Pozdravy z Prahy

To se nedá popsat, jak náročný to je, zařídit si tu blbou dovolenou a vůbec se vymanit z toho nezdravýho prostředí a prostě někam vyjet, ještě k tomu sama. To je obzvlášť velká nevídanost. Teda jako ono by se to dalo popsat, ale nebudu s tím ztrácet čas a dávat té toxicitě ještě větší moc nade mnou. Hlavní je, že jsem z toho nakonec na týden přece jenom vypadla, a i když si to vyžádalo kýbl nervů a vypadanejch vlasů, zvládla jsem to všechno zařídit úplně sama, nepodělala jsem dokonce ani žádnou byrokracii pro cestu do Čech, ta proběhla úplně komicky hladce, a jen je škoda, že jsem pak v tom letadle zapomněla péřovou vestu, jinak by to bylo úplně dokonalý.

Ale popravdě řečeno, celkem jasně jsem vesmíru tuhle oznámila, že si chci koupit jinou, která na mě nebude tak plandat, a že mě v tom tahle vlastně brzdí, protože na co bych měla já minimalistka dvě… takže si fakt nemám na co stěžovat, krom toho, že jsem debil, co se neumí pořádně podívat pod sedačku.

Po dojezdu mě vyzvedl můj osobní Ježíš, můj kamarád a správce webovek. Ono se mu tak už dávno neříká a já mu tak většinou taky už neříkám, ale stejně mu ten Ježíš nějakým způsobem u mě už asi zůstane, hlavně se to hodí jako přezdívka na blog, když nechcete jmenovat, a jako kdo by si stěžoval na to, že na něj vzpomínáte při poslechu něčeho tak legendárního jako Depeche Mode…

Byl to nezvyk na druhou, vlastně natřetí. Že jedu sama, nedojíždím pozdě večer, a nevyzvedávají mě rodičové. Ale byla to fajn změna. Někdy jsou ty věci doma až tak moc stejné, že je mi z toho divno, drobná změna zajetých standardů neuškodí. Zašli jsme rovnou na oběd, bylo poledne a chtěla jsem tu vytouženou svíčkovou mít z krku (i když vlastně v krku a v žaludku) co nejdřív. Zvolila jsem lokální Demínku, protože se mi nad tím nechtělo přemýšlet a byli jsme tam i minule s panem M., a i když to asi není top a taky to neni zrovna za babku, jíst se to dalo a svíčková se tomu dá říct taky, a zapila jsem to malým pivem s čepicí a kapučínem a pak jsem čuměla, kolik to stálo a jak si to tady vůbec někdo může dovolit. Což o to, mně se to rozhazuje, bohatýmu imigrantovi.

Po obědě jsem meeting sobecky, avšak dopředu ohlášeně ukončila a šla domů, za našima. Mám sice ráda produktivitu a odškrtat si toho co nejvíc co nejdřív, ale nepřišlo mi úplně nejlepší cpát si do toho dne další věci a příliš mnoho kamarádění. Chtěla jsem být doma co nejdřív a co nejvíc, a tak se tak stalo a bylo to v ten pátek fajn, stejně na mě odpoledne padl břichobol a děsná únava, potažmo nespolečenskost. Ne že bych si mohla jít lehnout a spát, to vůbec, ještě jsem musela probrat nějaké skříně a něco vyklizovat, vybalit si, a vůbec řešit plno věcí a probírat všechny svoje místní poklady a krámy – mám dost obojího. Ještě jsem si nezvykla na posun času a posunul se mi znova, a co den, to dřívější hodina, kdy zahlásím, že mám pocit, že už je aspoň osm nebo deset večer a vono prd, jsou čtyři, za pět minut. Divnost. Taky vám vždycky trvá tak děsně dlouho si zvyknout, že je tak brzo tma? Jako já se tomu psovi už nemůžu smát, že chce večeři v pět, dyť já taky!

U našich je ale ta úžasnost i divnost, že když dojedu, tak je vlastně úplně jedno, že je to třeba po deseti měsících. Celkem rychle po uvítacích ceremoniích zapadneme každý do své bubliny a jdeme si dělat to svoje. Ten první večer se ještě dost družím, ale vlastně jím tim narušuju plány (to víte, Ulice). Pak už je to takový „dělej si, co se ti zachce“, a když se zrovna probereš do reality a sejdeš se s někým v kuchyni nebo v momentě, kdy se taky probral, tak si můžete pokecat a třeba něco řešit spolu. Ale jinak jsme tu tři ostrovy a dost nám to vyhovuje – a je to i jedna z těch hlavních věcí, na co se tu vždycky těším. Až budu zase moct sklouznout do svojí asociality a do bezčasí, kdy nemusíš řešit, kolik je hodin. Do práce tu nikdo nechodí a žere se, když máš hlad. Ne že by ten systém neměl mouchy, ale teď zrovna to děsně potřebuju.

Ještě jsem ten den zavolala babičce, abychom se aspoň pozdravily ze stejného kusu země, ale zajít za ní jsem neměla společenskou ani fyzickou sílu, však se uvidíme na druhý den, to k nám jde na oběd. Tak fajn. Ale vzala jsem si do hlavy, že bychom předtím mohly jít na Vyšehrad, stejně co s tím dopolednem, spát nebudu.

Je to naše tradice, strávily jsme tam spolu za můj život bůhvíkolik času, ale už to s tím chozením nemá úplně ono a tentokrát poprvé z toho nezněla nadšeně – ne že by něco říkala, to ona nikdy, ale ta dlouhá pomlka v telefonu a tón jejího tichého „noo… tak můžeme…“mluvily za všechno. Obešly jsme toho výrazně míň, než vloni, dokonce jí uteklo z úst prohlášení, že si s tím horkým jabkem radši posedí, než s ním chodit (to je co říct, ona je jinak nezastavitelná), a když jsme se pak přesunuly k nám domů na oběd (ovšem až poté, co jsme se u ní MUSELY stavit pro bábovku, kterou na to napekla), byla vyřízená. Což zase samozřejmě neřekla, ale my už ji známe.

Na tom Vyšehradě jsem viděla červenou veverku. Měla jsem z toho Vánoce. My máme v Anglii jen ty šedé, a vídám je docela často, tak nejsou tak vzácné – teda ne, že bych z nich stejně vždycky nevypískla, ale prostě červená! Zrzečka! <3

A ty Vánoce mám i z toho, jak je teď v Praze barevno. Nevzpomenu si, kdy jsem tu naposledy byla na podzim, a je zvláštní, jak mám zafixované, že je u nás v Anglii tak krásně (jako ne že by nebylo), když přitom tady minimálně letos máte podzim mnohem hezčí a barevnější. A všechno naráz a ne jako že se ty stromy nemůžou dohodnout. Trochu jsem zalitovala, že nemám foťák, abych z toho dostala něco umělecky hodnotnějšího než pár mobilních výcvaků, ale nejsem tu kvůli Instagramu a však já na něj něco vyrobim. Hlavní je, že se můžu ukoukat a je mi v tom pěkně. Je to hroznej nezvyk, nebýt tu ani v upoceným létě, ani o Vánocích, kdy jsou všude stánky a trhy a ozdoby a člověk musí shánět dárky a všude v obchoďákách je narváno. Jo, podzimní dovolená v Praze neni blbá, škoda, že na ni nemám víc času a víc inspirace, ale jsem tu za rodinou, ne za čumendou.

Na chatě, kam se našim úžasnou shodou okolností hodilo jet dneska naložit zelí, nabrat domů zásoby a zazimovat, jsem se ale musela na chvíli urvat a jít do lesa. Bohužel to místo, kam mě to tam v posledních letech nejvíc táhne a kde je to největší mechové království, je trochu z ruky, ale myšlenky, že bych se na to vyprdla a prostě si vystačila jen s tou bližší částí, jsem rychle zaplašila. Vždyť já to těch Brd z tý Anglie jedu skoro jen kvůli tomu! Naštěstí nepršelo, ale byla zima jak v morně, celou cestu tam jsem měla zmrzlých několik prstů na levé noze a nemohla je odmrazit. A taky mi došlo, že ani nevím, kdy jsem tam naposledy šla sama (a ještě k tomu pěšky a ne třeba na kole) a že to takhle v jednom vůbec neutíká. Zato jsem ale mohla utíkat já, teda aspoň slušně rázovat, hlavně cestou zpátky, kdy se do mě dávalo nutkání si odskočit (což o to, v lese se odskakuje krásně, ale rozhodla jsem se, že do toho mrazu žádnou tělesnou část vystrkovat nebudu) a taky panika, že na mě už čekají s obědem. Nečekali. Ale skoro.
Sklidila jsem obdiv za to, jak daleko jsem došla, a musím říct, že i já byla docela příjemně překvapená, při tom rázování zpátky, že jsem přes tu veškerou lenost a unavenost a pět kilo navíc oproti mému momentálnímu vysněnému „ideálu“ asi fakt docela fit, protože mi sice bušilo srdce, ale dýchala jsem úplně normálně, a nějak jsem si neuměla představit, že bych tady takhle v klidu a bez zadýchání letěla před pár rokama. No, někde se to šílené pracovní tempo, co zvládám, projevit muselo. A taky samozřejmě pomáhá úzkost z představy, že byste se s někym měli potkat. Na druhou stranu, celkem mě mrzí, že jsem se nepotkala, vžycky potěší, když si vás pamatujou lidi, co jste je roky neviděli a co patří do nějaký dávný minulosti nebo do jinýho života, ale vlastně jsou pořád vaší součástí.

Od sousedů přišla pozdravit taky border kolie Aisha. Na psy, jako že bych je snad pro sebe chtěla, až tak buňky nemám, ale Aishu bych brala. Je to strašně hezkej pes, je aktivní, neni úplně blbej, a tak nějak mi přijde, že tohle plemeno dává smysl, zvlášť na tý vesnici. I to jméno se mi líbí. Vždycky, když někde v Anglii jdeme na procházku a nějakou borderku vidíme, rozplýváme se a říkáme jí Aisha. Jo, ta by nám i slušela.

Řízek. Vepřovej. Jak to normálně nejim, tak babička to umí udělat, že se to rozpadá, a já se rozplývala i nad těma bramborama, úplně obyčejnýma domácíma. Jak byly máslový a trochu dosladka, ale ne moc, a jak dokonalá je to příloha. Ne že by v Anglii brambory nebyly, ale my je prostě moc nemíváme a hlavně ne takhle jako přílohu. Já jsem fakt nenáročná. Až na to, že je těchhle drobností, co tady miluju, strašně moc, a jsem schopná po nich jít jak ryba po flusu a pomalu ani nevnímat, s kým a kde je jím. Ale nějak se ta skotomizace projevit musí, vždycky jsem ji měla a já přece nemůžu přijet po 10ti měsících a prožívat to tu normálně. Ne že bych si těch lidí neuvěřitelně nevážila, ale je pro mě těžký v tom okamžiku vnímat všechno naráz. Toho by bylo moc. Já si to emocionálně vyfotím, uložím si to do databanky, a až bude po tom, budu si to v hlavě a srdci přehrávat do aleluja. Detaily konverzací, který jsem úplně lidsky asi nezvládla, trochu trapný vzpomínky na to, jak jsem se lidem nedokázala podívat do očí, protože když jsem to udělala, začala jsem se v nich ztrácet, nebo jak jsem se neuměla ptát na úplně obyčejný věci jako co ty lidi teď vlastně dělaj a jak se maj, protože mě děsí ta realita, že mi to v těch pár minutách nikdo nedovede pořádně popsat a asi ani nechce, nebo že bych si to měla pamatovat nebo to vědět, a nevim. Co by do mě investovali, když zase za pár dní zmizím. Myslím, že obě strany se vždycky hrozně drží zpátky, protože se sice chceme vidět, ale nechceme si ubližovat. Což je škoda, ale dá se to asi pochopit a jsem vděčná i za tu trochu, o co se podělí.

Včera jsem přečetla Lososa v kaluži od pandí královny Markéty Lukáškové, konečně. Chystala jsem se na veškerou její tvorbu už několik měsíců a těsně než vyšla poslední knížka, Majonéza k snídani, jsem udělala objednávku a hodila do košíku všechno, co šlo, i tu Majonézu v předprodeji, kvůli které jsem pak musela pár dní čekat, než bude reálně k odběru. Nechala jsem si to poslat do Zásilkovny a hnala pro to mámu, tak to tu pak na mě čekalo a vydržela jsem to v den příletu, ale pak už teda ne a musela se pustit do toho Lososa. Za jeden den jsem tu knihu vdechla a smála se hned u první stránky. Taky mi z jejího tématu bylo úzko, protože se mě dost dotýká, a chvílema mě mrazilo z různých podobností nebo hlodů hlavní hrdinky, kde jsem se kolikrát fakt zarazila, protože bych přísahala, že ten svět už nemůže vidět víc stejně a mít stejnější reakce. Až jsem se začala bát, že mi to čtení začíná nějak moc dobře, nasazuje moc vysokou laťku, a že mě ty další knihy nebudou tak bavit.

A tak skončil víkend, i když teda ještě neskončil – chytla mě psavá a to znamená, že se budu muset taky podívat na fotky, protože když už ten život tady má vypadat trochu normálně, tak ten článek by mohl taky předstírat, že mám konečně zase čas dělat věci normálně a dát k tomu psaní i relevantní vizuál.

Easy Jet už mě bombarduje zprávama, že je za chvilku čas letět. Je od něj hezký, že na mě myslí a že se připomíná, ale dluží mi vestu a teď jsem přijela, tak by taky mohl jít s těma hlodama do prdele, já se teda rozhodně ještě nikam nechystám a koneckonců nemůžu ještě ani vyplňovat příjezdovej formulář, tak o co jim jde?

Zaplavuje mě trochu pocit, že jsem během toho víkendu ještě nic neudělala a neviděla, a přitom to vůbec není pravda. Byl to dokonale rodinnej víkend, nebo aspoň dost dobrá ochutnávka. A teď se těším na kamarády a kamarádky a na pár kafíček někde v centru, a taky až se půjdu podívat, co kde teď jak vypadá, a zajdu si zaprasit do nějakýho fast foodu na něco, co „doma“ v Anglii nemáme. Na druhou stranu mě taky hrozně zajímá zajít si tam, co to doma máme, jako třeba do novýho Primarku na Václaváku, protože jsem tu o něm snila už před neskutečnýma 14ti rokama (doprčic) a bude tak naprosto neuvěřitelně surreálný ho tam fakt vidět, i když mě už dávno tak nevzrušuje. Spíš se s tím pojí nostalgie a zvědavost vidět, co v něm tady vlastně maj a v jakých cenách se to pohybuje. V Anglii jsou to levný hadry. Tady? Nějak si neumim představit, že by to bylo stejně. Tady je levný něco úplně jinýho.

Tak ať to dál všechno klape. Jinou závěrečnou myšlenku tomu nedám, přišla mě rušit kočka, ať si ní jdu hrát. No a to se prostě neodmítá.

P.S.: Nahrát sem fotky trvalo opět nechutně dlouho a navztekala jsem se. Technologie opět nespolupracuje, takže je zjevně úplně jedno, na jakym kontinentu jsem, ale fakt nechápu, co jsem komu udělala, že ty věci mají neustále potřebu totálně blbnout a nedělat to, co mají, najednou tvrdit, že jsem offline, mlít něco o aktualizacích, mít problém s jedním debilním obrázkem, kterej prostě nejde nahrát, kdybych se na hlavu stavěla, protože mu to vždycky trvá sto let a pak prostě zmizí, jako bych ho nikdy nenahrála, a tak tomu podobně. No prostě nebude palác. A přesně tohle je ten důvod, proč už skoro nepíšu. Nemám. Na to. Nervy. Tak čau.