Předčasné bilancování

Začalo mi docházet, že jedu asi tak za čtyři měsíce domů, a mám z toho šok. Vůbec nechápu, kam ten čas zmizel. A už mám zase plnou hlavu všeho, co mě čeká doma a co by život mohl přinést dál.

S panem M. už z hlavy nejsme schopni dostat vztek na Ashleigh za to, že nás de facto vůbec neplatí a že pro ni pracujeme za stravu a mizerné ubytování (mizerné v tom, že nemáme moc soukromí a musíme se hodně omezovat). Dalo se to očekávat. Doteď jsme měli tolik práce, že jsme prostě neměli čas nad tím přemýšlet, ale jen co jsme práce zkrouhli, vlila se nám do hlavy vtíravá myšlenka na to, jak jsme se jinde mohli mít jinak, a co by kdyby – všechno pocházející z toho prostého egoistického neduhu, z touhy porovnávat se s druhými. Kdybychom na druhé kašlali, mohlo by nám to být jedno, vždyť se peněžně máme dobře, tak proč to řešit? No protože nás to samozřejmě hrozně štve.

Nejvíc jsme teď dožraní z toho, jak se vyvrbila situace s Itálií a placením za ni. Nigel přišel s tím „úžasným“ nápadem, že si můžeme peníze, o které jsme přišli, odpracovat na extra pracích pro Ashleigh. Zaplatí nám je líp než obvykle, aby to odpovídalo našemu hodinovému platu jinde, a já, když ten návrh převaluju v hlavě, prožívám moment totálního 404 erroru a neumím si s tím poradit. Na jednu stranu mi to v Ashleighině zvrácené logice dává smysl. O naše peníze jsme přišli tím, že jsme nemohli pracovat navíc, a tak nám nabízí možnost si to odpracovat teď. Na druhou stranu, my pro ni opravdu navíc pracovat nechceme. Kdyby nám šlo jen o ty peníze, mohli bychom si přeci ponechat naše staré práce. Nám šlo ale o to, že nám prakticky vůbec neplatí a jediná možnost, jak tohle může fungovat, je, když si vyděláme jinde. Pokud nás o tuto možnost připravila (a nenabídla nám dopředu žádnou finanční kompenzaci – což přitom vloni udělala), pak je myslím jedině fér, aby nám ty peníze dala ona, nebo alespoň část. Vždyť by to měla dělat i normálně a těch peněz, co za nás za ten rok ušetřila? Ta ženská nemá představu.

Peníze za Itálii tedy nebudou a já už se do ní znovu nepodívám. Ashleigh se ani neptala, jestli budu za takových podmínek mít zájem tam jet znovu, asi se jí to nechtělo řešit, a tak mi radši řekla, že se tam beze mě tentokrát obejde. A tak jsme s panem M. začali plánovat úplně jinou bláznivinu, trochu proto, že jsme to prostě tak jako tak chtěli udělat, trochu proto, že už jinde nebude kdy, ale trochu možná i z trucu, abychom jí dokázali, že máme i vlastní životy a lidi v nich – rozhodli jsme se pozvat si sem na dobu, kdy bude pryč, svoje maminky 🙂

Jak to bude probíhat přesně, zatím nevím, teď řešíme letenky a jsme z toho dost zkroušení, neboť ceny se ze dne na den zdvojnásobují, sedadla mizí jako by je snad dávali zadarmo, a vypadá to, že se nám to nepříjemně prodraží. Ale já mám teď beztak hlavu plnou ještě jiných věcí a jiného nápadu, s nímž přišel pan M. a který se neuvěřitelně zformoval z nápadu v plán. Ale o tom ještě nemůžu mluvit, to má být překvapení a nechceme přeci, aby se to provalilo mezi zasvěcené 🙂

Co ale není úplně tajemstvím – poslední týden se na nás nečekaně přišlo podívat léto, což nám taky připomnělo, jak málo času tu už máme. A tak teď nějak mnohem víc plánujeme, jak s tím létem naložit, a fajnově se to rýsuje. Uvažujeme, kdy se stihneme podívat do Cambridge nebo Oxfordu, pokud to půjde, plánujeme strávit letní slunovrat na Stonehenge, a taky letos nejspíš znovu pojedeme na Silverstone, kde nás to sice až tak moc netankuje (auta, no :D), ale když je to zadarmo…

Prostě se snažíme toho ještě využít, ale zároveň už máme plné hlavy věcí příštích. Já se domů prostě nehorázně těším. Vůbec ne proto, že je to Česká Republika nebo že je to domov. Pro mě už ani tak není a Anglie je pro mě stejně otevřená jako domovina. Ale stýská se mi po rodině a po přátelích a dává mi vlastně perfektní smysl fungovat tím způsobem, že vždycky půl roku až rok někde jste a pak se na dva tři měsíce vrátíte tam, kde jsou lidi, co je máte rádi, a co mají rádi vás.

Pfff… jen to dotáhnout aspoň do září a pak už budu moct navěky říkat, že jsem žila dva roky v Anglii. No, dva roky prázdnin to zrovna nebyly… ale byl to báječnej život.