Scotland Trip: Glasgow a zpátky do Edinburghu

Nedělní ráno nás přivítalo pošmournem a vlhkem. Měla jsem pocit, že už jsme v tom Skotsku snad měsíc a poprvé mi pořádně došlo, že jsme zatím vážně žádný výraznější déšť při chůzi neměly a pokud to přijde, bude to vlastně dost velká nepříjemnost, neb sebou mám jen větrovku, která nejspíš úplně nepromokavá nebude, a tenisky provlhnou taky jak nic. Měla jsem sice původně plán, že si ve Skotsku koupím pohorky – dokonce jsem přesně věděla které – jenže je bohužel ve Sketchers neměli, a tak jsem vlastně na špatné počasí nebyla nijak zvlášť vybavená a ostatně Maude na tom nebyla o moc líp. Ale rozhodla jsem se, že si to nebudu připouštět – do té doby jsme se vždycky měly kde schovat a ono to vždycky nějak dopadne. Ovšem samozřejmě jsou chvíle, kdy se to fakt nehodí, a to je pak jasné, že zrovna v těch vás to chytne, žejo… 😀 no ale nebudeme předbíhat.

To ranní mrholení jsem si nějak odmítala připouštět a stresovat se jím, ale podvědomě mě to hnalo, protože jsem úplně nevěděla, kde se jak schováme, a měla jsem tísnivý pocit, že nás tlačí čas. Na těch pár posledních hodin v Glasgow jsme si naplánovaly hned dvě věci, a samozřejmě pokud brouzdáte úplně cizím městem, dopředu nikdy nevíte, kolik času budete potřebovat na přechod nebo na tom konkrétním místě, a to já pak radši vždycky od začátku uháním, takže Maude mě musela brzdit.

První zastávka byla Botanická zahrada se skleníkem Kibble Palace. Já mám botanické zahrady, parky a lesoparky strašně ráda, a pokud můžu zdrhnout z ulic někam mezi stromy, tak to beru všema deseti. Takže jsme si naplánovaly vstávání tak, abychom na místo dorazily hned při otvíračce skleníku, a nakonec jsme tam byly ještě o chvilku dřív, což bylo malinko nepříjemné, protože se rozpršelo a teplo taky nebylo, ale naštěstí nám útočiště poskytla lavička pod stromem a nečekaly jsme dlouho.

Shodly jsme se, že venku bychom to vyloženě botanickou zahradou nenazvaly, v pěkném počasí by to jistě byl milý park, ale žádná ultravášeň. Zato vevnitř nás přivítalo teploučko a nečekané myriády rostlin a květin, což člověku hned pozvedlo náladu. Zeleň má vážně neskutečný instantní vliv na psychiku a je celkem neuvěřitelné, že takovou nádheru zvládá Glasgow provozovat bez vstupného, a to jak v těch „bočních“ hranatých sklenících, tak v „hlavní hvězdě stage“, Kibble Palace, kde to vypadalo jako v nějaké vesmírné lodi. Byla jsem nadšená, že jsme se sem vydaly, velmi příjemně překvapená, a samozřejmě byl velký bonus, že jsme se tam mohly schovat před deštěm. Dlouho jsme se ale nezdržely, protože nás přece jenom tlačil čas, a popravdě řečeno z té vší crčící vody okolo taky močák 😀

Super překvapení pro mě taky bylo nádherné točité schodiště, které jako by z oka vypadlo tomu v anglických Kew Gardens, kam jsem se ještě nedostala a mám to v plánu.

Naděje, že mezitím venku ten déšť ustane, bohužel rychle vzaly za své. V rychlosti jsme zašly pozdravit pár veverek do křoví, protože veřejné wc bylo v nedohlednu, a pak jsme se přes poštu, kde jsem pořídila známku na pohled pro pana M., spěšně vydaly přes kampus University of Glasgow do Kelvingrove Art Gallery and Museum, a to už nám to pršení teda začínalo poněkud lézt na nervy, s narůstajícími obavami o promočení tenisek a větrovky jsem čím dál tím víc utíkala a chytaly mě nervy.

Naštěstí do galerie jsme se dostaly ještě relativně suché, a jelikož to byla poslední zastávka před cestou na autobusové nádraží, mohla jsem si konečně udělat lepší představu o tom, jak stíháme a kolik máme času, a vydechnout.

Z Kelvingrove se vyklubala pěkná budova plná především vycpanin, z čehož mi moc veselo nebylo, nějak mám v muzeích radši obrazy a k těm jsme se moc nedostaly, pokud tam vůbec jsou. Ono zase tolik času nebylo. Původně jsem uvažovala o posezení na kafe, ale nakonec jsme se rozhodly, že se radši najíme až na autobusovém nádraží, až budeme přesně vědět, kolik času nám zbývá do odjezdu, a prokristapána ještě že jsme to udělaly 😀 O pár minut později totiž nastala mela.

To jsme se tak hezky rozloučily s Kelvingrovem a shledaly, že lije čím dál tím víc. Nicméně nám to bylo relativně jedno, protože jsme si v suchu na autobusové zastávce počkaly na spoj, který jsem měla xkrát zjištěný a zkontrolovaný (vy nevíte, jaké já mám zkušenosti s tím, že něco jede někam úplně jinam, takže já to fakt kontroluju až obsesivně) a i s Maude, které se tyhle divnosti nestávají, jsem si kontrolovala, že se nepletu 😀 Fakt to mělo jet na to nádraží.

Samozřejmě, že nejelo.

Když jsme zahnuli na kritické křižovatce na opačnou stranu, ještě jsme tomu dávaly naději, domnívaly jsme se, že prostě tam je nějaké centrum, které se musí objet, a že se autobus zase za chvíli vrátí na správnou trasu. Jenže se pořád nevracel, a když jsme přejely most na druhou stranu řeky, už bylo jasné, že je něco fundamentálně špatně. Odpinkly jsme si tedy zastávku a při výstupu se zeptaly řidiče, jestli nejede na to autobusové nádraží, na což nám ne úplně příjemně odpověděl, že jsme mu neřekly, že tam chceme. To jsme nepochopily. Není zvykem v Británii říkat řidičovi, kam jedete, jemu je to buřt, a zastávky jsou dané. Mnoho jich samozřejmě může být na znamení, ale to neznamená, že pokud si neřeknete, tak se tam vůbec nepojede. V Edinburghu jsme si chválily, jak všude v autobusech mají obrazovky s rozpisem stanic a která bude příští, samozřejmě tenhle nic takového neměl, ovšem autobusové nádraží je přece poměrně frekventovaná stanice, kam musí autobus jezdit, ne? Co když tam na něj někdo čeká, kdo tam na něj chce nasednout??

No prostě jak říkám, vůbec jsme tu situaci nepochopily, ovšem teď byl průšvih v tom, že nám docházel čas. Netušily jsme, jak daleko to bude pěšky, došly drobné na autobus, takže v tu chvíli nebylo možno to řešit nasednutím na opačný směr, i kdyby nakrásně jel, což jsme ostatně taky neměly čas zjišťovat. Tou dobou už lilo jako z konve a mezi námi a průšvihem bylo asi půl hodiny času, z čehož patnáct byla vlastně moje původní časová rezerva na koupení oběda a začínala jsem propadat panice.

Jestli mě do té doby Maude brzdila, tak teď už jsem ji za sebou nechávala notně daleko, protože kaluže nekaluže, proudy vody neproudy vody, byla jsem rozhodnutá, že alespoň jedna z nás tam musí doběhnout nejrychleji, jak to prostě vůbec lidsky jde, a není čas na „já už nemůžu“ 😀 S mobilem v ruce, do nějž jsem se samozřejmě ještě musela bát, aby mi nenapršelo, jsem uháněla, po chodníku se valila voda, mně hořelo v plících a neprotažené svalstvo na lýtkách a holeních začalo rychle chytat křeče. Ale na ty taky nebyl čas.

Jestli mám v některých vzpomínkách ze Skotska mezery, tak vám garantuju, že tuhletu cestu od řeky k nádraží si budu pamatovat vteřinu od vteřiny ještě hodně dlouho. Když jsme konečně byly už na dosah (a šlo se samozřejmě celou dobu do kopce, btw), zjistily jsme, že musíme obcházet pitomou budovu, kterou se nedalo projít, což vážně potřebujete, když nestíháte.

Nakonec jsme to ale stihly. A dokonce jsme tam byly o tu čtvrt hodinovou rezervu dřív, to ale člověk dopředu prostě nemohl vědět, protože nevěděl, jak je to daleko, a krom toho u toho autobusu máte být o tu čtvrt hodinu dřív, takže co se mě týče, byly jsme tam na čas.

Nicméně v tu chvíli zaúřadoval chaos, protože nás pán začal nahánět dovnitř a já vlastně v tu chvíli nevěděla, kolik je, a že to ještě není ten náš autobus. V tom zmatku to nakonec dopadlo tak, že jsme se tam nasáčkovaly a mně bylo fuk, že jsem mokrá, s tím stejně nebylo co dělat, hlavně jsem už chtěla být v autobusu a na cestě a vědět, že jsme to stihly a že už nemusíme honit. Oběd jsme si sice nekoupily a čekala nás poměrně dlouhá cesta, na druhou stranu jsem věděla, že s sebou celou dobu tahám Manu, kterou bych teda taky konečně mohla spotřebovat, ať to zase trapně netahám zpátky do Čech, a byly i nějaké oříšky, ovoce a tak, takže bylo jasné, že hlady neumřeme. Problematické ovšem bylo, že Maude z toho všeho chytla příšernou migrénu, ale zvládla trochu té Many zkonzumovat a snad jí to pomohlo z toho nejhoršího.

Po dojezdu zpátky do Edinburghu ovšem bylo třeba si někde sednout a pokusit se najíst, což je samozřejmě vždycky obtížné, když je vám vyloženě na blití. Naštěstí jsem měla už pár dní v merku italské bistro Vapiano. Původně jsem si ho představovala jinak, myslela jsem, že je to malé jednoduché veganské bistro, a nakonec se ukázalo, že je to poměrně vyhlášený kolos na čerstvé těstoviny, kde vám je nachystají přímo před čumákem a stojí se na to docela fronta. To ale nakonec dalo Mauděti šanci tu migrénu trochu rozchodit, najedly jsme se napůl a bylo to akorát.

Jelikož jsme byly obě promáčené a měly všeho dost, bylo jasné, že v tu chvíli už nikde brouzdat nebudeme, i kdyby se nakrásně udělalo nádherně, a ono se neudělalo. Líp sice bylo, ale mokré oblečení je mokré oblečení a boty jakbysmet, a tak jsme se vydaly už jen přes pár gift shopů a zastávku v obchodě na naše poslední ubytování. Tam jsme se seznámily se Španělkou (?), která byla ze všech hostitelů nejsociálnější a nejupovídanější. Všechno nám vysvětlila a ukázala, my se jaly vařit, sprchovat, vybalovat, sušit, prát, a hlavně převlékat do suchých ponožek! A po večeři samozřejmě klasické kolečko 1. hodit něco na instagram, 2. naplánovat zítřek a 3. spát.

To se nám v tom suchu pod teplou peřinou spalo!