A byl podzim.

Maminky u nás strávily deset dní a nechtělo se jim domů. A nám se nechtělo, aby jely domů. Návštěva, když musíte přesto dál chodit do práce a být po ruce, a zvlášť návštěva na cizím pozemku, je vždycky trochu citlivá záležitost, se kterou se mohou pojit komplikace, ale proběhlo to naprosto hladce, jako by se prostě najednou náš tým rozrostl o další čtyři ruce, a místo aby nám narušovaly rutinu, pomáhaly naopak tomu, abychom všechno stíhali mnohem snáz a víc na čas.

Dny probíhaly poklidně pracovně, nikdo moc nevyspával, spíš naopak. Ráno jsem si zaběhla nasnídat a vyprovodit děti, po jejich odjezdu jsem se vrátila k nám jako obvykle a všichni jsme většinou snídali spolu. Pak jsme si šli po práci, moje máma většinou uklízela u nás, myla nádobí, chodila se mnou na psí procházky a trochu mi pomáhala v domě, zatímco pan M. měl posilu na zahradě. Baštili jsme si dobrůtky, seděli jsme spolu všichni u stolu a nekoukali na seriály, místo toho jsme si užívali jídlo nebo si povídali a parodovali jsme Prostřeno, protože to bylo samé „a co do toho ještě dáváš“, „a to děláš jak, aby tam byla taková šťáva“ a „ty talíře jsou taky domácí?“ nebo „je to nejlepší pizza na světě, ale já měla dneska chuť na studenýho utopence, takže dávám jeden bod“.

Maminky přijely ve středu večer, takže první výlet jsme mohli podniknout až v sobotu a vzali jsme je rovnou na Seven Sisters a do Brightonu. Už je to tak strašně dávno, co jsme byli na Sestrách. A maminky tam s námi byly před třemi a půl lety, při západu Slunce. Tak jsme tentokrát vyjeli na východ, který jsme sice o trochu nestihli, ale nijak nám to nevadilo. Prošli jsme se po útesech a znovu zopakovali naši „sušenkovou tradici„, že si na vrcholku u majáku vždycky dáme ovesné sušenky ze Sainsbury’s nebo z Tesca. Nahnuli jsme se přes okraj, zatímco moje máma kňučela, že se bojí a ať to neděláme. Sjeli jsme i dolů do Birling Gap, ale po schodech na pláž se nám nechtělo, už nám to nepřipadalo tak důležité, tak jsme si tam jenom odskočili a frčeli do Brightonu, kde jsme se konečně podívali do Mariny a usoudili, že je to zajímavé místo, kam se dost možná ještě vrátíme. Původně jsem myslela, že je tam jenom supermarket a kino, ale ono je toho tam o dost víc, tak uvidíme.

V Brightonu nás pak čekalo obvyklé, byť zjednodušené kolečko. Pan M. nás vysadil u Pieru, tak jsme se po něm prošly a nakoukly dovnitř, jestli není v automatech něco, co by stálo za hřích. Ale ani moc nebylo, tak jsme se přesunuly do Royal Pavillion parčíku a tam se s panem M. sešly. Pak jsme všichni spolu vyrazili nahoru směr na Churchill Sq., naobědvat se v Ed’s Diner. Bylo to fajn, ale nechutnalo mi to tentokrát stejně jako minule, nějak už nevím, co jsem to minule měla. Dali jsme si taky jeden shake dohromady na ochutnávku, ovšem pan M. vzal lotuskový, což mě neohromilo až tak jako minule ten banánovo kávový, jenže už jsem byla tak přecpaná, že bych další nedala. Tak příště.

Mimochodem to jsme ještě mířili do Starbucksu na pumpkin spice latté a pak do Creams. Nevím, co nás to popadlo, snažit se narvat všechny tyhle věci do jednoho dne. Asi jsme nějak propadli pocitu, že nemáme dost času, a tak jsme se odpoledne valili do auta narvaní k prasknutí a ani nepotřebovali večeři 😀

Nicméně záměry se nám aspoň částečně vydařily – u Eda sice bylo hlučno a nebyla to až taková pecka, ale maminky alespoň zakusily atmosféru tradičního amerického bistra, což je ostatně to hlavní, proč jsme se tam už několikrát vrátili – to, a velice lákavé slevy, akce a věrnostní odměny. Ve Starbucksu mě zklamali, myslím, že do téhle pobočky už nebudu chodit, není tam dýchatelno, je tam hluk a drinky tam prasí. Když jsem si to samé dala na druhý den v Basingstoke, byla to úplně jiná pohádka.

No ale Creams se jim líbilo. Myslím, že málokdo zůstane neohromen velikostí toho, co má být údajně jedna porce. Sice to není nejlevnější, ale stojí to za to. Jen škoda, že borůvková zmrzlina kolem borůvek nijak zvlášť neprošla, chutnala jako lipo, zato malina byla pořád stejně dobrá jako napoprvé, skvělé bylo i mango a já si nejvíc užila svůj lískový oříšek. Původně jsme tam šli sice na waffli, ale já s mámou už jsme byly tak naprané, že jsme si jen zobli od druhého týmu a samy si daly spíš zmrzku, to se tam vejde líp 😀

V neděli jsme pak vyrazili do Basingstoke, protože v plánu bylo nějaké nakupování a poslední víkend jsme zjistili, že právě tam je snad největší a nejlepší nákupní centrum, kde je všechno pohromadě a kryté střechou, takže se tam dá strávit celý den v jakémkoli počasí.

A tak jsme samozřejmě atakovali hlavně Primark, TK Maxx a další klasiky, co v Čechách nenajdete, a na oběd jsme šli do Nandos, kde jsem si podruhé dala Supergrain salát s kuřetem, avokádem a halloumi, a podruhé jsem si čvachtala, hlavně tedy díky citronovo bylinkové omáčce, která je prostě neuvěřitelně epická a návyková a ve spojení s tím vším je to pro mě gurmánský zážitek.

No a pak zas přišel týden. Zase nám čas ubíhal tak nějak normálně a hezky, jeden večer jsme si zvládli zajet na Devil’s Punch Bowl, ale bylo celkem zataženo a pršavo, takže západ se nám tam moc nevydařil a dlouho jsme nepobyli.

Ve čtvrtek pan M. vyráběl dort pro mladou – na třinácté narozeniny. Bylo to spíš kvůli tomu, aby to vyzkoušel a napekl toho víc, abychom měli taky něco, než že bychom k ní měli až takový vztah, každopádně se to setkalo s velkým úspěchem, byť ne až s takovým jako pizza, kterou dělal pro změnu v pátek. Rodina dostala dvě na ochutnání a nemohli vydýchat, jaká to byla dobrota. Mám pocit, že tentokrát šlo o opravdu nejlepší pizzu, která kdy byla snězena na povrchu Země. To už se těžko překonává.

O víkendu nám pak zbývala poslední společná sobota, a to jsme vyrazili samozřejmě do Londýna. Původní plány se rychle rozplynuly, když se nám někam začal ztrácet čas a my vůbec nechápali, že nic nestíháme. Ale takový je prostě Londýn. Pokud chcete vůbec něco stihnout v jednom dni, musíte tam dojet co nejdřív, odjíždět pozdě večer a mezitím necestovat na větší vzdálenosti než třeba pět stanic, ideálně vůbec nejezdit metrem, jen autobusem, protože lézt do metra a z metra je vůbec největší žrout času. My to už známe a stejně jsme to znovu podcenili a znovu pohořeli. Ale pár věcí jsme samozřejmě přece jenom viděli.

Hlavním bodem dne byla každopádně Sky Garden. To je taková krytá zahrado vyhlídka, kam je možné si vyjet zadarmo, ale musíte si to zabookovat tak dva až tři týdny dopředu. Z toho důvodu jsme se tam doteď nebyli schopni dostat, protože jsme nikdy nevěděli, kdy do toho Londýna pojedeme. Ale tentokrát se konečně zadařilo a byl to velký úspěch. Myslím, že pokud to půjde, určitě půjdeme někdy v budoucnu znovu.

Je to super místo na výhled, na fotky, na odpočinek, je to prostě zážitek. V „ceně“ máte jednu hodinu pobytu a my to dodrželi, protože nám to bohatě stačilo, ale upřímně nevím, jak by to případně kontrolovali, pravděpodobně by se tam dalo být i dýl. Jsou tam dva bary a restaurace, ovšem ceny jsem moc nezkoumala a nebude to asi žádná láce, hlavně ta restaurace tedy, ta vypadala dost luxusně. Nicméně jsou tam taky záchody a zjevně tam pracují i lidi se zajímavým smyslem pro humor. Dole nás totiž nečekaně kontrolovali, vzali nám batohy a strčili je do takových skříněk, které zamkli. Takže jsem se poněkud vylekaně (měla jsem tam mobil a všechno) ptala, jestli nám to jako vezmou nebo co, a než jsem stačila pokračovat „že bych si aspoň vyndala ten mobil a prachy“, tak mi ten sekuriťák s naprosto vážným výrazem řekl, že nám je pošlou domů. Když viděl, jak na něj zírám trochu v šoku a snažím se zpracovat, jestli jsem blbě rozuměla nebo si ze mě dělá prdel, pokračoval dotazem, jaká je naše adresa, a to už jsem tedy chápala, která bije. Vzhledem k tomu, že se ale vůbec nesmál, jsem z toho místo srandy byla spíš naštvaná. Podobný humor je mi sice blízký, ale ono to znělo spíš dost jako že ze mě dělá debila.

No, každopádně po Sky Garden jsme sjeli autobusem na Borough Market, kam jsem se taky už dlouho chtěla podívat, vyzkoušet „slavnou“ plněnou koblihu od Bread Ahead. Verdikt? Kobliha naprosto o ničem. Za dvě libry jsem čekala výběr z víc než tří nudných možností a hlavně epickou kvalitu, místo toho jsem ale dostala zážitek spíš podprůměrný, který hravě přebijí i koblihy třeba z Tesca, kde je jich pět za nějakých 70 pencí, a to nemluvím o těch z Morrisson’s, které jsou navíc obrovské a úplně absurdně vláčné.

Alespoň jsem ale viděla, že o nic moc nepřicházím – BM je o jídle, hodně mi to připadalo jako o rybách a mořských plodech, takže to tam místy dost páchlo, a kde nesmrděla ryba, tam smrděl silný sýr. Gurmáni si tam určitě svoje najdou – byl tam stánek s obřími ústřicemi a na mnoha místech tam bylo narváno, že bylo vidět, že jsou to oblíbené lokace. My už byli nicméně po obědě a tyhle věci nás stejně nelákají, tak jsme se místo toho vyrazili projít k vodě a pak busem na projížďku k Battersea Dogs and Cats home.

Musím říct, že doteď nevím, proč jsme si mysleli, že návštěva útulku bude milá záležitost. Kočky jsme viděli jen dvě za stěnou, sahat na to nesmíte a na psy byl obzvlášť smutný pohled. Naštěstí jich tam taky nebylo moc a někteří z nich měli na dveřích cedulku, že jdou brzy do nového domova, což nám zvedlo náladu, stejně tak jako u koček fakt, že jen toho dne jich prý asi 11 dostalo nový domov. To je paráda, ale když si člověk sám nic vzít nemůže, tak z toho nakonec bude podle mě spíš smutný než cokoli jiného a fakt vlastně nevím, proč jsme si mysleli, že to bude jiné. Příště spíš radši to kočkafé.

Na závěr dne jsme jeli ještě do Primarku na Tottenham Court Road, kde jsem si z hecu vyzkoušela asi šestery kalhoty a zjistila, že mi asi hrozně chybí období, kdy jsem nosila pořád černé, a že se patrně schyluje k nějakému opakování v tomto směru. Jenže už mám plné zuby úzkých a nic jiného jsem tam nenašla, takže to ještě asi bude chvilku trvat, než objevím toho pravého favorita. Nevím, co se stalo s Primarkem a jinými střihy, už půl roku sháním třeba normální boyfriend džíny bez všelijakých prodřenin a s padnoucím střihem a ani prd.

Nakonec jsme si vyzvedli auto z parkoviště a přejeli s ním k Icelandu a Lidlu, kam jsme konečně stihli jít před zavíračkou a v Lidlu měli mimochodem docela překvapivě kvalitní kafe z automatu, zvlášť na to, že stálo jednu libru a byl toho docela velký kelímek. Bylo to slabší, ale lahodné, no prostě příjemná věcička, a ještě jsme to pak šli tedy zajíst naproti do nějakého kebabu, protože byl trochu hlad a cesta domů dlouhá, a jejich obří kuřecí wrap stál rozhodně za ty prachy, chutnal výborně a stačil nám čtyřem na nějaké slušné dosycení před cestou do Tesca na slevy a pak konečně domů.

Návrat jsme plánovali brzký, ale vůbec nám to nevyšlo, takže se šlo rovnou chystat na brzký ranní odjezd. Maminky balily, házeli jsme po sobě všichni fotky airdropem, pan M. zapnul ledková světýlka a zahrál na kytaru, aby to všechno uzavřel splněním jednoho přání. A pak už jsme šli celkem rychle do hajan.

Nedělní ráno bylo brzké a zamlžené. Dobalilo se, já se balila taky, protože jsme pak měli jet do Portsmouthu, ovšem pan M. mi až na poslední chvíli řekl, že tam nepojedeme rovnou z letiště, ale že se ještě budeme vracet domů a tudíž jsem to dělala zbytečně. Nicméně nakonec jsme přece jen vyjeli poměrně na čas a brzy jsme obě maminky vyklopili na Gatwicku a nastalo loučení. Jim se nechtělo pryč. Nám se nechtělo, aby jely pryč. Ale samozřejmě že se člověk taky těší, až bude mít zase veškerý čas jen pro sebe a bude moct dělat věci, na které ho jinak nemá – třeba psaní blogu, účtování peněz a podobně. Objímalo se, „však se uvidíme za tři měsíce“, „dobře dojeďte a zavolejte“ a mávat, dokud se vidíme. Pak už jsme frčeli zase domů, sami, já po dlouhé době na předním sedadle. Zvláštní pocit. Osiřeli jsme a chvíli jsme ani nemluvili.

Po návratu domů bylo třeba čelit realitě, že mi nikdo už to nádobí neumyje, a tak jsem se do toho musela pustit sama. Pak jsem se vyškrábala po schodech nahoru za panem M., který mezitím už chrupal, a za chvilku jsme spali oba. Aspoň na chvíli, než budeme muset vyjet do toho Portsmouthu, kam se nám v tu chvíli ani moc nechtělo, protože jsme byli úplně vyřízení. No a vida, nakonec z toho mají někteří z nás zážitek na celý život. Ale o tom kdyžtak příště.

P.S.: Fotím teď jako blázen a konečně tak došlo na to, že jsem propadla Instagramu. V patičce si můžete všimnout nového pluginu na Instavýcvaky, některé pak dávám do článku, ale nejsem s to to sem nahrávat všechno, takže pokud můžete a chcete, sledujte mě tam, ať vám neuniká inspirace. Ď.