pokusu o konverzaci – já nevím, proč, ale je strašně časté, že se s někým snažíme po mailu domluvit, pokládáme naprosto jednoduché otázky, a ten člověk na ně prostě neodpoví a místo toho pošle nějakou naučenou frázi, která se většinou toho našeho dotazu vůbec netýkala. Tohle se nám stává tak často, že už pak člověk opravdu propadá zoufalství a nihilismu a radši už si po netu vůbec nic neobjednává a nedomlouvá, protože to prostě ve spoustě případů vůbec nejde, ačkoli jste si mysleli, že to bude otázka maximálně dvou vyměněných e-mailů. To je jako by ty veškeré konverzace byly protlačovány skrz nějaký „filtr absurdnosti“, asi jako tichá pošta, kde z toho na konci vyleze něco úplně jiného, než co do toho vlezlo, a vám nezbyde než pokrčit rameny a odstěhovat se do jiného státu.

Paní Fousové tedy přeji krásné Vánoce a doufám, že jí aspoň zaskočí hrášek nebo tak něco, nebo že jiným způsobem zafunguje karma a zkazí jí den alespoň tak, jako ho ona zkazila mně, panu M. a tátovi. A pak se mi divte, že se zas nemůžu dočkat, až z tohohle debilního státu na ten rok vypadnu.

P.S.: A mimochodem tohle nebyla zdaleka jedná bláznivina, co se mi dneska stala k nadávání, ale zas vás nebudu zahlcovat, ten zbytek jsou spíš takové menší mindfucky a nepochopitelné technické nefunkčnosti… zas nemusíte vědět všechno.