Lazaret, deštivo, Murphyho zákony a snídaně i oběd do postele

Náš první samostatný týden nakonec stál za to. Zpočátku se zdálo, že snad nebudeme mít (nebo alespoň já) skoro nic na práci, jakmile nám ale odjeli mentoři, ukázalo se, že to nebude zase tak žhavé, alespoň ze začátku.

Co se podle „oficiálního rozpisu“ dělá jednou nebo dvakrát týdně, to já dělala zatím skoro denně, protože mi to tak prostě přišlo zapotřebí, a vytírejte jednou týdně, když je v kuchyni neustále našlapáno. Prokletím cleanera, co si prošel tvrdou školou Tresco ostrova, je navíc oko pro absurdní detaily, které normální lidi neřeší (a určitě ne když už to mají za pár), takže místo lehkého šudlání se zatím věnuju spíš skoro až jarnímu úklidu, dle svého zvyku umývám zdi a lišty, které jsou samozřejmě zaflákané a zahamtané a jakmile si toho začnete všímat, už to nelze nevidět a nečistit… a taky jsem permanentně zavalená prádlem, kterého jako by bylo nějak víc než normálně – no určitě je ho mnohem víc než minulý týden, zrovna jako naschvál.

Každý večer (kromě pondělka) jsem měla na starosti tradiční rutinu připravování večeře pro děti, pomáhání s úkoly, hraní si, koupání atd., což nakonec vždycky zabralo alespoň dvě hodiny, ale byly i delší večery. V pátek jsem si plánovala den o mnoho lehčí, úklidu bylo ostatně jen trochu, jenže nakonec bylo stejně všechno jinak, a tak jsem sobotu z většiny zabila v posteli, zmožená nejen od nachcípání, ale prostě celkově tak nějak úplně nepochopitelně vyčerpaná. Snad poprvé v životě jsem vážně neměla sílu vstát, až mě to děsilo.

Začátkem týdne, tedy hned po odjezdu A. s L., jsme zdárně začali se stěhováním nábytku a s renovací prostor, ale záhy jsme na to prostě přestali mít čas, takže jsme pak celý týden obcházeli krabice, co stály uprostřed místnosti (lol, pořád vlastně stojí), v kuchyni byl navíc skoro celý týden bordel od vysypané skříňky s uklízecími prostředky, do níž od minulé neděle kapala trubka a ty věci nebylo kam jinam dát. Instalatér na to měl přijít už v úterý, ale z nějakého důvodu si asi řekl, že to počká do čtvrtka, takže tak.

No a „dařilo se nám i pracovně“. Že člověk ze začátku tak úplně neví, co a jak, nebo to ještě nemá zapsané v hlavě, to je normální. Ale nevím, proč nás musí pořád tak pronásledovat Murphyho zákony, to už je vážně na hlavu.

První týden, chcete se předvést a co nejlíp zapsat. Takže, samozřejmě, hned při prvním koupání dětí si nevšimnu, že kohoutek je přepnutý na sprchu, zvesela ho naplno roztočím, sprchová hadice, na něm zavěšená, vyletí, a porcelánové madlo na něm neustojí třískanec o vanu – kousek se ho uštípl. No paráda, taková relikvie a já to musim hned rozflákat 😀 Ale zachovávám klidnou hlavu, to se stává, a krom toho všechno jde nějak opravit. Hned sedám k internetům a googlím sety na opravu odřených van a podobně.

Otřísklá hadice, Darcey si hraje s mým mobilem, úkoly s Georgem, Hector, venčení a Trigger s míčkem

O den nebo dva později mě ráno zničehonic začalo bodat v kyčli, když jsem s tou nohou nějak pohnula nebo na ni nedejbože stoupla. Aniž bych učinila jakýkoli divný pohyb předtím, prostě se to najednou rozhodlo, že mi to vylepší den, a postupem času se to zhoršovalo, takže k večeru jsem už pajdala jako zvoník od Matky Boží, a šéfka se na mě dívala značně poplašeně. Vzhledem k tomu, že celý týden jsem brutálně nachlazená, muselo to působit jako vývoj špatným směrem.

Téhož dne jsem venčila psy, a když jsme se vrátili domů, zjistili jsme, že si ten větší, Hector, nějak nepěkně urval dráp na malíčku zadní nohy. Má ho úplně zlomený, vytrčený ven, a ačkoli nekňučí, vypadá dost posmutněle, trochu se třese a rozhodně se víc lísá než obvykle. Voláme tedy šéfce, načež je rozhodnuto, že máme psa vzít na veterinu, aby mu to tam uštípli, ať si o to nezavazuje.

Inu dobrá, nasadíme GPS, psa naženeme do kufru a pan M. na to šlape, co to dá, protože máme domluvený čas, kdy tam máme být, a je to jen tak tak. GPS moc nepomáhá, trochu bloudíme a připadáme si jako na Bali – tam je vám taky adresa a PSČ často k ničemu.

Nakonec to najdeme, ovšem se zpožděním, tak se vyvalím z auta a pajdám ke dveřím se psem, zatímco pan M. parkuje. Zbytečně se honíme, jak záhy zjišťuji, neb sestřičku vůbec nevzrušuje, že naše schůzka měla začít už před deseti minutami. Inu dobrá, mně je to koneckonců taky celkem buřt. Za chvilku na nás přijde řada, Hector je odveden do zákulisí na nejdražší pedikúru na světě, a pan M. mi zatím nakvašeně sděluje, že právě odřel naše auto a že dnešek stojí za hovno. To v hlavě kvituji mimojiné i proto, že jsem si asi pět minut po odjezdu z baráku uvědomila, že jsem špatně namačkala kód, a dům tedy není zabezpečen. Tohle vědět majitelé, to by nás teprve hnali 😀

Hector je nakonec vyveden, dráp mu uštípli a nacpali ho prášky, dostal lízátko sušený psí pamlsek a hned vypadal, že o ničem neví. My jsme zaplatili přemrštěný účet v přepočtu cca 1000,- korun (já už se tu ničemu nedivím) a jeli jsme. Naštěstí jsme se vrátili včas, takže o mém kódovacím kiksu se nikdo nedozvěděl, pan M. nicméně musel psát bossovi, že omylem spustil alarm v garáži (na celý pozemek se na okamžik rozeřvala siréna) a že mu to pak pro změnu nešlo zakódovat, pípátko prostě nefungovalo tak, jak mělo. Boss napsal až večer, že to zařídí, takže pan M. se do té doby nervoval, protože věděl, že tohle je zrovna jedna z věcí, na nichž si tu dávají obzvlášť záležet.

Ve čtvrtek, když se mi  konečně začalo dělat normálně (kyčel ovšem ještě bodala), pan M. zahlásil, že přebírá štafetu, a v pátek už umíral na těžkou rýmičku, což je samozřejmě nejlepší věc, když máte zrovna nejtěžší den a musíte v dešti posbírat asi milion listí, klacků a bordelu, a ještě na to všechno máte ty nejdebilnější hrabičky na světě. Já tedy nevím, pan M. tvrdí, že to jsou náhodou super hrabičky – takové ty vějířovité – no ale já jsem se na naší chalupě něco nahrabala listí, a to vám povídám, že kdybych to měla dělat tímhle vynálezem, tak to dělat nebudu, ani mě nenapadne. To jsou hrabičky, se kterýma se dá pracovat na opravdu kratičké anglické trávě, když je sucho, ale určitě ne v hrbolatém terénu plném dlouhých drnů, a v dešti. Vztekala jsem se a nadávala na celé kolo, což je ostatně jeden z bonusů práce na venkovském odlehlém sídle – nikdo vás neslyší 😀

Brácha se smál, když viděl adresu, že to je pěkná prdel. Odvětila jsem, že my jezdíme zásadně jedině do prdelí. Což se zdá být faktem.

Když je řeč o bráchovi, některé lidi musíte milovat. Třeba ty, kterým na dotaz o možnosti potenciálního příjezdu na návštěvu řeknete, že časem určitě, až se tu trochu zabydlíme a vybudujeme si vztah s domácími, a oni se vás za několik dní nato zeptají na adresu. Tak jim ji napíšete, a za nějakou půl hodinku – asi tak v jedenáct večer, když jste zrovna vlezli do postele, vám dojde zpráva:“Ok, tak mi pojď otevřít“.

No krve by se ve mně nedořezal a prožila jsem pak hodně dlouhých asi dvacet sekund, než mi napsal, že to byl vtip. To máte tak, když podobné vtipy dělají lidi, u nichž jste si docela jistí, že by podobného aktu i byli schopni. Za těch dvacet sekund mi proletělo hlavou nepřiměřené množství myšlenek, vysvětlování rodině, no zkrátka pocitů hraničících z hysterií. Ale jinak jsem hroznej kliďas, zen a všechno.

.

Každopádně, s tím listím a sběrem bordelu jsem panu M. pomáhala, aby se všechno stihlo. Když už mě z toho ale všechno bolelo, byla jsem zpocená a profouknutá a měla hlad, zahlásila jsem, že víc tady nepomůžu, šli jsme na oběd a pan M. se tam pak vrátil to dodělat sám, zatímco já šla venčit psy a pak jsem se alespoň věnovala cídění u nás. Ledničku už jsem měla hotovou, ale čekaly mě jiné lahůdky, jako třeba digestoř. Nakonec to nebylo tak zlé, holt už vím, jak na tyhle věci, a když máte správně náčiní, tak jde všechno líp.

Později jsem si ještě skočila do baráku něco dodělat a taky dovyžehlit nějaké prádlo včetně starodávných povlaků na polštáře, které jsem předtím zašívala, a pak zase zpátky k nějakému lehkému úklidu u nás a k troše odpočinku u počítače.

Nevím už, co jsem dělala pak, ale za chvilku bylo pět hodin a já už byla na trní, protože měly být dovezeny děti a já měla mít nástup na večerní šichtu. Nakonec přijeli až po šesté, lovely. Šla jsem tedy připravovat večeři a babysittovat. Zatímco šéfka si ještě rychle někam vyjela, vrátil se boss a pak se čekalo, než se šéfka vrátí, než se oba připraví na večerní párty, a pan M. mezitím spal a snažil se aspoň trochu dát do kupy po náročném dni. Večer po osmé je pak odvezl a než se vrátil, já pořád babysittila, a to už jsem cítila, že to vůbec nedávám. Slzely mi oči, byla jsem hrozně unavená a nemohla jsem se dočkat, až budu moct jít spát. K tomu se do mě dal nezastavitelný suchý kašel, nejspíš od toho ofouknutí a vyčerpání se u listí, a za hodinku či dvě už mě z toho pěkně bolelo v krku.

Naštěstí, děti si asi po hodině či dvou hraní vystačily s televizí, což mi vyhovovalo. S panem M. jsme je pak uložili a čekali cca do půlnoci, kdy měl jet pro rodiče. Nastavila jsem si budíka na jednu ráno, kdy se měli vrátit, a pokoušela se spát, jenže to by ten dům nesměl být tak strašidelný. Tyhle baráky působí až příliš sugestivně na moji bujnou fantazii (a to, že mi Anička hned první den v domě sdělila, že „zrovna v téhle místnosti jsou nejčastěji duchové“, tomu nijak nepomohlo – a nezachrání to ani její přesvědčení, že „to jsou hodní duchové“), takže ani příjemné přítmí lampiček a to, že jsem byla obklopená psy, mi nepomáhalo, stejně jsem se hrozně bála, dost na to, abych nemohla normálně zabrat. To slyšíte každou chvíli nějaký dost podivný zvuk, nebo vidíte něco divného, a už to jede.

A bylo to toho dne už podruhé, co jsem tam takhle ležela na gauči v obležení psů – tu a tam, když není šéfka přes noc doma, mám za povinnost dojít do domu už v 5:20 ráno, když boss odchází do práce, a „hlídat dětem spánek“, prostě aby v domě nebyly samy. No budiž, mně už je to jedno, jestli vstanu do tmy v sedm nebo pět, stejně je to hnus, velebnosti 😀 Ale já se tam prostě bojím a nevím, jestli to někdy bude jiné.

Tedy každopádně v jednu ráno jsem se na tom gauči zas posadila a přestala se snažit spát, stejně mě budil ke všemu kašel. Pořád se mi zdálo, že už slyším kola na příjezdové cestě, ale nakonec dojeli až asi ve dvě. Ani si nejsem jistá, jak jsem se s nimi přivítala a rozloučila, myslím, že jsem musela vypadat hrozně, a moc jsem nemluvila, kvůli tomu bolavému krku. Doma jsem pak zapadla do postele a ráno se vzbudila úplně mrtvá.

On si člověk řekne, že to bude jednoduchý den. Málo uklízení. Jenže dohromady s těmi bejbáči jsem nakonec v ten pátek byla v práci tolik hodin, že to ani nespočítám. Jen večerní bejbáč dal dohromady neuvěřitelných osm hodin. Příští týden se budu muset víc šetřit, líp si plánovat čas a nutit se přes den občas spát, protože jinak tyhle dlouhé večery a brzká rána nebudu moc dobře zvládat. Aspoň kdyby se tam člověk na tom gauči mohl fakt vyspat, ale když mě ten dům fakt docela děsí.

.

Děti jsou ale aspoň v pohodě. Mladší George mě zlobí, ale myslím si, že chápu, proč to dělá, většinou. Jen stačí přijít na jeho motivace a co na něj platí, a pak se s ním dá domluvit. Já nemám podle mě moc mateřské instinkty, děti nemusím a sama si je ani moc neplánuju, o to víc pak člověka zahřeje, když mu ty děti hned první týden řeknou, že k nim krásně zapadl a že mu to jde. Tak jen ještě nerozbíjet věci a budu hvězda 😀

V ten pátek ráno jsem třeba měla první samostatné buzení dětí do školy. A proběhlo to docela hladce, byť mi George nachystal menší výzvu v podobě neohlášeného požadavku na palačinky. Ty si normálně chystám zvečera, a zrovna ten den jsme měli málo času na všechno, nakonec jsem to ale zvládla like a boss, a George, který mě neustále trápí při večeřích tím, že se v jídle rýpe a hraje si s ním, místo aby ho jedl, zhltnul tři palačinky, a všichni pak s panem M. vyjeli z domu na čas. To jsem se pak po domě promenovala jako královna s hroznou radostí, jak to mám v paži a jak to půjde.

Ono je jen obtížné sii stanovit, co všechno je třeba udělat. Místnosti se mají oprášit a otřít, dobře, ale to může být práce na pět minut nebo na hodinu, podle toho, jak moc si všímáte, a jak moc si ti před vámi nevšímali. Příští týden si zkusím práci líp rozvrhnout, a co se týče toho „jarního úklidu“, tedy dělání těch větších věcí, co dlouho nikdo nedělal, sepisuju si seznam úkolů „na někdy“. A pokusím se je v příštím týdnu moc nedělat, jen kdybych jó roupama nevěděla, coby. Spíš to ale budu realizovat, až bude rodinka pryč – nějakou dovolenou mají naplánovanou celkem brzy. Jsem zvědavá, co si na ten týden vymyslí na nás, a byla bych radši, kdyby nevymýšleli. Však my si vymyslíme sami.

Když pro to máte to oko, tak sami nejlíp vidíte věci, co by se měly udělat, ale v běžném provozu na ně není čas. To si pak člověk prakticky užívá, když ho najednou má a může se tomu věnovat. Nojo, jsme divní… někdo jiný by asi využil toho, že má pár hodin před dlouhým večerem ještě čas, a dáchnul by si. Ale ne já, já místo toho cídím kuchyň, čistím digestoř, plním kořenky, omývám odpadkový koš a zdi cifem, octuju rychlovarnou konvici a pouštím si u toho muziku na plný pecky, do čehož kvílím ještě na plnější. Konečně po týdnu se mi vrátil hlas a můžu si zpívat, tak co bych toho nevyužila? 😀

 .

Maude se mě tuhle zeptala, jestli nechci zkusit dělat vlogy. Že jsem o tom už xkrát přemítala, tak jsem to teda zkusila. A ne, asi nechci. Já mám prostě nějakou představu o tom, jak chci jako bloger působit a jakou chci mít tu imydž, abych tak řekla, a to, co jsem viděla a slyšela na těch záběrech sebe sama, do té představy žalostně nezapadá. Možná to budu zkoušet dál, možná se tam občas objeví něco, co bych pak třeba na konci roku mohla sestříhat alespoň pro nejbližší okolí, které už ví, jak zním a vypadám v reálu, takže by je to nemuselo tolik šokovat na videu. Ale jinak to jako na to, že by ze mě někdy byla nějaká velká vlogerka, nevidím.

.

Víkend, víkend je krása. Ten dnešní jsem skoro celý prospala, prostě to jinak nešlo. Máme teď doma holt lazaret. Je to škoda, dopoledne bylo venku fakt krásně slunečno, ale co už. Pan M. mě ráno vzbudil anglickou snídaní do postele, pak mi zatáhl žaluzie a nechal mě spát až do oběda, kdy mi přinesl pro změnu ten oběd – vynikající carbonara.

Chytla jsem pak trochu energie, tak jsem se z toho týdne šla okoupat do naší báječné obří vany (<3) a poslouchala přitom báječné ptačí serenády zvenčí. To je vám randál, ale krásnej randál. Nevím, co to tady všechno žije za druhy ptactva, ale je to krása. Včera jsem se v kuchyni zase rozplývala nad tím, jak si nám za okno chodí zobat ze zásob bažant Ferda. Včera mu tam dělaly společnost hned dvě šedé veverky. To je pak člověku prostě hned líp, když na takovou věc chvilku kouká.

Po vaně jsem se pustila do velkého praní, trošku jsme oba poklízeli a pak se koukali na Knoflíkáře. Už zase lije, tak nevím, co bude se zítřkem. Podle energie a počasí. Ale rádi bychom si zajeli do Crawley. Inu uvidíme.

Mimochodem, něco nám šramotí na půdě, v jakési části za ložnicí, kam nevíme, jak by se dalo dostat, ale říkám si, že jsou možná nějaká dvířka za čelem naší postele. Zkusíme. To jsou stejně takové krásné věci, to se vám v Praze nestane. A už jsem se chlubila, že máme ložničku v podkroví se zkoseným stropem? Já sem dojedu, jdu spát, ráno se probudím, koukám do toho stropu a najednou mě to praští – vždyť to byl vždycky můj sen. Člověk někdy prostě dostane věci, co chtěl, a ani si to neuvědomí.