Na smutnou notu

Nikdy mě nebavilo být nositelem špatných zpráv, ale není zbytí. Přišli jsme totiž o kačenky. Prostě nejsou.

Stalo se to první noci, kdy jsem je uložila do venkovního kachního domečku. Měl to být milník, odteď měla být péče o ně výrazně snadnější, a svým zvráceným způsobem tedy je, protože během noci se něco stalo a nikdo přesně nevíme co, zkrátka ráno jsme domeček našli částečně rozbořený a kachny jsme nenašli vůbec, a to jsme je hledali celý pátek.

Pracovních teorií je několik a každá má své mouchy. Zdá se, že tuhle záhadu nerozlouskneme. A trhá nám to srdce.

Rybníček je od té doby prázdný a všechno okolo tak nějak taky. Tou dobou se zrovna všechno začínalo bláznivě zelenat a kvést a ta trocha žluté do toho prostě patřila, stejně jako jejich stále hlasitější kvákání. Kachny byly čím dál tím chytřejší, sledovaly nás po zahradě, pomáhaly mi plést okolo keříků, zkrátka všechno bylo ideální, a pak najednou nebylo. Nenaděláš nic.

Celý pátek jsem probrečela a přišlo mi, že nic nemá smysl. Uklízet? Proč? Měla jsem pocit, že bych měla být venku, hledat je po všech čertech, a asi z toho důvodu jsem se nabídla, že půjdu odpoledne do sousedního národního parku, podívat se, jestli nezběhly skrz ploty a nějak se tam záhadně nedožily rána. Neměla jsem doma stání. K večeru ale už i optimisticky naladěná šéfová musela uznat, že to už se asi nevrátí, přesto jsme – asi hlavně kvůli dětem – jeli rozlepit plakáty po blízkém okolí a obepsali všechny dostupné záchranné stanice.

Nic. Nic nezbylo, než se s tím nějak srovnat. To, že v okolí neustále zpívají kvanta ptáků a na rybník občas přiletí kvákat kachny divoké, kupodivu nepomáhá. A leze mi krkem, že kamkoli přijedeme, musíme tam nutně ztratit alespoň jedno zvíře. Proboříme ten vzorec někdy?

Snažím se tedy alespoň vychutnávat si ten smutný benefit, že jsem se na čas zbavila kachních povinností, ale popravdě jsem to nijak nepocítila, protože je zfleku nahradily povinnosti jiné – péče o děti, a to bych si tedy dala radši ty kachny, děkuji pěkně.

Rodičové si totiž odjeli a my jsme poprvé dostali caparty čistě do své péče. Doposud šlo všechno překvapivě dobře, nevím, jestli je to tím, že jsou to tak super děti, nebo že jsem v sobě objevila nějaký tetičkovský gen, každopádně nezbývá než doufat, že nám to vydrží až do příštího víkendu. Poměrně výrazně nám to změnilo veškerou rutinu, a nemůžu se dočkat, až zase budu mít zpátky svoje víkendy, ale obávám se, že si jich na dlouho neužiju, protože jakmile se rodičové vrátí domů a věci k normálu, je dost pravděpodobné, že dostaneme do vínku další kachní nadělení. Myslím, že té myšlenky se šéfová tak snadno nepustí, ostatně to není poprvé, co o kachny přišla. Osobně nevím, jestli se těšit nebo bát. Práce je s tím dost a vůbec se nám nelíbí, že nám to zasahuje do víkendů, ale člověku to zvíře přece jenom dá nějaký zvláštní smysl a strašnou spoustu radosti. A furt je to jednodušší, než pes.

Zdá se, že každý rok nám ten čas utíká rychleji a rychleji. Přibývá totiž práce, a i když není vyloženě práce, pořád máme co dělat. Už předloni jsme se ani nenadechli a rok v Anglii utekl. Loňský rok jsem strávila skoro celý doma a stejně mi protekl prsty tak rychle, že tomu předloňskému pořád říkám, „vloni“. A letos? Připadá mi, že co jsme přijeli do nové práce, všechno postupně nabírá na obrátkách. V posledních týdnech nestíhám vlastní myšlenky, nestíhám okolí, nestíhám mít čas sama na sebe. Nestíhám přemýšlet nad rodinou, narozeninami, dárky, nad potenciálními dovolenými už vůbec. Plánovat? Není čas. Blogovat? Není čas. Pokaždé mi do toho vleze něco mnohem důležitějšího. Něco, co mě osobně třeba ani tak nepálí, ale je třeba to udělat pro druhé. Sebe odkládám na druhou kolej a mozek mi jede, jak přemýšlím nad vším, co je třeba udělat, a co bych chtěla dělat místo toho.

Je to ideální život? Rozhodně ne. Takhle dlouhodobě fungovat nechci a nemůžu. Ale vím, že díky každému takovému roku si pak můžu dovolit strávit klidně celý ten další doma v klidu, u svých blízkých. Nebo jet na spoustu dovolených. Podnikat dobrodružství. Tohle je taky dobrodružství, ale jiné. Ta zkušenost bude k nezaplacení a vážím si každé minuty, ale už se těším, až si od toho zase vyvětrám hlavu. Až řeknu čau všem zodpovědnostem, které tu na mě byly naloženy. Až budu mít zase svobodu být prostě jenom sama sebou a všemu a všem ukázat prostředníček.

Do té doby to holt nějak vydržim. Ostatně na to, že bych se měla špatně, si fakt stěžovat nemůžu. Jen je toho všeho občas moc.