Chystání na návštěvu

Tak nám zabili Ferdinanda odjeli šéfové.

Jestli jste čekali nějakou okamžitou megapárty, tak vás zklamu. O víkendu na nás padla únava, pan M. si doháněl nějakou práci, co nestihl v týdnu kvůli tomu, že jel v úterý do Thorpe parku, a já měla celkem splín, který jsem nevěděla, čemu přiřadit. Au-pairčí verze syndromu prázdného hnízda? Mentální vysílení z rutiny? Rozčarování z nejistoty a nerozhodnosti, vznášejícími se nad plány do příštího roku?

No, v pondělí přijela teta, takže to mohu označit za projevy PMS a nepřemýšlet nad tím.

Během pondělí jsme se pustili do nějakých prací, hlavně tedy cídění a reorganizaci naší chaloupky. Pan M. konečně zlikvidoval nezměrné zásoby krabic a dalšího bordelu z pokoje pro hosty, velká část byla konečně odstěhována na půdičku, kam se nikomu velice dlouho nechtělo (a budit tamější obyvatele, spící v temných zákoutích), a druhá velká část byla včera spálena na největším bonfiru ever společně s neuvěřitelným množstvím sena, slámy, ostřižených šlahounů wisterií (takové anglické břečťany), no a vůbec prostě zahradního bordelu. Vyvalily se z toho takové mraky hustého tmavého kouře, že to zahalilo celý pozemek a já se další půlhodinu klepala, aby na nás nepřijeli hasiči nebo policajti nebo tak něco, protože to muselo vykouřit celou vesnici. Nicméně vysvětluje to mýtus o anglických mlhách – ve skutečnosti tu žádné nejsou, to jenom lidi pálej na zahradě bordel.

Došlo i na stěhování nábytku. To víte, jak se vyhází bordel, hned má člověk spoustu prostoru k manévrování a taky inspiraci. O času nemluvě, protože co se mě týče, tak zatím pro mě nemá smysl něco moc dělat v baráku, takže jsem se mohla v klidu skoro celé dva dny věnovat tomuhle, s výjimkou nějakého plení a včerejšího nechutného hrabání posekaného roští a pálení.

Stěhování nábytku miluju. Jednou za čas pár věcí proházet a vytvořit docela jiný prostor. Podívat se na věci jinak a zkoušet jiné  verze rozmístění, dokud všechno není na naprosto perfektním místě, kde to je nejvíc využité a nejmíň v cestě. S pomocí pár věciček, co jsem si vypůjčila z hlavního domu (pár váziček a jeden přehoz), několika nálezů z půdy a trochy změn jsme tu z toho udělali o hodně útulnější a funkčnější prostor, do kterého se nemusíme stydět zvát návštěvy, a hned jsme taky začali uvažovat o dalších možnostech a bilancovat, co už moc nefunguje. Když je řeč o té návštěvě, všechno se to rozjelo samozřejmě ne proto, že bychom prostě měli dostatek času, ale coby součást přípravy na hlavní událost sezóny, totiž příjezd naší velectěné Maude 🙂.

Mám za to, že naši předchůdci tu měli návštěvy poměrně často, ale já nevím. Nějak si to neumím představit při práci, když člověk stejně nemůže nikam odjet a navíc se tu jeho návštěva musí permanentně potkávat s rodinou. Takové věci si raději nechám na dobu, kdy tu nikdo nebude, abych měla volnou ruku a mohla návštěvě nabídnout aspoň o trochu víc než jen že si může sedět zavřená v pokoji a číst, nebo jít do lesa. Ono i takhle to bude stát na jednu stranu za starou belu, protože stejně nikam nemůžeme, rozhodně ne v týdnu. Nejde jen o pejsky, které nemůžeme nechat dlouho samotné a na to, abychom je někam brali, nejsou moc stavění (s vodítkem se úplně nekamarádí, respektive vás na něm neustále vlečou). Hlavně nemůžeme – snad krom večerů – odjet přes týden z domu, protože sem furt někdo jezdí. Z toho důvodu (a kvůli pejskům) je taky třeba brzo vstávat a celý den monitorovat pevnou linku, která je propojená s bránou a zvoní, když se někdo chce dostat dovnitř. A tak máme sice volno, ale tak trochu s vězeňskou koulí přidělanou na kotníkách. No, tak jsem zvědavá, jak ten čas nakonec zvládneme využít. Nějaké neurčité plány tu jsou, ale jak se to všechno vyvrbí…? Uvidíme.

Jinak ten jejich odjezd ne že bychom neoslavili vůbec. V sobotu večer jsme vyslyšeli pozvání ke kamarádům, kteří mají zrovna doma taky volno a taky hlídají pejska. Dali jsme si vínečko, pokrafali jsme, provedli nás domem a zahradou, kdy jsme si uvědomili, že plno věcí je na našem jobu naprosto neuvěřitelně skvělých (ale on má každý něco) a pak jsme hupsli do bazénu, což se v tom horku ve spojení s vínem zvrhlo v divokou vodní bitku a pro mě následně celodenní nedělní kocovinu 😀 Ono asi myslet si, že slaný popcorn bude stačit jako dostatečný polštář do žaludku proti vinné kocovině, když zrovna sůl odvodňuje… no dokazuje to, že jsem už hodně dlouho nepila a že stejně po tolika letech zkušeností (ach, ty vzpomínky na bouřlivé mládí) vím prd. Měla jsem sice jen asi dvě až tři skleničky a to jednu z nich řízlou vodou, což bych rozhodně nepovažovala za důvod mít celodenní bolehlav,  ale neděle měla jiný názor. Ale co. Still worth it. Příští víkend pořádáme párty u nás, snad dá počasí a bude dost dobře na bazén i na druhé společné buřtoklání.

Ještě bych zmínila, že jsem si dala malou výzvu, že se neostříhám, dokud nebudu doma. Aby mě všichni viděli s delšíma vlasama. Zatím se držím, ale dře to a poté, co pan M. nadnesl, že by mě vlastně mohla ostříhat Maude (která už v tom má z dřívějška letitou praxi), mi to začalo hlodat v hlavě, tak nevím, jestli se udržím i nadále 😀

.

Ale jo. Máme to tu teď pěkné a příjemné. Snesla jsem nám do obýváku lampu, co bývala nahoře v ložnici, stojí teď na mém djembíčku (nedostatek stoliček, no) vedle gauče a ve spojení s venkovním deštíkem a zataženem vytváří naprosto dokonalou útulnou atmosféru – ta lampa byla zjevně přesně to, co nám tu celou dobu chybělo. Teď už jenom krb a přetransformovat ty dva uchrněné psy do předoucích koček. Ne, nedám si pokoj. Fakt mi chyběj a až dojedu domů, tak je umačkám.

Jo a ta nádherná bouřka, co byla dneska v noci, to jste neviděli. Já moc taky ne, na vstávání a koukání na blesky jsem byla moc mimo, ale pokoj se nám rozsvěcel nádherně, hřmělo slušně a lilo takovým tím extrémním způsobem, že jste měli pocit, že vám spadne barák na hlavu. No krása, vůbec jsem se nevyspala a pan M. o ničem neví. Klasika.

Pejsci ještě z minulého měsíce.

A jeden začarovaný strom.