Jak jsme jeli s panem Mysteriózním do Skotska, den první

Tenhle trip se udál, dávno dávno tomu, v květnu minulého roku, tedy 2021. Skoro nemůžu uvěřit, že jsem to tehdy fakt nezvládla zapsat, kontroluju články, jestli náhodou jen nemám alzheimera, ale fakt jsem to neudělala, článek byl pouze rozepsán, a tak jsem na sebe strašně zvědavá, jak to dám dohromady po tak dlouhé době – to bude poprvé, co se o něco takového pokusím – ale mám fotky a taky notýsek, takový můj malý bullet journálek, co s sebou vozím už x dovolených a používám ho na ultrarychlý záznam událostí z každého dne, protože jsem se během posledních tří let naučila, že po návratu do práce není vůbec kdy to zapsat a jinak to pak dohromady nedám, ani s pomocí fotek a videí. Naše dovolené jsou většinou akční, děje se toho strašně moc a už po třech dnech nevím, co jsme všechno dělali včera nebo předevčírem.

Jsem taky zvědavá, jestli se tohle začne postupně vracet do normálu, teď když jsme ukončili tuhle náročnou kapitolu života s nekonečnýma pracovníma hodinama, nebo jestli jsou to jen takové náhodné vlaštovky z toho, že zrovna nemám tolik co dělat, když jsem teď doma v Čechách.

Vybrat si jakoukoli dovolenou během těch tří let byl porod. Museli jsme se doprošovat, přizpůsobovat, a nebylo nikdy dost času ani na půlku našich plánů a představ. Ale něco jsme přece jenom zvládli, třeba to Skotsko, v němž já už byla na báječném výletě s mou spřízněnou duší Maude před čtyřmi lety, ale pan M. se tam ještě nepodíval, a to bylo třeba napravit.

Vlastně to už bylo odsunuté, aspoň jednou. Ale nakonec se to podařilo, vzácná dovolená, co nebyla ani cestou domů, ani za exotikou, ale mimo Anglii je Skotsko prostě jedna z těch zemí, kam mě to táhne ze všeho nejvíc, tak nějak duševně. Moře, sluníčko a pětadvacet stupňů by mi sice bodly jako sůl, ale ta surová skotská krajina, nepochopitelně ještě zelenější než ta anglická (jako by to vůbec šlo!, říká si člověk. No ale zjevně jde), vrhající mě na maximum do potterversu nebo do světa Cizinky, a místy tolik připomínající divočinu aljašskou, to je taky balzám na duši, kterého bychom s panem M. oba potřebovali víc, ale i těch pár kapek nám udělalo dobře a užili jsme si to, jak to jen ve skotském májovém počasí šlo.

Plán jsme téměř obšlehli z toho mého prvního skotského dobrodružství s Maude v roce 2018, s pár drobnými obměnami. Začali jsme v pátek večer po práci výjezdem do Londýna ke kamarádovi. Tam zaparkovat, přespat a v sobotu si užít Londýn v dobré společnosti. Bylo fajn být pryč z domova a vzdalovat se od starostí, ale ještě jsem to nebrala jako dovolenou, počítala jsem s tím, že ten pocit se dostaví až tak v pondělí.

V neděli jsme vyrazili vlakem z King`s Cross do Edinburku a tam se dá litovat asi jen toho, že ty vlaky jsou teď tak moderní, že tam si člověk zrovna moc jako z HP nepřipadá, byť ta trasa by k tomu sváděla. Jenže zase kdyby to tak moderní nebylo, tak to potrvá půl dne a ne pouhé čtyři hodiny, což je prostě malý zázrak, uteče to jako nic a pořád jsem vyndaná z toho, jaký „kousek“ to vlastně je, a v jakém nepoměru je tenhle fakt s tím, jak dlouho jsme to všechno plánovali a vysnívali, jak jsme původně mysleli, že pojedeme nočním vlakem, jednak protože ho chceme zažít, a jednak protože jsme si nemysleli, že by ta cesta jinak byla příjemně přežitelná. A vida, voda. A ještě k tomu to bylo mnohem levnější, než ten noční. A přestože jsem seděla zády, blbě se mi dělalo až v té poslední hodině, a to jsem si přesedla k panu M. a bylo to lepší.

Vyrazili jsme s kafíčkem z Nera a meal dealem z Waitrose. Velcí arcipáni. Tohle, brambůrky, čokoládové pickupky a čtení knihy si už nepamatuju, všechno to mám ale zapsané v notýsku. I jak jsme pak jeli okolo moře a najednou už jsme vystupovali na nádraží a já se zase jednou ocitla v té hale s nádherným vitrážovým stropem. Cestou ven nás vyděsila fronta, kterou jsme mysleli, že budeme muset čekat, ale nemuseli. Okolo prošel pán, co měl na zádech plexisklový batoh a v něm živého králíka. Vyjeli jsme po eskalátorech, ocitli se na Princes Street, a mně se při prvním pohledu na nádherný gotický Scott Monument rozbrečely oči. Trvalo to čtyři roky, ale jsem zpátky, bitchez.

Dohledali jsme ubytování, bylo to kousek z ruky, ale spíš to tak člověku připadalo s kufry, rachtajícími po kočičích hlavách, jinak vlastně co by kamenem dohodil do centra. Hlavně jsme to ale za prase nemohli najít, s tím poslední dobou bojujeme nějak nepříjemně často, nevím, co to s těma mapama je.

Po vybalení a přebalení věcí jsme vyrazili na Calton Hill, kde jsme se potkali s mou báječnou kamarádkou kočkou Kačkou, na kterou jsem se do Skotska taky moc těšila a která tam žije, potvora jedna luckerská 😀 Společně jsme se prošli po kopci, vyhlíželi Hollyrood, probírali jaká byla cesta a jaké jsou plány na další dny, a testovali nové fotoaparáty a objektivy. Bylo jasné, že o tomhle výletě se budeme trochu víc zdržovat, protože jsme měli v plánu si tam s tím focením trochu vyhrát a dovézt si kvalitnější vzpomínky, což se nám taky povedlo, byť to byly takové první pokusy. Nejsem s to nahrát sem všechnu tu úžasnost, snad se to někdy dostane na můj Instagram, navrch k tomu málu, co jsem tam nahrála hned tehdy během výletu či po něm, když jsem po nějakém čekání dostala do rukou fotky z fotoaparátů od pana M., ale kdoví. Je toho moc a je to moc velké! Jednoho krásného dne z toho bude fotokniha, mark my words.

Po zlezení kopce jsme se prošli na Royal Mile, procourali hřbitov Greyfriar’s, kde jsme „pozdravili“ hrob Toma Riddlea a pak jsme se prošli okolo George Heriot’s School k Vennel viewpointu, kde mám pocit, že jsem minule nebyla, a kde jsem to měla tentokrát uložené jako must-see a must-pořádně-nafotit. A taky že jsme se tam docela zdrželi. Zrcadlovka pro mě byla nový svět, držela jsem to s extrémními obavami a možná, jak by řekl můj táta, jako vegetarián husí stehno, ale těch pár obrázků, co jsem z toho dokázala dostat, mi rozbušilo srdce. Věděla jsem, že tohle je přesně to, co bych potřebovala si osvojit, abych se mohla realizovat tak, jak bych potřebovala. Abych dostala takříkajíc na plátno to, co ve světě vidím. Snaha je, s iPhonem, to nejsou špatné foťáky a někdy se zadaří z toho dostat i něco, co cítím, že v sobě nese kus mojí duše, a že by se to dalo třeba i zarámovat. Ale není to tak časté. Ale celkem krátce po tom, co pan M. ty foťáky a objektivy nakoupil a začal testovat, jsem přišla na to, že na to pro mě není vhodná doba. Byla jsem příliš zahlcená prací, můj mozek jel už tak na příliš vysoké obrátky a potřeboval vypnout, ne se začínat věnovat novému, ještě k tomu tak náročnému hobby. Někdy v budoucnu snad. Ale zatím to holt muselo počkat.

Po několika fotografických zastávkách nastaly pokusy najít místo, kde se najíst. Doufali jsme v některý z pubů na Grassmarket Square, ale vůbec se nám nedařilo, všude to bylo na dlouhé čekání, tak jsme pokračovali do „Příčné Ulice“, tedy Victoria Street, a tam se nám povedlo ulovit stůl na dost prominentním místě s výhledem, na terase nad ulicí. Pan M. tam rozjel svůj hon na nejlepší haggis a já si spokojeně vychutnala svůj oblíbený comfort food, mac’n’cheese. Kaččin výběr si nepamatuju, ale vím, že byly i nějaké drinky a že to bylo fajn.

Po večeři jsme ještě s Kačkou pokračovali okolo nádraží k Princes Street Gardens, zaskočili do Sainsbury’s pro nějaké zásoby na další den, doprovodili ji na autobus a pak jsme se už rozloučili. Byl to naprosto úžasný den a nezapomenu, jak svobodně jsem se tam po delší době cítila a jak báječné město to je. Jedno z těch, kde se cítím naprosto doma, přestože jsem tam byla jenom párkrát, a já nevím, jestli je to tou kupou gotiky, rozložením, že mi to tam připomíná spoustu jiných úžasných míst nebo že je to město tak strašně fotogenické a všenabízející, já se tam zkrátka musím ještě zase vrátit a vůbec nevím, kdy se mi to podaří, ale už teď se na to těším.

Pokračování příště.