Kyber-post-apo žije, aneb Cybertown 2022

Tomu se strašně těžko věří, že to jsou čtyři roky, co jsem byla naposledy na Junktownu. Ale je to pravda. Za ty čtyři roky se stalo strašně moc věcí, na jednu stranu mě to všechno udělalo docela jiným člověkem, ale na tu druhou je zjevně pod všema těma novýma vrstvama zkušeností, bolestí srdce i těla a neuvěřitelných zážitků furt ta stejná bláznivá Em, co si nemůže pomoct, když jí něco promlouvá k srdci, a musí prostě poslechnout a jít za tím hlasem. Jako ten lesní elf z LOTRa, co jednou uslyšel zvuk moře a zpěv racků (což na mě mimochodem má asi tak stejnej efekt jako na něj, co si budem) a už nikdy nebude mít v srdci klid, dokud se tam nevydá a nenechá se tím pohltit. No tak takhle mě mimo jiné volá svět post-apa, steampunku, cyberpunku, šrotu a rzi, chlapů ozbrojenejch všelijakýma gadgetama a armorama nebo naopak odzbrojujícím komfortem naprosto absurně roztrhanejch hadrů a usměvavýho chillu, svět krásek se všema možnýma druhama alternativních oděvů, účesů, makeupu, piercingů, síťovanýho čehokoli, potetovaný nebo nepotetovaný kůže, prostě svět spokojenejch vyblázněnejch lidí, co konečně taky jednou dali prostor svému vnitřnímu já, aby se projevilo a vypustilo na vzduch nějaký jejich vnitřní alternativní charaktery, který si jinak v prostřední civilní reality moc na svý nepřijdou, a jestli jo, tak jsou to zatraceně šťastný lidi.

Tenhleten svět je pro mě takovej můj svět v krabičce, co mám zastrčenej někde v šuplíku a jednou za čas se mi poštěstí se do něj vrátit. Takovej můj další domov ke všem těm běžnejm, kterejch mám taky dost. V těch posledních letech to nebylo lehký – jak my normálně jezdíváme do tý Anglie třeba na rok, rok a půl, tak teď jsme tam byli tři a čtvrt roku a on u toho člověk nemá moc dovolený, tak si takový věci jako jet na čtyři dny na Junk prostě nemůže časově dovolit, no a Covid tomu taky nepomohl, tak se to prostě stalo, že to trvalo ty čtyři roky, ale kruci stálo to za to, ne že ne.

Přípravy stály taky „za to“. Měsíce dopředu jsem se rozhodla, že za to nebudu přehnaně utrácet (whatever that means), a že i když jsem v Anglii a vidím po netu i obchodech mrtě úžasnejch věcí a outfitů, co bych tam v nich mohla machrovat, tak že tohle pro mě jako moc neni, že nebudu nakupovat věci, který nikde jinde nevyužiju, a že si vystačím se starým dobrým post-apem á la šrot a bordel a taky s kostýmem a věcma z minula. Mám svou péřovou čelenku, šaty, všelijaký roztrhaný punčocháče a cetky, to dám nějak dohromady.

Samozřejmě jakmile jsem přijela do Čech, setřásla ze sebe veškerý akutnější věci a mohla se konečně začít soustředit na finalizaci kostýmu, vynořila se spousta nečekané inspirace, lákadel a nápadů a začal mi z toho vařit mozek. Začala jsem si nadávat, že jsem si v tý Anglii nic nekoupila, a zrovna když jsem si myslela, že už jsem to rozdýchala, začal mi posílat fotky svýho rozdělalnýho outfitu kámoš, co tam měl jet se mnou, a jak jsem viděla ten jeho cyberlook, nasadilo mi to do hlavy takovýho brouka, že jsem to svoje celkem hotový vzezření musela ještě v posledních dnech překopávat a upravovat a nakonec jsem z toho udělala takový kombo obou světů a byla s výsledkem docela i spokojená, i když do nějaký megahustý krutopřísnosti to mělo ještě daleko, a nevyvedená objednávka neonových kabelů nám taky trochu šlápla do rozpočtu.

Ale blbý to prostě úplně nebylo. Péřová čelenka byla po dlouhé skladovací odmlce opravena a ještě více opeřena. Znovu jako posledně jsem si našla v našem nádherným brdským lese přesně ten správnej, vyvolenej klacek, co byl dokonce porostlej mechem, ovázala ho nějakýma cárama, připevnila na něj lebku, kterou jsem tam našla minule, chrastící „ořechy“, šroubky, šnečí ulity, lapač snů a kdovícoještě a voilá, šamanská hůl. Cestou autem po Praze kamsi před pár týdny se ukázalo, že mi v hlavě zřejmě silně utkvěl jeden dávno viděnej nápad z Pinterestu na štít vyrobenej z poklice na pneumatiku, protože jakmile jsem u cesty viděla upadlou poklici, donutila jsem tátu, aby mi tam zastavil, a pak dokonce ještě jednou jinde, kde jsem našla hezčí poklici, a ještě jednu schovanou, takže jsem nakonec měla tři 😀 Ale předělat mi stačilo jen jednu a já jako věděla, že to bude vážit tunu a že mě asi nebude moc bavit to nosit, ale nějak to prostě muselo být uděláno, zvlášť poté, co jsem zjistila, že má táta na chalupě v dílně kýble plné zrezavělého šrotu, zátek a dalších věciček, co jsou pro takového post-aperského návrháře naprostým pokladem v truhlici. No a tak jsem ten štít fakt udělala a dokonce jsem s ním po tom fesťáku i chodila mnohem víc, než jsem myslela, že budu. Nakonec tam zůstal, u Kovošrotu. Přišlo mi, že se tam tak nějak bude hodit k místnímu koloritu a designu, a věřím, že mu tam někde najdou místečko na stěně nebo na zábradlí, a třeba ho tam někdy ještě potkám.

Co se oděvu týče, tam byla asi největší výzva vědomí, že se tentokrát musím připravit na mizerný počasí, abych tam zase neklepala kosu jako minule a něco z toho fesťáku taky měla. Nepromokavý jsem to udělat neuměla, ale legíny a nějakej kabátek byly nutnost, a nakonec mě sice mrzelo, že jsem v tom kabátku musela strávit víc času, než bych chtěla, protože počasí se úplně nevydařilo, ale taky jsem za něj byla pekelně ráda, protože teplo je teplo. A i tak jsem stejně zase proseděla kupu času u Kovošrotu, protože oheň je prostě oheň a ono je tam vůbec hrozně příjemně, jsou tam absolutně úžasný lidi a taky mě strašně baví, jak se tam krom Kovošrotů slejzaj i ostatní postavičky jako švábi na pivo, právě protože tam je ten oheň. Kdybych měla auto, tak jim tam za to zázemí dovezu aspoň tunu dřeva, leč auto nemám, no tak jsem jim tam za to nechala aspoň nějaký kredity XD

Díky lepší oděvní připravenosti jsem si tentokrát mohla ten festival mnohonásobně víc užít, i když ho dost propršelo. Courala jsem, co to dalo. Abych viděla, a taky abych byla viděna, protože nic vás po tom krásnym fesťáku a všem tom kostýmovym snažení nenasere víc, než když zjistíte, že nejste vůbec na žádnejch fotkách 😀 Letos jsem teda taky rozhodně nepatřila k těm více fotografovaným postavičkám, co jsou snad v každym albu asi stopadesátkrát a kamera je miluje, ale po nějakém čekání a hledání jsem se někde nakonec taky našla a nějakej ten důkaz, že jsem tam byla, tak existuje!

A taky jsem si to pojistila pár vlastníma selfíčkama, i když jich mám jen co by spočítal na prstech jedné ruky, protože se mi tam s tím nechtělo moc trapčit a vůbec jsem popravdě moc nefotila. Jednak se ve focení snažím krotit, druhak ten telefon se vybíjel jak o závod a s omezeným přístupem k elektřině se člověk holt radši krotí, no a nakonec člověk věděl, že tam fotografů je dost a že fotky budou – a že jich je a jakejch! Oči přecházej, jen se podívejte na Facebook na skupinu Cybertown, máte zábavu na celej večer, těch alb je děsně moc.

Krom toho courání a vysedávání u Kovošrotu jsem toho ovšem zvládla tentokrát dost.

Byla jsem na workshopu na sebeobranu. Před mnoha a mnoha lety jsem byla na jedné lekci Krav Magy a mám na to vtipné vzpomínky, ale taky si z toho živě pamatuju pár sebeobranných rad, a musím říct, že se od té doby rozhodně cítím jaksi víc neohroženě, a že mi taky přijde, že v dnešním světě by měl bejt základ pár takových věcí znát a vědět, a proto jsem se na ten workshop taky přihlásila. Ona je to jednak velká prča – ten týpek, vodáckej dědeček, byl strašnej machr a legenda – ale taky je to fakt důležitý a zajímavý a myslim, že kdyby na to přišlo, tak tělo zareaguje podle svýho a na spoustu těch chmatů si fakt nevzpomene, nicméně machrovat s tím mezi kamarádama budu ještě spoustu let, a to za to taky stojí 😀

Šla jsem na noční prohlídku se Světlonošema, konečně! Sice mě zrovna v tu chvíli nějak začaly prohánět střeva a přišla jsem kvůli tomu o kousek světelný show TETRIS, ale bylo to něco, co jsem si roky chtěla odškrtnout, o čem kdekdo mluvil, a díky čemu jsem viděla lokace, který jsem vůbec netušila, že tam jsou. Jen mě mrzelo, že jsem nenašla nebo spíš nestihla to jejich vyhlášený laserový bludiště, ale holt člověk nemůže mít všechno a musim si přece nechat něco na příště.

Viděla jsem kozy! A další věci 😀 Byla jsem sice takhle blizoučko od toho, abych do pověstnýho No Future baru, kde je všechno možný, opět nešla, ale nakonec mě přemluvili a ještěže tak. Byl to můj asi druhej striptýzovej zážitek a bylo to moc hezký.

Prošla jsem se kolem dokola, a i když jsem nezabloudila zdaleka ke všem kmenům a vůbec nevim ještě asi miliardu věcí, co se tam daly dělat, viděla jsem toho o mnoho víc než minule a byla jsem hrozně šťastná, že se to povedlo.

Ochutnala jsem smaženou marsku. Bylo to strašně divný, ale taky strašně dobrý a vim, že na to budu myslet dokud to nebudu jíst znova, a to bude člověče dlouho.

Házela jsem šurikenama a nožema, po sto letech znovu zkusila poiky a taky obruč, se kterou mi to šlo taky o poznání líp než když jsem ji zkoušela naposledy. Tohle všechno, ve spojení s koukáním na bezpočet žongléřů, firebenderů a poikařů ve mně znovu vybouřilo vášeň, která jinak vyplave na povrch jen tu a tam. Mě to prostě fakt baví a zajímá a vim, že kdybych žila v Čechách, tak se těm poikám budu taky věnovat – a já vim, že bych se to mohla učit i doma s youtubem, ale to neni ono, stejně jako neni ono si doma bubnovat, djembit nebo cajonovat jen tak pro sebe. Tohle jsou pro mě prostě kolektivní věci, je to rozhovor dvou a víc lidí a nevim, mě by to o samotě nějak nebavilo. Ale neřikám never, pokud na to nezapomenu, rozhodně si s sebou ty poiky vezmu na příští štaci do Anglie a kdoví.

Baštila jsem si. Měli tam strašně dobrý vegan věci, který dělaly dobře mýmu žaludku, a to je na takovym festu strašně důležitý. Jediná věc, která mi udělala nedobře, byl smaženej hermelín s hranolkama, naštěstí to netrvalo dlouho a naštěstí nebyl moc velkej.

A pila jsem si, jako královna. ALE bar u Lounge měl ty nejlepší nápoje, ať už Juicy Lucy od pivovaru Zichovec, malinovou dvaadvacítku Dark Times Are Coming, co hrozně připomínala Guiness s černorybízovým sirupem (ale byla ještě lepší a rozhodně silnější) nebo chili višňovku, která sice moc nepálila (aspoň ne cestou dovnitř), ale pilo se to strašně dobře a nemuselo se po tom zdaleka tolik na záchod jako po pivu. U Kovošrotů jsem vyskórovala několik panáků nějakýho děsně dobrýho domácího citrusovýho rumu a taky se tam pak zjevil legendární bábovkovej Netáhlo, a jak je někde Netáhlo, tak víte, že žízniví nebudete, protože on a bábovka jsou kombo a je to sice jen rumola, ale rozhodně víc rumo, než la.

A taky byla dobrá masala v čajovně. Ta je vždycky dobrá, i když tam člověk tentokrát cítil víc hřebíčku, než čehokoli jinýho, a ten malej kelímek je hrozně málo, když jste zvyklí na celou konvičku v normální čajovně. Ale na zahřátí to stačí. A ta čajovna má sice co dohánět v organizaci, aby se tam tak strašně dlouho nečekalo na jídlo, ale ty jejich palačinky jsou zatraceně dobrý a co jsem tak slyšela, tak to domácí čatný na topinkách si lidi taky chválej a skládaj o něm pomalu písně.

Co mi celkem uniklo a mrzelo mě to, byly nášivky. Chtěla jsem tam kvůli nim bejt hned od začátku, leč nepoštěstilo se mi to, nebylo to jen na mně. A bohužel než jsme se dostali, tak prostě nebyly. Byl tam sice drb, že na druhej den budou zase, ale nevim, jestli byly – jestli jo, mě to minulo. Skórovala jsem aspoň zapalovač, za což jsem fakt ráda, a nakonec mi zbylo i pár kreditů jako suvenýr. Kelímek jsem si odpustila, ten jsem vrátila. Mám jeden z RFP a vim, že ani ten nevyužiju. To je pro mě takovej zbytečně velkej, místo zabírající suvenýr, i když ty zelený CT kelímky byly fakt pěkný.

Další úžasná věc, kterou jsem fakt potřebovala zas zažít, byla místní hudba. Celkem mě mrzelo, že tím, že jsme se s kámošema zdržovali hlavně na starym Plácku, jsme byli odsouzeni poslouchat vesměs jen takovej ten post-apo rámus, řev a blití do mikráku, ve srovnání se cyberhudbou hranou na Náměstí, ale objevily se i dobrý věci jako třeba kapela Smorbrod, která mě nejdřív zaujala vzezřením a šamanským stylem s bubnama, ale následně mě naprosto odzbrojila textama, který bych srovnala například s Tata Bojs, teda co se týče textařský schopnosti, jinak se to tomu samozřejmě vůbec nepodobalo 😀 Bylo to prostě strašně vtipný, nápaditý, a zároveň jako by se to skládalo samo, jako by se to nemuselo moc snažit, a díky tomu to taky leze strašně dobře do hlavy a člověk si to dost dobře pamatuje i po pár týdnech. Plus ten úžasnej beatbox v podání takovýho vikingskýho frajera a zvuk takový tý „pružiny do huby“, co mě bude pronásledovat asi ještě hodně dlouho, hlavně díky tomu, že to jejich představení nebylo zdaleka konec, oni se pak okolo ochomýtali tak nějak pořád a několikrát ještě někde hráli, ať už úžasnej noční intimní koncert pro hrstku zhypnotizovaných latenight nadšenců (jako třeba mě – a mimochodem trochu škoda, že to asi nikdo netočil, nebo se to aspoň zatím nikde neobjevilo), nebo jako background pro poikaře, nebo jen tak na Plácku malá bubnovací session, ke který se mi podařilo se přidat, sice jen na chvíli, ale přesně po tom jsem toužila a byla strašně ráda, že se mi to splnilo.

A taky jsem se, představte si, nechala vyhecovat, abych se šla účastnit soutěže o nejlepší kostým. No ne že bych si myslela, že ho mám nějak nelepší. Ale blbej úplně nebyl, lidi mi to chválili, včetně pár místních legend, jejichž názor je pro mě pomalu slovo Boží, a říkám si sakra když ne teď, tak kdy, kdoví jestli tu ještě někdy budu, a že když už jsem z toho všeho tam měla takovej dobrej pocit, tak se povezu na tý vlně pozitivna a vybočím z komfortu. Dalo mi to teda hodně zabrat, těsně před nástupem jsem měla paniku jako blázen a fakt jsem si nemohla vzpomenou ani jak se jmenuju nebo proč tam jsem, a taky se to pak odrazilo na mojí prezentaci (flashbacky z nevydařený maturity, here we go), ale nakonec to nedopadlo až tak úplně zle, i když to taky nebyla úplně výhra a mrzelo mě, že jsem nešla později, že jsem to neodprezentovala sebevědoměji nebo že se mě porota na nic moc neptala, ohledně výroby nebo sourcingu (třeba jsem očekávala dotazy ohledně peří, protože se mě na to jinak ptali náhodný lidi po celou dobu festivalu a zrovna tam, kde se porota vyptávala ostatních, u mě nic :D), jedinej komentář k tomu vlastně byl, že to neni cyber, z čehož mi trochu kysla huba, protože se ta soutěž nejmenovala o nejlepší cyber kostým, a taky celej ten základní look pod kabátkem podle mě minimálně odpovídá představě cybergoth vzhledu, takže… no jak řikám, měla jsem z toho lehce kyselo, ale zjeb dostali i jiní, kteří třeba dostali i míň bodů než já, a to bych jim teda rozhodně dala víc, takže to fakt nebyl úplnej provar a člověk může bejt rád, že se vyhecoval a zvládl to, a taky jsem popravdě byla ráda, že jsem nepostoupila, protože jinak bych musela oželet cyberart workshop, kterej z nějakýho důvodu probíhal ve stejnou dobu jako finále kostýmovky, a kterej by mě teda sakra mrzel, protože byl úplně úžasnej.

Tam jsme dostali za úkol na velký pláno namalovat společnýma silama obraz, kde šlo o jakousi AI entitu, ztvárněnou autorkou semináře, a my ostatní kolem ní malovali různý obrazce a věci, co jsou myšlenkami té entity. Bylo to zajímavý – kromě těch UV barviček – hlavně v tom, že jsme si měli něčím začít, cokoli nás napadlo, a když jsme se konečně všichni osmělili a začali si na něčem pracovat, tak po chvíli nám do toho „velitelka“ hodila pomyslnou cihlu a řekla nám, že si máme ty obrazce prohodit a pokračovat po svém v tom, co měl rozdělané někdo jiný. No to nás trošičku rozhodilo, stejně tak když ona sama chodila okolo a do toho vašeho písečku vám tam prstama od barvy nebo štětcem hrabala, to člověk podle zvyku bere jako tak nějak útok, ale taky je to ohromný psychologický cvičení a tvořit umění takovou konverzací a spoluprácí bez zábran, to je jako jamovat s partou bubeníků a poikařů a tvořit jeden úžasnej neopakovatelnej celek. Ke konci workshopu, kdy už dost účastníků udělalo to svoje a odešlo, jsme to s pár lidma a s „velitelkou“ dodělávali, ona malovala entitu, my doplňovali prázdná místa, a pak jsme odešli i my a viděli jsme to pak až večer, kdy to dokončila a vyvěsila na Náměstí a ožilo to pod UV zářivkama. Co se mě týče, brala jsem tenhle workshop za jeden z největších highlightů (haha) festivalu a vím, že i ty ostatní workshopy, kam jsem nešla, musely být super, ale nechtěla jsem pobíhat od jednoho k druhýmu, chtěla jsem mít svobodu si chodit kdy chci kam chci, takže my ty dva docela vystačily.

Viděla jsem i pár přednášek, nebo jejich částí. Pokouřila pár vodnic. Potkala známé tváře, i nové. Prodala pakl bažantího peří, oujé. Vytancovala se při noční session s členy Smorbrod, i na cyberdiskotéce s nějakým DJem. Povyměňovala jsem nějaké příběhy, vyslechla hodně historek od druhých a pronikla zase o trochu víc do jádra pudla a do toho, jak funguje celé to soukolí jménem Junktown. Představovala jsem si, jak bych se toho všeho účastnila, kdybych nebydlela v zahraničí, a vůbec jak by vypadal můj život a skladba kamarádů. Poslouchala jsem, jak to všechno dávali lidi v posledních měsících a týdnech dohromady a uznávala, jaká to byla šílená makačka a jak byli všichni extrémně přetažení – taky první noc všechny kmeny totálně vytuhly a nikde nikdo. Představovala jsem si, jestlipak se sem dostanu příští rok, a co bych mohla vyrobit s kostýmem. Pan M. později navrhl, že by možná jel taky, což rozvinulo představy o tom, jaký kostým by si vyrobil on, potažmo jak by mi mohl pomoct vyrobit si třeba mechanická křídla. Celé dny po návratu do civilizace jsem horečnatě čekala na fotky a hltala každé album, co se zjevilo, ať už ve snaze najít tam někde sebe, tak v úžasu nad tím, jak strašně dobře to na těch fotkách všechno vypadá, a kolik toho materiálu letos je.

Prostě mě to celé totálně pohltilo, před, během i po, a i když jsem leccos nestihla nebo si odpustila ve prospěch potřebného odpočinku a chillu, viděla a zažila jsem toho spoustu a byl to pro mě naprosto nejlepší ročník, úplně v jiném vesmírném levelu při srovnání nejen s mým prvním, ale i s tím druhým. Dokonale to pohladilo něco, co ve mně už delší dobu bručelo a co potřebovalo pohladit, a nezbývá než doufat, že mi to nabití vydrží co nejdýl a že si to co nejdřív zopakuju, protože Junktown nebo Cybertown, staré vedení nebo nové, by the old gods and the new, pořád je to prostě ten úžasný svět v mojí krabičce a já se nemůžu dočkat, až se do něj zase vrátím.

Howgh.

P.S.: Ta Netáhlova fotka se z nějakýho důvodu odmítá změnšit a zarovnat tam, kde ji chci mít, což vůbec nechápu, všechny ostatní se chovají naprosto normálně a tahle se furt roztahuje přes celej článek, ať s tim dělám, co s tim dělám. Netáhlo prostě nebude sedět v koutě 😀 Některý místní charaktery jsou moc velký legendy Junktownu na to, aby je člověk mohl smrsknout a zarovnat XD