Dorset v jednom dni: Zastávka první – Lyme Regis
Nakonec se nám to podařilo zpunktovat a sobotní výlet smrťák jsme podnikli.
• Jet na ten Dorset
Proč právě Dorset? Protože Dorset a Cornwall mají být naprosto nádherné kraje s úchvatnými scenériemi, což nás bere – obzvlášť na pobřeží. Slavné útesy a různé skalní útvary, to máme rádi, a Dorsetu také náleží světoznámé Jurské pobřeží, které se vyznačuje tím, že je stovky milionů let staré a neustále se sesouvá do moře pod nápory silných přírazů vln, čímž se odhalují prehistorické vrstvy a je to tak ráj lovců zkamenělin. Ne že bych se za jednoho považovala, ale mám to tak trochu v rodině, takže mě celkem lákala možnost dovézt domů jako suvenýrek nějakého toho amonitka…
Původně jsme plánovali strávit na Cornwallu a Dorsetu celý víkend s dvěma přespáními a opravdu si to užít, jenže znáte to s plány… nakonec nám kvůli psovi, kterého jsme nemohli nechat doma samotného a netoužili brát sebou (když netušíte, do čeho jdete, a ještě to ani není váš pes…), nezbylo než vtěsnat celý výlet do jediného dne a ne že by nám to nedalo zabrat. Ale stálo to za to.
Mauďátko pan M. vyzvedl na nádraží v páteční podvečer a jelikož už bylo celkem pozdě na některé původně plánované věci, rozhodli jsme se alespoň užít si pořádnou grilovanou večeři. Po vegetariánských hodech plných veggie sosidžů, paprik, cuket, rajčátek a ohavně zdeformovaných kukuřic jsme hodlali jít brzo spát, takže k tomu přirozeně došlo až tak kolem půlnoci, kdy už jsme věděli, že za čtyři hodiny vstáváme a moc nám to teda nepřidalo 😀
Ráno nás zastihlo „plné“ energie. Vyjeli jsme o kapku později, než jsme plánovali, ale za pár hodin už jsme byli na první štaci, za níž jsme si po nějakých dohadech a ústupcích zvolili přístavní městečko Lyme Regis.
Lyme Regis, srdce Jurského pobřeží, jsem si zvolila hlavně proto, že přesně tady byla kdysi dávno Hanka (ta, co nám sehnala práci u Ashleigh). Jakmile si ji pan M. přidal do přátel, prolustrovali jsme jí fotky, abychom si udělali představu o našem budoucím domově a kam se tu případně dá výletovat, a mně s mou průpravou nemohlo uniknout foto trilobitích nálezů právě z Lyme Regis, a tak když přišlo na řadu vybírání lokací na výlet, měla jsem celkem jednoduchou volbu. Bohužel, času bylo málo, nestihla jsem si zjistit, kde přesně bylo to kamenné pole z fotek, a na místě jsem na něj nenarazila, takže jsem si domů nic nepřivezla, i tak to ale stálo za pokus, Lyme Regis se mi ze všech lokací líbilo snad nejvíc a bylo mi líto, že jsme na něj neměli víc času.
Je to kouzelné přístavní městečko plné lodí, písku, racků, příjemné turistické kolonády, která není moc dlouhá, a nejrůznějších obchůdků, ať už se suvenýry, s fosíliemi, s pohledy nebo s tradiční cornish pasty, což jsou zapečené kapsy z těsta, plněné masovou směsí (angličani, no…).
Procházka kolem malého zálivu s názvem The Cobb byla větrná, ale příjemná, a šoupání nohama v písku k nezaplacení – to v Sussexu nemáme. Pan M. si hned vybral jednu plachetnici – je to ta modrá vpravo – a mně se zase nejvíc líbily lymské uličky s obchůdky (bohužel jsem neměla čas podívat se do těch několika fossil shopů, ale aspoň jsme s Maudětem nakoupily pohledy a v tom jediném gift shopu, co jsme stihli, měli samé zajímavé věci…).
Když jsme Lyme Regis opouštěli, shodli jsme se na tom, že je to nádherná štace, kam by stálo za hřích se někdy v budoucnu podívat znovu. Okouzlilo nás navíc i levné parkování, což jsme v tak profláklé destinaci fakt nečekali. Jakpak je na tom asi cenově bydlení…? Každopádně budete-li se někdy vyskytovat v těchto končinách, nenechte si tohle malebné městečko ujít. Jediné, co mě trochu mrzelo, byl příliv, kvůli němuž jsme nemohli dolů na pláž – pláž prostě nebyla a schody zmizelé pod divokými vlnami nám taky dávaly dost jasně najevo:„You shall not pass.“
Nicméně jsem přišla na to, že mám asi v sobě dost velký kus přístavní povahy. Všechno to moře, lodičky, slaný vzduch, vůně ze všech stran, křik racků, písečná pláž, šumění vln… člověka to vždycky lákalo a mělo to pro něj nějaké kouzlo, ale dokud si tam dopravdy nezajdete, dokud to opravdu nepocítíte vlastním čumákem, vlastníma očima a ušima, není to ono a až tak to nepochopíte. Zas mám o čem snít a po čem si stýskat 8)
P.S.: Fotek mám mnohem víc, ale nedávám to upravování jednu fotku po druhé (tropte si ze mě legraci, ale mám ráda své barevné filtry a bohužel to neumím dělat hromadně), takže pokud mě máte na facebooku, najdete je v originální podobě tam (tam to tak barevné nepotřebuju :D), a pokud nemáte, inu můžete mě o to zkusit požádat, a nebo si tam halt zajeďte sami. Však co, z Prahy je to nějakých 1500 kilometrů, to je za rohem.
Příští zastávka: Bridport, West Bay a jedno velké whovianské překvapení!
Je to úchvatné. Samotnou mě láká to, že by mi snad někdo jen tak dal jako dárek fosílii, maličkou, nejmenší, prostě bylo by to hrozně milé, snad lepší než když ti někdo koupí svetr za osm set, ten, co by sis normálně nemohla dovolit. Hlavně bych se někdy chtěla podívat na pláž. Nikdy jsem nebyla na žádné pláži, ani na pobřeží a nehorázně mě to štve.
Tyjo, tak to musíš 🙂 Aspoň na dovču. Já toho taky moc nezažila, takže se teď snažím si to vynahradit a poprvé plánuju faktickou dovolenou u moře. Dvakrát jsem byla v Chorvatsku, ale to jsou samý šutry, poprvé to bylo kdysi dávno s rodiče a podruhé se školou, to se nepočítá. Taky jsem byla ve Španělsku, ale totéž – sice písek, ale máš kolem sebe učitelky a žádnou svobodu a navíc jsem se hned po prvním dni nachladila a přismahla a pak už si to člověk s bolavým krkem a úžehem neužije.