A byly Vánoce…

Sedím na gauči s talířkem naloženým pocukrovanou vánočkou a ve sklence od marmelády mi pomalu chladne horké kakao. Na okně divoce plápolají svíčky – je tam průvan. Trochu uvažuju, jestli je nesfouknout, ta vysoká není umístěna vyloženě stabilně, ale nemůžu se přimět s tím něco dělat, na to plápolání se příliš hezky dívá a jsem příliš rozlámaná. Vstávala jsem ještě za tmy, abych pomohla v domě se snídaní, vyžehlila kotel prádla a všechny vyprovodila.

Za okny dnes poprvé padal sníh, mokrý až hrůza, a už asi dopadal, teď spíš poprchává. Měla jsem z toho konečně Vánoce – už od srpna si zpívám „Dreaming of a white Christmas“ a doma ani vločka, ale tak přeci jsem se dočkala a mou už tak melancholickou náladu to dokonale podtrhlo. Konečně je kolem nás bílo <3

Koukám na hodiny a přemítám, co s dnešním dnem. Jsem zase zpátky v Anglii a snad bych měla pracovat, ale mám pocit, že z toho zrovna dneska nic moc nebude. Rodina odjela asi před dvěma hodinami s panem M. na letiště, vystřídali jsme se. A tak jako by nám konečně nastala trochu dovolená, i když mám samozřejmě do jejich příjezdu rozhodně co dělat. Nějak mě to teď ale nevzrušuje, mnohem důležitější je odpočinout si, vydechnout, zpracovat fotky a napsat článek. Tak jsem si v klidu posnídala jen ve společnosti pejsků, kteří už jsou zase na mě nalepení a rozhodně se netváří, že by dneska měli v plánu jít ven do té sloty. Kokr jménem Trigger potichu vydechuje pod topením a pointer Hector už je zase vedle mě na gauči, dokonale spokojený, usnul jako špalek během pěti minut. Nemá tu samozřejmě co dělat, ale já mu to nedokážu odmítnout, aspoň jednou za čas, hlavně když je mi trochu smutno a ta dávka tělesného tepla a zvířecí lásky je prostě přesně ten nejlepší balzám na duši. To, a vánočka od maminky.

Vánoce doma samozřejmě příšerně utekly. Není se čemu divit, normálně jezdíváme na dva týdny, deset dní, a tentokrát jsme jich včetně letových dnů měli jen šest. Z toho pak člověk moc nemá. Jen co přijedete domů, řešíte spoustu věcí, co jste si zapsali do poznámek, naháníte se se spoustou lidí, a když už jste chvíli doma, tak si stejně moc neodpočinete, protože máte pořád nervy na pochodu a pocit, že nemůžete plýtvat tím vzácným časem na takové nesmysly jako je jít si na hodinu lehnout nebo koukat se nedejbože na film. Povoluje se jedině koukání na to, na co zrovna koukají rodiče, a tak člověk trochu trpí – už po stopadesáté Harryho Pottera, kterého navíc viděl nedávno, jen proto, aby byl s nimi.

Plánovala jsem si toho stihnout víc, ale v těch pár dnech je nakonec vlastně zázrak, že jsem stihla to, co jsem stihla.

V pátek jsme se dopoledne sešli s velectěnou Maude, to muselo být. Zašli jsme na společný brunch do McCafé, z nějž se snad pomalu stává tradice, a ačkoli jsem musela přepočítávat na libry, abych se nezbláznila z těch cen, bylo to překvapivě docela dobré. Na míchaná vajíčka v McDonald’s mám z dřívějška nepříjemnou vzpomínku, jak se mi z nich udělalo nevolno, ale tentokrát to bylo něco docela jiného a byla to bašta. Oříškové latté pak taky nezklamalo.

Udělali jsme si pak ještě procházku na Náměstí Míru, kde jsme všichni konečně začali nasávat trochu vánoční atmosféry (a taky svařák a medovinu). Když jsme procházeli okolo levandulového stánku s medovinou, vzpomněla jsem si, že jsem tam vlastně už asi dvakrát měla skvělou palačinku a pusinkou a že si to asi budu muset dát znova. Takže než jsme došli domů na oběd, už jsem byla přeslazená, a to jsem ještě neměla jediný kousek cukroví.

Taky došlo na stříhání. Pokud někomu věřím se svou jinak téměř výhradně vlastnoručně przněnou hřívou, tak je to Maude. Ostatně máme ve vzájemném stříhání a barvení letité zkušenosti. A tak byla pověřena tím, co jsem sama nebyla s to udělat a co mi moc nezvládli ani v anglickém kadeřnictví – udělat mi pořádné vrstvy. Sice se ukázalo, že jsem si to předtím zprznila tak nešikovně, že to bylo třeba udělat vpředu trochu kratší, než jsem plánovala, ale nakonec jsem s výsledkem samozřejmě spokojená, a vzhledem k tomu, že mi konečně taky začíná zase dorůstat blbě ustřižená ofina (nepoučím se), začínám být schopná se na sebe v zrcadle zase dívat s úsměvem 😀 Už bych vážně potřebovala, aby vymysleli přístroj, do kterého vlezu a budu před sebou stříhat virtuální model, kterým se to přenese do nůžek za mnou a ty budou podle toho stříhat mně. Tedy že bych tak vlastně stříhala sama sebe. Vždycky jsem sice říkala, že bych si potřebovala umět sundat hlavu, ale takhle to asi bude přece jenom proveditelnější.

Po obědě jsem s mámou jela nakoupit do Lidlu. Bylo to zvláštní, měla jsem potřebu se koukat po věcech, které potřebujeme „k nám do Anglie“, jako bych byla na nákupu s panem M.. Musela jsem si připomínat, že jsem v Čechách, že mám jenom příručák, a že si ostatně všechno potřebné nakoupím tady po návratu.

Později jsem se sešla s kamarádem z party, který neměl čas dorazit na čajové setkání plánované na sobotu, a poprvé jsem díky němu navštívila Paul. Zase, když člověk nekoukal na ceny českýma očima, bylo to vlastně super a ta jejich horká čokoláda! Nevím ovšem, proč tomu říkají „čokoládové mléko“, podle mě tím lidi akorát zmatou.

K večeru už mě zmáhala extrémní únava, pan M. měl během mého „rande“ volno a spal, protože těsně před odjezdem, kdy já už se začínala zotavovat z nejhoršího nachlazení, to on teprve chytil, nicméně já neměla na takové odpočívání čas. A večer nás ještě čekalo kino a Star Wars.

Co říct. Čekali jsme to špatné a bylo to snad ještě horší. Celou dobu jsme vyprskávali smíchy, plácali rukama, vydávali pohoršené zvuky a do toho se cpali brambůrkama a křupkama, takže spolusedící z nás museli mít radost. Nemám potřebu ani čas tomu věnovat obsáhlejší rozbor, ale věřte mi, že bych si na tom smlsla. Celé to nějak nechápu, nerozumím tomu, co se stalo s Lucasovým posledním slovem, jestli nad tím nakonec radši mávnul rukou, protože ani nemělo smysl nic říkat, nebo jestli mu definitivně hráblo a tohle mu přijde v pořádku, no prostě tragédie. Každému samozřejmě podle jeho chuti, ale když mi někdo tvrdí, že to byl jeden z nejlepších filmů vůbec a že se mu to hrozně líbilo, tak vím, že o filmech neví nic, a o Star Wars taky ne, protože jinak by mu tam muselo být aspoň pár věcí divných a jaksi špatně pochopitelných. No, ale obraťme list.

V sobotu dopoledne jsme ještě s mámou byly v Arkádách a sháněly nějaké dárky, tedy hlavně jedna pro druhou, což bylo trochu nezvyklé, ale praktické, a zvládly jsme to rychle.

A pak jsme šly na oběd k babičce. Konečně. Proběhlo tam nějaké promítání fotek a hodně povídání. Já nemám velkou rodinu, právě naopak, ale snad možná právě proto si těch pár lidí tak cením a jsem z jejich přítomnosti tak naměkko. To bych samozřejmě nebyla já, sociální slon v porcelánu, abych jim to byla schopná dát najevo, ani nechci vědět, jak působím, ale ve skutečnosti bych je nejradši všechny 24/7 objímala a nikam už nikdy neodjela. No dobře, to kecám, ono by mě to za chvilku zase přešlo, ale víte jak. Prostě stesk tady je.

Večer pak nastal dlouho očekávaný dýchánek v čajovně, jehož plánování (a celkově vůbec naší návštěvy doma) pro mě bylo trochu komplikované, a tak jsem po doražení do čajovny byla docela zdrchaná z toho, kolik lidí to na poslední chvíli odvolalo a z jakých důvodů (u některých by byly na místě uvozovky) či s jakým přístupem. Přátelé jsou jeden ze dvou důvodů, proč do Čech vůbec jezdím. Ale asi to, že vy někoho považujete za přítele a udělali byste pro ně takřka cokoli, neznamená, že to bude oboustranné. Meh.

V neděli jsem konečně byla doma! Sice jsem ráno ještě musela vyběhnout na nějaký drobný nákup, ale pak už jen stromek, úklid, balení dárků za vydatné pomoci Allegry (jak jinak), a chystání se na večer.

Chybělo mi k tomu vánoční počasí, ale pouštěla jsem si Bublého – tak, jako už ostatně asi dva měsíce, a byla jsem celkem spokojená. Mně v takových chvílích chybí jen ten celý prosinec, který bych jinak strávila s rodinou v očekávání a plánování Vánoc. Nekupovala jsem letos stromeček. Neměla jsem šanci odposlechnout a vypozorovat, co by si kdo přál, a tak jsem musela improvizovat. Nepekla jsem s babičkou cukroví, nemohla jsem ve své tak trochu Grinchí rodině pěstovat vánočního ducha. Přišla jsem si prostě okradená. Ani letos mi holt nevyšel ten sen lítat domů častěji a být víc v kontaktu. Kdo ví, třeba ten další rok. Bez toho očekávání a společného plánování to není ono. Mám pak pocit, že přijedu domů a vůbec si ty Vánoce nezasloužím.

Večer proběhl příjemně. Hráli jsme po sto letech scrabble – jinak u nás na deskovky nikdo moc není, nebo se nedají přemluvit, ale když jste doma dvakrát do roka, tak máte tu výhodu, že pro vás lidi leccos udělají. Večeře samozřejmě vynikající. Nenašli jsme ovšem tradiční zvoneček, kterým voláme ke stromku, a tak jsme si museli poradit jiným. Byla to zvláštní věc. Kam až mi paměť sahá, vždycky jsme zvonili tím zvonečkem. Nechápu, kam se poděl.

A dárky samozřejmě taky krásné. Plánovala jsem je dalšího dne na světle vyfotit jako posledně, ale zas už byla spousta jiných věcí, co bylo třeba dělat, a nedostala jsem se k tomu. Nevadí. O tom to stejně není. Pochlubím se kdyžtak až budu doma. Jen jeden dárek bych ale vytípla, a to sice zrenovovaný „singrovský“ (on to není úplně Singer) stoleček od šicího stroje. Před nějakou dlouhou dobou se nám ocitl ve sklepě a já už tehdy říkala, že to se musí zrenovovat a že by to bylo super třeba na chatu, v čemž jsme s našima souhlasili. Pak jsem objevila spoustu inspirace z Pinterestu a řešila svůj nový PC stolek, což se mi v hlavě nějak zkombinovalo dohromady a došlo mi, že by mi takhle malý stolek vlastně asi bohatě stačil, jen se k tomu vyřeší nějaké šuplíky/poličky na kancelářské věci (mám nicméně komodu, která je blbná blbin a možná by se dala použít) a bude. A tak to naši zařídili.

Deska ještě není, dělá se na zakázku a zpozdila se, ale až bude, a až to doma všechno nastavím, tak vám to určitě vyfotím. Povím vám, že až se zbavím toho velkého PC stolu, co tam stál léta, bude to obří krok.

Po Vánocích chodíme obvykle k babičce na vánoční oběd, někdy mezi svátky. Jenže protože jsem měla už 26. odjíždět, domluvili jsme to hned na 25. a byla vepřová roláda s kaší. Asi jediné vepřové, které jím, a nemůžu se ho nabažit. A úplně jsem zapomněla, jak strašně dobré jsou naše brambory.

Večer jsem pak šla na sraz s Klárou, spolužačkou z gymplu, kterou jedinou musím vždycky po návratu vidět a pořád máme o čem krafat. Řekla bych, že to probíhalo dobře, nicméně musím bohužel přiznat, že jsem se nechala opít a doma bylo třeba s tím něco udělat. Tak dlouho jsem si držela skóre, že jsem už roky nezvracela z alkoholu, a teď budu začínat zase nanovo. Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli to bylo vyloženě tím alkoholem. Sice ho bylo hodně, ale spíš mám pocit, že jsem se k tomu i hrozně přejedla a přepila vody, protože se mi udělalo opravdu vydatně líp, usnula jsem jako špalek a ráno se probrala poměrně čerstvá a v dobrém stavu, jako by se nechumelilo. Zvláštní. Každopádně samozřejmě už nikdy nebudu pít, žejo, to je jasné.

V úterý dopoledne jsme pak s mámou narychlo měly zařízenou návštěvu u její kamarádky, která je taky kočkařka a zrovna má koťata. Jestli jsem něco opravdu potřebovala na tu svou únavu a depečku z toho, jak na nic nemám čas a jak už zase musím pryč, tak to bylo tohle. Ňuchálci mi potěšili duši přirozeně ještě víc, než ty naše dvě miciny, které se přitom taky docela snažily, a odcházela jsem odtamtud s o dost lepší náladou, byť už jsem na druhou stranu zase chytala cestovní horečku.

S panem M. jsme se pak vůbec poprvé setkali až na letišti. Bylo to zvláštní, ale mělo to něco do sebe. Člověk měl tak aspoň ještě chvíli na trávení času s rodinou bez přítomnosti „člověka navíc“, a to asi platí jak pro mě, tak pro něj, kterého dovezl na letiště jeho brácha.

Když jsme se konečně zase setkali a bylo jasné, že jsme už ready na cestu a že je všechno zase zařízené a hotové, začal se mi trochu uklidňovat žaludek, nicméně ještě jsem si dala za dvacku citronový čaj z automatu, na který vždycky zapomenu, a pak jsem zase vždycky překvapená, jak dobré a levné nápoje má. Člověk by čekal, že na letišti bude kafe z automatu aspoň za pade, šede, a často bývá, ale ne tady u nás. Jestli je to proto, že tady ještě lidi mohou být vyprovázeni normálními lidmi, co nebudou takové cifry dávat za automat, nevím. Každopádně minule jsem si tam dávala dobrou horkou čokoládu a ten čaj mě taky potěšil. Připomněl mi takový ten granulovaný, co jsem si vždycky dávala jako malá po baletu, a skoro vždycky jsem si s ním opařila jazyk. Tenhle byl sice lepší, ale vzpomínky holt člověk má.

.

Mno a to je asi tak všechno to důležité. Co teď? Teď se musím soustředit na trochu práce a zútulňování u nás. Mám tu nějaké věci, co čekaly na dobu po Vánocích, tak jsem zvědavá, jak to teď půjde. Musím vyřešit fotky a spravení zálohy. Co mi to na jaře nebo v létě celé zazlobilo, bojím se na to sáhnout, ale budu muset. Musím přijít na to, jestli funguje SD karta, kterou jsem si koupila a odkud se mi pak nějak ztratily všechny fotky (jestli to nepletu s exterňákem, ale myslím, že ne). Možná budu muset koupit ještě větší, protože nevím, jestli tahle bude stačit. Čeká mě probírání a srovnávání všech fotek minimálně z Bali, možná i vůbec od počátku mé fotící existence (což je tak od roku 2006). Vážně teď nevím. To je takové to když máte před sebou tak velký úkol, že ho prostě ani nejste schopni nakousnout. O balibooku ani nemluvím, na ten snad vážně příští rok budu muset jet dělat housesitting, abych na to dodělání vůbec měla čas. A mezitím nejspíš na Bali všichni přestanou jezdit a už to nebude k ničemu 😀

Inu! Snad jste měli hezké Vánoce, snad pohodovější, než ty moje, a snad máte vůbec pěkný i konec roku. Jestli ne, tak v tom aspoň nejste sami. Zapalte si svíčku, dejte si koupel, hoďte nohy nahoru aspoň jednou denně na hodinku a nasrat. Řekněte si, že ono se to nepo. A mějte se dobře. Uvidíme se v příštím roce!

Snad už s opraveným designem, nebojte se, myslím na to…