Koncem týdne a o víkendu
„This cat is watching you masturbate.“
Soužití s Ashleigh opravdu není sranda. V pátek odpoledne se naprosto nečekaně nakýblovala do baráku i s dětma, že přijeli na víkend. Jelikož jsme je očekávali nejdřív v sobotu během dne, bylo to docela nepříjemné překvapení. Okamžitě se roztáhli po celém domě a mně tak ještě o to víc pobuřovala vzpomínka, jak mě Nigel po obědě žádá, abychom jí k večeru „dopřáli prostor“, protože jí není dobře a přijela se sem hlavně vyspat z nepovedné návštěvy u zubaře. My jí máme dopřát prostor. Jasně. Neměli jsme pomalu ani kde večeřet, vyštípali nás totiž ze všech obyvatelných místností a v tak zvaném playroomu, kam se nám nakonec povedlo uchýlit, nebyl internet, takže jsme seděli na gauči s jídlem na kolenou a čučeli do zdi.
A tak byl páteční večer dost zachmuřený, čemuž přidával i fakt, že jsme prošvihli horkou vodu a nemohli se tudíž po práci vykoupat. Když ze sebe člověk nemůže ten vztek smýt horkou vodou a pořádně si přitom v té koupelně, kde má konečně soukromí, dáchnout, jako by najednou všechno stálo za prd.
Sobota to naštěstí napravila. Práce mi utekla jako nic, vesměs tři hodinky žehlení na mandlu a trocha luxování. Ráno jsem sice už zase bublala vzteky při snaze dostat se z naší části domu (všechny dveře zamčené, zavřela v chodbě i kočku, a jediným přístupem dolů bylo schodiště, nad nímž ovšem byla spuštěná kovová žaluzie. Předpokládala jsem, že bude na elektřinu, ale za prase jsem nemohla najít spouštěč, a tak jsem ji nakonec velice ztěžka vyhrnula ručně a prolezla pod ní – zamačkávala mě do země a dělalo to rozhodně dost rámusu na to, aby to vzbudilo celé patro, čemuž jsem se chtěla vyhnout, ale co mám sakra dělat), ale jak padla dvanáctá, najednou se udělalo hezky, svítilo sluníčko a všichni vypadli někam ven, takže jsme přece jenom měli aspoň na kousek víkendu dům pro sebe.
A tak se mi zase jednou podařilo si trochu zaodpočívat. Ráno ještě před prací jsem si umyla vlasy, což člověku pozvedne náladu, odpoledne probíhalo ve znamení internetu, dělání si čehokoli, co se nám zrovna chtělo, relaxace, dobíjení se a přemítání nad vším možným. Člověk na to konečně měl čas. Jak se začalo stmívat, popadla mě touha jít ven na vzduch, a jak jsem vylezla, došlo mi, že bych to měla pojmout trochu produktivně, čapnout foťák a odškrtnout si další bod na pomyslném seznamu věcí, které jsem si slíbila dělat častěji. A tak jsem se pro něj vrátila a měla jsem ze sebe úplně radost, jak je pro mě teď mnohem snazší bojovat proti lenosti, když jde o něco, co chci skutečně dělat. Prokrastinace neexistuje. Nemá šanci. Když už na mě totiž přijde, tak jedině v podobě dělání něčeho produktivního, abych se vyhnula dělání něčeho jinak produktivního. V každém případě výhra.
Šla jsem se teda projít po zahradě a nacvakala přitom pár fotek, z nichž něco málo se i povedlo dost na to, abych zase jednou měla co nahrát na Deviantart. Já to říkám pořád, inspirativní nálada se nedá vynutit a taky se nedá přimět k tomu, aby se směřovala na určitou věc. Třeba jsem včera celej den chodila kolem blogu a nic. Prázdno. Ale sednu k fotkám a najednou to jde a ventiluje se to přes ně.
Pan M. dneska pro zajímavost vypočítával naše současné příjmy. Je třeba si občas připomínat, jak dobře si v tomhle směru vedeme. Někdy má člověk skoro až pochyby, jestli mu ta otročina za to stojí – a hlavně to nepohodlí spojené se soužitím s bláznivou Angličankou. Ale to jsou naprosto běžné pocity, když je člověk au-pair, naopak se divím, že přišly až po devíti měsících. Asi nás od toho dost chránilo bydlení v annexu. Už několik dní kvůli tomu přemítám nad ideálním jobem, ideálním životem, ideálním bydlením. Sním a přemýšlím, že bych si zase jednou mohla sepsat seznam bodů, které by třeba takové moje budoucí bydlení mělo splňovat. Napadá mě, že jsem ho už určitě někdy psala a že bych ho měla najít, ale nevím, kde hledat. Líbí se mi ovšem myšlenka Tajemství, a sice že vesmír je jeden velký katalog, z nějž si stačí jen objednat. Kolik lidí se holedbá tím, že si v mládí na nástěnku připíchli obrázek svého vysněného domu, a když po deseti letech tu nástěnku objevili, nestačili se divit. Ten dům byl přesně ten, v němž nakonec skutečně žili, a oni si to ani neuvědomovali – na tu nástěnku prostě zapomněli.
Líbí se mi představa, že možná vážně stačí si něco vysnít a přesně vědět, co chci, a dřív nebo později se vám toho dostane. Musíte na to jen myslet a musíte to umět pojmenovat.
Já teď hrozně moc myslím na to, že bych se vážně ráda vrátila do annexu. Život v hlavním domě mi teď nepřipadá až tak tragický, když se tu topí, ale to by tu nesměla být jeho paní pečená vařená. Nemít soukromí je hrozná věc. Nemít teritorium a být nucen žít v cizím, kde jste přitom jen stěží tolerováni – a to jste se o to neprosili. Nemít domov.
Ale učím se s tím pracovat. Ukrádám si tu svoje malé kousky soukromí a snažím se přizpůsobovat. Když Ashleigh nestrpí moje oblečení v kuchyni, učím se kuchyň používat jen na jídlo. Ukradla jsem si pro sebe pracovní stolek pod schody a momentálně mi maximálně vyhovuje, až tak, že nechápu, že jsem ho neobsadila dřív. Je tu vcelku klid, lidi kolem mě sice chodí, ale nejsem nucena se na ně dívat, chodí mi za zády. Nezastavují se tu pod různými záminkami, protože si tu nemohou žádné najít. Pokud sedím tady, nemůže do mě Ashleigh pořád něco hučet, protože by musela jít za mnou a to si dvakrát rozmyslí. Je tu zásuvka přímo pod stolem, takže se nemusím přizabíjet o kabely roztahané přes půl kuchyně. A je tu dobré světlo, které poctivě vypínám pokaždé, když tu zrovna nesedím, hlavně ze vzdoru, protože ona sama neustále všude svítí nebo má puštěné televize.
Je to zvláštní. Umím si představit, že pro ni budu pracovat třeba ještě dva roky. Ale neumím si představit, že s ní budu žít jen pár dalších měsíců. Jsem zvědavá, jak se to ještě vyvrbí.
P.S.: Zjistila jsem, že při čtení z ipadů a podobných zařízení se vám ztrácí menu a záhlaví je směšně mrňavé. Zařazuji to do svého to-do listu, stejně jako zvažování, zda přepnout do češtiny. Jako britofil a v Anglii žijící člověk nějaké „continue reading“ neřeším, ale je fakt, že je to jednou v češtině vedený blog a někomu to může připadat matoucí. Popřemýšlím o tom.
Jen tak se projít s foťákem jsem nebyla ani nepamatuju. Kleknul mi objektiv k zrcadlovce, takže mi zase zbyl jen můj maličký stoletý Lumix. Občas jdu z práce a zalíbí se mi nějaký zvláštní moment. Pak mě užírá, že ssebou ten foťáček netahám automaticky…
S tou vodou mi mluvíš z duše. Moji drazí rodičové jsou hrozně šetřiví, hlavně co se teplé vody týče. Když horká voda je, po dvou minutách v koupelně už na tebe klepají, ať šetříš a vylezeš. No a pak jsou přesně ty momenty, kdy máš práce a všeho ostatního plný zuby a jen si chceš trochu zarelaxovat, barák máš zrovna celý pro sebe a tak se celá natěšená nakvartýruješ do koupekny a hups… teče jen studená. 😉
Mně třeba vyloženě vadí, že se můžu koupat jen v tu stanovenou dobu, protože koupání, jakkoli je to neeko, je moje oblíbená forma relaxace a sebedobíjení, a když cítím potřebu jít se zrelaxovat a uklidnit třeba ve čtyři odpoledne, a teď nemám tu možnost, tak je to prostě nepříjemý. Neberu to jako konec světa, vim, jak jsou na tom lidi jinde na světě, a že teplá voda dvakrát denně je luxus, kterej miliony lidí a celej život nepoznaj, ale když už jsem se jednou narodila tak, jak jsem se narodila, plánuju si na základě těchhle věcí představy svého budoucího domova. Tam bude rozhodně teplá voda k dispozici furt a rozhodně chci vanu.
Já se třeba dovedu celkem bez problémů osprchovat v ledový, když na to přijde, ale to se nedá srovnávat s horkou koupelí, že.
Jop, dělá mi to i na mobilu. Jasně, mobil je maličká věcička, ale je chytrá (a někdy mám pocit, že je ten potvor chytřejší než já… ačkoliv jeho baterka je nechutně stupidní 😀 ). Dneska jsem se zrovna vrhla na jeden tvůj článek a zjistila jsem, že menu není a záhlaví se zmenšilo a asi se chce skovat, co já vím 🙂 ale v pohodě, člověk ví, kde je 😉
tyjojo, sama nesnáším, když mi někdo chodí za zády a mám potřebu se pořád otáčet. Ale jasně, když nic jiného není, je to to nejlepší. No každopádně tě v tom obdivuju.
Nic není ideální, ale dokud to není děsivé… víš, jak se to říká – co tě nezabije, to tě posílí. A mimojiné – stokrát nic umořilo i osla (ne že bych tě chtěla přirovnávat k oslu, ale ten princip 😀 ). Tedy, drž se 🙂
Tak to já potřebu otáčet se fakt nemám, naopak si hledám záminkyk dokonalé ignoraci její přítomnosti zde. Jelikož ona dělá přesně totéž, přijde mi to jako nejlepší řešení. Přijde mi to sice na hlavu a takové dost ne-přátelské, ale ona si začla 😛
Děsivé to je tak akorát po večerech, kdy barák vydává často dost podezřelé zvuky. Ale s tím se holt asi musí počítat. Každopádně bojuju se svou bujnou fantazií.
Tak to vypadá, že stálá práce bude přežitek a všichni budeme jen příštipkáři. Holt nová doba: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/co-nas-ceka-neni-to-krize-ale-nova-realita_294984.html#.Utl2O07hbqQ
Ten článek mě baví. Odpovídá to mojí představě života, i když zrovna já budu asi vždycky bojovat s nedostatkem sebedůvěry a strachem, že nic neumim – nebo že to neumim dost dobře na to, abych si za to mohla účtovat peníze. Zbořit v sobě tenhle blok mi dá ještě hodně práce, a to i přesto, že jsem členem Puttytribe, kde se to dost řeší a kdekdo ti to tam vyvrátí, nebo že čtu Expert Enough, kterej je vyloženě postavenej na popření tohohle. Asi si to holt musim nějak dokázat sama, cizím lidem to tak nevěřím. A musím si to dokázat nějak pořádně, trvale. Už jsem se několikrát přesvědčila, že lidi jsou schopný bez problémů platit slušný peníze i za ty nejjednodušší práce jako protřídění fotek v počítači. Jde jen o to takový lidi najít a to by v dnešní době neměl bejt problém.
Nojo, ale furt je to jen ubohé příštipkaření a ne práce, co zaplatí 25 let měsíc co měsíc hypotéku a veškeré životní náklady a umožní vychovávat děti, takže spíš pro dobrodruhy a samorosty, ale ne recept pro společnost. Já třeba jen v plánovaných výdajích na letošek mám nahrubo udělaný odhad na 175 tisíc, ale loni byly výdaje 460 tisíc. To bez stabilní práce s karierním růstem nejde zajistit.
Když se někdo rozhodne žít s hypotékou na zádech, tak má samozřejmě mnohem větší potřebu stability. Klasická práce sice taky nemusí bejt vůbec stabilní, ale pro většinu lidí je to určitě stabilnější a bezpečnější než rozhodnout se hledat si prakticky denně jednotlivý úkoly na udělání, aby to dohromady dalo solidní příjem. Všechno jde, ale jo, vyžaduje to určitou náturu, vůli, investigativitu atd. Já třeba vim, že budu v životě rozhodně hledat jiný možnosti než hypotéku, a pro sebe nikdy nebudu potřebovat moc peněz, protože toho moc nepotřebuju a nemám vysoký nároky na nějakej životní standart. Nebo spíš nemám je vysoký ve směrech, kde je zapotřebí peněz.
Zatim o tomhle životním stylu nemůžu mluvit moc z vlastní zkušenosti, ale třeba v Puttytribe (www.puttylike.com) jsem potkala spoustu lidí, kteří takhle žijí. Jeden vysloveně má i najatýho člověka, kterej mu ty tasky vyhledává a sestavuje mu program, takže on nemusí sedět pořád u počítače a na každej tejden má relativně normální pracovní rozvrh. Je to obrovsky spokojenej člověk, takže na něm třeba vidím, že to rozhodně jde. Jestli zrovna on má rodinu, to fakt nevím, ale viděla jsem rodiny žijící v karavanech (www.tinyhousefamily.com). Ne, že bych zrovna já chtěla žít v karavanu, ale malý bydlení je rozhodně něco, co si vysnívám, a kariérní růst pro život nepotřebuju.
Nepředpokládám, že by si v nejbližších letech všichni sedli na prdel z myšlenky žít s prací na tasky, úkoly, místo klasiky, ale určitě se to probojuje na světlo světa jako rovnocenná možnost, a už to je ohromnej pokrok. A jakmile tomu svět začne bejt otevřenej, i zaměstnavatelé se přizpůsobí a budou schopni lidem nabízet takovouhle práci. A pak to zase bude jednodušší.
Já myslím, že to není pokrok, ale znouzecnost. Když díky robotizaci zanikne obrovské množství klasických zaměstnáni, tak se budou lidi muset protloukat životem. Tak se tomu kdysi říkalo. Dnes se tomu dá nějaký moderní cool název a lidi si zvyknou, že jim nic jiného nezbývá. Ale doufám, že mě to nepostihne, neuměl bych tak žít. Jo a standarD, když už jseš ta gramatická nacistka:)
Prosimtě já jsem dneska totální výmaz, píšu zrovna do jednoho fóra a jak to po sobě čtu, nestačim se divit, co mi zas mozek dneska blbne.
Mně fakt, že budou lidi v budoucnu mít (vlastně už teď máme) víc možností než jen „vystuduj jeden obor – najdi si práci v tomto oboru – kariérně čtyřicet nebo kolik let postupuj-důchod“, opravdu nepřipadá jako znouzectnost. Vidím to jako dobrou věc, když nic jinýho, tak přirozenej vývoj věcí. Naše mentalita se prostě mění a už chceme od života jiný věci – samozřejmě ne všichni, ale hodně z nás.
O klasická zaměstnání se nebojím, v lesčems člověka nenahradíš a vyloženě u řemesel bych spíš očekávala návrat, protože lidi zjistěj, že to je něco, čim se narozdíl od ekonomky fakt uživíš. Před pár lety jsem někde zrovna viděla jakousi reportáž o mladym klukovi, co se učil na hodináře nebo co, a fakt dobře tam o tom mluvil. No, to už si nevzpomenu, ale prostě věděl, co dělá. Sama si už léta pohrávám s myšlenkou zapojit se do práce, co vykonává můj táta – taky řemeslník. Ale zrovna na jeho práci by to vyžadovalo víc praktičnosti a porozumění materiálu a číslům, než na kolik mám trpělivost a vůbec schopnosti. Ze mě asi řemeslník nebude, ale vcelku závidím těm, kteří v tomhle vzdělání měli a kteří něco rukama fakt umí vyrábět. Když nic jiného, jsem jejich ideální zákazník.