Tydydudu dydydudu dyp dyp.

Milé děti!

Co bych vám tak řekla. Už několik dní chodím kolem blogu a mám hroznou chuť něco napsat, jenže mi připadá, že nemám co (aspoň nic moc pozitivního), a že bych možná ani neměla. Mám většinou všelijakou náladu, a tak se trochu bojím, jak by to dopadlo, kdybych otevřela stavidla.

Ale když je chuť, tak je chuť.

Změnila jsem barvu. To je první pozitivní myšlenka. Už je to docela dávno, co jsem si koupila tuhle purpurovou, a neměla jsem na ni pak dlouho chuť, skoro jsem si už nadávala, že jsem ji koupila. Ale pak to přišlo. A dost dobrý jako. Jen se těším, až se znovu vykoupu, protože jsem to málo vymyla a jsem z toho růžová po celém obličeji a krku, dokonce i na rukách, jak si na nich v noci spím. Jen růžová to může být… ♬

Dneska je krásně. To je další pozitivní  myšlenka, možná proto mě to přimělo konečně sednout a zkusit to. Poslední dobou je takových dnů zoufale málo a já na sobě cítím, že je strašně potřebuju, a že letošní jaro bude pro mě jedno z nejpotřebnějších jar. Ozdravovací kúra pro duši. Sluníčko, sluníčko, sluníčko. Potřebuju dobít baterky, záložní už dávno dojíždějí.

Nemůžu se dočkat, až budu doma a budu mít ode všeho pokoj, a od všech. To moc pozitivně nezní, ale je to teď zkrátka všechno tak sešlé, že mi dochází síly se s tím vyrovnávat.

Jedna z věcí, z nichž jsem vynervovaná, je bohužel můj notebook a fotky v něm. Konečně jsem to všechno dala dohromady! Po ztrátě fotek (někdy v dubnu) jsem dlouho neměla síly probírat se zálohami a zjišťovat, co všechno mám a co nemám. Po částech jsem to občas dělala, ale byl to moc velký úkol, kterého jsem se prostě děsila, a tak se to vleklo. No a teď když je to hotové, bojuju zase s divnými technickými kiksy, kterým nerozumím, a zjišťuju, co všechno nemám. Jímá mě ovšem hlavně hrůza, co všechno si ani nevšimnu, že nemám.

Otevírám složky, které se tváří kompletně, ale mně připadá, že je toho tam málo. Co jsem dělala ve zbytku toho měsíce? Kdybyste chápali, jak nespolehlivou mám paměť, snad byste chápali i pocit strašné nejistoty, který z toho všeho mám. Jako by mi někdo vygumoval kus mozku a já už teď nemám ani tuhle velkou berli, na kterou jsem spoléhala půlku života. Nemůžu zabrousit do svých archivů a připomenout si, co se dělo, a i když se to tváří kompletně, nemůžu tomu věřit. Je to divný pocit, je mi to strašně nepříjemné, ale budu se s tím muset nějak vyrovnat. A taky mi moc nedělá dobře, že se musím všemi těmi fotkami znovu probírat a promazávat, co v nich nechci, což jsem právě měla skoro hotové předtím, než se mi to všechno ztratilo. Je to pro mě takový emocionální výlet do dob, které si třeba až tolik momentálně připomínat nechci.

Někdy si říkám, jak bych si připadala, kdybych o ty všechny fotky přišla opravdu, ne jen třeba o jeden měsíc, který jsem nenašla. Nikdy jsem si předtím neuvědomovala, jak moc je pro mě důležité to všechno mít na dosah ruky a jak moc mi otřese základy, když o to přijdu. Jako by někdo smazal celý můj život a já neměla žádný důkaz toho, že jsem kdy existovala, koho jsem znala a co jsem dělala. Je to podivně děsivé. Ale možná je to tím, že jsem zažila spoustu věcí, které najednou skončily a zúčastnění se od té doby tvářili, jako by se nikdy nestaly. Jako bych žila celý život v jiných dimenzích a pak se vždycky vrátila do téhle, kde se vlastně nestalo vůbec nic, ti lidi nikdy nebyli, nebyli jsme my, nebyla zábava, nebyla jsem tím, kým jsi pamatuju, že jsem byly. Byly to přitom tak krásné věci, období, kdy jsem si myslela, že všechno dává smysl, jenže pak mi je někdo vzal a nevím, asi jsem se z toho nikdy nevzpamatovala a asi už toho bylo moc.

No vidíte, přesně k tomuhle jsem nechtěla sklouznout. Uděláme radši čáru.

Až budu doma, chci si dobít baterky a vybít frustrace. Těším se na přátele a rodinu, snad víc než jsem se kdy těšila. Těším se na volnost. Na hezké počasí a oteplování. Na to, že opravím blog. Na to, že si budu mít čas sednout na věci, ke kterým se tady nemůžu dostat. Na plány s Maudětem, které mě chvílemi drží na hladině a dávají mi znát, že alespoň jeden člověk na světě se mnou ještě počítá.

Na brouzdání po Praze, vidění všech mých oblíbených míst a objevování nových. Na zkoumání podniků, o nichž jsem zatím jenom slyšela. Na různé drobné i větší projekty. Na přemýšlení, co dál. Skoro se těším i na obíhání doktorů. Znám se, vím, že to budu strašně odkládat a kdoví jestli se k tomu všemu „dostanu“. Ale popravdě bych si měla nechat zkontrolovat štítnou žlázu, jít na kožní, k zubařovi (to je to nejmíň stresující, tam se prakticky těším), a nechat si znovu vyšetřit hlavu kvůli migrénám. Než jsem odjížděla, měla jsem žádanku, ale nešla jsem tam, což byla možná chyba. Já sice moc nevěřím tomu, že mi něco najdou, už jsem se zklamala v tomto směru hodněkrát, ale to neznamená, že bych to měla vzdávat.

Myslím si, že mi jednou někdo řekne něco, co dá najednou všemu tomu mému trápení jednoduché vysvětlení a já zjistím, že jsem se trápila zbytečně. Jen prostě nevěřím tomu, že ten někdo bude doktor, ostatně tuhle nedůvěru mám už asi od té doby, co jsem své obvoďačce popsala svoje tehdejší spánkové útrapy a ona mi řekla, že jsem možná měla nějakou srdeční epizodu nebo že neví. Jo. Několik let nato jsem uslyšela spojení „spánková palarýza“ a svět se mi obrátil vzhůru nohama. Jupí, nejsem šílená! A neposedli mě démoni! Můžu se konečně přestat bát a nejsem sama, komu se to děje. Neměla by doktorka o něčem takovém vědět?

Anyway. Přípravy na odjezd zatím pokračují vlažně a postupně. Ve volnu procházím celou chatku a tu něco vyhodím, tu něco vyčistím nebo si dělám mentální seznam věcí, co budu moct vyhodit tak za ty dva týdny, kdy mají dojet noví au-paiři. Tím, že je zatím ještě docela dost času, s tím nespěchám, i když bych nejradši samozřejmě spěchala. Nejradši bych už měla zabaleno, ale asi to budu dělat až těsně před jejich příjezdem, protože pak budu mít ještě týden na rozmýšlení, jestli budu posílat krabici domů. Zatím nevím, jestli se vejdu, ale tím, že pojedeme autobusem, se domnívám, že bych mohla. Pan M. už taky notně zredukoval své věci, hodně toho prodal. Hned se tu nějak líp dýchá.

Teď máme rodinu na týden pryč, tak máme docela pohodu, což jsem potřebovala. Skoro se těším na pondělí, až začnu uklízet a nikdo se mi nebude motat pod nohama. Poslední jarní úklid baráku. Snad vydrží hezké počasí a bude vidět, ono v tom šeru se to uklízí blbě, člověk ten prach prostě nevidí. A za chvíli už to všechno předám do rukou někomu jinému a nazdar. Návrat k vlastnímu životu. Strašně se na něj těším. Kupodivu se mi nechce moc do města, ale myslím, že plánované výlety to nějak vybalancují. A těším se na svou koloběžku a až ji konečně zase půjdu provětrat s kamarády někam do Stromovky. Až uzavřu kapitolu a všechen můj čas zas bude můj. Jo. Myslím, že jaro bude fajn 8)