Debordelizace mých vymyšlených já

Odloučení od domova je pro mě překvapivě jednoduché, asi proto, že mám pana M., díky němuž se nemusím sama sebe ptát, co tady dělám. Otázka by byla spíš:“Co tady my dva děláme“, a v takovou chvíli je jednoduché si odpovědět:“Žijeme svůj sen.“

Ale někdy mě moje nepřítomnost tam za velkou vodou rozčiluje. Člověk není u všeho, jak byl zvyklý. Ty velké, jednou-za-uherákové události se najednou dějou nějak často a lidi podivně stárnou. Každou chvíli se jen divím, kdo zase slaví narozeniny a je o deset let starší než jak si ho pamatuju, a pochopitelně mě rozčilují i veškerá příjemná setkání přátel, o nichž vím díky facebooku a která mi utíkají mezi prsty. A samozřejmě mi chybí rodina, hlavně v momentech, o něž bych se ráda podělila a jimž bychom se zasmáli na základě společných vzpomínek.

Překvapivě asi nejvíc mě ta vzdálenost čílí ve chvílích, kdy si čtu inspirativní minimalistické články a popadne mě touha pokračovat v debordelizaci svého majetku, a skoro všechen tenhle majetek leží ve skříních právě tam, kam se ještě dalších šest měsíců nepodívám, doma.

Někdy vím bezpečně, čeho se chci zbavit, ale nevím úplně přesně proč. A taky nechápu, proč jsem se toho vlastně doteď držela – a myslím, že dokud tohle nepochopíte, jakákoli debordelizace je vlastně tak trochu nemožná a hlavně nedává smysl. Musíte vědět, čemu dáváte sbohem a proč. Musíte si umět uvědomit, proč vás ta která věc svazuje, abyste dokázali ocenit myšlenku svobody.

Francinin článek Declutter your fantasy self mi připomněl, že i já mám celou řadu svých vymyšlených já, z nichž každé vlastní nějakou věc nebo i víc věcí, jichž jsem se už nějakou dobu chtěla zbavit, ale neměla jsem k tomu odvahu. Teď už vím proč – bylo to proto, že se k těm svým vymyšleným já pořád upínám.

– Mám celou krabičku korálků, vlasců a drátků, a taky několik příruček s návody na tvoření korálkových zvířátek. Byla jsem do toho blázen před spoustou let a celkem hodně těch zvířátek jsem i vytvořila. Několik jsem jich rozdala, něco mi zůstalo, a z nějakého důvodu mě ta moje krabička hrozně baví, připomínám si jí, že jsem bývala kreativní, a jak mě to vyrábění bavilo. Jenomže nikdy nebudu tak kreativní, abych s tím dělala něco nad rámec návodů, a asi už nikdy nebudu mít takovou trpělivost, abych následovala ty složité. Zvířátka, která mám, asi nejsou nic speciálního, co by se dalo prodávat, a proč by za to vůbec někdo platil, když si to může udělat sám. Ty korálky mi jsou k ničemu, i moje myšlenka dát se na ketlování a podobné blbinky už stokrát vzplanula a vždycky zase rychle zhasla, protože mám prostě pořád tisíc jiných vášní, které jsou pro mě důležitější, a nejdůležitější asi vždycky bude psaní a focení. Možná je na čase zjistit, kolik v té krabičce leží peněz, dát na ni jasnou cenovku a předat ji někomu, kdo s ní bude skutečně pracovat. Pořád si říkám, co kdyby, a přitom jsem už roky nenavlékla jediný korálek. No dobře, pár možná ano, ale nic, co by stálo za zmínku.

Vtip je v tom, že to sice není žádná obří krabice, co by mi zabírala místo, ale reprezentuje jedno moje vysněné já, kterým už dávno nejsem. Budu mít někdy touhu se k tomu vrátit? Možná ano, ale až ten moment přijde, nebude problém si k tomu všechno potřebné nakoupit a znovu se do toho obout. Do té doby by možná stálo za to udělat odvážný krok a tohohle vysněného já se vzdát.

– Naprosto stejná situace je také s mým křížkovým vyšíváním. Ano, před lety mě to ukrutně bavilo a snad mi to i šlo. Dodnes mě fascinuje představa bavlnky položené přes bavlnku, baví mě ty materiály a jak se křížkem ke křížku tvoří obraz. Připomíná mi to pixely a je to příjemná ruční práce. Vypadá to cool. Ale k čemu mi pak ty vytvořené věci jsou? Nikdy jsem nepochopila, jak bych si ten obrázek mohla třeba vyšít na polštář, a i když to nejspíš není těžké (nějakou představu samozřejmě mám), sama musím uznat, že bych něco takového doma mít nechtěla, neshoduje se to s mým vkusem. Prodávat to? Byly by to asi dost tuctové obrázky, nic tak uhrančivého, aby to někdo měl doma. Ok, co já vím, možná by to bylo pěkné, ale mám snad na to čas? Nemám. Je to záliba, které je fajn se věnovat u televize, ale tu já nesleduju, nemám a mít nechci, pokud možno už nikdy. Možná až dojde na nějakou internetovou apokalypsu nebo nebudou počítače, budu zase jednou ráda za to, že se mám jak kreativně zabavit (ostatně to byl největší smysl toho, že jsem to dřív tak ráda dělávala), ale do té doby mám dost zábavy na internetu. Možná je na čase ten dřevěný kroužek a ta plátýnka poslat dál. (Bavlnky ne, ty si nechám. Pletení uzlíkových náramků je i po těch letech pořád něco, co mě opravdu baví a co hlavně využiju sama pro sebe jako módní doplněk.)

– Oblečení. To je jasná páka, mám doma několik pytlů, s nimiž jsem nepochopila na votoči, takže spřátám plány, jak to příště udělat lépe a jak toho většinu prostě někam odvézt, třeba do sběrného kontejneru, to je jedno. Nepotřebuju z toho těžit, z některých kousků by se jistě dala vrátit nějaká investice, ale bude asi lepší zvolit nějakou rychlejší cestu, když snaha o prodej nevyšla. A nemůžu se dočkat, až ty pytle budu mít z krku.

– Asi bych měla vzdát nějaké své šály. Jsem na ně maniak, mám jich tolik a zcela jistě jsem jich už spoustu delší dobu nenosila. Něco jsem taky zkoušela prodat na votoči a nevyšlo. Možná bude rychlejší uspořádat nějakou giveaway. A nebo vyzkoušet doporučovaný mimibazar, ale to všechno můžu dělat, až se vrátím.

– Šmuky. Mám ráda svou šmukosbírku, většina těch věcí jsou má guilty pleasure. Vím, že je nebudu nosit, přesto je ráda vlastním, mám ráda třpytivé lesklé věcičky a ráda je beru do rukou. Jsou tam ovšem i položky, vlastněné mými vysněnými já, třeba jako ta šňůra falešných perel, co jsem si je jednou koupila na takovou akcičku ve stylu 30. let, a pak je ještě asi jednou, dvakrát použila. Jsou jako nové, jsou krásné a ukrutně mi sluší, problém ale je, že k mému všednodennímu stylu se opravdu nehodí. Hodí se k tomu, kým bych si někdy přála být, k mému snu chodit tu a tam na plesy a podobné hogofogo události, stýkat se s lidmi v prostředí, do nějž se musím hezky oblékat, třeba chodit do divadla a na nějaké lepší večírky, ale ne k tomu, kým většinou skutečně jsem, k životu, který skutečně vedu. A tak mám dvě možnosti: změnit sama sebe k obrazu, jemuž ty perly na krku budou opravdu slušet, a nebo je předat někomu, kdo se k nim hodí už teď.  A já se nechci měnit, protože tam, kde jsem, mám život zase jiné přednosti než falešné perly, a žiju ho ráda. No a nebo je budu skladovat ještě dalších pár let a při každém pohledu na ně ve mě bude trocha toho pleasure a trocha toho guilty, té viny, že nejsem dostatečně dívčí, že můj styl je spíš pohodlný hipster v džínách a teniskách než korálky, sukýnky a balerínky. Že chodím na letní túry po městě v martenskách a tříčtvrťácích a ne na podpatcích a v pěkných šatičkách. Proč se ale trápit?

– Hračky. Jsou mou velkou položkou na seznamu, a to už dost dlouho. Vždycky jsem měla ke svým hračkám silnou citovou vazbu a pořád ji mám, přesto mi ale leží v žaludku ta skrytá skříň, zaplněná po strop krabicemi a taškami s hračkami a plyšáky. Je tam celá krabice panáčků z kindervajíček, kteří by se jistě dali střelit nějakému sběrateli (určitě ještě existují lidi, co jsou do tohohle udělaní), a hafo skládaček, které nebude škoda vyhodit. Většiny plyšáků se asi nikdy nevzdám, stejně jako lega (bože, lego Scala! Zabte mě, myslete si o mě co chcete, ale jestli budu mít děti, tak budu megašťastná, že si s tímhle budou moct hrát, a já s nima, muhehe), ale napadá mě hned několik věcí, jichž velká škoda nebude, a které by mohl ocenit nějaký dětský domov nebo zase sběratel. V Himym mají bermudský trojúhelník před domem – místo, kam můžete cokoli dát a ono se to záhadně ztratí, někdo si to vezme – my máme takové podobné místo u nás v domě na popelnicích. Už několikrát jsem tam něco položila a někdo se toho ujal, a taky jsem tam párkrát sama s nějakým anonymem vyhandlovala něco užitečného, třeba korkovou nástěnku, kterou jsem si dlouho přála, nebo fakt krásné hrníčky, které se někomu nehodily.

To je jedno, jak to dopadne, každopádně mi ale nesmírně leží v žaludku fakt, že vůbec nevím, co tam vlastně všechno je, a vize krásně srovnané, důkladně prošlé skříně. Představa, že tam budu mít už opravdu jen věci, co budou čekat, jestli někdy budu mít potomky, a budou tam na ně připravené, a ne věci, na které jsem od svého dětství zapomněla a už léta se na ně nepodívala. Jsou to smutné hračky, s kterými si nikdo nehraje. Asi jsem blázen, ale ta představa mě trápí a chci to napravit. Chci všem svým věcem, které nepoužívám, dát naději na nový život, a sobě svobodu.

Všechna má háčkovací a pletací vysněná já se mohou jít koneckonců bodnout, vždyť to není tak dávno, co mým obrovským snem bylo odjet do Anglie a znovu tu dělat au-pair, a přesně to teď jsem! Právě teď žiju jedno své vysněné já, jsem svým vysněným já. A kolik životů ještě potřebuju žít? Vždyť stačí jen jeden, když dává smysl.

↑ Tohle teď už holt nejsem já, měšťanda, co utíkala všednosti a smutku života bez smyslu a v nejistotě v přestrojení.

↓ Je o pět let víc a jsem spíš tohle. Někdo, kdo konečně dělá něco, co chtěl dělat fakt hodně dlouhou dobu. A zkouší žít jinak.