O návštěvě v Londýně a o rozpoložení

Tož.

Už strašně dlouho mám pocit, že nic nestíhám, a teď mě napadlo, jestli to není z velké části způsobeno tím, že nestíhám blogově, a nejsem na to zvyklá. Tedy ono to začalo už tak nějak vloni, ale kupodivu se mě to dost drží, asi proto, že se mi děje nějak čím dál tím víc velkých věcí, a dost dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, jak účinně zápasit se vzdorující technologií. Teď jsme sice snad konečně došly k remíze, nicméně pořád mi dlouho trvá, než se prokoušu fotkami, a pořád tak funguju s blogovým „dluhem„, kterého se ne a ne zbavit.

Ze Skotska jsem se vrátila 28. srpna, to je už skoro dva měsíce!, a já teprve teď dopsala povídání o něm. A to jsem si ještě myslela, že napíšu balící článek, ale už dávno se mi vykouřilo, co že jsem to s sebou vlastně všechno měla a o čem jsem chtěla psát. FML.

Taky jsem si pohrávala s myšlenkou detailně zapsat dvoutýdenní návštěvu u pana M. v Londýně, jenže než jsem se k tomu dostala, stalo se plno dalších věcí a já na to prostě furt neměla čas. A teď je najednou pondělí a já tam ve čtvrtek letím znova a zas už nestíhám. Tak co s tím?

V podstatě chci hlavně napsat pár slov o momentálním rozpoložení, v naději, že mě pak snad ten stres trochu pustí. Ale kdo ví, co se z toho článku vyvine.

V Londýně bylo pěkně. Bylo to dost hektické, ale byla v tom spousta skvělých věcí. Nechci mluvit o všem, přece jenom na Instagramu jsem naštěstí stíhala a to hlavní najdete tam. Ale to bych nebyla já, abych si to nechtěla sepsat do bodů 8)

• Podívala jsem se konečně, kde bydlí pan M., a objevovala trochu jeho čtvrť a okolí. Z přehršlí muslimů mi bylo nečekaně ouzko, stejně jako z klaustrofobicky mrňavého ubytování, ale zase jsem zažila Londýn z jiné stránky a to na tom bylo zajímavé.
• Objevili jsme nemálo nových fantastických podniků či míst, pan M. mě vzal na nejlepší pizzu v Londýně, byli jsme na mnoha procházkách a padla spousta kafí.
• Poprvé jsme vyzkoušeli Santander, kola na půjčení. Překvapilo mě, jak jsou pohodlná, jejich používání je ovšem pro člověka, který neví, kde jsou všechny stanice, trošku stresující, protože máte vždycky půl hodiny na to, abyste kolo vrátili a půjčili si zase jiné, a pokud to nestihnete, napočítají vám extra peníze, což se stalo i nám. Odmítla jsem se vztekat a řešit to, ale naše chyba to tak úplně nebyla – měli jsme vyhlídnuté stojany, které se nakonec ukázaly být bůhvíproč nefunkčními, a tak jsme narychlo museli hledat další. Domnívala jsem se, že jsme to i tak stihli, ale zjevně ne. Ale zase tolik peněz to nebylo a jinak to byl příjemně strávený den.
• Najezdili jsme se metrem, až mi to lezlo krkem. Londýnské metro lidi často charakterizují všelijak, ale mně na tom vlastně nejvíc vadí to úděsné vedro, které je tedy na každé lince jiné, ale zrovna na té „naší“ bylo srovnatelné s peklem. Zvlášť když je venku zima a vy na sobě máte tisíc teplých vrstech a navěšené batohy atd., je strašně únavné se furt svlékat a oblékat a snažit se při tom všem přestupování neofouknout.
• Viděli jsme klasicky spoustu veverek, ovšem tentokrát jsem měla dost štěstí na jejich focení.

• Dvakrát jsem si rozbila temperované sklo na mobilu. Přišla jsem na to, že jsem si u minulého vydání zvykla na perfektní gumový ochranný obal, a teď, když ho nemám a mám mnohem větší mobil, bojuju s vlastní nepozorností.
• Navštívili jsme kamarády a áchali nad jejich krásným ubytováním. Od té doby, kdykoli myslíme na naši budoucí práci a jak to tam bude vypadat, nedokážeme z hlavy dostat představu jejich idylického baráčku s americkým zápražím a výhledem na spící lišky. Asi se té vize nezbavíme, dokud nenajdeme práci a nedostaneme realitou po čumáku 😀

• Byli jsme znovu na Sky Garden, v Camdenu, na Covent Garden, v Hyde Parku a další spoustě „běžných míst“, ale taky jsme navštívili náš vloni objevený Shoreditch a objevovali ještě neobjevené, třeba Little Venice, které jsem měla na to-do listu už strašně dlouho.
• Pan M. byl mnohokrát buskovat, což je ostatně momentálně jeho téměř denní chleba, a já mu několikrát dělala společnost.

• Očichali jsme spoustu voňavých růží v Regents Parku. Konečně jsem navštívila Kyoto Garden v Holland parku a překvapili mě tam pávi. Taky jsem koukala, že pod Temží vede průchozí kanál, a jen kousek od Canary Wharf se dá zajít do Mudchute parku pozdravit krávy, prasata, koně, ovce nebo spoustu drůbeže.
• Vůbec jsem zjistila, že pokud mám v tom přelidněném Londýně, který nikdy nespí, vydržet víc než tři dny a nezbláznit se, potřebuju pravidelný přísun zeleně, parků, rozmanité zvířeny a prostě lokací, kde lze roztáhnout křídla a nabýt dojmu, že prostor, zvlášť ten liduprázdný, ještě existuje.
• Navštívili jsme několik muzeí a galerií a mně nejvíc dostalo Museum of Natural history, kde v Hintzeho hale jsem se cítila totálně jako v Bradavicích. Doporučuje deset z deseti potterheads!

• Baštili jsme spoustu skvělého jídla, od hambáčů v Gourmet Burger Kitchen, přes street foods na Sunday Upmarket až po vynikající česnekový falafel v malém krámku na Walthamstow.  A nevynechali jsme samozřejmě ani svou milovanou anglickou snídani ve Wetherspoons.
• A taky jsme samozřejmě byli na pohovoru v agentuře, která nám pomáhá shánět práci na příští rok. To byl vlastně hlavní oficiální důvod, proč jsem tam jela, a je to taky důvod, proč tam jedu teď znovu. Bohužel se celý proces samozřejmě zkomplikoval, nic neprobíhá úplně tak, jak jsme si to představovali, a já do toho furt nestíhám, takže letošní podzim pro mě probíhá ve znamení permanentně staženého žaludku a pocitů viny.

Což není ani zdaleka ideální, ale taky to není ani zdaleka poprvé a já se z toho odmítám po. Myslím, že ať jste si naplánovali cokoli, ať jste měli jakákoli očekávání, nikdo nikdy nemůže počítat s tím, že věci půjdou přesně podle plánu. Život nejde podle plánu, zvlášť, když se ten váš řídí podle životů dalších lidí. Věřím, že ta nejdůležitější věc vůbec je, aby byl člověk psychicky v pohodě. A aby dělal aspoň něco. Osobně nemám pocit, že bych letošní rok jakkoli proflákala. Z toho, co jsem si od něj slibovala, jsem já osobně splnila skoro všechno, a co záviselo na druhých, to jsem ovlivnit nemohla. A vím – protože jsem to už xkrát zažila – že před svítáním je vždycky největší tma. A že kdykoli máte pocit, že snad ani nemůže být žádný zítřek, protože prostě ze samého stresu nevidíte budoucnost, myslete na to, že za roh nevidí nikdo, a že ty zítřky vždycky zase přijdou, a že vždycky zase nastane zlom, kdy se něco stane a všechno bude jinak.

Jsem poměrně vystresovaná, ale odmítám panikařit. Nelíbí se mi, že jsem snad v něčem zklamala druhé, ale uvnitř vím, že očekávání druhých nejsou důležitá, hlavní je, jestli se máte pořád rádi, a to já se ráda mám.

A jestli jsem se něco za ty roky naučila, tak je to mimo jiné to, že je normální být někdy v háji a nevědět. To se nevylučuje s těšením se na budoucnost. Bojím se, co bude? Bojím se dalšího odjezdu? Samozřejmě, těch se bojím vždycky a jsou pokaždé těžší a těžší. Ale zároveň se taky těším. Těším se, až budeme s panem M. zase bydlet. Těším se, až si to tam uděláme hezké. Těším se, až nám zas přijede nějaká návštěva. Těším se na další život v Anglii, protože vím, že tam prostě patřím, a vůbec mi to tam nepřipadá jako cizí země.

Těším se na další výzvy a na šanci zúročit všechny dosavadní zkušenosti. Těším se na jistotu, na to, až budu zase vědět. Až věci zapadnou do kolejí a já snad zas budu trochu líp stíhat. Těším se na to, až budu objevovat své příští já, protože s každou prací a každým novým domovem přichází přirozená proměna. Životní styl se odvíjí od množství a rozložení volného času a energie a od vztahů s novými lidmi. Přijde mi, že pár měsíců jsem byla trochu ztracená, ale zase se začínám nacházet. Po strašně dlouhé době jsem si přebarvila vlasy na hnědo a nějak se najednou zase cítím jako já, což je zvláštní, protože většina lidí si mě asi už ani neumí představit bez klasické červené nebo zrzavé. Ale já si barvy vybírám hlavně podle toho, jak se cítím, a už delší dobu jsem cítila, že uvnitř teď prostě ta rudá není a že chci ten podzim a zimu prožít v kaštanu. A teď jsem zase sama sebou. A to je fajn pocit.