Vánoce

Odmítám názory, že „je po svátkách“. Ale popravdě mě přece jen taky zaplavuje skoro až klid z uvědomění, že je to celé velké haló za námi a že jsme to zvládli. Pracovně před svátky to byla síla, pak odjezd do Čech, celý ten cirkus doma okolo plánování, kdy koho kde vidět, nějaké nákupy věcí nezbytných pro život zde (hlavně léčiva) i posledních dárků, a hlavně v tom všem i tak trochu si ty svátky fakt užít, být s rodinou, zahrát si s tátou tanky, pomazlit se s kočkama, dát si nějaké to domácí jídlo, kafíčko z „tučňáka“ a dokonce jsem zvládla i megapocket v KFC, který bych tedy mnohem raději vyměnila za párek v rohlíku na Míráku, ale ten bohužel nebyl 😛 Ani levandulovou palačinku jsme nezvládli, jen medovinu, ale ta byla taky dobrá. A na Vyšehradě jsem byla! A vůbec to celé bylo náročné, ale zároveň taky hrozně fajn.

Skoro bych až řekla, že mám moc kamarádů, ale nechci se rouhat. Nestěžuju si. Ovšem je náročné je všechny vidět 😀 „Naštěstí“, za poslední roky se výrazně vyfiltrovalo, na koho jsem schopná a ochotná si dělat čas při podobných vzácných návštěvách doma (a hlavně tedy kdo je ochotný si najít čas na mě), a koho tam dokážu vrazit spíš jen když na to přijde. Mám radost z kohokoli, kdo se ukáže, ale domnívám se, že přinejmenším v létě to bude v tomto směru hodně osekané, tam mě čekají nějaké pro mě velmi netradiční příjemné povinnosti – poprvé ze mě bude družička! – a tak uvidíme, kdo nám vůbec ještě zbyde ochotný na příští Vánoce. To je teď moc daleko na přemítání, anyway.

Vánoce tedy!

S panem M. jsme si před odletem udělali malého Ježíška. U našeho malinkého stromečku jsme si předali těch pár dárků a poprvé jsem pocítila, že jsou fakt ty Vánoce. Podobně když jsem byla obdarována naší paní na žehlení nebo když nás překvapili šéfové vánočním bonusem.

Doma to pak přišlo skoro hned – jakmile jsem natáhla své ultra teplé vánoční ponožky, které jsem dostala, myslím, vloni, a do Anglie je nevezla, a zmerčila tátu patlat bramborový salát. Hned jak mě přivítala Nestlinka – jediná naše kočka, která mě vezme vždycky zpátky bez připomínek.

Hned jak se na stole ocitlo cukroví od babičky, hned jak naši donesli stromek ze sklepa, hned jak jsem ho ozdobila, poprvé den před Štědrým dnem, poprvé s pomocí nejen mámy, ale i pana M., poprvé za přítomnosti téměř kompletního zbytku rodiny, až jsem z toho měla pocit, že ten Štědrý večer přišel o den dřív.

Hned jak jsem balila dárky pro první kamarády a přivalily se čtyřnohé chomáče chlupů, aby mi s tím – tradičně – pomohly. Hned jak mi máma naservírovala první domácí oběd a hned jak jsem posnídala vánočku s máslem a kakaem. Hned jak jsme vyrazili na trhy na Náměstí Míru a ztratili se tam v davu vánočních konzumeristů s kelímkem horké medoviny. Hned jak jsem tam tátovi kupovala tradiční turecký med a odevzdávala panu prodavači krásné české mince.

Hned jak jsem v čajovně pozdravila místní „sovokočku“ a setkala se u konvičky masaly s čekanými i nečekanými kamarády – mrzelo mě, že nepřišla ta spousta dalších, které jsem chtěla vidět? Samozřejmě. Ale popravdě v tom rozpoložení a minimu energie, ve kterém jsem tou dobou byla, by mi asi větší skupina ani neprospěla, a ostatně kvalita vyhrává nad kvantitou na celé čáře. Možná jich nebylo tolik, ale jsou úžasní.

• 

• 

• 

A když jsem se na Štědrý den vzbudila do pohledu na krásně nazdobený stromeček, posnídala a vrhla se na velké balení, nebylo pochyb, že jsem doma a všechno je, jak má být, a jak jsem si to dlouhé měsíce představovala. Tentokrát žádná chřipka. Žádná migréna. Trocha posmrkávání mi to rozhodně nezkazila a všechno bylo prostě báječné.

Některé minulé Štědré večery ve mně vzbuzovaly podivné pocity a nebylo to ono. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že mi během štědrovečerní večeře neprobíhaly hlavou chmurné myšlenky a že mi nepřišlo zvláštní, jak se rodina baví okolo mě, jako bych tam buď nebyla nebo jako bych neviděla většinu z nich poprvé od srpna, ale tohle je prostě cena za tenhle styl života.

Pokud se rozhodnete žít mimo, je třeba počítat s tím, že mimo budete.

Není možné si myslet, že kdykoli se vám jednou za uherák podaří vrátit, všechno bude stejné jako byste nikdy neodjeli. Lidi nikdy nezůstanou úplně stejní. Věci taky ne. Může to tak vypadat, ale z větší části je to jen zdání. Dojde vám to, až se k vám budou chovat jinak, nebo až se půjdete projít a potkáte pár děr po stržených budovách, kterým jste nestačili říct „čau“, a pár budov nových, či nových chodníků. Život si vždycky najde cestu. A jde dál i bez vás – co mu jiného zbývá? V lidech se taky po těch pár měsících objeví pár děr po něčem, co už tam není, a někde vyrostly struktury nové, které jste neměli šanci zaznamenat. Někdy to trvá, než si toho člověk vůbec všimne, právě kvůli tomu zdání, ale je to tam. Už se naučili žít beze mě, už si vypěstovali obranné systémy proti bolesti, podobně, jako jsem si je vypěstovala já. Někdy tak dobře nefungují. Ale jsou tam.

Ale jedno se musí nechat. Letos byl Ježíšek obzvláště štědrý!

Tak kéž je ten nový rok taky štědrý, ať je zvládnutelný, ať je v něm plno lásky a pochopení, ať je v něm soucit. Ať se vám vyhne přetvářka a ať trávíte čas jen s těmi, kteří to opravdu ocení, a taky se sebou samými, protože to je strašně důležité. Ať se netrápíte pro věci, které nelze změnit, a jste dostatečně obrněni proti stresu, který vždycky přijde, ale to neznamená, že vás musí porazit. Ať si umíte odpočinout, a ať si umíte hrát. Ať se doma nehádáte, ať souzníte. Ať máte čistou duši a veselé srdce a ať vám to dá sílu pomáhat druhým a dělat ve světě dobře. Vytvářejte, přetvářejte, používejte, co už máte, recyklujte, věnujte a zachraňujte. Experimentujte. Dělejte chyby a smějte se jim. Vykládejte historky, hlavně o sobě, míň o druhých. Nemračte se. Pište dopisy a posílejte pohlednice. Foťte míň, koukejte víc. Meditujte. Udělejte něco velkého pro sebe. A něco velkého pro druhé. Buďte těmi nejlepšími lidmi, jakými být můžete.

A mějte se famfárově!