A byl podzim.

Na krmítku za oknem sedí červenka. Sahám po foťáku, ale jako obvykle, nestíhám, je na mě moc rychlá. Červenky jsou prchavé jako myšlenky. Nebo štěstí a chvíle klidu. Přesto jsou krásné a člověk má vždycky radost, když se mu jen mihnou před očima. I když je v tom taková jakási hořkosladkost z vědomí, že je nikdy neuchopí do ruky.

I když, jednou jsem červenku v ruce měla. Vletěla mi do domu, tak jsem ji chvíli honila s utěrkou a nakonec se mi ji podařilo lapit na okně, chudinku vyděšenou. Možná je člověk lucker, když tu prchavost aspoň jednou držel v rukách a může na to vzpomínat. Nebo je pak každé další prchavé setkání na dálku o to bolavější.

Dneska jsem poprvé vytáhla šátek, aby mi nefoukalo na krk. Byly za ním v košíku pavučiny, musím to tam vyluxovat. Je to jedna z těch věcí, co jsem se k nim už strašně dlouho nedostala, jako blogování.

Ale poslední dobou se mi nebývale dařilo vracet se alespoň v malých dávkách k nějaké své interní minulosti, ve smyslu dělání věcí, co mě dřív bavily a naplňovaly a k nimž jsem se v některých případech nedostala už roky. Tak si k tomu všemu už pár týdnů říkám, že jakmile chytnu slinu, sednu tu k tomu a kašlu na to, že to nebude tak lehké, jak bych si představovala, že prostě tu slinu zachytím do slov a pošlu to do světa a budu koukat, jak budete koukat. To se ví, asi třikrát jsem to šla udělat a zrovna mi do toho někdo volal, nefungoval laptop nebo se chtěl aktualizovat, nebo jsem si řekla, že si nejdřív stáhnu fotky, protože mi to psaní vždycky šlo líp od ruky, když jsem k tomu hned mohla přidávat vizuály, jenže to je většinou akce na tak dlouho, že se tím to psaní nebezpečně oddaluje, a to je pak jasný, že jakmile nezačnu hned, tak mi do toho něco vleze.

Ale teď! Teď jsem tady. A píšu. A přijde mi to, jako bych blogovala poprvé, nebo jako bych alespoň začínala nový blog. No, skoro jako by to tak bylo. Za ty poslední dva roky a půl jsem toho přece jenom zažila a jen blázen by si myslel, že budu pořád stejná, i když v některých věcech jsem. Přijdu si inspirovanější, než kdy dřív, nebo spíš jako bych byla nasátá daty, která potřebují zpracovat a zeditovat a ve vhodnou chvíli z nich pak vytvořím něco úžasného. Přece jenom je v tom emocí, že na to nemá žádná sebelepší hollywoodská rom-comka.

No prosim. Už mi volá pan M., pracovní krize. Sigh. Ještě že je venku tak pěkně.

Přemýšlím, čím tenhle článek vlastně chci naplnit a jestli se o něco konkrétního vůbec mám snažit. V podstatě jsem hlavně chtěla pozdravit. Nemá smysl předstírat, že teď mám čas na něco obsáhlejšího, a stejně události minulých měsíců by byly na dlouhé, dlouhé vzpomínání, a mně se teď ani nechce přemýšlet třeba o létě. Já jsem v podzimu ráda. A na krmítku mi právě přistála sýkorka.

Seznam témat, která mám v plánu popsat, se opět rozrostl, což je vlastně dobře (nebo z toho už aspoň odmítám mít paniku, tak to převracím do pozitivna…), aspoň budu mít co dělat, až jednoho krásnýho dne nebudu mít co dělat, tedy že budu mít vypovězeno v práci, budu doma v Čechách a krom prostýho krásnýho bytí s rodinou a kamarády a řešení obíhaček doktorů mě nebude nic rozptylovat. Bude to už všechno mlhavější a míň autentické? Bude. Ale je to nutně na škodu? Když píšeš knihu o svym životě, taky to není emocionální výbuch za výbuchem, je to psané s odstupem. Tím neříkám, že mám v plánu psát knihu, i když vím, že mé organizovanější a nadanější potenciální já by to s dostupným materiálem zvládlo jak nic a klidně by z toho mohl být bestseller. Ale možná nemusím být svoje potenciální nejdokonalejší já, aby měl život smysl. Možná mi jednou budou stačit vzpomínky na ty tu a tamní záchvaty kreativity a inspirace a možná to všechno nemusí být ucelené, odkaz navěky z toho stejně nebude. Možná stačí, že si mě bude pamatovat těch pár lidí, co mě znalo. Sebelepší příběhy naší generace beztak zasáhnou tak maximálně zlomek té samé generace nebo budoucí, dál už je dost možná nikdo neuslyší, přehluší je miliony stejně zajímavých příběhů generace další.

Ne, že by mě nebavilo psát. Tu a tam si zaznamenávám takový „produktivní deníček“, nebo možná něco jako to-do list psaný zpětně. To když mám pocit, že nedosahuju tolika věcí, co bych si představovala, a zaplaví mě panika. Mé někdejší já by přitom vyprsklo kokakolu, kdyby četlo ty sáhodlouhé seznamy věcí, kterých jsem v poslední době dokázala dosáhnout kolikrát během jediného dne nebo týdne. Nemohlo by věřit, že někdo dokáže být tak produktivní a mít tolik energie. Tak začínám pochybovat o vlastní soudnosti, protože mám za to, že moc energie nemám. Asi je to tím, že ji utrácím na tolika různých věcech, které si musím připomínat a oceňovat se za ně, protože to nikdo jiný neudělá a je snadné tak mít pocit, že nic neděláš, když ho v tobě ještě k tomu tak nějak utvrzuje tvé okolí.

Seznamy a deníčky jsou prostě nedocenitelné pro někoho jako já. Mám to-do list v telefonu, denně přidávám a odškrtávám remindery, ale kolikrát si věci potřebuju napsat i na papír, je to přece jenom rychlejší, i když se musím krotit, abych s tím nespěchala zase tolik, pak ten heslovitý škrabopis připomíná moje gymnazijní zápisky z dějepisu a asi se pak není čemu divit, že jsem z něj propadala. Nicméně dál hodlám trvat na tom, že to nebyla moje vina, koneckonců kdybyste viděli můj sešit z biologie, tak byste taky souhlasili, že problém asi nebyl tak úplně ve mně…

A dopisy Maudět, mé odvěkké spřízněné duši. Je jich míň, ale nějak se nám stále daří udržovat šňůru tohohle pravěkkého přátelství, navzdory vzdálenosti a nedostatku času, dokonce i navzdory tomu, kolik se jich po cestě ztratilo, a že si je člověk zrovna tehdy vždycky zapomněl vyfotit a „zazálohovat“. No co. Stejně jsem si ty, co mi přišly, už roky neschovávala. Snad toho jednou budu litovat, byla by to neuvěřitelná bichle a nedocenitelné záznamy dávných rozpoložení a myšlenek, na druhou stranu jsem tyhle věci vždycky považovala za příliš osobní, příliš… nebezpečné ve špatných rukách? Příliš cenné na to, aby vůbec existovaly. V tomhle jsem se dávno bezděky rozhodla uctít prchavost okamžiku. Ty dopisy jsem nikdy nečetla dvakrát, krom těch, co mám schované doma v jedné malé krabici z dob dávno před Anglií, a z úcty k jejich tajemstvím jsem je vždycky hned poslala do recyklovacího nebe nebo dokonce spálila. Aby zůstaly jen ve mně, a to, čemu to nebylo dáno, aby vyprchalo do éteru a spojilo se s universem. A vlastně jsem se nikdy nezeptala, jestli si ona schovává ty moje.

A taky je tu Instagram. Nevím, jestli je to moje spása nebo jestli existence Instagramu hrála svou roli v tom, že jsem upustila od blogování – mikroblogování, kde můžu zmíněné fotky publikovat, well, instantně, je totiž samozřejmě mnohem jednodušší, a taky se to dá provozovat všude, mobilně, kdežto kdybych měla tenhle článek datlovat na mobilu, kde nejsem ani po těch letech schopná napsat jedinou blbou smsku bez překlepu, byla bych tu do soudného dne. Není to samozřejmě úplně totéž: zaprvé, kolik znáš řečí, tolikrát jsi člověkem – a asi není pochyb o tom, že přestože mám mozek celkem zmatlaný do bytí někde přesně mezi Britem a Čechem, zároveň ve mně taky existují dva vyhraněné extrémy na opačných stranách a nedovedu docela dobře ovládat, kdy která ta osobnost převládne, jestli Brit, Čech, nebo Čechobrit. A mám pocit, že když si k tomu přidáte fakt, že na internetu nebo vyloženě Instagramu člověk pojme speciální personu, abych tak řekla, a ještě k tomu ta moje persona tam je spíš na té britské straně, zatímco ta zdejší spíš asi na té české, no tak pak si říkám, jestli se to vůbec dá považovat za dílo stejného člověka… ale asi to tak nějak odpovídá mé historii a osobě, že zkrátka tohle životní období bude zaznamenáno jinak, ale hlavně že nějak. Bude to zase další z mých mnoha životů, z kterého toho hodně spálím a už se k tomu nevrátím, ale hodně toho taky ve mně přežije a zase mě to trochu upraví. A vlastně se hrozně těším, až z toho jednou vylezu a zjistím, kým novým jsem se mezitím bez povšimnutí stala a jaké možnosti mi to všechno otevřelo do budoucna.

Představte si, že ta zatrolená červenka z toho krmítka zmizí vždycky přesně v tu chvíli, kdy sáhnu po foťáku, a to se u toho skoro ani nehnu. To je fakt pták stvořený tak akorát k tomu, aby mě týral a provokoval. Chm.

Zkrátka dlouho mě mrzelo, že blog usnul. A někdy se k tomu mrzení určitě ještě vrátím. Ale na druhou stranu místo toho vznikalo něco jiného, co mělo taky něco do sebe, a obzvlášť v poslední době jsem tam na to docela pyšná a těším se, až to jednou budu moct znovu zpřístupnit širší obci a až budu mít čas si to i tady začít zase krášlit něčím, na co se mi dobře kouká a snad se na to bude dobře koukat i druhým. A do té doby si mě můžete najít aspoň na tom Instagramu a já se budu snažit, abychom si to tam taky udělali pěkný.

Takže asi tak.