Moje meditace: Boj s myslí, cesta do sebe, vibrace a mantry

Ok, takže když už mám všechno připravené, jsem na správném místě ve správnou chvíli a správně naladěná, medituju. Osobně vnímám to, čemu říkám „meditace“, alespoň prozatím spíš jako cvičení, které mě má připravit na skutečnou meditaci. Většinu času strávím spíš, než meditováním jako takovým, praktikováním různých cviků, které mají za cíl kultivovat a zklidnit mysl. Učím se přecházet z bodu, kde všechny moje myšlenky lítají světem a časem zcela bez kontroly, do bodu, kdy se mysl zklidní jako hladina rybníku a člověk v ní konečně uzří odraz Měsíce jako velký zářící kotouč namísto chaotických záblesků. (cha, to je poetika! 😀 Ale vážně.)

Meditace na Seven Sisters, West Sussex, UK

Mysl je hlučná a zabordelená. Zpočátku se zdá být pouze neposedná a snad trochu nesrovnaná, ale jakmile si jí začnete všímat a dloubat se v ní, změní se v rozběsněnou bestii o nehorázné síle, která se zuby nehty brání jakémukoli dohledu, a pokud si uvědomí, že se ji dokonce nedejbože pokoušíte zcela ovládnout, utišit, vypnout a odříznout, hell hath no fury like her. (pro neangličtině, hodně ji naserete)

Tohle je samozřejmě hodně individuální, zdaleka ne každý to tak má. Meditace je spíš o používání různých návodů, nechání se vést a zkoumání vlastního nitra za pochodu. Jsou to každého zamčené dveře do jeho osobní třinácté komnaty, a co tam kdo objeví, neví ani on sám.

Osobně jsem do meditování šla s tím, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela, analyzovala a snila a dost dobře jsem si nedovedla představit, jak to mám proboha vypnout. Měla jsem jakousi představu, že umím relaxovat tím, že nechám myšlenky volně proudit a běhat si, kde se jim zachce, a nikdy jsem pořádně nechápala, proč mi to vlastně moc relaxující nepřipadá a proč si po tom připadám spíš ještě vyčerpanější. Až při zkoušení meditace podle učení a s pomocí lektorů z pražského centra Sri Chinmoye, jsem přišla na to, že skutečný odpočinek a možnost zkoumat hlubiny vlastní duše přijde právě naopak ve chvíli, kdy mysl zkrotíme a naučíme se ji ovládat. A přišla jsem na to, jak strašně to pro mě bude těžké.

Pokud se vám to zkraje nebude dařit a budete mít pocit, že to děláte špatně, protože prostě nemůžete přestat myslet na velkého růžového slona a porcelánovou slepici, nezoufejte, to je normální. Dělám ty cviky už tři roky a pořád jsem na začátku. Pořád se dokola potýkám s krocením mysli, která je mi sice už mnohem, mnohem povolnější než tehdy, a je obecně mnohem poslušnější (což je jeden ze zásadních důvodů, proč jsem teď obecně mnohem, ale mnohem šťastnější) ale furt je to ještě bestie neposedná a chce to obrovskou sebekontrolu, ji uhlídat, a konstantní trénink síly vůle, kterou jsem zrovna já vždycky měla mizivou a pořád mám.

Kdykoli cvičím meditaci, přemýšlím o tom jako o protahování svalu. Takového, o němž jsem před pár lety ani nevěděla, že ho mám. Necvičím poctivě, nespěchám a nenutím se, takže po delších odmlkách cítím, že to jde ztuha, ale někdy se mi do toho nějakou náhodou podaří zažrat takovým způsobem, že je to jako bych se dotýkala veškerého jádra vší existence, jako bych docílila nějakého toho slibovaného vhledu, tedy nahlédnutí do studnice moudrosti universa, pochopení světa a mnohdy i sama sebe. Někdy mám pocit, že celý svět sídlí přímo uvnitř mojí hrudi. A někdy mám pocit, že žádnou hruď nemám, že celý tenhle svět je jenom sen a že se ve skutečnosti nacházím někde jinde, daleko odsud. A to všechno zcela čistá, bez jakýchkoli návykových látek.

Meditace je cesta. Pravděpodobně jsem ještě na míle daleko od toho, abych vůbec nahlédla do něčeho zajímavého, ale i tak se mi dostalo pár záblesků, trailerů, chcete-li, které mi i samy o sobě dovedly dost pozměnit náhled na život. A proto se té cesty nevzdám. Možná po ní vyloženě neletím, nemám svého duchovního učitele, a tak to snad ani nejde, ale jdu si po ní svým tempem a občas dělám pokroky a pak vím, že to stojí za to. A užívám si to. A takhle nějak to teda třeba dělám:

Usadím se do turečáku. Někomu je příjemnější lotosový květ (kotník jedné nohy spočívající na stehně druhé), někdo si raději na kotnících sedí, někdo sedí s nataženýma nohama před sebou, v zásadě je to jedno. Najděte si jakoukoli pozici, která je vám nejpříjemnější a v níž vydržíte nejdýl. Jen ležet se moc nedoporučuje, neboť vleže snadno usnete.

Rovná záda a uvolněné tělo. To zní jako že se to vylučuje, ale i když jsem už léta členem řádu počítačově zdegenerovaných hrbičů, při meditaci se poctivě snažím sedět rovně už proto, že se mi tak mnohem líp dýchá. A protože dýchání je při meditaci základ, tramtadadá, není třeba dále vysvětlovat. Prostě se u toho zkuste nehrbit, záda vám poděkujou a půjde vám to líp. Samozřejmě to má i mnohem odbornější vysvětlení, v tom smyslu, že jedině s rovnými zády budou všechny vaše čakry v jedné linii a energie mezi nimi bude moci snadno proudit. Osobně nejsem na čakry expert a ani na ně při meditování moc nehraju, ale musím říct, že při kontrolované meditaci v centru mě práce s nimi hodně bavila a bylo hodně příjemné si je uvědomovat a postupně je „čistit“. Moje oblíbená meditační pomůcka je taky čakrová svíčka.

Dech. Ať do toho jdu s jakoukoli představou, vždycky začínám soustředěním se na dech. Sledování, prohlubování a zpomalování vlastního dechu má hned několik funkcí – jednak je to prostě zdravé, určitě jste už někdy slyšeli o mělkém vs. hlubokém dýchání, o dechu do hrudi nebo do břicha a o kapacitě plic, jednak vás to probere a občerství, jednak vás to zklidní a zpomalí a konečně vám to poslouží jako berlička, jako něco, na co se můžete soustředit, abyste se upřítomnili, neboli přenesli svou pozornost a mysl z bloumání po všech možných záležitostech minulosti a buducnosti (co se vám stalo, co vám kdo řekl, co jste dělali, co budete dělat potom – a s tím se pojí samozřejmě strach a obavy, což vás zbytečně ochromuje a to právě chcete umět vyrušit) do teď.

Už když začínáte se sledováním dechu, můžete si vypomoct další užitečnou věcí, vizualizací neboli představováním si. Věcí, které si můžete vizualizovat, je hafo, a sama jsem v nich zatím jen omočila prsty, ale právě to, jak často to při meditování praktikuju, mi pomáhá přijít na to, jak ohromnou sílu má představivost a jak silný vliv na náš psychický, potažmo zdravotní stav. Moje oblíbená dechová vizualizace je, že si představuju vdechování kvalit a vydechování nečistot. Může to být cokoli: můžete si představovat, že s každým nádechem vdechujete sílu (čistotu, vůni, energii Slunce, uklidněnost, harmonii, jednotu, vděčnost, whatever) a že s každým výdechem z vás odchází veškerá slabost (stres, roztěkanost, problémy, myšlenky, starosti, bolest, třas a podobně). Můžete si představovat, že s každým nádechem nasáváte do hlavy skrz nejvyšší čakru energii, ta prochází vaší páteří a proudí do celého těla, až do konečků prstů, dokud s výdechem kůži neodejdou její nevyužité zbytky, aby se opět spojily s veškerou vesmírnou enegií. Můžete si představovat, že fungujete jako filtr, vdechujete celý svět, ponecháte si všechno dobré, co ve světě je, co jste s ním vdechli, a všechno špatné s výdechem odchází. Můžete vdechovat pránu a s každým výdechem její přebytky vracet zpátky světu – tohle cvičení třeba dobře podporuje pocit sounáležitosti a propojení se všemi ostatními bytostmi.

Tip: Když jsem začínala, vdechování kvalit pro mě bylo trochu neuchopitelné, tak jsem si vypomáhala. Při vizualizaci vdechování čistoty jsem si třeba představila vůni čerstvě vypraného prádla (i s aviváží :D) a když jsem vydechovala, tvořila jsem ve svém těle pomyslné kuličky hmoty z různých bolístek, stresu, potu, nebo i z křivd, a ty kuličky jsem pak myslí rozkládala na atomy a ty jsem nechala volně uniknout do prostoru a rozplynout se v nic. Síla mysli, milé děti. Po takovém cvičení jsem se vždycky cítila jako nový člověk a ani jsem nevěděla, kdy k tomu došlo a kudy přišel, najednou ve mně sídlil klid, co se nedá popsat a co jsem už roky nepoznala.

 Mantry. Lidi při meditování často zpívají mantry neboli různé meditační popěvky a říkadla (ani se to nemusí vždycky zpívat, někdy se to jen říká nebo myslí). Je to zase dobrá pomůcka k zaměření pozornosti a zastavení proudu myšlenek, pomáhá to s dechovými cviky (třeba óm a jám) a navíc, mantry mají svůj význam, na který je dobré se soustředit, aby se pro vás naplnil. Ty, co používám já, pochází většinou z bengálštiny, staroindičtiny, někdy jsou anglické, skoro všechny je mám ze zpěvníků Sri Chinmoye (buď je dal dohromady z cizí tvorby nebo je napsal sám) a nebo jsem si je vymyslela sama, a vždycky se v nich říká něco, co mi pomáhá se správně naladit a něčeho dosáhnout. Třeba zrovna taková mantra aum je brána za jednu z nejsilnějších a nejběžnějších, symbolizuje energii a správně zazpívaná vám rozvibruje celý vnitřek. Právě v těch vibracích se, coby basák, nejvíc vyžívám, a pomáhají mi nejvíc uklidnit a jaksi se dobít. To vibrování rovněž působí dobře antistresově, je to jako hodit ten svůj staženýj žaludek na masážní křeslo a pustit do něj teplo a vibrace. Netrvá to dlouho a je z něj hipík-pohodář. Mír, láska, vděčnost za všechno. A to (skoro) jen díky těm vibracím.

Další moje oblíbená mantra je Shanti, neboli mír. Používám ji ve chvíli, kdy mám fakt problém se uklidnit. Některé mantry jsou samozřejmě i delší, někdy jsou to celé písně, někdy jen popěvky. Namátkou třeba Chancala man dure rakhi, Aum Amritaya Nama, Buddham Saranam Gacchami nebo moje vůbec nejmilejší Habo Ami (neboli Like a Supreme Lord Shiva), která doslova říká:“Jako nejvyšší Lord Shiva, setrvám v transu sebezapomnění„. To je jedno, že mám jen lehkou představu o tom, kdo to přesně Shiva byl a čeho byl božstvem. Tou mantrou si připomínám, že chci setrvat v transu, v němž zapomenu a opustím to, o čem jsem se celý život mylně domnívala, že jsem to „já“. Pomáhá mi oprostit se od ega. S tou mantrou se zkrátka dokonale ztotožňuju, něco pro mě znamená a mimo jiné si vždycky vzpomenu, jak jsme ji jednou na lekci pěli s harmonizérem a jak to luxusně bručelo a vibrovalo. Proto ji zpívám, proto je pro mě důležitá. Každý ať si najde tu svou a nebo taky ne, to samozřejmě není povinnost. Osobně jsem u pění manter na kurzu spíš trpěla (to tady nebudu rozepisovat), ale doma je zpívám ráda, když se můžu sama naladit na jakoukoli tóninu, která je mi zrovna nejpříjemnější. Párkrát jsem je i zpívala při hraní na klavír, a to mi nepřišlo tak dobré, když jsem musela přemýšlet nad tím, jak je zahrát. U manter nepřemýšlet, mantry procítit a někdy vás při meditování napadnou i mantry vlastní, tady je třeba jedna moje, kterou jen říkám, nezpívám, a prociťuju přitom řádně sílu těch slov – klidně ji použijte, jestli vám sedí 😉

 I believe in silence of my heart.

I believe in powers of my heart.

I believe in purity of my heart.

Meditování na něco. Jedna z věcí, co mě nejvíc baví, je meditování s ohněm. Stačí mi svíčka, to je snad dokonce i lepší než třeba krb, protože nepraská, je tichá, jako by sama meditovala a tančila při tom. Se svíčkou mám spojených hned několik příjemných meditačních zážitků a vizí, a protože oheň je můj živel a miluju Slunce, meditovat s ohněm je pro mě vůbec nejproduktivnější. Ale dá se třeba taky meditovat na píseň a na to, co z ní cítíte. Nebo na obrázek. V meditačním centru byli všichni zbláznění do Sri Chinmoye, byl to jejich velký duchovní tatík, a tak všichni blaženě meditovali na jeho fotografii. Představovali si, že z ní dýchají jeho sílu, inspiraci, čistotu, pokoj, energii, všechny ty kvality, jimiž tak zázračně oplýval, a je to naplňovalo a ohromně jim to pomáhalo. Pro mě ten člověk v té době ničím prakticky nebyl a ta fotka na mě působila divně, takže jsem to vždycky fejkovala a meditovala právě na svíčku pod tou fotografií. Teprve pak to pro mě mělo grády.

Když nemám svíčku, tak medituju třeba na Slunce. Nemusí zrovna viset na obloze, stačí mi představovat si, že tam někde je, a jak je obří, žhnoucí a zářící. A někdy mi je příjemné meditovat třeba i jen opřená o radiátor. Teplo mi proniká do zad, až mě trochu pálí, a jak mi to prohřívá tělo, představuju si, že do mě vstupuje energie, která vypudí všechnu slabost, splín nebo představy o budoucnosti. A samozřejmě to taky pomáhá s bolavými zády a vůbec s uvědomováním si, jak se rovná záda o něco opírají. Nutí mě to pořádně se narovnat.

Nějak si neumím představit, že bych při tom všem cvičení věděla, co mám dělat, kdybych nechodila na ten kurz. Proto ho ještě nějakou dobu budu omílat a doporučovat, neboť právě tam to pro mě začalo a dostalo směr a nebýt těch lidí tam, tak vím doteď o meditování prd a nežiju. Díky nim jsem se naučila ovládnout svůj čas a dostat se do teď a nemám slova na to, abych popsala, jak moc mi taková zdánlivá nepatrnost upravila vnímání a změnila život. A přitom se pořád učim. Učim se vážit si věcí a lidí, být vděčná a děkovat nahlas, oceňovat, co mám, a využívat toho. Nebojím se si dopřávat a necítím za to vinu, čímž se potěšení znásobilo, a dávám si pozor i na karmu, i když samozřejmě pořád nejsem žádnej náboženskej maniak nebo tak něco 🙂 Furt to všechno beru tak napůl na lehkou váhu, ale pracuju na sobě a přemýšlím o věcech, co dělám, jak je dělám, proč je dělám a jaké budou mít pro koho následky. Přemýšlím o cestě, po níž jdu, a těším se, co mě na ní ještě čeká. Neplánuju, ani se moc nebojím, ani už tolik netrpím pro věci, co se staly nebo nestaly. Zvenku jsem pořád stejná, ale uvnitř jsem zásadně změněná, hlavně pro sebe. A cokoli, co dělám a co se mi stane, beru jako bod na cestě k tomu, být lepším člověkem a příkladem toho, že to jde a že když nemůžete najít štěstí nikde jinde, možná je na čase začít se konečně dívat sám do sebe a najít ho tam.

Silence must be heard, noise should be observed
The time has come to learn, that silence…
Silence must be heard. (Enigma)

Btw. ty výše zmíněné základní mantry najdete třeba tady. A budu víc než ráda, když mi dáte vědět svoje vlastní zážitky, zkušenosti, nápady a případné dotazy k meditaci 😉 Sem s diskuzí.