A byl podzim…

„A jak to máš s tím blogem teď vlastně? Ještě píšeš?“

Achjo.

Jako já bych fakt ráda. A ne že bych neměla co. Naopak na něj myslím každej víkend a tak strašně pozadu jsem nikdy nebyla a ani by mě ve snu nenapadlo, že někdy budu. Nejen že se horko těžko postupně prokousávám Cornwallem a už teď se potím hrůzou z toho, že to nedopíšu včas a začnu zapomínat (což už se taky brutálně děje), nejvíc blivno je mi z toho, že jsem ještě ani nedopsala tu Itálii 😀 A pak všechny věci, co se dějou doma/v práci, no o tom už žádná. To už nikdy dohromady nedám, toho je prostě moc.

Jenže.

Já o práci psát nesmím a porušovat to pravidlo nechci, v rámci možností. Zapisovat si detailní vzpomínky všech mindfucků a facepalmů taky moc nechci. Věřím tomu, že si jich plno budu pamatovat navěky i bez zápisu, a všechny je mít zaznamenané fakt nemusím, protože toho je prostě moc a kdo to nezažil, toho to může bavit chvilku, ale knihu by toho stejně nikdo nečetl. A nechci si to všechno tak do mrtě pamatovat, to jsou věci, co mi stačí prožít jednou a až se jich jednoho krásnýho dne zbavím, tak budu svobodná jak ten pták.

Samozřejmě mám někdy drobnou paniku z toho, že nebudu vědět, co jsem kdy dělala a co se kdy dělo, a dřív jsem takové momenty vždycky řešila vyhledáváním na blogu. Na druhou stranu teď jsem schopná spoustu věcí obdobně dohledat na Instagramu a stejně se při vzpomínání hodně spoléhám na fotky. Takže jo, je to prostě jiné, a mrzí mě, že nemůžu co týden bavit své lokální publikum (nebo co z něj zbylo) historkami o životě v přítomnosti anglické vyšší třídy, ale holt je teď můj život tak nastavený, že na to není ani čas, ani se to nehodí, a třeba se k tomu jednou dostanu a něco málo sepíšu, protože jak říkám, ty největší mindfucky a hrůznosti pochybuju, že zapomenu.

Kromě nedostatku času jsem ale strašně v háji kvůli technologii. Plánuju to vyřešit tím, co jsem se dlouhou dobu snažila obcházet a co dlouhou dobu i fungovalo, ale bohužel už to několik měsíců nefunguje a mně z toho haraší – můj počítač nekomunikuje s iPhonem a převádění fotek do něj je naprostá mission impossible. Měla jsem na to několik způsobů, žádnej nebyl dokonalej, ale například posílání přes SendAnywhere mi vydrželo dlouho a strašně mě to zachraňovalo. Bohužel v posledních pár měsících se s tím něco stalo, nevím co, že poslat pár fotek trvá třeba půl hodiny, a pokud jsem si chtěla poslat i třeba jeden blbej den z Cornwallu, tak jsem to někdy posílala i dýl než hodinu a kdykoli to mezitím crashlo (což se stávalo často a bez udání důvodu), tak jsem musela začít znova, a během toho posílání jsem nesměla sahat na mobil, což taky úplně není ideální. No zkrátka bych to všechno roztřískala 🙂

Psát bez fotek mě nebaví, už to tak mám holt nastavený, že mám ty vizuály v těch článcích ráda, koneckonců na co si člověk kupuje iPhony a pracuje na sobě, aby líp fotil a líp editoval, když to pak nejde dát do článku – nemluvě o tom, že všechny fotky, poté, co jsem je editovala a neuvěřitelně pracně dostala do PC, ještě musím zmenšovat, protože sem nejdou nahrát v plné velikosti a zmenšit až pak (jakýsi limit pro nahrávání, fuck you very much), a to taky není na dva kliky, byť je to o hodně jednodušší, co jsem objevila, že je můžu všechny dát „poslat mailem“ a pak je najdu ve složce Temp zmenšené… no, prostě na všechno abych neustále hledala nějaké kličky, což by mi nevadilo, kdyby ty kličky pak fungovaly, jenže ony nikdy nefungujou moc dlouho nebo mají nějakou jednu zásadní mouchu, takže žádné řešení není ideální, a hlavně to všechno trvá nepochopitelně a absurdně dlouho a tolik toho času prostě fakt nemám, ani ho do toho nejsem ochotná investovat, když ho výjimečně mám. Protože mám o těch víkendech i milion jiných věcí na dělání a hlavně se chci odreagovat, dělat něco příjemného, a ne se vztekat nad tím, že s pokrokem času těm počítačům a mobilům rozumím míň a míň, a že člověk s mýma rokama zkušeností blogování a focení na iPhonech by měl mít tyhle věci v malíku a ne s nima neuvěřitelným způsobem a čím dál tím víc bojovat. To je prostě špatně.

A tak vím úplně přesně, co jednou budu dělat, až zase budu mít čas, a jen doufám, že to pak nějak všechno půjde uvést do správné podoby a že nebudou problémy s tím, že jsem to tak dlouho odkládala (například že už nebudu mít fotky v mobilu a že se to bude cukat při jejich převodu z notebooku do macu, jakože už stejně dopředu vím, že bude, protože FML).

Anyway. Tolik k vyblití se z technických potíží, co mě drtí a brzdí v blogování, a co je naprosto nemám čas řešit.

Cornwall byl super, tím se snad jednoho krásného dne prokoušu. Kromě něj bylo září hlavně o práci (neasi) a v práci byly asi největší změny to, že kachny začaly snášet vajíčka, z kačenky Houpičky se definitivně vyklubal Houpíček, a když jsem se přenesla přes počáteční šok (tyhlety trans děcka…), tak jsem za to byla vesměs ráda, protože se strašně krásně vybarvil a vůbec, já si to plemeno strašně zamilovala. Krom toho nějakou dobu po vybarvení začal dělat klasické mandarínské pískání/předvádění se a to jsme vůbec zjistili, jak je to strašně divná kachna a jaká s ní bude sranda 😀 A taky že jo.

Děti změnily školu a kupodivu, šéfová se ujala jejich zavážení bez jakýchkoli připomínek, pan M. je vezl jen několikrát, aby se naučil cestu, kdyby náhodou, ale jinak jsem de facto přišla o příjemné ranní procházky a naopak získala trochu času, kdy alespoň není doma. Nicméně většinou je tam šéf a tak jako tak za tu hodinu musím mít dost věcí uděláno, tak to není zas taková bomba. A taky jsem musela začít chodit do práce o malinko dřív, což mi až tak nevadí, protože taky dřív končím. A to je teda hodně fajn, i když je to jen o půl hodinky.

Koncem měsíce jsme na chvilku dostali děcka na hlídání, šéfovic si odjeli. To byla pohodička! Jak všichni v lockdownu vyvádějí, že nemají do čeho rýpnout, nudí se, přicházejí o práce a podobně, tak my máme problém spíš opačný. Díky tomu, že se nikam moc nesmí, šéfovic trčí skoro furt doma a šéfová vymýšlí, co dalšího přestavět nebo přistavět, kde vymyslet další zahradu a tak dále a jako já už to zahradničení fakt brutálně nestíhám. Jako ne že by mi na to nevybyl čas, ale vybývá příliš nárazově a ještě k tomu jsem úplně neplánovala se tomu věnovat v té klendře, nemluvě o tom, že ve tři hodiny se začne stmívat a kaněc filma. Vydržím tam tak maximálně do čtyř, půl páté, záleží, co dělám, a jestli je oblačno, ale pak už člověk fakt nevidí, co dělá, a kolikrát začne upouštět páru z huby, i když zrovna poslední týden až taková zima nebyla. Ale teplo jako taky ne.

V říjnu se mi podařilo srazit šéfové další kašmírový svetr. Už jsem fakt prskala jako kocour, protože bych to nebyla udělala, kdyby mě ona nebyla zblbla vysvětlováním, jak to s těmi jejími svetry je, kde jsme si samozřejmě nerozuměly a dopadlo to tak, že jsem na tajňačku objednala náhradu z internetu, kde samozřejmě nešlo úplně o scam a ona je tu a tam taky kupuje z podobných „kopírovacích“ stránek, ale bohužel to mělo příliš jiný odstín na to, aby mi to prošlo, a tak jsem se jí holt musela opět přiznat, kde ona mě vesměs poslala do háje v pozitivním slova smyslu, jako že proč to proboha řeším a ať se na to vykašlu a že si koupí další a že ji to nezabolí a že ať tu náhradu vrátím a ať si ty prachy proboha nechám a ať už se s tím přestanu trápit a řešit to XD Jako někdy ji zase miluju, to se musí nechat.

Sklízeli jsme. Hlavně řepu, salát, mrkev nebo hrozny. Pan M. z nich nadělal tunu rozinek, co mají pecičky a křupou a mě to nebaví, tak si to asi sní sám, nevím. Spíš to beztak do něčeho nacpe, co mi bude tak chutnat, že to křupání v zubech přežiju 😛

V Londýně jsme byli, ještě před druhým lockdownem. To bylo fajn, byť prchavo, a vedro nebylo. Přikradl se ale fakt pěkný podzim plný barevného listí a nám se obecně v tom říjnu dařilo si ho užívat, nacházet pěkné podzimní lokace a fotit ostošest. O to víc mě krká, že než bych sem ty fotky nahrála, byla by středa.

Začali jsme taky opět jezdit do londýnského bytu, co se ho šéfová snaží pronajmout či prodat. Tedy usoudila, že to druhé se asi nestane, a že ho tedy musíme vybavit, aby se to dalo aspoň pronajmout. No jeli jsme tam xkrát a skoro pokaždé okolo toho padaly hlášky jako že je to snad naposled, vlastně jsme se začali modlit, aby přišel lockdown a znovu zákaz ježdění kamkoli dál než dvacet mil, a podobně. To se nám samozřejmě úplně nepoštěstilo, ale aspoň tam s námi jezdil ještě jeden pán, co tu občas dělá různé venkovní práce a předělávky (buduje všechna ta rozšíření zahrady, co je pak já nestíhám obstarávat a plít atd.), a s ním je prča, byť je docela nemluva. Ale zase když už mluví, tak mě baví.

Nejvíc jsem se těšila na Halloween. Pěkně jsme si to tu vyzdobili, což jsem dokonce zčásti zvládla dělat v pracovní době a to mám vůbec nejradši. Domluvit, co a u koho budeme dělat, jestli vůbec něco, byl porod, ale nakonec se to nějak zvládlo, byť jsme se nemohli sejít všichni, protože max 6 lidí a nazdar. To nám šláplo do úsměvů, ale nedalo se prostě nic dělat a nakonec to vyplynulo tak nějak skoro organicky, byť jsme byli oba vyčerpaní a měli jsme dost řešení a pořádání podobných věcí. Ze stejného důvodu se už dávno nesnažím řešit srazy s mou starou partou v Praze. Jsou u toho akorát nervy, cca 20% lidí mě nasere, plno jich nepřijde z nějakých retardovaných důvodů jako že se jim zrovna ten den nikam nechce, protože byli někde včera (to je hrozně hezký, ale já jsem v Praze dvakrát do roka…), ten zbytek je náročné ukočírovat do jednoho data a místa a nakonec je to sice fajn, ale člověk si říká, jestli to má vůbec zapotřebí… no, já už si to nějakou dobu neříkám a prostě na to kašlu. Sejdu se s hrstkou vyvolených, kteří vím, že si udělají čas vždycky, a ten zbytek se holt „snad jednou zas někdy…“. A samozřejmě se vždycky najde i někdo, kdo fakt regulérně nemůže, a s tím se prostě nedá nic dělat. Každopádně pro úzkostlivce jako jsem já jsou tyhle aférky a domluvy nepopsatelně vyčerpávající a člověk si jen přeje, aby to taky někdy zařídil někdo jiný.

Nicméně ten Halloween byl fajn. Bylo to takové osekané a hořkosladké, zrovna ten den myslím vyhlásili, že bude další lockdown, ale hlavně, že se to událo. Kdoví, kde budeme o tom příštím…

Nu a taky třeba v Brightonu jsme byli na výletě. Tam bylo taky krásně, i na půjčené kolo jsem si na chvilku vyjela. Miluju bikeshary…

No a pak nám zase začaly ty lockdownové procházky… začalo přituhovat a bahnit, ale ten čerstvý vzduch dělá divy a taky když má člověk pořádné oblečení, tak je skoro jedno, jak je.

Kartu do Costca jsme konečně dostali. Čekali jsme na ni týdny, snad měsíce, a úplně zbytečně – to bude ostatně jeden z těch facepalmů a mindfucků, co na ně budu jednou vzpomínat. K vzteku, ale co už, nakonec jsme ji přece jen získali a objevili nové dveře do Narnie 😀 Škoda, že to máme tak daleko, i když na druhou stranu jinak by nám ty prachy z peněženek lítaly ještě mnohem rychleji… tam se utrácí jak nic.

Během října jsme se se šéfovou definitivně rozhodly, že musíme Houpíčkovi koupit partnerku. V druhé polovině se nám dokonce podařilo ji sehnat, jen s tím, že jsme musely koupit kachny tři – jednoho samečka a dvě samičky. Což nám tak nevadilo, skoro naopak, sice se nám tím ta smečka rozroste trochu rychleji, než jsme plánovaly, ale ti kluci jsou prostě nádherní!

Samozřejmě bylo na mně se postarat o jejich počáteční pohodlí a pozvolnou integraci do našeho hejna. Od začátku to bylo celé trochu divné v tom, že ti chovatelé, od kterých jsme je koupili, nebyli úplně nejmilejší lidi, byli prostě divní, ty kachny byly celé vyděšené a bylo čím dál tím víc jasné, že neměly moc kontaktu s lidmi, a jestli jo, tak to nebylo nic příjemného. Byla středa večer a bylo jasné, že nějakou dobu budou v šoku, a taky nebylo pěkné počasí a to ani nemluvím o tom, že začíná řádit ptačí chřipka a mělo by to všechno být v karanténě, ale to mi bylo jasné, že dva týdny je ve stájích asi držet nebudu… ale pár dní že jo. A tak tam pár dní byli, v těch stájích, kde jsme pro ně udělali prostor a pan M. zbudoval síťované dveře, aby nebyli úplně zavření ve tmě.

Po víkendu se udělalo jeden den slušné počasí, bylo to v úterý. Kachny ve stájích stále panikařily, když jsem za nimi vlezla, a mně došlo, že být tam jim nedělá žádnou službu a že by měly jít ven na vzduch a začít se seznamovat. Podle plánů jsem je tedy přenesla do výběhu venku a že uvidím, jak se budou chovat, a hlavně jak se k nim budou stavět naše kachny, až se tedy vůbec nějak uvidí. A světe div se, ony ty naše za nimi přišly okamžitě a začaly se přes síť zdravit, a ty nové tedy zprvu panikařily, ale po chvíli to vypadalo, že mají docela zájem jít ven a taky se seznamovat.

No, nechala jsem je tam chvíli být a když jsem se vrátila, vidím, že z té klece chtějí ven a že té jejich panice to neprospívá ani tam. A měla jsem čas, tak že to zkusím a prostě jdeme do toho. Otevřela jsem klec a kluk a holka skoro hned vyběhli, on první a vydal se trochu na útěk, ale spíš že nevěděl, kde je, a byl u vidění z nové svobody. Nebyl problém zahnat ho k rybníku, a byla jsem štěstím bez sebe, že naše kachny ho odtamtud vůbec nevyhání, chovaly se k němu naprosto jako k jednomu z nich, jen tedy byly zvědavé, oňuchávaly, ale úplná pohoda. Holka se za chvilku přidala a to samé. Jen ta třetí panikařila a v té kleci furt blbla. Když jsem se ujistila, že ti dva jsou na rybníku v pohodě, vrátila jsem se k té třetí a ona už byla venku a zase plašila, že chce zpátky do klece. V tu chvíli se objevila šéfová, začaly jsme řešit kachny, a několikrát zmínila, že mám tu třetí nechat, že panikaří a potřebuje se asi uklidnit (díky, experte). Já ji chtěla odehnat na rybník, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme ji se šéfovou zahnaly zpátky do té klece a v tu chvíli jsme začaly mluvit o něčem jiném z práce a já potřebovala, aby mi něco ukázala, až bude mít čas, a ona že ho má jen teď.

A já prostě nevím, co se stalo, že jsme si ani jedna neuvědomily, že pokud odcházím, je třeba aspoň tu klec zavřít. Že jsme si neuvědomily, že když ta kachna vyleze ven, tak nepůjde dost možná za těmi ostatními. Prostě jsme jí víc věřily. A já taky nevěděla, že budu pryč tak dlouho.

Zkrátka se stalo, že jsem se za chvíli vrátila, dvě nové kachny na rybníce a ta třetí nikde. Hledala jsem ji hodinu, možná dýl, uteklo to, nevím, obešla jsem celý pozemek, panika, vztek, smutek, ale hlavně vztek. Proč jsem doprdele odcházela a proč jsem té šéfové neřekla, že to necháme na později. Proč jsem tu klec nezavřela.

Byla polední pauza, pan M. ten den nemocněl, tak byl v posteli a nemohl mi před tím oběděm ani pomoct. Šéfová odjela někam pryč hned poté, co jsme domluvily, takže jsem jí o ztracené kachně psala textovku. Bylo jí to skoro jedno, prohlašovala kraviny jako že stejně potřebujeme jen jednu, ne? (facepalm, proboha celou dobu tu řešíme to, že ty kachny se párují for life a proto jsme přece braly tři, abychom měli dva páry, ježiši zabte mě) a že se najde a ať se nenervuju. Jasně. Na oběd jsem došla absolutně zničená a vystresovaná, pana M. jsem vzbudila v slzách. Polední přestávka hrozná, neodpočinula jsem si, byť jsem se snažila. Modlila jsem se.

Po obědě jsem šla samozřejmě okamžitě znovu hledat a nějakým zázrakem jsem tu zabedněnou kachnu našla, v křoví. Jenže mi utekla. Přišel pan M. a našel ji znovu. Jenže nám znovu utekla. Přivolala jsem na pomoc zahradníky a toho pána, co tu zrovna taky shodou okolností něco pracoval – dopoledne jsem je nechtěla odvádět od práce, ale teď už jsem chápala, že to lapení v křoví nebude sranda, a tak jsme všichni snad víc než hodinu lapali kachnu, respektive chvíli jsme lapali, jenže pak nám nějak zmizela a tak jsme ji hledali. A hledali a hledali. Dokud už chlapi fakt nemuseli jít zpátky ke svojí práci. Pak jsme hledali sami. Pak jsem já musela jít zpátky k nějaké práci. Ale nemohla jsem se soustředit. Pan M. hledal dál a já šla za chvíli zase taky. Začalo se stmívat. Moje hladina stresu dosáhla takové výše, že jsem z toho dostala neuvěřitelnou migrénu, psychicky jsem byla naprosto na dně. Věděla jsem, že ten den nebudu spát, pokud ji nenajdeme, ale už jsem ztrácela naději. Pořád jsem si přehrávala všechny ty momenty, kdy jsme ji všichni skoro měli. A každý další moment jejího dosavadního života u nás, veškerou tu paniku a jak moc si tohle nezasloužila…

Nenašli jsme ji. Ani druhý den. K večeru se ozval soused, že vylézá z karantény a může znovu začít chodit lovit lišky, které tu teď máme každou noc. Secvaklo mi, že jak pan M. navrhoval, že by tu kachnu mohl vyčuchat nějaký pes, tak přece soused má cvičeného loveckého psa. Napsala jsem mu, jenže už bylo pozdě večer a došel by kdovíkdy, měl ještě práci, tak jsme se domluvili na ráno – tvrdil, že ten pes ji stejně vyčuchá.

Svitla mi naděje. Tu druhou noc jsem spala o trochu líp, i když to bylo zčásti i z odevzdanosti. Na jednu stranu jsem už ničemu nevěřila a krom toho vy nemáte představu, jak já se dokážu takovou věcí vystresovat. V určitou chvíli i mně z toho rupne a nastane zen. Prostě mi hrábne a víc už to nejde. Byla jsem zlomená, ale už mi bylo všecko jedno.

No, pes nevyčuchal. Soused slíbil, že se vrátí později a obejdou ještě okolo pozemku. Ale už jsem nedoufala. Když nevyčuchali nic tam, kde víme, že byla, jak by něco mohl vyčuchat jinde. A kachna měla ustřižené letky a možná mohla přežít jednu noc, ale u dvou už jsem fakt měla pochyby. Nakonec soused zapadl s autem do bahna. Bylo už dost pozdě, to byl čtvrtek večer, no auto tam nechal a domluvil se s naším šéfem, že ho vytáhne v pátek.

Nakonec tím v ten pátek strávili skoro celý den, tahal ho defenderem, zapadl defender. Tahali to traktorem, zapadl traktor. Nakonec prý musel přijet nějaký další, velký traktor, o tom už nic nevím, ale všichni si asi užili a lišky furt nikdo nepicnul. I když ten rámus na poli jim asi dal signál, že na pár dní tu nebude dost klidu na courání. Stejně je to ale divné, jak dlouho sem chodí (vídáme je na kamerách) a zatím žádný útok. Ne že bych si nestěžovala. Ale strašně se jim to nepodobá. Ony u toho rybníka vyloženě stráví kus noci a nic.

No. Tak máme o dvě kachny víc a jsme vesměs kde jsme byli, pořád potřebujeme jednu další mandarinskou samičku. A potřebujeme i ty zakrslé, ale to má čas. Každopádně teď v nabídce kde nic tu nic. Mandaríni jsou v UK celkem vzácní, tím spíš v domácích chovech, a těm stejným chovatelům se ozývat nehodlám, nehledě na to, že si nemyslím, že by nám mohli další samičku prodat.

Celé mi to fakt zkazilo náladu a neodpustím si to, a taky to neodpustím šéfové, tím spíš, že jí to celou dobu bylo a je jedno, naopak si tu vykračovala v ten stejný den s výbornou náladou, protože se jí podařilo vybrat štěně pro děcka. A to už zase bude úplně jiná pohádka, o tom zase příště. Než se k tomu dalšímu článku dostanu, beztak už bude celý život okolo psa otočený a všechno zase bude jinak. No a to je jen zlomek toho, co se nám tu děje, kdo to má prosímvás mít čas zaznamenávat? Vždyť já to skoro nestíhám ani prožít.

Tak zatím čau. Kéž je ten další měsíc klidnější. Ale té představě se už teď v hlavě směju, vy neznáte naši šéfovou před Vánocema. Achjo 😛

P.S.: Pro nějaké ty vizuály a detailnější záchyty momentálních nálad a dějů mě prosím navštivte na Instagramu.

P.P.S: Šance, že v tomhle článku nejsou překlepy a chyby, je malá, nadatlovala jsem to rychlostí, jakou Houpička spase hrst sušených červů (= enormní), a mozek mám bilingvním životem tak mimo, že co z něj občas leze za příšernosti, fakt nechápu. Co už 😀 To jen abyste se nedivili, až najdete něco, čemu fakt nerozumíte. Já si to po sobě jednou možná přečtu a taky budu čumět.