I’ll be home for Christmas…

„Už přijeď“, říká mi táta pokaždé, když si voláme, už asi od června. Když jsem mu na to v neděli odpovídala, že „dyť jo, uvidíme se za dva týdny„, samotnou mě to poměrně zaskočilo. Pozitivně, samozřejmě, ačkoli si člověk začne říkat, co s tím rokem vlastně stačil udělat a jestli ho totálně nepro.

Dva týdny! Je pondělí, čeká nás ještě jeden víkend a ten další už jsme doma! Nechápu.

Je mi z toho trochu zvláštně. Z toho, jak to uteklo. Možná mám trochu pocit viny z toho, že mi spousta lidí nestačila významně chybět. Popravdě jsem si to chybění z většiny zablokovala, prostě si to nedovoluju, protože to stejně nemá moc smysl. I tak mi to láme srdce a odjíždění je čím dál tím těžší. Ale samozřejmě lidi doma to asi nemají tak jednoduché. Nemají tolik rozptylovátek okolo sebe, a nejspíš jim mě kdeco připomíná, hlavně našim. Nemůže být jednoduché neustále mít na očích můj prázdný pokoj a moje krámy v něm. Mám to v tomhle jednodušší a asi si to vyčítám.

Jedna dobrá věc je, že jsem z toho uvědomění nechytala vánoční paniku. Byli jsme totiž zrovna ve Starbucksu v Basingstoku, kde jsem předtím proběhla několik obchodů a podle plánů nakoupila skoro všechno, co jsem chtěla – když nepočítám dárky objednané z internetu (což je pro mě mimochodem letos možná poprvé O.o). Ještě jsem to úplně nesepsala a nemám to všechno v rukách, a vím, že ještě pár věcí budu dokupovat doma, ale jinak mám nejspíš z většiny Vánoce vyřízené a zaplavuje mě klid. Teď jen zabalit všechno do velké krabice, změřit, zvážit, a přikoupit velké zavazadlo do letadla. Pak se s tím potáhneme přes letiště odbavit, vyzvednout, a nazdar. Zabalit pod stromek a užívat si vánoční pohodu, na těch pár dní.

Uvidím babičku. Mám pocit, jako bych ji neviděla celý rok, a přitom jsme se viděly v létě. Bylo to ale taky na krátko, nestačilo. Vždycky říkám, že bych si představovala ideálně jezdit domů tak každé tři měsíce na návštěvu, ale zatím to prostě nikdy nebylo reálné. To by člověk asi musel dělat úplně jiné práce, respektive dělat sám na sebe.

Je zvláštní, že jsem letos počítala s víc návštěvami. Naivita. Říkala jsem začátkem roku, že už se jen blahosklonně směju všem těm lidem, co pořád opakují „letos za tebou přijedu!“, ale stejně byli tací, jimž jsem to letos znovu zbaštila a nic z toho. Což o to, ty návštěvy jsou vždycky trochu komplikace, ale je to komplikace příjemná a doufala jsem, že když nemůžu já za horami, přijedou hory za mnou. No, třeba příště…

No podívejte se na mě, já už prakticky bilancuju, a to ještě nemáme hotovo! 😀 Ale nevím, po těch Vánocích už to podle mě uteče jako nic. Co jsou takové dva zimní měsíce, když už víte, že za chvilku jedete domů?

Náhradu ještě nemáme a nevím, jak to s ní bude. Před týdnem jsem vyvěsila inzerát, schválený Sárou. Pro našince jsem ho nakonec stejně ještě trochu upravila. Dost lidí to olajkovalo, odezva ovšem jediná a to od páru bez zkušeností, což zrovna pro tuhle rodinu není ideální, přejí si někoho staršího. Do Vánoc ten inzerát ještě asi jednou obnovím, protože na FB zapadne jako nic, a nebude-li ani pak žádná odezva, začnu se poohlížet po Gumtree a dalších možnostech, jen mám pocit, že někdo říkal, že tam už se za to platí. Což samozřejmě není můj problém. Musím si dát pozor, abych ze Sáry dostala zavčas vyjádření, co hodlá dělat, když se mně nikoho sehnat nepovede, protože za to odmítám nést plnou zodpovědnost a taky tu odmítám trčet, dokud se někdo nenajde, jen proto, že je zrovna blbá doba. To taky není můj problém. Tentokrát to navíc vážně není tou nabídkou samotnou, ta je solidní (což se o práci u Ashleigh říct nedalo), ale i tak můžete prostě narazit na blbé období, kdy nikdo vyjíždět nehodlá. Nebo nikdo, kdo odpovídá požadavkům.

V domě už je hezky vánočně, a u nás trochu taky. Začátkem měsíce měla přijet rodině návštěva na přespání a z nějakého důvodu bylo pro Sáru důležité, aby už na tu událost byl vyzdobený dům, i když je ještě prý brzo (podle mě tedy není, minimálně celý prosinec stejně probíhá ve znamení řešení Vánoc, tak proč ho nemít co nejdýl zpříjemňovaný dekoracemi a voňavými stromky?), takže dovalily dva nádherné stromy a ještě týž den jsme je ověšovali světýlky, což mi působilo dětskou radost. Miluju zdobení stromků. I když jsou to jenom světýlka. Zbytek si dodělala Sára sama o víkendu a po celém spodním patře rozdrobila několik krabic dekorací. Není toho nakonec tolik, na první pohled. Nepraští vás to do očí. Ale ve spojení s vánoční hudbou, linoucí se z rádia, a vůní sušenek či spáleného dřeva v krbu to bohatě stačí.

My máme v chatičce jen vánoční hvězdu, koupila jsem novou, když ta předchozí nepřežila léto. Bohužel jsem zjistila, že zima tu pro ni není příznivá, nemám tu jediné místo, kde by mohla stát na světle a přitom by na ni netáhlo. Opadává tedy a nevím, jak dlouho vydrží. Ale popravdě, mně už to stejně může být jedno. Budu se snažit, ale až budu odjíždět, stejně bude čas ji ostříhat a pak už to bude na dalších majitelích.

Kromě hvězdy si to tu vylepšujeme difuzéry s vůní borovice či jedle, a v Primarku jsem neodolala flanelovému pyžamu, které plní hned několik funkcí. 1) kalhoty nosím jako pyžamo/tepláky, 2) mám konečně flanelovou košili, 3) kdykoli mám jedno z toho na sobě, mám pocit, že je Štědrý den, že jsou svátky, že je volno a čas odpočívání. Vzory a barvy dělají divy.

Jen mě mrzí, že ty stromy v domě vůbec nevoní. Když jsme je rozbalovali, voněly, a tak jsem si od toho slibovala provoněné celé patro. A ono prd. Nevoní ani ty pokoje, kde jsou. A tak mají v domě stromy, ale ne vůni, a my máme u nás vůni, ale ne stromy. Mám jenom větvičku. A ta taky nevoní. Pche. Doma budu k tomu našemu čuchat jako zběsilá.

Christmas Shop v Basingstoku.

Jinak teď všechno probíhá ve znamení práce a podřizování se počasí. Doteď bylo neustále proměnlivé, zima vs. větrno vs. poměrně normální nijaké chladno, a to se táhlo několik týdnů. Dneska ale „konečně“ přišla změna a celý den lilo, a začíná to být komplikované. Na zahradě je pořád ještě listí na sběr a to se v tomhle počasí prostě nedá. Krom toho panu M. v pátek blbnuly mašiny, a když máte už jen půl hodiny světla a nejde vám nastartovat traktor, tak vám to šlápne do rozpočtu. Tak trávíme rozhodně víc času doma, ale že by byla pohoda, to až tak moc taky není, protože jakmile se počasí na chvíli uklidní, už je třeba všechno pustit a jít sbírat, a i jinak mám furt co dělat. Rozečetla jsem třetí díl Mortal Instruments, ale narozdíl od prvních dvou, na tenhle vůbec nemám čas a stěží kdy zvládnu přečíst víc než pět stránek, než zase musím jít dělat něco jiného.

Několikrát jsme pálili obří hranice a haldy listí, větví, dřeva a trávy. Takové závaly jste neviděli. A všechno z většiny živé a mokré, takže šup do toho benzínem. Posledně jsme pálili tolik ořezaných tlustých větví, že mám pocit, že můj děda se obracel v hrobě. Jeho celoživotní vášní byl sběr dřeva z lesa, jako malá jsem s ním a s babičkou snad každý týden chodila na „nákup“, kde jsme hodiny nakládali trakař a pak jsem se na něm vezla jako pán domů, dokud to ještě šlo. Když už to moc nešlo, tak jsem pomáhala vozit. A doma se to pak všechno muselo nařezat a uložit a my z toho budeme podle mě pálit ještě několik let, a to už je děda dávno pryč.

Jenže tady na to řezání nemá nikdo čas. Šéf nad tím vůbec neuvažuje, že by si to dřevo měl nechat, a pan M. se tím nemůže zabývat, tak mu to ani nenavrhuje. Nemá ostatně ani pilu. Tak se to naházelo z většiny na hranici, jen pár kmenů se nechalo zatím na boku a uvidí se časem, jestli k tomu šéf něco řekne.

Stejně mi chybí táboráky, ať už u nás na chatě při kýčovitém západu Slunce, nebo na vodě, nebo na Dvořišti. Buřty, škrabavý cinkot hliníkových lžic o ešusy, kytara a táborákové písničky.

Byli jsme po nějaké době na snídani ve městě, v Guildfordu. Došlo mi, že je tam vlastně hospoda z toho stejného řetězce, v němž jsme jednou byli na snídani v Brightonu – Wetherspoon – a dost nám to chutnalo, ke všemu za nebývale nízkou cenu. A tak jsme tam zašli a byli znovu velice mile potěšeni. Je to dobré, je to levné, když to srovnáme s jinými podniky, kde jsme snídaně zkoušeli, tak je ten nepoměr úplně k pláči. Zašli jsme tam pak i na oběd a to už taková pecka nebyla, ale zase dezerty to docela vylepšily. No ale nejlepší je stejně ta snídaně.

A taky jsem si znovu vydupala Gourmet Burger. Vlastně jsem si ani nepamatovala, jak přesně ten burger s camembertem a brusinkami chutnal, jen že byl děsně dobrý, a tak jsme tam byli teď o víkendu znovu a fakt že jo. Strašně brutálně dobrý! Je to moje nové guilty pleasure, tentokrát ještě víc guilty než Burger King, poněvadž to stojí o dost víc, ale jednou za čas mám potřebu do sebe vrazit víc peněz a užít si jídlo na vyšší než fast foodové úrovni.

Takže když mi k tomu někdo nabídne hranolky ze sladkých brambor (<3) se slaninovou majonézou, tak řeknu hell yeah, sypte to sem. 

Je to vážně děsně dobrý! Miluju brusinky <3 Až jsem z toho dostala děsnou chuť na svíčkovou.

Víte co? On je vůbec blbej nápad psát článek o jídle, když máte hlad… 

A nevynecháváme ani společenské události, takhle o adventu. V sobotu jsme byli pozvaní na návštěvu s přespáním, vlastně poprvé za celý rok. Měla jsem z toho trochu obavy, nerada spím mimo postel, ale když je to ohlášené a můžu se na to připravit dopředu, tak se to dá zvládnout. Vzpomínám na své „mládí“ a na všechny ty neplánované přespávačky. Už to holt není, co to bývalo 🙂

Každopádně to byla výborná akce. Podle očekávání (a i kvůli tomu, že jsme vstávali brzo a strávili celý den mezi obchody) jsem kolem jedenácté začala nevyhnutelně klimbat, bolely mě oči a cítila jsem, že si potřebuju lehnout a že už to nedávám. Ale ještě dlouho jsem to pak dávala, byť jsem se mohla uslzet (nevím, co to ty oči tak blbnou, když jsem unavená, tak přesto, že bych to já ještě zvládala v pohodě, oči mě prostě vraždí, slzím, je mi nepříjemné mít je otevřené… nevím, možná by to vyřešily kapky). Až asi kolem jedné jsem vytáhla nafukovačku a na chvilku si lehla a zavřela je, což mi umožnilo pak ještě nějakou hodinku se potloukat okolo, ale pak už jsem uznala, že nemá smysl se přemáhat a bude-li někdo dneska pařit do rána a utužovat vztahy, já to rozhodně nebudu. Zdekovala jsem se do ložnice a po několika rozespalých výletech na záchod a několika spěšně zapitých útocích vyprahlosti jsem usnula jako pařez.

Ráno jsme vstávali kolem desáté a kupodivu jsme se cítili docela dobře a vyspaně. Což bylo o to zvláštní u pana M., který ještě asi ve čtyři ráno spolu s dalšími kumpány poskakoval před X-boxem 😀

Pak proběhla společná snídaně, což bylo stejně fajn jako předtím společná večeře (ať žijí takeouty! Připadali jsme si jako v sitcomu), jen ještě lepší, protože to bylo domácí a protože to byl hraběnčin řez. Ono to možná na té fotce nevypadá, ale je to jedna z nejlepších buchet vůbec. Jablíčka, sníh, drobenka, no prostě nom nom a ještě k tomu po sto letech ranní kávička.

Kolem jedenácté jsme to konečně začali rozpouštět, s panem M. jsme si pobrali spací vybavení, zbytky od večeře a perníčky, které pro nás vyrobila kamarádka (náš první vánoční dárek!), a pak jsme na popud kamarádů vyrazili do nedalekého Lidlu, protože my se tam normálně jinak prakticky nedostaneme.

Pak jsme se ještě stavili v místním „Hornbachu“ a Pet Shopu a pak se frčelo domů. Zbytek neděle proběhl ve znamení pozdního obědu, unaveného uklízení, zařizování internetových věcí a pak jsme si dali starého Charlieho a továrnu na čokoládu, což nás notně uspávalo, a tak jsme asi v půlce šli na kutě.

Nemůžu se dočkat domů. Nemám čas nad tím moc přemýšlet, ale tenhle týden už to nejspíš přece jenom začne, hlavně díky tomu, že budu muset začít balit. Inu. Už zas jedu na chvilku domů. Co by si člověk mohl přát víc. Dejte mi jídlo, domácí pohodu, rodinu, kočky a přátele. Projdu se po Praze, možná po Vyšehradě, zajdu do čajovny, dám si párek v rohlíku na Míráku a na Štědrý den nazdobím stromek, který jsem poprvé po spoustě let nevybírala. Předám dárky, trochu si pospím a odpočinu, možná budu trochu debordelizovat, a pak už nazdar. Na viděnou za dva měsíce. To už taky uteče.

P.S.: Omlouvám se ještě jednou za rozhozený design, nemám bohužel čas to řešit. Zatím vám můžu dát jen dobrou radu – až budete příště ve WP aktualizovat šablonu, zkopírujte si nejdřív obsah Editoru. 

Protože abych parafrázovala jedno známé meme, „Toto je M.. M. nezálohuje a často díky tomu ztrácí data, pořád dokola. M. je blbá. Nebuď jako M..“

Čau.