Kachny, kam se podíváš! A bohužel i jiná zvířata (část první)

Indičtí běžci rostou jako z rybníkové vody. Na rybníku zatím nespí, protože bojujeme s kachním domečkem a vůbec systémem, který si šéfová vysnila, (a my už dávno víme, že nebude fungovat), nicméně tráví tam většinu dne, a tak je třeba je trochu hlídat, kontrolovat, přesouvat do ohrádky, když například chcete dělat taky něco jiného než obsesivně kontrolovat rybník co minutu, a nebo je úplně uklízet do stájí, a to taky neni vždycky jen tak. Je to prostě o nervy.

Ovšem starat se o čtyři běžce nestačí, žejo. Když si někdo vysní hejno kachen na rybníku a k tomu kachny zakrslé, tak se holt znovu nastartuje inkubátor, prsty běhají po displeji a googlí ostošest, načež mozek se to všechno snaží vstřebat. A protože jsem to já a zvířata nikdy polovičatě neřeším, za chvilku mi z toho ten mozek hučí a čím víc vím, tím míň se mi do toho chce. Ale už to nejde zastavit.

Zakrslé kachny se inkubují trochu kratší dobu než běžci, to byl určitě bonus. Na druhou stranu jsem tentokrát měla víc informací o otáčení vajec a chladnutí, a tak jsem si s nimi dala o dost víc práce. Celý první týden jsme je otáčeli cca 7x denně, jak šel kdo okolo, a k tomu jsem denně kontrolovala level vody v inkubátoru a teplotu. Ta voda jako by se odpařovala dvakrát tak rychleji než u běžců, a taky to dolévání trochu zlobilo, tak s tím bylo taky trochu víc práce, ale co naplat.

Od čtvrtého dne jsme vajíčka co pár dní prosvěceli. To se úplně nemusí, jsou lidi, co to nedělají, ale tam je pak riskantní, že budete mít v inkubátoru vejce zkažená, s infekcí, nebo která se zarazila při vývoji, a takové vejce může nejen vybuchnout a nadělat asi dost nehezkou a nevoňavou neplechu, ale taky může nakazit ty další, a to taky nechcete.

Naše vajíčka se vyvíjela ukázkově, až na jedno, které jsme přesunuli v desátý den do jiného inkubátoru, aby případně nenakazilo ta dobrá, a nakonec v den čtrnáctý jsme ho vyhodili úplně, protože bylo jasné, že není jen zpomalené, ale že se prostě už nevyvíjí. A tak jich od té doby bylo pět.

Jedna věc, kterou jsem minule nevěděla, je, že vajíčkům prospívá denní půlhodinka ochlazení, tedy že inkubátor odklopíte a necháte je cca na 20-30 minut chladnout na pokojovou teplotu. Časová doporučení jsou různá, nejde o dodržení přesného rozvrhu, spíš o to, co nejvíc napodobit přírodu. V přírodě totiž normálně kachna několikrát denně hnízdo opustí a jde si pro nějakou mňamku, a tak jsme to podle doporučení dělali každý den, tedy od 8. do 24. dne. Po uplynutí chladnoucí doby jsem vajíčka vždycky posprejovala vodou, aby se jim pomohlo s vlhkostí a skořápka nebyla moc tvrdá.

V den 25. se jde do lockdownu. To už neotáčíte ani nechladnete, ani nesprejujete, jen snížíte nepatrně teplotu, zvýšíte vlhkost a čekáte. Můžete zkoušet prosvěcet, ale přes plexisklo inkubátoru se to dělá obtížně, a krom toho jsem nepoužívala moc dobrou baterku, takže tenhle krok jsem si pro sebe poněkud ztížila, jen co je pravda.

Nicméně už od 22. dne se všechna vajíčka houpala a převalovala, a tak bylo jasné, že jsou naživu. Ve chvíli, kdy se mají začít líhnout, je asi nejvíc problematické vysledovat, kdy se prokoušou z vaku do vzduchové bubliny, a podle toho dělat rozhodnutí, jestli musíte něco dělat nebo nemusíte.

Totiž v tom se rady a názory taky velmi rozcházejí, ale obecně většina chovatelů kachen kachny miluje a snaží se pomoct, když to jde. Kachně má ve vzduchové bublině omezené množství vzduchu, a pokud je ve špatné poloze, nemusí se vůbec být s to do ní včas dostat. A vůbec se toho může hodně pokazit.

Kachněti může trvat moc dlouho proďobat se skořápkou ven. Přitom stačí udělat malou dírku a už víte, že může dýchat, a že je vše aspoň na pár hodin ok. Pak by správně mělo doabsorbovat žloutek a všechny žíly, pokud to ještě neudělalo, zkrátka se „dodělat“, a poté se musí proďobat kolem dokola, až bude schopné odtlačit čepičku vajíčka, jako když máte vejce naměkko a odsekáváte mu vršek (byť teda tento způsob otevírání naprosto nechápu a neuznávám, jako sorry, ale proč). Jenže mu to může moc dlouho trvat. Mezitím mu může vysychat membrána a to je problém. Pokud nevidíte dovnitř, nevíte, jestli s tím máte něco dělat nebo radši inkubátor neotvírat a neohrožovat ostatní vejce – velmi časté je totiž právě to, že otevřením přijdete o vlhkost a náhlým spadnutím membrána rychle vyschne (a může se to stát i v ještě zavřeném vajíčku), scvrkne se a nebohé kachně uškrtí.

Pak tu máte kachny ve špatné poloze. Neproďobou se do vzduchové bubliny, ale rovnou ven. To může znamenat problémy, protože pravděpodobně ještě nedokončily absorpci všeho potřebného, a nejsou připravené jít ven. Jenže membrána bude rychle vysychat, když je odhalená. Tohle se zvlášť u zakrslých kachen stává docela často, podobně jako různé jiné špatné polohy, hlava pod nohama a kdovíco ještě, radši jsem to ani nestudovala.

Já si nakonec vzala za manuál tenhle článek, načetla si, v jakých časových intervalech a jak přesně autorka pomáhá, a taky podle toho, co jsem vyčetla v kachní skupině na FB, do níž jsem se před časem přidala, jsem měla nachystané pivovarské kvasnice, kterými je možné napojit čerstvé kachně, které na tom není nejlíp, a vyřešit tak spoustu počátečních problémů, které přitom vypadají celkem děsivě, pokud nevíte, o co jde, a co s tím dělat. Kachňata se mohou nezvykle třepat, nebýt schopna chodit, motat se jako opilá, napadat na strany, zaklánět hlavu… no zkrátka je až zázračné, kolik se toho dá vyřešit trochou kvasnic. To všechno totiž hlavně způsobuje nedostatek niacinu, a kvasnice to pomohou vyrovnat.

A tak jsem do lockdownu šla vybavená, jak to jen šlo, znalostmi i pomůckami, a říkám šla, protože ačkoli to měl být projekt rodiny s dětmi, samozřejmě máte krásný dlouhý víkend, nebudou trčet doma a pojedou do domu na pláži. A převážet v tu chvíli inkubátor by byl opravdu hazardní nápad. Takže čau Em, my si jdeme válet šunky k bazénu a ty se ustresuj k smrti. Jo a to jsem ještě ani nezmínila Hope.

---

Hope je magor. Tenhle článek měl původně jiný cíl, ale jak přijde do obrazu Hope, všechno je hned jinak, což platí i v životě.

Je to divoká kačenka, kterou jsme dostali do vínku během čtvrtka. Zezačátku to s ní ještě šlo, dřepěla si potichu v krabici, ale jakmile jsme ji začali všichni brát do rukou, otiskla se jako šílená (to znamená, že si z nás udělala maminky), a už nechtěla z ruky. Takže bylo jasné, že o víkendu moc klidu nebude.

Rodina odjela v poledne, takže zbytek soboty jsem strávila s kachnou v rukách, na klíně, na prsou. Nechtěla pryč, okamžitě v krabici pípala jako zběsilá a snažila se vyskočit – mimochodem je velmi dobrý skokan. Bylo zvláštní pocítit z druhé strany to, co se tu dělo onehdá, když mi šéfová přinesla to první divoké kachně. Přesně takhle vyvádělo a snažilo se utéct, protože chtělo za maminkou. Nakonec jsme ji našli, chvála UChu. Hope teď má ale za maminku mě, a tak nebyla sobota zrovna nejpohodlnější. Furt ale ještě sranda.

Přes noc si Hope musela zvyknout na bednu. #sorryjako, já taky potřebuju spát. Zezačátku vyváděla stejně jako předtím ve dne, ale tentokrát nebylo zbytí, zavřeli jsme za ní dvoje dveře a ráno jsme ji kupodivu našli docela klidnou – ona to za nějakou chvíli vždycky přece jenom pochopí, jen je ta chvíle většinou dlouhá a srdcervoucí, a pokud vidí nebo slyší, že jste poblíž, bude ještě delší, a tak jsme ji v neděli nechali několikrát o samotě, jeli jsme ven a snažili se mít něco z toho víkendu, protože už po té sobotě mi totálně hrabalo, měla jsem příšernou depku a byla jsem mentálně vyčerpaná a beznadějná. Potřebovala jsem vypnout.

Procházka po nové lokalitě s objevem úžasných výhledů, super parku a v něm taky stánku s kafem byla přesně to, co jsem potřebovala. První naše venkovní kafe od lockdownu. Šmarja, to už je nějaká doba.

Další den (pondělí) měl být svátek, ale paní plánovala ten den zjevně velké znovuotvírání, chystala stánek na koronaprovoz, kafe nám udělala, ale jídlo že až zítra, tak jsme si řekli, že bychom si tam mohli zajet na první venkovní jídlo a aspoň trochu se vrátit do normálu, protože jet o víkendu na English Breakfast je prostě naše oblíbenost. No a nakonec jsme to taky udělali, ale k tomu se dostanu.

Zatím jsme ještě v sobotě. Doma máme závislou Hope, vajíčka, která bedlivě sleduju pomalu co pár minut a dělám zápisy všeho, co se hne, a jak se to chová, a čtyři běžce, kterým je pět týdnů a fakt už to úplně nejsou kachňata, byť se ještě plně nepřepeřili (to mi dalo práci napsat) a nejsou úplně nejchytřejší, takže se k nim jako ke kachňatům je třeba chovat. Dopoledne museli strávit ve stájích, protože jsme byli pryč, ale po návratu jsme je vyhnali na rybník, kde jsou stejně nejvíc ve svém živlu, byť běžci údajně vodu k plavání jako takovému nepotřebují. Ale rádi si tam hledají jídlo. No každopádně.

Je po páté hodině, měla jsem o dost lepší den než ten předchozí, vejce jsem docela zvládala i s tím, že bylo třeba pomáhat, a prostě lepší nálada. Koukáme na videa, nevím, snad jsme měli čaj, seděli jsme u stolu, ale už jsem se zvedla, chtěla jsem jít dělat něco jiného. Pan M. mě zavolal, ať se podívám ještě na jedno video. Vzhledem k tomu, že už mám cuky a pořád koukám k rybníku, ani nevím, co v tom videu bylo, jen si pamatuju jak zvedám bezděky oči už asi po milionté k vodě a vidím lišku.

V první milisekundě chci říct „liška!“, láskyplně, nadšeně. Máme lišky rádi, ostatně jako všechna zvířata, byť z jejich přítomnosti máme kvůli nechráněným kachnám hrůzu. A to mi právě v té druhé milisekundě došlo, že ty kachny tam jsou, a že ta liška je rychlá jako prase, takže po něčem jde, a je už u vody, je už za hranou rybníka a už něco tahá z vody ven.

A mně to během toho jednoho slova právěže došlo, a tak následoval výjek, zaskučení, nevím. Ještě později večer mi to řinčelo hlavou, já asi neřvu úplně elegantně (ale zase kdo jo) a věřím, že panu M. ještě víc, protože tomu to došlo o malinko později a v té první milisekundě snad ani nevěděl, proč řvu. Vylítla jsem ze židle, ani nevím jak, přeskočila nějak bazalky a další rostliny u francouzského okna, rozrazila skleněné dveře a zařvala znovu, a to už to liška vzdala – zdá se, že první zařvání snad taky slyšela, chtěla si kachnu snad přechytit, nevím, nejsem s to vybavit si to, v tu chviličku jsem zrovna přeskakovala bazalky a hrabala po klice. Každopádně při druhém ji pustila a utekla, kachna v šoku zakvákala, popoběhla, odpajdala, a já ji vidím pajdat po břehu a mám v tu chvíli jen jednu myšlenku:“Proboha ne. Prosím ne.“

Tak chytám kachnu. Najdu ránu nad nohou, ale nevypadá to smrtelně. Jenže kdo ví, jak moc liška skousla. Běžím pro borovou vodu a hadr, nic jiného v tu chvíli nemám, a chci tu ránu aspoň otřít. Pan M. zatím pomáhá zahnat kachny z rybníka, protože je jasné, že dneska už zavíráme krám. Kachnám se moc nechce (říkám, že nejsou nejchytřejší), ale pár smetáků a řev té, kterou jsme identifikovali jako Lucky (btw tak byla pojmenována už při narození, kdo to mohl tušit?!) a kterou jsem se snažila držet v náručí, abych ji do těch stájí odnesla, nakonec pomohly a kachny byly sklizeny.

Zapojila jsem jim topítko, které už tou dobou jinak nedostávaly, noci už nebyly tak chladné a ve stájích jim bylo dobře i bez něj. Dostaly hrášky, ty milují. Lucky se zaplazila pod topítko a ostatní ji obklopily, jedna jí chvilku čistila ránu. Třásla jsem se. Psala jsem šéfové, původně jsem to do rána dělat nechtěla, ale já nějak nezvládám si takové věci nechávat odležet. Měla jsem tisíc chutí na ni být hnusná. Nemuselo se to totiž stát, kdyby mě poslechla a zařídila jim pořádný kurník/výběh, ve kterém by mohli přespávat a o kterém mluvím už aspoň měsíc. Je to celkem k zešílení.

Chvilku jsem zvažovala, jestli by bylo dobré si Lucky nechat doma na pozorování. Lidi to tak často po útoku dělají, jenže tyhle kachny jsou jako čtyři hrášky v lusku a jak se někdo oddělí, nastane naprostý chaos. Krom toho by nám tu z toho asi udělala kůlničku na dříví, neměla jsem náladu vymýšlet jí ubytování, a nakonec by se tu nejspíš akorát stresovala a já říkám, potřebuju taky někdy spát. A tak byla ponechána osudu v obklopení svých sourozenců a my šli chystat večeři na oheň, která byla vynikající a bylo to přesně to, co jsem potřebovala jako vzpruhu, abych se zase cítila trochu normálně.

A po večeři do pelechu, ne, že by mi to tedy šlo, po tom všem. Lomcoval mnou vztek, ale i adrenalin a extáze z toho, že byla moje reakce dostatečně rychlá, a že kdybych se třeba jen nešla podívat na to video nebo nezvedla oči přesně v ten moment, bylo by pozdě. Bylo to příšerné štěstí a souhra náhod, ale mohla jsem se vlastně vůbec radovat, když jsem ještě nevěděla, jestli tenhle příběh dopadne dobře?

Budila jsem se. Přemítala, jestli jsem si neměla nastavit budík a jít kachnu zkontrolovat v noci. Bála jsem se hlavně šoku, kachny jsou schopny se leknout i menších věcí a pojít na to. Ale co bych s tím tak v tu chvíli asi udělala? Ráno jsem se vzbudila s pocitem nepříjemné osudovosti, jen jsem si vyčistila zuby a jako vylezlá z roští v pyžamu (no co, stejně tu nikdo nebyl) se šla podívat na tu Schroedingerovu kachnu, která pro mě celou tu nekonečnou cestu od nás do stájí byla zároveň mrtvá i živá a oba scénáře se mi odehrávaly před očima jako živý film.

Jo, je hrozně fajn mít bujnou hyperaktivní představivost, která permanentně jede na 500%, a vůbec úzkost a všechno, co se s tím pojí. #lovely

Nicméně dveře byly otevřeny, kachny pozdraveny a koukám, že na mě mrkají čtyři páry zvědavých očí, tož oči se mi z toho až zalily! A i když ten uzel ze žaludku nezmizel, to on tam je stejně standardně skoro furt, přece jenom se mi obrovsky ulevilo a byla jsem strašně vděčná vesmíru, že mě ponechal v této verzi reality.

Šéfová tedy dostala update, že kachna žije, rady ohledně veterináře a antibiotik, které beztak kompletně vyignorovala, a člověk se mohl zase věnovat jiným věcem, tedy hlavně se snažit o nějaký ten víkend zase, samozřejmě v rámci kontrolování vajec a snažení se o to, aby se nezbláznila Hope z toho, že ji nikdo nedrží, ale ani my z ní.

Kachny toho dne (sobota) ven nepůjdou, to bylo jasné, rozhodně ne na rybník. Lucky pajdala a krom toho jsem nechtěla riskovat zanícení rány nebo další liščí útok, zatímco my měli v plánu jet ven, takže jsme všechno nechali pěkně v bezpečí stájí a že je později vyvedu do ohrádky, když to půjde. Vyrazili jsme na tu snídani.

Během ní mi ovšem psala šéfová, že se jedou domů na tu kachnu podívat, a taky na vajíčka a Hope, což se nám úplně nehodilo, protože jsme tam zrovna nebyli, krom běžců to všechno bylo u nás a neměli jsme zájem, aby nám lezla do baráku, i kdyby nakrásně našla náhradní klíč. Nakonec jsme ale měli i jiné důvody se tam vrátit, a tak jsme se tam za chvíli potkali, pokrafali, šéfová začala rozumovat o elektrickém ohradíku, který byl ještě pár hodin předtím konečně schválenou volbou, ale samozřejmě jakmile se kachně přilepšilo, zase si to rozmyslela a zase začala vymýšlet všechno jiné a tunu nesmyslných argumentů, jen aby tu nemusel stát nevzhledný ohradník… achjo.

Po nějakém tom krafání jsme se tedy všichni zase rozloučili, oni se jeli vrátit (pořádná štreka, mimochodem, kvůli kousnuté kachně, která je s prominutím v těch nejlepších rukách, a nevylíhnutým vejcím) a my pokračovali v plánech na sváteční pondělí a jeli obhlídnout ten rybník u Frenshamu, o němž jsem psala posledně. To bylo taky něco.

---

Je lockdown, takže veřejný život je notně omezený, a taky veřejné WC a kavárna na místě měly být zavřené, takže ačkoli parkoviště už se obecně u mnoha lokalit otevírají, doufali jsme, že to nebude tak zlé. Samozřejmě nepomohlo, že jsme se zdrželi tou otočkou doma.

Tedy my jsme ještě zaparkovali skoro v pohodě, byť nám poněkud padaly brady z toho, co nás tam čekalo. Normální festival na pláži, stovky lidí, u hlavního vstupu do vody hlava na hlavě, u toho menšího, vzdálenějšího, to bylo lepší, ale pořád téměř nemožné dodržovat řádné odstupy, a nejvíc mě tedy nakrklo, že ty záchody byly úplně normálně otevřené, protože to je podle mě přesně to, díky čemu tam je těch lidí tolik a vydrží tam dlouho. Kdyby neměli kam jít, tak tam dlouho nepobudou, hlavně s dětmi, ale prosimvás tam bylo všechno, děcek mrtě, a hlavně jejich maminky a tatínkové nejvíc blokovali ty vstupy, protože se tam ti jejich bobánci cachtali a oni musí dohlížet z jediného místa, kudy se dá do té vody vlézt, žejo.

No my jsme věděli, že tam asi nebudeme dlouho, takže nás to tak nezdrtilo, osvěžili jsme se, osušili na rozpáleném písku, a šli, kroutě hlavou. Cestou ven jsme kroutili ještě mnohem víc, protože u vjezdu už byla fronta aut, ta byla dovnitř vpouštěna pouze poté, co vyjel někdo jiný, a ta fronta z obou stran totálně ucpala celou silnici, kde naštěstí tou dobou jen minimálně aut potřebovalo projet skrz, jinak by to moc příjemné nebylo, vyhýbat se s nimi v jednom pruhu. Co jsme vůbec nepochopili, byla nejen tedy logika těch lidí, že vyrazí během lockdownu někam, kde se návaly dají čekat, a ještě si myslí, že tam zaparkují, když dojedou někdy kolem poledne (jako sorry, ale na taková místa prostě musíte vyrazit ráno), ale hlavně že ani jedno auto v té nekonečné zácpě, která pokračovala až do nedohledna, nemělo cuky se na to vykašlat. Odhadovali jsme mnohahodinové čekání, a pro co? Ta pláž není až tak velká, vstupy do vody už vůbec ne, takže tulit se tam ke stovkám dalších návštěvníků a máčet se v koronové polívce? Well, good for them. My jsme byli rádi, že jsme tam pobyli tu chvilku a vesměs se zvládli od všech držet na víc než doporučenou vzdálenost, ale stačilo bohatě.

Později toho dne jsme vyvedli kachny do ohrádky, Lucky pajdala, ale tvářila se, že se takovou maličkostí nenechá rozhodit a že jako co, jede se dál. Pořád jsem se tedy bála infekce, ale zdálo se, že jsme byli opravdu lucky.

Tak jsme je chvilku nechali chillovat, zaplavali si v soukromém bazénu, u kterého jsme se mohli vyvalit naprosto koronabezpečně, a taky jsme se tam oba bezpečně spálili (i když to samozřejmě rozhodně dostalo začátek už na té pláži). A pak už jsem se mohla zase věnovat vejcím a kachněti a mou jedinou útěchou po tom stresujícím pracovním víkendu, který měl být vlastně krásný, dlouhý a odpočinkový, byl fakt, že rodina se vrací až ve středu. Ale tak do té doby se ještě stihlo dít věcí, ale o tom zas příště, a taky ten kachní porodní deníček, kvůli němuž jsem to vlastně rozepsala, se mi sem nakonec nevejde, ale tak co, dáte si to holt jindy.