Scotland Trip: Loch Ness, Glencoe & The Highlands Tour, den třetí
Já měla čtvrtky vždycky ráda. Takže se hodilo, že jsem ve čtvrtek taky poprvé v životě navštívila svůj vysněný Loch Ness. Záhady světa mě vždycky fascinovaly, ale k Nessie mám mezi nimi ještě bližší vztah, asi proto, že mám obecně velmi kladný vztah k dinosaurům a Nessie by byla podle všeho plesiosaurus 8) Vy si věřte, čemu chcete. Viděla jsem o ní bezpočet dokumentů a pár více či méně blbých filmů a to téma se mi ještě neokoukalo, právě naopak. Pořád se vidím někde na břehu jezera, jak tam denně chodím trávit x hodin pozorováním hladiny a doufáním, že uvidím něco fantastického. Možná jsem to už dělala, v nějakém jiném životě, a proto se mi ta představa pořád tak vrací.
Mno.
Ještě před odjezdem do Skotska jsme se s Maude domluvily, že pojedeme na dva celodenní výlety. Měly jsme představu, co všechno chceme vidět, a bylo bohužel zakrátko jasné, že budeme muset něco obětovat, protože žádné dvě tours nebyly schopné dohromady obsáhnout celý náš seznam, ale obě věříme, že to nebylo naposledy, co jsme ve Skotsku byly, a bylo by ostatně poněkud nerealistické chtít vidět všechno krásné najednou, v těch pár dnech. A tak jsme si zvolily dvě hlavní věci, které jsme prostě chtěly vidět hned, a první z nich bylo jezero Loch Ness, jehož tour samozřejmě zahrnovala i spoustu dalších věcí.
Stirling Castle jsme viděly jen zdálky, z autobusu. Je samozřejmě na budoucím seznamu. Člověk po cestě potkal tolik nádherných míst, kde by si zastavil, bohužel nevýhodou takové tour je samozřejmě ten fakt, že to nejde. Duh. Nicméně myslím, že nám nebude vadit počkat si a prohlédnout si ho někdy v lepším počasí. To ráno se na nás dost mračilo.
Podobným způsobem, ale pro účely fotografování naprosto nepoužitelně, jsme zahlédly Doune Castle, který posloužil jako natáčecí lokace pro Winterfell v prvním díle Game of Thrones. Zajímavůstka pro geeky.
Naše první zastávka byla na kafe a záchody a kdyby nic jiného, přinesla tenhle přítulný párek skotského skotu (ha!). Olizování na veřejnosti nemusím, ale v tomto případě se dá udělat výjimka…
Prakticky od začátku byl slyšet výklad a my si mohly užívat poslechu perfektního skotského přízvuku. Teprve po té první přestávce mi nicméně došlo, že ten, kdo mluví, není nikdo jiný, než sám řidič. Od té doby jsem byla dvojnásobně fascinovaná, protože jedna věc je mít skvělého průvodce, který sype z rukávu data, jména, informace, legendy a vysvětlivky, jako by se nechumelilo nebo jako by snad byl cestovatelem v čase, co to všechno osobně viděl a zažil, ovšem aby u toho plynulého výkladu byl schopen zároveň plynule řídit (a jel jako ďas), to je úplně jiný level.
Jelikož mě tyhle věci baví a neměla jsem problém mu rozumět, mohla jsem si výklad užít naplno a nasávat každé slovo. Obzvlášť nás bavilo, jak pan řidič vyslovoval místní názvy jako Edinburgh nebo veškeré lochy. Zněl totiž, jako by se v tom vyloženě vyžíval, a my se v tom samozřejmě vyžívaly též. Po chvíli už nás napadalo, že by se na té tour dobře hrála panáková hra, například napít se pokaždé když řekne ˈɛdɪnbɹə nebo loch. Ale to bychom byly namol už u těch krav.
Ani nevím jak, najednou jsme byli v Highlands. Všude okolo nás lochy, hory a naprosto nádherná zeleň, i pod těmi mraky. Osobně nemám nic proti pořádnému gloomy počasí, právě naopak. Užívám si cokoli, co souvisí s podzimem, a přesně tenhle druh počasí ve mně vyvolává představu krbu, šálku něčeho horkého se skořicí, chlupatých teplých ponožek a ledkových světýlek. Nestěžuju si, když je šedo, naopak se raduju, že můžu zapalovat svíčky, rozsvěcet lampičky a být zalezlá, aniž by někdo cokoli namítal. To jsem sice ve Skotsku neměla kdy dělat, ale pointa je, že mi tohle počasí nevadí 😀 Snad jen na to focení mi to nepřijde praktické, člověk se musí víc snažit.
Naše první zastávka po kafi byla v Glencoe. Konečně něco, z čeho jsem nebyla geekovsky na větvi, protože Bonda zase tak nežeru a Craiga teprve teď doháním, spíš abych si ho mohla odškrtnout a věděla, o čem že nám to tam povídali.
V tu chvíli jsem ale hlavně navíc řešila brutální krizi močového měchýře. Dovolte mi totiž poznámku. Pokud lidi hned zkraje naženete na kafe, které si musí vzít s sebou do autobusu, protože pít ho na místě není čas, pak by příští zastávka měla být rozhodně dřív než za dvě podělaný hodiny!
Než jsme dojely na fotozastávku v Glencoe, myslela jsem, že umřu, že se po, že padnu bolestí, že omdlím, no prostě děs 😀 A to jsem ani neměla kafe, myslím, že to byla čokoláda.
A vzhledem k tomu, že v Glencoe nebyly záchody ani žádné stromoví, musela jsem potřebu vykonat poměrně na očích všem fotografujícím, jen pod maličkým kopečkem, kde nade mnou stáli lidi a nebudu radši spekulovat o tom, co všechno viděli 😀 Okolo vedla cestička a samozřejmě po ní kdykoli mohl někdo projít, v tomto směru jsem ale měla štěstí. Někdy bych se fakt nejradši nechala přeoperovat na chlapa. No nic, popojedem.
Po zažehnání krize jsem se aspoň mohla konečně zase probrat a začít věnovat tomu, kde jsem. Nebe se začínalo trochu trhat, začínalo to vypadat, že toho dne ještě přeci jen budou nějaké svěžejší záběry, a vůbec. Až na tu malou nepříjemnost to zatím byl super výlet.
Po spoustě dalších zajímavých věcí jako Loch Linhe – jedna z lokací pro natáčení HP Velkého jezera (zdálky) nebo Ben Nevis – nejvyšší hora Británie (v mlze) jsme se ale konečně dostali ke zlatému hřebu dne, Loch Ness! Měly jsme s Maude možnost vybrat si buď hodinovou jízdu na lodi po jezeru, nebo půlhodinovou návštěvu ruin Urquart Castle a půl hodiny cesty lodí. Původně jsem neměla nic proti hradu, ale když pan řidič naznačil, že z hradu zbylo jen pár zdí a že na fotky nám zastaví, rozhodly jsme se na ruiny se vykašlat a věnovat radši celou hodinu jezeru. Podle mě to bylo rozhodnutí správné, ta jízda i tak nepochopitelně utekla, kdyby měla být poloviční, tak bych z ní neměla vůbec nic.
Na člunu bylo větrno a opět jsem se bála nachlazení (příště si beru kulicha, šály, palčáky!), ale nedalo mi to a vevnitř jsem nikdy dlouho nevydržela. Pokud vás zajímá, viděla-li jsem Nessie, běžte se podívat na můj Instagram, kde ostatně najdete i spoustu dalších fotek, na které se tady nedostalo 😉
Na konci plavby si nás řidič opět nabral a pokračovalo se přes Inverness, odkud jsme se začali vracet. Viděli jsme další lochy, další nádhernou přírodu, a slyšely další spousty povídání i nějakou hudbu, která mi ovšem popravdě zněla spíš japonsky.
Nebe se pak na chvíli zase zamračilo a chytli jsme trochu deště, ale vzhledem k tomu, že jsme ho zatím vždycky chytali, když jsme byli v autobuse nebo někde schovaní, byla jsem s počasím spokojená. Přišlo mi, že kdykoli na tom záleželo, měli jsme většinou aspoň sucho, ne-li slunečno. A popravdě kdybych ve Skotsku nezažila pár dešťů, mám pocit, že bych byla zklamaná.
Krom toho, jak byste chtěli mít bez deště takovouhle krásnou duhu?
Domů jsme ten večer dojely unavené, snad rozlámané z autobusu, ale s hlavami plnými zážitků, plícemi nádherně čerstvého highlandského vzduchu, foťáky fotek a srdci nadšením.
Ten večer jsem se krom obvyklých věcí ještě sbalila, protože v pátek nás čekal přejezd do Glasgow a já jsem to naprosto neměla zájem řešit ráno a věděla jsem, že na to nejspíš nebudu mít ani mozkovou kapacitu. Moudré rozhodnutí, když to tak zpětně hodnotím. A pak už jsme zase spaly a spaly a spaly… až do bílého rána >.<
Naviděnou v Glasgow!
Jako u minulého článku – super fotky, Skotsko je skvělý. Já jsem byla v Edinburghu, Aberdeenu a potom malinkých vesničkách, ale má to prostě všechno hrozně krásný kouzlo, mnohem víc než Anglie.
Díky za pochvalu 😉
To městečko u Loch Ness se jmenuje Drumnadrochit, vyslovováno asi jako [chrchlychr], čili něco, co Čech bez zlomení jazyku nepřečte. Řidič, který nás tam z Inverness vezl, se zoufalými cizinci dobře bavil a schválně dělal, že jim nerozumí. 🙂
Urquhart castle se mi líbil, ale je pravda, že po Skotsku je hezkých zřícenin plno (a s výrazně menším množstvím turistů). U mě vedl Dunnottar Castle u Stonehavenu.
Jo, to je jeden z těch nejlepších názvů 😀
Já mám hrady a zříceniny ráda, ale nejsou pro mě tak důležité, takže osobně jsem spokojená s tím, co jsme viděly 🙂 Další kdyžtak příště. Třeba Eilean Donan bych chtěla vidět.
Dívám se zvědavostí, protože loni jsem tam také byl, Naštěstí nás tam nepotkalo typické deštivé počasí, takže jsme neviděli ani duhu :).
Ale zajímá mě i tvoje stránka, vždy sis zakládala na designu, fotky jsou pěkné velké, text ale ještě širší a na některých místech k nim přilepený bez odsazení, řádkování příliš velké, bledé písmo, …
Na Blog.cz nespokojenost s poruchovostí vede zase k větší migraci na jiné platformy, často je slyšet, jak se tím autoři posouvají na „vyšší level“ a Blog.cz byl dobrý jen na start, při nakouknutí po delší době je však vidět, že je tam mrtvo (např. Teeda).
Co o tom se svou zkušeností soudíš? Omlouvám se za zvědavost.
My měli počasí značně proměnlivé, od každého trošku, řekla bych. Jsem spokojená, hodně špatný byl jen slejvák v Glasgow, když jsme spěchaly na Megabus a řidič busu, co nás měl dovézt na autobusové nádraží, jel někam úplně jinam. K tomu se dostanu.
Fotky přilepené na text? To vůbec nevidím. Problém, když se někomu zobrazují věci jinak. Já jen vím, že popisky jsou nalepenější, ale i tak to u mě vypadá dobře. A moc je nepoužívám.
Já o tom soudím, že spousta lidí jde pryč natruc nebo ze zoufalosti, ale není připravená na to, že tam ta komunita, která byla na Blogu, prostě nebude. Že tam není žádná titulka a že ti tam lidi nebudou proudit v davech kdykoli napíšeš nový článek – protože pokud tě někdo vyloženě nebude sledovat na Bloglovinu nebo třeba na stránce Titulka na FB, tak se o tom novém článku ani nedozví.
Spousta lidí se podle toho neumí zařídit nebo jim na té návštěvnosti tak záleží, že jim to vezme vítr z plachet. Nebo je odradí jiná administrace. Ale je dost možné, že by spousta z nich přestala blogovat i kdyby se nestěhovali, že jim prostě přišel život do cesty, opadlo blogové nadšení… já tomu taky nejsem schopná věnovat tolik času, co dřív. Myslela jsem, když to vloni začalo, že je to chvilková věc, ale letos jsem na tom popravdě dost stejně, nebo mi to tak aspoň připadá. S výjimkou těch posledních článků o Skotsku. Možná je to i pocitem, že nemám co psát, respektive co nového nebo co pozitivního. Dřív jsem do blogu vyblila, cokoli mě napadlo, ale dneska už to prostě nedělám. Myslím, že to tak taky může mít spousta jiných blogerů. Nevím, co byl důvod u Teedy, a mimochodem mě to taky štve, její blog jsem si naprosto zamilovala a chvíli na to usnul.
Za zvědavost se rozhodně neomlouvej 🙂
Já myslím, že co začal krachovat Blog, tak samozřejmě to blogování tak, jak jsme ho znali, včetně té komunity a komentování všeho možného a flamewarů pod články a hejtů na Standu postupně vyšumělo, spousta blogerů měla různé důvody k vlastnímu úpadku, a tak to dohromady může někomu připadat jako že blogování je pasé, že už se neděje, ale to taky není pravda. Jen je to takové roztříštěné a na Blogu už asi nezbyl nikdo z těch tehdejších blogobrit a známých jmen. Ale třeba jsou tam zase jiní lidé. Nevím, já to už dávno nesleduju. Chodím tam už jen spravovat Klub Snílků, a i to jsem letos flinkala.
Já už ten blog tak nehrotím, protože beztak nevím, jak dosáhnout toho, co bych si představovala, a už mě nebaví se v tom furt hrabat. Dřív jsem na tom trávila život, furt hledala jiné fonty, měnila barvy, všechno možné, a nakonec člověk trávil víc času hýbáním s designem než věnováním se obsahu. A vzhledem k tomu, jak nespokojená jsem s tím byla od loňska, kdy se mi to tu celé rozsypalo, jsem teď dost spokojená, vlastně i s tou blbou modrou barvou 😀 Říkám, hlavně že to jinak vesměs funguje a první dojem je lepší než byl, aspoň mně to tak připadá.
Dívám se se zvědavostí …
Glasgow jsme už bohužel nenavštívili, ale o to víc času bylo na Edinburgh.
Přilepeným obrázkem k textu jsem myslel tvou fotku vpravo nahoře a ty fotky pod nadpisem Instagram dokonce text překrývají.
Mám pocit, že vlna zájmu o blogování hodně opadla, ne že by úplně vyšuměla, ale iluzorní představy některých, že se z nich stanou uznávané spisovatelky, slavní fotografové apod. se rozplynuly (rozplývají), mladí dostudovali, musí se nějak živit, priority se posunuly. I tím (si myslím) se komunita výrazných blogerů/blogerek rozložila, nejen boji se Standou o kvalitu Autorského klubu a protestními odchody.
Ale musí se mu uznat, že S. psal zajímavé články a s užitečnými informacemi. A to teď úplně chybí a také přispívá k pohybu po sestupné dráze.
A u těch, co přešli, většinou krátce po založení nového blogu došlo k vystřízlivění, zjistili, že mnozí z dřívějších návštěvníků už tam nechodí, jako kdyby se jim známý odstěhoval za oceán a byl v jiném „časovém pásmu“, těžko s ním teď komunikovat, noví návštěvníci se neobjevují.
Odpovídám do špatného vlákna, nejsem zvyklý, že odpovídací ikona je nahoře.
Já jsem ráda, že jsme do toho týdne vmáčkly obě města, byť na Glasgow nebylo moc času. Aspoň taková ochutnávka.
Tak to vůbec nevidím, co máš za prohlížeč?
Přesně co říkám, ve spoustě případů je to přirozený vývoj, lidi už na to prostě nemají čas nebo to pro ně už není tak důležité, nebo oboje. A někteří prostě jen podceňují to, že se musí aktivně snažit tam ty lidi dostat, protože na vlastní doméně už z nebe padat nebudou. Buď musí mít člověk brutálně vyhledatelné články plné unikátních informací, nebo se musí někde nějakým způsobem propagovat. Ideálně tedy oboje. Myslím, že navíc má dneska málokdo čas sledovat a číst blogy. Přečteš si vždycky jen pár těch, kteří tě opravdu inspirují nebo baví, nebo tě zajímá jejich život. Ale jinak spíš vyhledáváš články podle toho, co zrovna potřebuješ zjistit. Blog musí být přínosný, dneska už nikdo nečte věci jen tak z nudy.