Happy Halloween, motherfuckers!

Jestli jsem si přes rok myslela, že nebyl čas na blog, tak teď na podzim už neni čas vůbec na nic. A taky internet. On nestál za moc od začátku, ale postupně jako by se zpomaloval a zpomaloval, až nastal moment, kdy nám na týden odpojili elektřinu a jeli jsme z generátoru, a to jsme ten internet teprve spíš neměli než měli. A jak jsme si mysleli, že po přepojení zpátky to zase bude lepší, tak nebylo. Nechápu, jak tyhle věci fungují, ale musím říct, že mám bohužel celý letošek poznamenaný příšernou frustrací z toho, jak to tu nefunguje. Což je o to smutnější, když vás někam nalákají s tím, že tady je internet v pohodě… 🙂

Na veselejší notu, pracuje se na změně. Minulý týden nám maníci rozkopali kus zahrady při pokládání optického kabelu, takže očekáváme zrychlení z dvou megabitů za sekundu na asi 100. Samozřejmě po dosavadních zkušenostech jsem k takovým slibům neuvěřitelně skeptická, letos jako by všichni neustále jen slibovali, že něco bude tehdy a tehdy, a měsíce poté stále nic. Ale tak když už je ten kabel položený, tak snad… držíme si palce a doufáme. Už si vážně nepamatuju, kdy jsem naposledy mohla něco dělat na počítači a přitom stahovat, nebo se jen prostě dívat na video a nemuset každou minutu pauzovat a dělat něco jiného, než se kousek načte. Děcka, jestli to fakt bude fungovat, tak to budou orgie… A všichni místní au-paiři k nám budou jezdit stahovat.

Říkala jsem, že si letos chci připadat na podzim opravdu podzimně a že se budu snažit dělat všechno pro to, aby probíhal ukázkově. A mám pocit, že se mi to docela daří.

Z původních plánů na předhalloweenský víkend sice moc nezbylo a obecně poslední dobou panují okolo všeho zmatky, ale myslím, že třeba po dnešním dni se nemám proč zlobit, že jsme nevyrazili na nákupy a užívat si atmosféru v obchodech. Ostatně, snad tam ještě bude o víkendu příštím, a o to víc si ji užijeme, že na to konečně budeme mít trochu víc času.

Minulý týden jsem měla náročný. Dětičky měly najednou prázdniny a já o tom vlastně dopředu ani nevěděla, takže mě nečekaně zastihla spousta hlídání a starostí navíc a byly momenty, kdy jsem měla chuť někomu narazit kýbl na hlavu a praštit ho přes něj smetákem.

Když konečně přišel pátek a já si dělala plány na víkendový superodpočinek, pan M. si šel zaběhat a zvrtnul si kotník, takže nepřetržitou péči o rozmazlené spratky vystřídala péče o nemohoucího pajdu a samozřejmě se nejelo ani na žádné odpočinkové trajdání po městě. Pan M. musel v sobotu ráno (čili v podstatě pár hodin po nehodě) zavézt rodinu na letiště a když se vzbudil, shledal, že s tou nohou nemůže vůbec pohnout. Vyprosil si tedy od šéfů, že se pojede autem s automatickou převodovkou, protože jinak by to neuřídil vůbec, a i tak měl co dělat. Ale trochu to rozhýbal a hodil mě pak v Guildfordu alespoň na farmářské trhy, abych poprvé nakupovala ovozel já. Příjemná aktivita, vybírat si podle vlastních chutí a preferencí, byť s instrukcemi. S plnými taškami jsem pak zaběhla už jen pro oběd řidičovi do Kokora a sobě do Burger Kingu – má občasná víkendová dávka kuřecího, ano, občas ještě žeru kuře, ale to je tak jednou týdně, jednou za dva týdny – a pak zase honem domů za pejsky, které jsme měli znovu na starosti, protože na druhý týden prázdnin odjela rodina zase jednou na dovolenou.

Děcka – rodinná dovolená, to většinou znamená pro nás dva poměrně leháro, nebo alespoň mnohem větší klid na všechno. Jenže s Pajdou ležícím, nemohoucím, a s pošmourným počasím probíhal začátek týdne velice ležérně. Šedo a tma mi totiž nijak nepřidávaly na chuti být jediná osoba, která na tomhle panství zrovna něco dělá, tak jsem pak měla trochu nervy, jak se všechno stihne, když mám dělat všechno svoje a ještě poslední dva dny pomáhat panu M.. Naštěstí jsme to tedy zvládli, ale nadřela jsem se jako pako a s dalším pátkem na zádech mě tak akorát všechno bolelo a štvalo a měla jsem toho nad hlavu. Takže bylo jasné, že o tomhle víkendu musí přijít nějaký pořádný retreat nebo mi už šibne.

S tím počasím, ona je to teď vůbec sranda – hurikán nad Irskem vzbuzoval ve spoustě lidí přesvědčení, že to dojde za chvilku i sem a kdesi cosi, takže když se nám vlastně už před dvěma týdny odpoledne nebe proměnilo v naprostý šedožlutý Mordor – a pan M. nebyl zrovna jako na potvoru doma, aby to se mnou sdílel – tak jsem byla vážně přesvědčená, že bude bouřka jako hovado a že nebude elektřina a vůbec. A musím říct, že jsem se na to celkem těšila. Přišlo mi, že jak pravil Doktor Vlach, prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás na chvíli popadl za kabát a vyhodil na mráz. Nebo nám vzal v tomto případě internet a elektřinu. Aby člověk konečně něco dělal s těma všema svíčkama, co jich má. Aby si konečně zapálil krb. Aby nemusel dělat to, co normálně dělá, protože vlastně ani nemůže. Aby si musel vařit na ohni, protože co je víc cool? Aby neztrácel čas sledováním seriálů a místo toho se radši věnoval čtení, kreslení, vyrábění, sušení bylin, hraní deskovek a co já vím čemu všemu ještě. Je to vlastně šílené uvědomění, ale je tolik věcí, co se dají dělat bez internetu a počítačů, a já už to prakticky neumím. Protože nemusím. Úplně na palici.

No, ten Mordor, v němž všechno vypadalo dost přesvědčivě jako z mé oblíbené Zemanovky (Karla, ježiši, ne Miloše) Na Kometě, se nad námi honil hodiny, a já tu měla mezitím tak akorát opraváře, co se hrabal v zářivkách, ale nakonec to odeznělo a vyšumělo do prázdna. Ani kapka vody, ani hromíček. Abyste věděli, tak já naprosto ujetě miluju bouřky a užívám si je o to víc, když žiju v Anglii, protože tady skoro žádné nejsou a letos nám tu zahřmělo doslova dvakrát, z čehož jednou jsem to prospala. Taky když jsem byla v létě na skok v Čechách a tam zrovna řádila na Moravě ta brutální buřina, juchala jsem nad tím jako malý spratek, že na mě celá restaurace, kde jsme zrovna obědvali, koukala jako bych měla na sobě kostým kedlubny nebo co.

Od té doby se počasí pořád střídá, ten minulý týden bylo začátkem tak pošmourno a šedo, že jsem na to svoje uklízení a cídění skoro neviděla a byla z toho celkem mrzutá. Ono když máte zrovna dělat pořádný cleaning a vymetat všechny pavučiny a zbavovat se všech fleků na zdech a všeho prachu, tak je celkem na prd, když nevidíte ani ty pavučiny, ani ten prach a už vůbec ty fleky.

Naštěstí ve čtvrtek se šedota rozplynula a celé dva dny bylo na poměry krásně, byť dost zima, hlavně k večeru.

Jelikož jsem si během čtvrtka dodělala všechno v domě, mohla jsem pak být panu M. na povel a to teprve začlo tóčo. Sbírání listí, rozvoz štěrku po příjezdovce, kterého přišlo dalších několik tun (o tom štěrku bych se vám tu mohla rozepisovat na dlouhé řádky, ale shrnu to jen tím, že ho oba celkem nesnášíme, je to součást téhle práce, která je notně na hlavu, ale bohužel to jiné nebude a každá práce má své mínusy), a další sběr listí a další sběr listí a další sběr listí… v pátek večer jsem ještě vybírala příkop za pozemkem, což je taky obzvlášť příjemná práce pro člověka, který prakticky nemá fyzičku 😀 No jak říkám, namakala jsem se, namohla jsem se a lítaly ze mě nadávky, že jsem se sama divila. Už jste třeba někdy slyšeli o pochcané špičce od banánu? Já ne, ale myslím, že s posranou klikou od kópelky si to klidně může podat ruce 😀

Nejlepší na těch outdoorových pracích je ale to, když vám někdo pomáhá 🙂

No, ale stihli jsme to. Vesměs všechno důležité, a to nedůležité počká. Večer jsme pak založili masivní bonfire a jakmile to pořádně hořelo, frčelo se na rychlý nákup a zase zpátky na večeři, načež pan M. musel vyrazit na večerní vyzvedávání rodiny z letiště. Vtipné je, že to hořelo až do sobotního večera.

V sobotu večer jsme původně mysleli, že pojedeme někam ven. Na nějakou Halloweenovou zábavu. Jenže to by nám nesměl v pátek napsat šéf, že potřebují v tu sobotu večer někam zavézt. Musím říct, že mě tyhle víkendové zásahy teď nějak zvlášť nadzvedávají, hlavně tedy tam, kde nejsou oznámeny dostatečně dopředu. A teď to bylo několik víkendů po sobě. O téhle akci navíc věděli hodně dlouho dopředu, a tak jsem celou sobotu prskala, že je večer v háji a ještě budu určitě muset být doma, přestože mi to nikdo neřekl, protože pan M. musí zavážet a děti budou doma samy.

No, nakonec se ukázalo, že děti jedou taky, a tak jsem se zeptala, jestli můžu jet taky, že bychom si pak s panem M. v mezičase zajeli do nějakého vedlejšího města na ohňostroj, protože tam, kam jela rodina, jsme prakticky nebyli pozvaní. Bylo nám sice řečeno, že na ten ohňostroj tam být můžeme, ale nikdo nevěděl, kdy bude, a tak jsme místo toho chtěli jet jinam. Jenže jsme na poslední chvíli zjistili, že to jinam je hrozně daleko a že to nedává smysl. Tak jsme místo toho zvolili bližší variantu, Liphook, kterým jsme projížděli při cestě na tu jejich párty, a kde se ukázalo, že byla pouť. Měl tam být údajně taky oheň a ohňostroj, jenže než jsme zjistili, kde to asi přibližně bude, tak už jsme se museli zase vracet, a tak jsme viděli jen tu pouť. Ale byla fajn a já si to dost užila. Bylo to přesně něco v tom stylu, co jsem potřebovala – nějakou velkou netradiční akci, plno lidí, zábavu, atrakce, blikátka, a taky hotdog, který sice neměl nic společného s českým párkem v rohlíku, na který jsem před týdnem dostala příšernou chuť, ale špatný nebyl. Chvíli jsem uvažovala taky o tradičních karamelových jabkách, protože bych to jednou chtěla ochutnat, ale zrovna tam mě to nakonec moc nelákalo, a tak z toho sešlo. Ale pan M. si alespoň vyplavil nějaký adrenalin na takovém tom obřím „kladivu“, co s vámi vymete hvězdný prostor, a já si pak užila svoje na autíčkách 8) Konečně jsem taky jednou mohla řídit! 😀

Pak už jsme ale museli jet vyzvednout rodinu, respektive na ni ještě asi dvě hodiny čekat, ale slíbili jsme, že tam budeme v určitý čas, a doufali jsme, že stihneme ještě ten jejich ohňostroj. Což jsme nestihli a fakt nás to nepotěšilo, zvlášť když na to všichni pěli chválu. Zdá se, že letos se nám na tyhle akce nějak nedaří. Doufáme ale, že se ta smůla z pat odlepí a napravíme to příští víkend, kdy bychom se měli sejít v hojném au-pairském počtu na bonfiru a ohňostroji školním, a taky budou pálit u nás ve vesnici. Bohužel obojí se časově stihnout nedá, ale snad alespoň ten jeden dáme naplno. Tentokrát do toho snad nemá co vlézt, jelikož rodina tam bude taky, takže žádný bejbáč.

No a dnešní neděle? Po nevyšlém včerejšku, kdy jsme na poslední chvíli zrušili cestu do Guildfordu na základě toho, že na trzích nic nepotřebujeme a jezdit jen kvůli obchodům by byla zhýralost, jsem myslela, že tam natuty pojedeme dneska, obzvlášť proto, že se tam mají odehrávat nějaké halloweenské eventy. Jenže pan Mrzout měl představy o dnešku jiné, a tak jsme nakonec nejeli ani tam. A dokonce ani na večerní pivo do hospody, což měla být opravdu už snad poslední „záchrana“ nějakého společenského života, nebo spíš nějaké změny v rutině 😀 Ale nedá se rozhodně říct, že bychom ten den promarnili.

Tak hlavně jsme konečně vyřezávali dýně! Nevím přesně, proč jsme to doteď nikdy nedělali, na Halloween jsme v Anglii byli už několikrát, ale asi nikdy nebylo moc času nebo nám to tehdy ještě nedávalo takový smysl, zkrátka letos jsme tomu přišli na chuť a oba jsme byli už před x měsíci na stejné vlně, že to letos prostě musíme udělat! 🙂

A tak jsme si asi před dvěma týdny jely vybrat dvě krasavice do Tesca, načež jsem pár dní chytala nervy, jestli nám do té doby neshnijou nebo nezplesniví, protože se to údajně nemá kupovat až tak brzo. Naštěstí náš špajz zafungoval na jedničku (nebo je v tom nějaká skladovací supermarketová chemie, co my víme) a když jsem do té své dneska zabořila nůž, zjistila jsem, že je naprosto v pořádku, a taky že to vykrajování nebude zdaleka taková věda a náročná práce, jak jsem se obávala.

Nějak jsem si totiž vždycky myslela, že to je dřina a že na tom člověk stráví třeba hodinu, dvě, a navzteká se u toho. No. Mně do toho jel ten nůž jako do jabka, jediná otravnější část bylo vyndavání semínek v takových těch „nitích“ lepkavého oranžového vnitřku – poněvadž jak je to lepkavé, tak se to trochu blbě vyndavá a když si pomáháte rukama, tak máte pocit, že se někomu hrabete v útrobách – no ale jinak to snad bylo hotové za půl hodiny a ani jsem se u toho nezapotila.

Co se designů týče, pak M. byl rozhodnutý pro něco extra strašidelného, zatímco já měla jasno, že to prostě musí být Jack Skellington 🙂 A oba jsme spokojení s výsledkem. Pan M. se nezaleknul trochu náročnějšího designu a zvládnul to v pohodě, dokonce ani loupání zubů, aby byly bělejší, nebylo nijak zvlášť těžké. Podle návodů jsme pak svoje výtvory nastříkali bělidlovým roztokem, aby neplesnivěly, a jakmile se setmělo, dostaly oba svíčku do hlavy a už se nám pěkně zákeřně tlemí na celý svět >:)

Do poslední chvíle jsem taky nevěděla, jestli z toho vydlabu vlastně i nějakou dužinu, z níž by se dalo dělat puré, nebo jestli vyndám jenom semínka. Nakonec z toho nějaká dužina rozhodně byla, jednak ji člověk okrájí z toho, co z dýně vyřeže – jako oči, pusa a tak – a taky se dá něco trochu ořezat/odlabat z vnitřku, protože jinak je toho poměrně tlustá vrstva. Nicméně shodli jsme se, že si holt musíme vybrat – buď se dá z dýně něco vařit, nebo se vyřeže a použije jen jako lucerna. Protože jak to necháte x dní venku se svíčkou, i kdybyste to nesprejovali tím bělidlem, stejně to podle mě pak už nebude k použití. Ale expert na to samozřejmě nejsem.

Každopádně jak říkám, mísu dužiny jsme z těch dvou dýní dohromady dali, tak jsem to uvařila ve vodě a namixovala na puré, které šlo následně okamžitě do dlouho očekávaného pokusu – výroby domácího dýňového latté 🙂

Už jsem to říkala mockrát, do Starbucksu chodím jenom v Anglii a v podstatě zásadně na ochucené slaďárny typu perník, oříšek, karamel či na podzim notoricky známé pumkin spice latté. Takže s blížícím se dlabáním a tunou inspirace z Pinterestu bylo samozřejmě jasné, že to letos musím zkusit udělat podomácku.

Napoprvé jsem se řídila tímhle receptem (ovšem zítra to možná zkusím trochu jinak), už v týdnu jsem si smíchala vlastní pumpkin pie koření, a použila jsem ovesné mléko (zase, zítra to možná zkusím s jiným, možná i kravským, ještě uvidím). Šlehačku nepotřebuju, byť zrovna náhodou máme v lednici kelímek, ale ten se využije na jiné věci. Výsledek? Mně to chutnalo zvláštně. Starbucks údajně vůbec nepoužívá dýni, čemuž se nedivím, a myslím, že to taky udělá velký rozdíl. A taky jsem to neměla tolik sladké. No, uvidíme, jak bude vypadat druhý pokus. Myslím, že taky dřív přidám koření a budu ho v tom trochu vařit/louhovat, protože ten použitý recept ho vlastně jen nasype do ohřátého mléka a kafe a servíruje, a to prostě nemůže stačit. Zítra to spíš udělám obráceně, opražím dýňové puré s kořením a pak tam přidám to ostatní. No ale dobré to docela bylo, to jako ne že by ne.

Přemýšlela jsem taky, co se semínky. Po včerejším fiasku s jedlými kaštany (to fakt nebyla sranda 😀 Ale vím, co jsme udělali špatně, možná to ještě někdy zkusíme udělat líp) jsem vážně neměla chuť se s čímkoli loupat, naštěstí se zjevně dají použít i neloupaná. Stačí je jen oprat, na deset minut povařit ve slané vodě, trochu osušit na utěrce a pak hodit na plech s trochou oleje a koření (já použila sůl, pepř, chili, mletý kmín a papriku) a péct na 180° asi 20-30 minut. Recept, co jsem našla, sice tvrdil, že 10 stačí, ale po deseti byla semínka ještě dost gumová a teprve po dalších deseti to bylo správně křupavé. Myslím, že by to klidně sneslo ještě dalších deset, poněvadž ta slupka pořád dá trochu víc práce. Jakože na začátku to hezky všechno křupne a rozpadne se, ale pak ještě chvilku žvýkáte, než to úplně zpracujete.

Každopádně extra návyková dobrůtka na zobání, cpu se tím zrovna teď, díky čemuž píšu hrozně pomalu a budu s tím muset přestat 😀 Tedy s tím zobáním, psaní má teď přednost.

Podle všeho se s dýňovým „odpadem“ dá dělat i plno dalších věcí. Například slupky se dají opéct na brambůrky, ale my jich moc neměli a už jsem toho měla pro dnešek plné zuby, takže jsem se na to vybodla. A z části toho puré pravděpodobně zítra uděláme polévku, protože jen máloco patří k podzimu víc než kořeněná dýňová polívka 8)

Takže jak vidíte, letos se opravdu snažím vytřískat z podzimu co nejvíc, a jediné, co mi chybí ke štěstí, je nějaký pořádný nový teplý svetr (třeba s liškou) a trochu víc času. No dobře, a ten rychlý internet. Ale to snad bude.

Snažím se pečovat ukázkověji i o svůj čumák a vlasy. Kdybych byla nějaká ta bjůty blogerka či co, tak už vám tu dávno sypu článek o tom, co jsem si všechno koupila za nová patlátka nebo svou denní rutinu péče o pleť a podobné výmysly. Přiznávám, že kdybych měla čas, tak jsem to už udělala, snad vůbec poprvé 😀 Jenže ho nemám. A tak se můžu tak maximálně zatím podělit o krátký výčet toho, čím se teď nejvíc hýčkám a nejvíc snažím bojovat třeba proti akné a jeho následkům.

• snažím se ubrat cukr. Myslela jsem si, že med není žádný rozdíl, co se týče vlivu na akné, ale někde jsem četla, že je, tak si teď sladím čaj a kafe medem. Stévia u mě neprošla, po ní mi teplé nápoje chutnají jako slazené moučkovým cukrem, a nezlobte se na mě, to je hnus, velebnosti. Zato medík…
• když to bylo zlé, tak jsem se poměrně hojně patlala jednou hroznou předražeností, co doporučovala jedna youtuberka – heřmánkovo jánevímjakouještě bahenní jakoby maskou nebo co to je od Aesopu. Dá se to používat jako léčba na pupínky nebo snad i celoplošně, zezačátku jsem to tam nechávala třeba i přes noc, později už jen třeba deset minut a spláchnout, a musím říct, že to rozhodně přinejmenším příjemně uklidní a vysuší, čili pro cokoli extra bolavého se to snad i vyplatí. Jestli to vyloženě pomohlo celkově, těžko říct, protože jsem používala i jiné věci, ale myslím, že ano.
• možná už jsem říkala, že jsem si znovu koupila Clinique trio, které mi už jednou pomohlo takovým způsobem jako že zezačátku super, ale za chvilku si na to moje akné zvyklo. Chtěla jsem si ověřit, jestli to bude pořád stejné a jestli to taky nesouviselo s tím, že jsem to pak používala ještě strašně dlouho a nepravidelně, takže už ty věci pak mohly být staré. No, teď jsem si schválně koupila jen maličkou cestovní sadu a můžu potvrdit, že to je pořád stejné. Začínala jsem se silným výpukem, který mi to pomohlo asi po týdnu zkrotit, ale od té doby nemám pocit, že by to něco moc dělalo a ještě k tomu mě ta vodička celkem štípe, což by nemělo.
• další věc, na kterou pěla chválu jedna youtuberka (tentokrát i vím, která, Organic Olivia, a to video můžu rozhodně doporučit), je Lysine. Upřímně nevím, jestli to něco úplně dělá, respektive jestli mi neposlali jen slisovaný cukr. Podle jejího popisu a komentářů by to mělo dělat zázraky jak na akné, tak na únavu, vypadávání vlasů, celkově stav pleti, balanc hormonů, mělo by to pomáhat tam, kde máte třeba zvýšené mužské hormony a rostou vám chloupku na nežádaných místech :D, no prostě svatý grál, a to všechno už po pár dnech. Já to jím už několik týdnů a stav akné se sice opravdu výrazně zlepšil, ale že bych měla čistou pleť, to se říct nedá, nové pupínky se dělají pořád (byť v mnohem menším měřítků) a nemůžu říct, že bych se v jiných oblastech cítila nějak výrazně líp. Maximálně mi připadá, že mám těch posledních pár týdnů pozitivnější náladu, ale kdoví, čím vším to může být. Každopádně to budu baštit dál a myslím, že si to pak koupím znovu, jen od jiné značky. Vzala jsem poměrně levnou verzi ve srovnání s tím, co všechno mi Amazon nabízel, takže mám napůl podezření, že v tom pytlíku nemusí být úplně to, jako co se to tváří.
• a ještě na jednu myšlenku mě Olivia nalákala, a to sice dávat si na pleť olej. Upřímně, vzhledem k tomu celoživotnímu boji s akné, olej by byl to poslední, co by mě napadlo na sebe patlat, ale koupila jsem si přesto v drogerii jeden přírodní s mandlovým olejem a různými esenciálními oleji jako třeba šípek a citron, a jedno se tomu musí nechat – je to strašně příjemné! Nemastí to nijak těžce, fakt mám pocit, že se mi celkově pleť zlepšuje a že jí to dělá dobře, a letos snad poprvé nemám s přicházející zimou pocit, že by mě svědil a pnul obličej. Přidávám si do toho nově ještě citronový esenciální olej navíc, ten má zase pomoct v bělení a léčení jizev, a i když je zatím brzo na výsledky, myslím si, že to taky pomáhá a navíc to fantasticky voní.

Tak. Jak říkám, mohla bych toho na tohle téma nažvanit ještě dost, ale už u toho sedím strašně dlouho a blíží se čas večeře. Pan M. mezitím v kuchyni válčí se svým prvním pokusem o domácí koblihy a jsem zvědavá, co z toho vyleze. A večeře? Pálivé tofu karíčko, které baštíme už několik dní a pořád ho nemáme dost 8) Co může být na podzim lepší než si matlat tělo a duši voňavými oleji, provoňovat byt všemi možnými tyčinkami a difuzéry a baštit kořeněné dobrůtky, co vás zahřejou v žaludku i na duši?

Ještě doufám, že se nám ten les trochu víc zbarví, zatím se všude válí popadané listí, ale na stromech je ho spousta zeleného, což z fotogenického a oko potěšujícího hlediska za moc nestojí, ale třeba se to ještě zlomí. Jo, a taky ještě pořád nacházím bedly. Šmarja, mě tak baví tyhlety přírodní věci a dárky od přírody. Celý podzim se snažím co nejvíc praktikovat #lesswaste (na zerowaste vážně ještě nemám) a mám z toho radost, kdykoli se mi podaří zvolit nějakou zerowaste alternativu nebo znovu použít lahvičku či tubu na něco jiného. Koupili jsme si velkou tubu mandlového oleje, takže až mi dojde ten koupený (což bude asi brzo, ubývá ho rychle), umixnu si vlastní, ostatně esenciální oleje mám taky už dávno svoje. Dáváme to taky do těch difuzérů a když zrovna nevoníme, tak větráme a pouštíme sem čerstvý podzimní vzduch, který je mimochodem čím dál tím mrazivější a čerstvější.

A taky pracuju na fotkách, aby byly instagramovější a příjemnější na pohled. Ne vždycky se mi podaří fotit v dostatečném světle, což pak bohužel fotku poměrně zprzní, ale obecně mám radost. Vypadají totiž rozhodně o sto procent líp než třeba před rokem. Z tohohle hlediska na sebe můžu být pyšná alespoň za pár věcí. A tak ten rok vlastně nakonec nebude taková ztráta času, jak jsem si myslela 🙂 Vida, vážně jsem nějaká pozitivnější. Že by ten Lysine přece jenom něco dělal? 😀

A nebo je to prostě podzimem a vědomím, že za chvilku budou Vánoce a já budu zase doma? Kdoví.

Mimochodem, až se budete chtít zasmát, koukejte na Lucky Louieho. My to dokoukali v pár dnech a ještě teď se chlámeme. Tak hezkej Halloween, šulini! 😀 A kdo se letos nebude koukat na Nightmare before Christmas, ten jako by nebyl.