Odpočinek

Tak jaru už věřím a s přišedším květnem začínám věřit i možnosti, že po něm přijde léto a že zase bude nádherně a slunečno a teplo. Teď je sice občas taky, ale já v to prostě nemám tu důvěru – pořád čekám, že najednou přijde větrná smršť, zatáhne se a zase bude týden hnusně a šedo. Nebylo by to ostatně poprvé, holt taková je povaha anglického počasí.

Jaro mimojiné překvapilo hned několika volnými pondělky, na něž nám Ashleigh dala nečekaně volno. Ještě nečekaněji nám nabídla volný den v minulém týdnu, odměnou za to, že jsme jí pomohli s viewingem. K tomu nám několikrát odpadla Clare, Julian se nám už pekelně dlouho vůbec neozval, o svátečních pondělcích jsme odřekli i Jo – když už máme jednou volno, tak si ho přece nebudeme kazit dřením u ní – a ani nevím jak, jsem zase zpátky v poklidném módu a mám času, že nevím, co s ním.

Tohle je taková ta blbá fáze odpočívání. Těch pár dní až týdnů po opravdu dlouhém období neustálé práce, kdy jste tak vysílení a pořád ještě nevěříte tomu, že fakt nikam nemusíte, takže veškerý čas náležitě proflákáte. Dlouhé spaní, ponocování, spousta článků do blogu, pár nových fotek a sjíždění poslední série Vampire Diaries, kde mám sice u každého dílu chuť založit si nový blog na glosování krávovin, co scénárista opravdu nedomyslel a jejichž vysvětlení by mě zajímalo, ale jinak mě to baví. Baví mě mít na tyhle blbosti čas.

A hlavně ho mám i na neblbosti, jako třeba psaní, nebo spíš mazání. Ebook jsem zkrouhla o pár stovek slov a alespoň jednou týdně se k němu teď bez problémů dostanu. Což je samozřejmě brutálně málo, měla bych se donutit denně, to by to lítalo, ale to je právě to blbé na téhle fázi, kolik toho volného času prozevlím nebo proprokrastinuju, protože kreativita a nápady sice lítají kolem mé hlavy, ale já ještě nejsem dost odpočatá na to, abych s nimi uměla správně naložit. Měla bych si dát týden pohov od počítače, abych se opravdu pořádně vyčistila a aby mě to nenutilo pořád kontrolovat facebook (přiznávám, vinna v plném rozsahu). Ale dobrá zpráva je, že už v sobě zase sbírám tu naštvanost na sebe samu, která mě nakonec vždycky spolehlivě vybičuje k lepším výkonům.

A taky jsem se v rámci prokrastinace opět trochu zaměřila na vzhled blogu a vymýšlím, co by se dalo udělat líp. Tím vymýšlením trávím zbytečně moc času, ale jsem stejně ráda, protože nakonec z toho vždycky něco je, a když vás to blogování baví, tak je to vidět.

Moje meditační místečko.

Jsem taky ráda, že jsem si konečně udělala čas na procházku. Poprvé po zimě jsem se vykopala jít se podívat, jestli už se dá projít tou rozbahněnou cestou mezi loukami, které se tu říká bridleway, stezka pro koně. Rozbahněné to tam je pořád, ale nebylo to až tak řídké, aby se tím nedalo projít, ačkoli jsem se pořád podivně zastavovala s představou, že nemůžu jít dál, tohle se přece nedá projít, tady už končím a budu muset jít zpátky.

Dost mě to zaujalo. Měla jsem pocit, jako by mě někdo celou tu dobu hypnotizoval a snažil se mi nějak změnit myšlení. Co chvíli jsem stanula před obzvlášť rozbahněnou částí a v hlavě mi vyvstala myšlenka, že dál to nepůjde, přece nechci v teniskách zapadnout do bláta. Pak jsem se na to ale podívala znovu, s větším úsilím vnímat, jak to skutečně vypadá, a najednou jsem si uvědomila, že vidím velmi snadnou cestu skrz, na níž si boty vůbec zašpinit nemusím. Totéž se mi pak stalo u jedné obzvlášť velké louže, která se rozkládala přes celou cestu a nebylo možné projít po jejích okrajích. Nejprve mi bylo jasné, že tudy to už opravdu nedám, pak jsem se podívala znovu a zase mi bylo naprosto jasné, kudy to bez problémů dám. Vždyť tady, tady a támhle to vůbec není hluboké a jsou tam kamenité plošky, kam se dá stoupnout. Přešla jsem suchou nohou.

Nějak tenhle vnímací kiks nechápu a nevím, co si o něm mám myslet, jen mě napadlo, že mi asi mysl nepříjemně zapadla do stereotypního uvažování, které jsem si do téhle doby neuvědomovala, a že je zapotřebí se probudit. Od té doby se tudíž mnohem víc snažím vnímat, sledovat svoje myšlenkové pochody a bloky a překonávat je. Je to nepohodlné, ale ve výsledku cítím změnu. Jako když si najednou uprostřed všeho toho datlování do počítače a civění na seriály uvědomíte, že vás bolí kolena a že byste si je potřebovali protáhnout. A taky na vás jde hlad a strašně se vám chce na malou. Jenže to všechno snadno ustoupí mnohem silnější potřebě zevlit, nehýbat se, nic nedělat, protože to je strašně pohodlné a příjemné. Právě tyhle bloky se snažím vždycky, když si jich všimnu, rozbít. Dost mě vzteká každou půl hodinu ty pitomé Upíří Deníky zastavovat, abych si odskočila nebo došla udělat čaj, na který mám vážně chuť 😀 Ale funguje to. Díky tomu neprosedím den u počítače a nejsem šokovaná, když je najednou jedenáct večer. Vnímám. A z nekontrolovaného zevlení se tak stává zevlení kontrolované. Rozdíl? Když pak ta jedenáctá večer přijde, nemusím mít výčitky, že jsem propadla svým lenošivým pudům a nic neudělala. Udělala jsem toho i během toho koukání docela dost a zítra mám další božsky volný den na psaní a procházení se.

Je vážně fajn mít míň práce. Měla bych z toho větší radost, kdyby to bylo naší vinou, naší schopností říct ne a poslat některé zákazníky do háje, ale i tak je to hodně fajn.