Mně se toho honí hlavou…
Omluvte změnu písma a dalších drobností, došla na mě taková menší krize a snažím se ji zahnat vyvětráním na blogu. Okolo všeho toho bilingvnění se strhla lavina nápadů a reakcí a mě trochu zdeptalo, že většinu svých větších nápadů nejsem schopna bez pomoci zrealizovat a že na to nemám čas. Bylo by hrozně fajn mít na téhle doméně dva blogy, z nichž jeden by byl kompletně v češtině a druhý v angličtině (včetně všech popisků) a přepínalo by se mezi nimi pomocí nenápadné vlaječky kdesi v koutě, ale nevím, jak to udělat. A taky by bylo docela příjemné moct si jen tak změnit celé „téma“ a nastavit jiný vzhled, ale poté, co jsem se s tím stávajícím s prominutím srala mnohé a mnohé hodiny, opravdu nemám chuť dělat to všechno znova, ačkoli bych si uměla představit, že by to tu mohlo vypadat i jinak. Nechci na tom trávit tolik času a nepotřebuju to teď mít až tak dokonalé, hlavně chci, aby to bylo jednoduché, uklizené a nepřeplácané obrázečky a ikonečkami, jejichž poněkud početnou přítomnost jsem si najednou uvědomila a už to nešlo nevidět.
A tak jsem trochu zkrátila sloupek a trochu se vrátila v čase k jednoduššímu záhlaví, protože to ozdobné písmo na mě najednou bylo trochu moc.
Blog je takové zrcadlo autorovy duše, jeho života. Mám v něm teď trochu chaos, příliš mnoho otázek a myšlenek a potřebuju si v tom udělat pořádek, tak začínám blogem. To dává perfektní smysl, ne?
Mám dokonce chuť smazat na chvilku tu fotku, ale nechci se protivit svým zásadám, fotka v profilu je podle mě důležitá součást blogu. Možná jen potřebuju nějakou novou fotku, na kterou se budu víc cítit. Jenže kde vzít a nekrást?
Cítím se zoufale neproduktivně. Tolik času teď trávíme prací a řešením napjatých vztahů s Ashleigh, tolik ho padne na vztek a rozčilování se, až je mi z toho hanba. Div si z toho nehty nehryžu, jak mě to všechno štve a jak mě hlavně rozčiluje, že se to úplně zbytečně zvrtlo. Kdybychom se nebyli přestěhovali do hlavního domu, všechno mohlo být jinak. Jak já bych se chtěla vrátit zpátky, to vám nevypovím. Mám toho pokrk. Chtěla bych si tu denně oddělat svých pět hodin a vypadnout, mít pokoj, nemuset se s tím vláčet od rána do večera. Chtěla bych, aby na mě Ashleigh po zbytek dne nemohla a aby mi dala pokoj. Přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím a kdy už konečně vybouchnu. Její požadavky jsou čím dál tím víc omezující, je mi to extrémně nepříjemné a nedovedu se uklidnit, když si ze mě někdo dělá takového otroka a tak silně se vysmívá mému právu na vlastní prostor. Nejsem ani její spratek, nemá tedy právo po mně chtít takové věci, nepřeju si, aby mi někdo cizí tak zasahoval do života a diktoval mi, jak mám nebo nemám umývat nádobí a které utěrky mám používat. To je sice rozkošné, že ty černé vypadají „smart“, ale kdybysis s nimi zkusila něco utřít pro změnu sama, možná bys zjistila, že pouští chlupy i po deseti vypráních a jsou tedy úplně na hovno!
Nedá se s ní mluvit a způsob odkývání a následného dělání si to po svém, což jsem praktikovala doposud, přestává fungovat, když mi neustále kouká pod ruce.
Přemýšlím o jiných možnostech, snažím se zachovat si alespoň trochu chladnou hlavu a odstup, ale vadí mi už to, že o tom musím tolik přemýšlet. Život by neměl být tak nepříjemný a komplikovaný, mělo by to být jednoduché. Myslím, že všechno bude hned trochu klidnější, až si pan M. za dva týdny odehraje svůj první koncert. Chceme si v dohledné době promluvit s Clare z Arundelu o svých dalších možnostech. Uvažuju, že by bylo fajn pobýt tu tak maximálně do konce srpna, pak jet na chvilku domů, dopřát si dovolenou a trochu času pro rodinu a na podzim si najít novou rodinu na půl až tři čtvrtě roku. Někde poblíž, třeba ten Arundel či Brighton. Ponechat si třeba některé extra joby nebo si najít nějaké jiné, tentokrát však ne za míň než deset liber za hodinu. Už si budeme vybírat a určitě nechci víc než dva joby týdně.
Chci mít dost času a hlavně nechci být nucena do těch prací chodit jen proto, abych vypadla z domu a nebyla obtěžována Ashleigh či Nigelem. Chci být ve svém, kde mi nikdo nebude do ničeho kecat a nebude se mě snažit využívat daleko nad rámec mých povinností.
Přemýšlím, jak tady zlepšit situaci, ale nevidím jiné východisko než vystěhování se z domu, což nepůjde, pokud nevypadne nájemnice z annexu a pokud Ashleigh nedojde, že by i pro ni bylo příjemnější, kdybychom byli z dohledu. Zajímalo by mě, dokdy má babka z annexu smlouvu. Přes léto by to byla pohádka, a pokud se má v červnu Ashleigh do domu vrátit nastálo i s celou rodinou, nedovedu si to představit, to nemůžeme vydržet dýl než měsíc.
A život by měl být víc o chození ven, výletech a možnosti se slušně obléknout, než o teplácích a pracovních mikinách a jak se co nejrychleji najíst, abyste stihli všechny odpolední práce v pořádku, a nezapomenout hadry na okna, a hlavně se stihnout jít vykoupat, nejpozději v půl sedmé do vany, ať nedojde teplá voda! Vždyť je to bláznivina. Cítím se tu uvězněná, ty nepříjemné vztahy mi brání jít si svobodně dolů třeba jen uvařit čaj. Bojím se, abych někoho z nich nepotkala, a je mi protivná myšlenka, že když už mám konečně v neděli čas, měla bych alespoň žehlit Nigelovo prádlo. Sice to jsou peníze navíc, ale nejradši bych mu ty gigantické košile narvala někam.
Co nás tu vlastně drží, ptala se mě Hanka. Je toho pořád docela dost, říkám si. Naše plány, třeba. Kdybychom odsud měli třeba za měsíc odejít, leccos by se tím naopak zkomplikovalo a o leccos bychom se připravili. Je tu krásně, když je Ashleigh pryč a nezasahuje nám do života, a přes léto by měla být pryč celkem často.
Chce to soustředit se na pozitiva a představovat si ideální situaci. K té pak směřovat.
Au-pair je prý vždycky zneužívaná. Nemyslím si, že by to musela být pravda. Mnoho au-pairek má se svou rodinou pěkné vztahy, a to i přesto, že s nimi bydlí. Když mají volno, mají volno. Příběhy jako že host mum nějaké holce kázala, kolik má používat toaletního papíru, jsme vždycky brali za extrém a něco k nepochopení, naše HM se tomu ale velice podobá a já vždycky jen čekám, s čím příjde příště. Tak by to být nemělo.
Nadějí mě teď hlavně naplňují dvě věci: držím palce tomu, aby si včerejší zájemce ten dům opravdu koupil (prý se mu to velmi líbilo, takže to vypadá slibně), abychom odsud co nejdřív vypadli do něčeho nového s odděleným bydlením nebo aby se trochu zlepšily vztahy mezi námi a Ashleigh. Měla by si uvědomit, že jsme taky lidi a že čím kdo zachází, tím také schází. Nebudeme tu navěky, snad si jednou uvědomí, co v nás měla za poklad.
A taky mě baví, že jsem za poslední cca dva měsíce zhubla přes tři kila. Zatím to na sobě nevidím, jen mám možná pocit, že mi ty nové džíny padají ještě o něco víc, než když jsem je kupovala, ale přesto mě těší vidět na váze po tolika letech zase šedesátku.
Jak k tomu došlo? V tomhle musím hlavně poděkovat svému jmenovci M., jehož únorový článek Jak zhnubnout do plavek mě inspiroval postupně a pomalu (hodně pomalu :D) upravit už v té době lehce upravený jídelníček. Je fakt, že co bydlím se svým panem M. (to je emek, tyjo), stravuju se rozhodně lépe než pár let zpátky, ale svoje mouchy to taky mělo.
Pár věcí podle mě mělo největší vliv: Snídám teď skoro zásadně vločky s trochou ořechů, rozinek a buď sójového nebo normálního mléka. Občas si k tomu dám malého muffina, nejsem svatá, ale důležité je se tou snídaní najíst a nastartovat. Cca dvě hodiny po ní obvykle dostanu hlad, který jsem dřív přecházela, teď ho poctivě chodím zajíst krekrem s něčím, dvěma banány rozmixovanými do mléka nebo sendvičem, když je to hlad fakt velký. Nebojím se toho a snažím se něco uždibovat, kdykoli je jen náznak hladu, i kdyby to měly být zapovídané brambůrky. Ano, nestydím se to přiznat, malý sáček brambůrek si teď dávám skoro denně jako svačinku, někdy i krátce před spaním kolem desáté, jedenácté hodiny večerní, a přesto to zjevně nějakým způsobem funguje. Taky už nechodím spát s hladem. Večeři si plánuju kolem deváté hodiny a pokud nejsem před jedenáctou v posteli, ještě si obvykle dám něco menšího, i kdyby pár sušenek, aby nebyl žaludek prázdný a nekručel. A i když mám docela slabý pitný režim (vždycky jsem měla), denně teď vypiju alespoň litr vody se zázvorovým sirupem, o němž se domnívám, že má asi na svědomí valnou část toho všeho, a považuju ho za svůj největší objev.
Koupili jsme ho vlastně omylem, chtěla jsem šťávu a místo ní koupila tenhle neslazený hnus ze zázvoru a citronové šťávy, který na první ochutnání chutnal jako hlína a málem jsem se po tom poblila 😀 Napodruhé jsem si do toho přidala med – furt bylo hnusné – a napotřetí jsem ho tam nedala a najednou mi to už přišlo pitné úplně v pohodě. Od té doby to do sebe klopím pořád a nestačím se koukat.
Tak doufám, že se mi podaří pokračovat směrem dolů a dostat se třeba za pár týdnů pod šedesátku, ačkoli se obávám, že jsem se dostala do momentu, kdy by asi bylo zapotřebí přidat nějaké aktivní cvičení, kterého tak úplně nejsem schopná. Většinu energie vydávám do práce a na nějaké procházky buď nezbývá čas nebo chuť, se vším tím nervováním se okolo. Ale slibuju si od nárůstu teplot (zatím je tu furt kosa nebo mokro), že bude chuti přibývat. A to mě naplňuje nadějí a zvědavostí, jestli to nakonec přece jenom není možné, abych já, léta zaseklá na pořád té stejné váze, slezla třeba o deset kilo dolů a shodila kejty. Jen mě mrzí, že se tu nedá jezdit na kole, to by to letělo, tím jsem si jistá. Já chci do Brightonu. Ta jejich boží nekonečná cyklostezka podél moře!
Ó! Tsíjo! Tak to čučim, jsem rád, že jídelák pomohl a jde to podle něj! Každopádně, nechci ti kazit iluze, ale zázvorovej sirup na tom podíl mít nebude, je to tím, že pořád jíš a rozjel se ti metabolismus 🙂 Zázvor sice prohřívá a může lehce podpořit trávení, ale jezením zázvoru ještě nikdy nikdo nezhubnul 🙂 Každopádně to je určitě zdravá věc, takže pij to dál 😀
Taky jsem zaznamenal, že i když „posvačim“ misku suchejch cornflakes třeba v 11 večer u filmu, tak furt hubnu… prostě základní je opravdu nemít hlad a jíst malý porce během dne. Muffin u snídaně nevadí 🙂
Snad se ta vaše situace brzy zlepší, ani si nechci popravdě představovat, jak strašně stresující to musí bejt… uf… 🙁
Nevím, jestli úplně jedu podle tvého jídeláku, ale rozhodně se snažím nemít nikdy hlad, ani dopoledne, ani před spaním 🙂 V tomhle se s panem M. asi neshodneme, on je tvrdošíjně přesvědčen, že po šesté hodině se nemá jíst, a nenechá si to vymluvit. Podle mě je to číčovina, nemůžeš přece na každého člověka na světě vztáhnout nějaký časový údaj, když každý má úplně jiné biorytmy. Vždyť to nedává smysl.
Noo, zázvor je prý, co jsem tak dneska četla, opravdu dobrý na spalování tuků, takže si myslím, že v tom něco přece jenom bude 🙂 A taky určitě pomohlo to vysazení cukru ze šťávy (já prostě samotnou kohoutkovou vodu fakt nerada). Nějakou dobu jsem taky nepila čaj ani kafe – do těch si taky vždycky dám aspoň lžičku a půl.
No, stresuje mě to dost, hlavně teda sere a užírá. Neni chuť do žádný kreativní činnosti, když ti něco tak leží v žaludku. Musim se od toho trochu oprostit. Hlavně bych si přála si s Ashleigh znovu nastavit pravidla a vyjasnit si s ní, že po jedné hodině pro ní nejsme dostupní, s výjimkou večerního nakrmení zvířat. Ale nevím, jak to udělat, ona by to stejně nerespektovala a atmosféra by šla ještě víc do kopru, protože bychom se tu samozřejmě pořád potkávali.
Nevím no, když jsem se cpal kandovanym zázvorem v cukru, tak jsem po tom moc neshodil 😀 Ale jako proč ne, nejsem chemik, nevím, co v tom je 🙂 To sladký pití na tom mohlo mít lví podíl – nejlíp se totiž kalorie pijou, člověk je schopnej vypít x krát víc kalorií, než by byl schopnej sníst…
To s tím jezením po 6. večer je největší blbost, kterou někdy někdo vůbec vymyslel jako 😀 Si totálně zpomalíš metabolismus. Můj otec to vždycky rád praktikoval, když mu ručička na váze ukázala přes stovku – ale nejedl už po pátý večer. Pamatuju si, jak jsem mu jednou během těch večerních hodin, co držel hladovku, stihl sníst nějakej kus koláče či co, a on se pak ve dvě ráno vyhladovělej zoufale motal po kuchyni a ten koláč hledal :“D Tsie, mě to teď tak rozesmálo, že jsem si upe chrochtnul 😀 Mno. Každopádně, jediným výsledkem bylo to, že vypadal pak ještě jako větší mičuda, než před tim.
Tsije s tou vaší paní domácí teda nevim… ale zase jako když to máte někde ve smlouvě nebo nevim kde, tak snad…? No je to prekérka tuto :/
Jestli to nebude tim cukrem, a taky že kandovaný ovoce má myslim fakt děsně moc kalorií a cukrů už samo o sobě. Teď nevim, ale mám pocit, že jsem někde četla, že kandovaný je snad nejhorší verze ovoce.
Tak já třeba nevim, jak přesně funguje metabolismus, ale už selskym rozumem mi to vždycky připadalo jako konina, mně teda obzvlášť, protože jsem noční tvor a dřív jsem často chodívala spát třeba v jednu ráno i později. Tak jako dovedeš si představit sedm a více hodin před spaním vůbec nejíst? Co to má za smysl? A hlavně jsem nikdy nebyla schopna usnout s kručením v žaludku, protože mě fakt kručí nahlas a nepříjemně a naprosto nechápu všechny ty úžasný rady „to zaspi“. To se fakt nedá zaspat 😀
Simtě smlouva… my žádnou smlouvu nemáme 🙂 To je prostě o lidech, něco si na začátku domluvíte a pak se to samozřejmě upravuje podle potřeby a když někomu něco vyloženě nevyhovuje, tak se musí ozvat. V takovou chvíli ale většinou dochází k tomu, že si prostě rodina najde někoho jinýho, nebo že se nasere aupairka a odejde jinam. Neslyšela jsem, že by někde fungovaly nějaké kompromisy. Anglické rodiny mívají svoje jasně zaběhnuté systémy a požadavky na aupair, a jakmile se aupair nepřizpůsobí, odfrknou si nad ní a najdou si někoho jiného. A Ashleigh dovede být nepříjemně odměřená, umím si velmi dobře představit, jak by to tu vypadalo, kdybychom si postavili hlavu a řekli jí, že odpoledne pro ni už nikdy pracovat nebudeme, nebo že ne, opravdu ti neumyjeme auto v neděli večer, ani když je to emergency. V tu chvíli bychom se pro tuhle rodinu stali velmi neflexibilní a nebyli bychom už prostě dostatečně nápomocní. A navíc je to ještě o to horší, že tady figuruje ten Nigel, kterej má sice v hlavě mozek (možná až moc), ale zásadně se staví na stranu Ashleigh a pokud nebudeme hrát za ní, hrajeme silně proti němu. Vždycky mi připadal jako docela příjemnej člověk, ale čím dál tím jasněji vidím, že si po svých zájmech pojede klidně přes mrtvoly a taky si hodně zvykl na to, že po nás může chtít kdykoli cokoli a my jsme furt po ruce. Z takové situace se holt už asi nevyhrabem, můžeme jen doufat, že se to zase na čas uklidní. A příští měsíc jedeme na pět dní do Itálie, třeba tam bude čas a příležitost si trochu víc promluvit, eventuálně naznačit, že máme nějaké nabídky od srpna nebo tak něco… to by možná nebylo na škodu.