Abych to nějak nakousla.

Milé děti.

Nevím vůbec, jak začít, tak začnu asi omluvou a vysvětlením. Milé Emátko si totiž usmyslelo, že ušetří trochu váhy v batohu a nevezme si k tabletu klávesnici. Jenže milé debilní Emátko si vůbec nevyzkoušelo, jestli se na tom tabletu bez té klávesnice dá psát, a už v prvním letadle do Francie zjistilo, že naprosto, ale naprosto nedá.

Pan M. mi nebyl s to půjčovat svůj notebook a během našeho balijského dobrodružství nakonec nebylo ani moc času psát, ani moc internetového připojení, a tak bylo už zkraje jasné, že jestli bude tentokrát někdo podávat pravidelné zprávy ze zahraničí, tak já to rozhodně nebudu. A to si pište, že jsem tím vědomím trpěla celé ty tři týdny jako zvíře.

Kdo mě totiž znáte, víte, že naprosto nesnáším dopisovat cokoli zpětně. Je to hlavně proto, že si to naprosto nepamatuju, a to i tehdy, kdy se toho až tak moc nestalo. Nám se toho stalo tolik, že vážně nevím, odkud to vzít a co vám vlastně říct.

Ono to odloučení od možnosti psát mělo něco do sebe, ne že ne – zatímco jindy bych vás zahrnovala prvním posledním detailem a všemi naprosto neředěnými emocemi, takhle se na to dokážu zpětně podívat s docela jiným nadhledem a celkem klidem – tedy na to málo, co si pamatuju. Sice mě mrzí, že to dopadlo s mými plány na články jinak, než jak jsem doufala, ale třeba to nakonec bude lepší.

Ono se nám toho totiž hodně nepodařilo a obávám se, že by ty články byly dost protkané nadávkami a ne tak úplně tím půvabem, jaký byste čekali. Naše balijská „dovolená“ nebyla totiž ani tak dovolená jako spíš mnohdy náročný hon za výlety, zážitky, atrakcemi či místy, a mnohdy nás stálo nepředstavitelné nervy, nejen peníze, se tam či onam dostat. Domluva s místními nebyla ani trochu lehká, a to i přesto, že se často tvářili, že mluví a rozumí anglicky. No, mluvili. Ale s rozuměním to bylo horší, a často nám stokrát odkývali jedno a po stoprvé to bylo najednou úplně jinak.

A několikrát jsme se ztratili. Nebo něco nestihli včas. Nebo měli smůlu na odliv, což dovede z jinak rajské pláže udělat poměrně smrdutou zatuchlou skládku. Ztratili mi zavazadlo a s velkými obtížemi se ke mně dostalo až cca třetí den. A ukradli mi mobil, což mě zkormoutilo asi víc, než by bylo záhodno. Víte, já mám své věci opravdu ráda. A hodně těžce nesu, když něco ztratím, obzvlášť něco drahého, a ještě k tomu pitomou chybou nebo chvilkovou nepozorností. Vložila jsem spoustu energie do snahy ho získat zpět, ale nepodařilo se. A bohužel to nebylo poslední neštěstí.

Přestože jsme se snažili, ptali se, ujišťovali, xkrát jsme byli o něco ochuzeni, na co jsme se těšili, nebo to nevypadalo vůbec tak, jak jsme čekali. Zamluvili jsme si ubytování na základě něčeho, co tam pak nebylo, nebo jsme byli zastaveni policisty proto, že pan M. neměl na sobě tričko – asi tak dva dny poté, co jsme se jednoho balijce přímo zeptali, jestli je problém být na Bali bez trička. Říkal, že vůbec, že je to každému jedno a můžeme si nosit, co chceme. Chm, ha. Policisté měli razantně jiný názor, horší ale bylo, že se při tímto hloupým nedostatkem vyvolané kontrole ukázalo, že v mezinárodním řidičáku pana M. se skví razítko v jiném políčku, než mělo být – měl povolení na auto, ale ne na motorku, na níž jsme právě seděli. A na neštěstí bylo zaděláno.

Stalo se nám také, že jsme si zabookovali ubytování a pak ho nemohli najít – mnohokrát, popravdě řečeno. Darmo mluvit o nervech, slzách, potu a ušlapaných nohou, když jsme v prachu cesty v největším poledním parnu s bagáží šlapali směrem, kde jsme doufali nalézt tu správnou lokaci. Stalo se také, že jsme se po velkých obtížích některé místo nalézt spojili s majitelem a ten nám řekl, že nás vůbec neočekává a má plno. Stalo se i že nám nakonec nabídl pokoj jiný (přibližně o hodinu později, kdy už jsme celí vynervovaní měli nastresováno z hledání jiného ubytování v nějaké předražené kavárně – člověk tam musí pro wifinu pomalu vraždit), dost nehezký, s matrací na zemi, rozpadnutou skříňkou v jednom rohu a kupou prázdných petek v druhém. Že prý bude poloviční cena. Když jsme jím přijali zavděk s tím, že budeme mít kde spát, o hodinku později už bylo zase všechno jinak – že nás tam nemůže nechat spát, protože paní majitelce, starší paní, vadí, že nejsme oddaní. A tak jsme se znovu museli táhnout s bagáží někam jinam, kde nám to ten hoch zařídil, alespoň. Nevycházeli jsme ovšem z úžasu, z vyčerpání a z naprosté zoufalosti, co se nám to proboha děje.

Ani cestou domů jsme nezůstali ušetřeni hoře. Zpožděný let, během nějž jsem se vydala mentálně z posledního, abych se postarala, že dostaneme nějaké náhrady, ať už od aerolinek nebo z pojišťovny, a všechno vyšlo naprázdno, nedostali jsme nic, přesto, že jsme měli nejlepší variantu pojištění – dokonce ani za mé zpožděné zavazadlo jsem nedostala ani korunu, přestože jsem si schválně připlatila za připojištění zpoždění zavazadel. Vesmír měl tentokrát velmi nepříjemný druh humoru a vážně, kdybych vám to odvyprávěla do detailů, tak byste mi snad ani nevěřili 😀

Dvě hodiny poté, co jsme konečně nasedli na letadlo do Šanghaje, mě pak přepadla bolest hlavy, a o dvě a půl hodiny později, když jsme vysedali, z ní už byla přímo neuvěřitelná migréna a zvracení na sebe nenechalo dlouho čekat. A bylo ho-to-vo. Sedm hodin čekání na letišti pak bylo to nejmenší, proležela jsem to na nafukovací karimatce a proběhala na záchod ještě lehce, zato jedenáctihodinnový let do Prahy se pro mě stal největší noční můrou, jakou jsem si uměla představit, a ještě teď se mi zvedá žaludek jen při té vzpomínce nebo při pohledu na cokoli spojeného s letadlem (jako třeba dneska v bedně díl Simpsonových) – ostatně mi to také stále ještě bolestně připomíná i můj urputným zvracením namožený hltan.

Začalo mi to tedy vlastně v pondělí dopoledne, my doletěli v úterý ráno a od té doby jsem pak proležela v bolesti a prozvracela každou minutu dne i noci, dokud se mi konečně ve čtvrtek ráno neudělalo líp, abych mohla jít k doktorce. Jedním telefonátem se ovšem zjistilo, že jsem od ní zjevně odhlášená už od té doby, co jsem tam byla snad před dvěma lety naposledy, a pro přihlášení potřebují lejstro z pojišťovny, že jsem u nich vedená a pojištěná. Co na tom, že na lince OZP mi řekli, že to je blbost, doktorce by mělo stačit si k nim zavolat. Byrokracií nepohneš, a tak jsem ještě malátná s horečkou musela jít navštívit  OZP a vyžádat si ono debilní lejstro, které se pak stejně ukázalo být neúplným a stejně od té doktorky do té pojišťovny museli volat…

Ale vyšetřili mě nakonec, tedy. Nic tropického by to snad být nemělo, byť výsledky odběrů (o jejichž absurditě radši pomlčím, nebo tu budu vážně datlovat celý večer – a to to měl být stručný článek) budu vědět až v pondělí. Odsoudili to zatím jako prostou migrénu, skřípnutí nervu, patrně, a mně nezbývá než nad tím kroutit hlavou. Milí zlatí, já na migrény občas trpím, ale takhle dlouho tedy opravdu netrvají, to tedy vážně ne. Vždyť to byly tři celé dny a ještě ten čtvrtý mě ta hlava bolela! Nic nepomáhalo, ani tři valetoly, ani nic na horečku, a neudržela jsem v sobě ani čtvrt litru vody, leda pár srků coca coly, a to ještě jen na chvíli. Na jednu stranu je člověk asi rád, že to snad není nic vážnějšího, na druhou mě ovšem zaplavily chmury z vědomí, že s tím tím pádem vůbec nic nezmůžu a může se to klidně opakovat. Nelze se tomu bránit, a když to nastane, nelze to vůbec ničím umírnit a pomoct tomu. Nevím, z čeho to vzniklo, a tak tomu nemůžu předejít. Nejsem si vědoma toho, že bych dělala nějaké akrobatické kusy, že by se mi z toho tohle mohlo stát. Prostě jsem jen seděla na sedadle a snažila se trochu prospat.

Jsem vyčerpaná, zdrcená vší tou smůlou, mám naprostý odpor k Čínským východním aerolinkám a bojím se, aby mě to všechno nepoznamenalo až příliš.

Za týden mám možná letět na pár dní do Anglie, vyřešit si pár tamních byrokratických záležitostí, pro změnu, ale také snad dvě příjemné návštěvy, a z představy, že mám opět vyrazit na letiště, se mi doslova zvedá žaludek. Jak jen se z tohohle vyhrabu? Lákám sebe samu jako straku na blyštivou sladkou odměnu na konci – vzhledem k tomu, že všechny mé úspory leží momentálně v britských librách, jejichž kurz klesl už někam na třicet korun (buhuhuu), hodlám se v Anglii alespoň nechutně rozšoupnout ve Starbucks a Krispy Kreme, a možná tam udělám i nějaké předvánoční nákupy a co já vím, nakoupím si milion párů ponožek – beztak jsem jich hodně prošoupala na Bali 😀 Z tohohle hlediska je teď Anglie rozhodně výhodná.

Zakončím ty hrůzy ale takhle – staly se samozřejmě i dobré věci. Viděli jsme krásná místa, měli skvělé dny, přepili jsme se kokosů a zažili opravdu unikátní zážitky, to se nebojte – například s rejnokem se člověk nemazlí zrovna každý den (ovšem upřímně, ani bych mu to nepřála, mně osobně to zvíře přišlo dost odporné na dotek a to, že jsem si na jednoho v té kalné vodě nechtěně šlápla, mě nejspíš taky poznamená na zbytek života :D) a krmit makaka, co vám sedí na rameni, či se vykoupat se slonem taky není úplně běžná činnost. A panu M. se povedly fantastické fotky i z míst, kde jsme propadali světabolu kvůli špatnému počasí nebo třeba tomu odlivu, o tom žádná, jen to možná ještě nějaký ten týden potrvá, než mi je pan M. bude moct nahrát znovu, tentokrát bez technické závady, díky níž jich půlka nejde zobrazit 😛 (A to, že mi můj notebook odmítá ten disk načíst, mi taky nepřidává, herdek)

Zbývá ovšem zásadní otázka – co teď pro vás budu mít? Budu schopná dát dohromady zpětně nějaké podrobné povídání? Popravdě nevím. Z fotek a poznámek v notýsku by se toho určitě dalo dát hodně dohromady. Než tak ale učiním, zaprvé si myslím, že potřebuju chvilku oddech. A zadruhé jsem si dala za úkol něco, co bych měla rozhodně udělat dřív, dokud to ještě mám nějak v hlavě, a to sice – tramtadadá – napsat o tom e-book.

Nesmějte se mi. Ano, zní to povědomě 😀 Ano, uvědomuju si, že už tím, že o tom mluvím takhle dopředu, to možná zase zazdím. Ale popravdě řečeno jsem nad tím přemítala skoro celou dobu, co jsem na Bali byla, a ze všech stran jsem cítila, že to je něco, co tentokrát opravdu musím a chci udělat, takže si opravdu přeju, aby mě návrat do civilizace neukonejšil natolik, abych se na to nakonec vykašlala.

Je to ale samozřejmě třeba dost promyslet, tedy ne ani tak obsah, jako spíš ty věci okolo. Zaprvé – na Bali bychom dost možná vůbec nejeli, kdyby nebylo Anie Songe. Nejsem typ na tropické země a nebýt toho, že jsem se nechala ukonejšit myšlenkou, že tam vlastně nebudeme sami, protože tam žijou Češi (což je samozřejmě napůl nesmysl, je jasné, že s nimi většinu doby nebudeme), tak by k tomu dobrodružství možná nedošlo, nebo ne letos.

Od začátku mě tedy ani v nejmenším nenapadlo dělat jí jakýmkoli způsobem do businessu – samozřejmě jsem počítala s články, ale nic moc víc. Jenže.

Skrz mou srpnovou přehlcenost informacemi (respektive srpnové vyústění dlouhodobě se střádajícího pocitu) jsem neměla zájem strávit měsíc studijem prvního posledního detailu o Bali. Ani na to vlastně nebyl čas. A nebylo by to dobrodružství, kdybychom dopředu věděli přesně všechno, a tak je možné, že některé informace jsem mohla vědět, kdybych víc studovala. Místo toho jsem se ale až příliš spoléhala na Anieino vílí, kouzelné a pozitivní vidění Bali coby ráje, a na její vlastní e-book o tom, kolik stojí dovolená na Bali a co tam vidět, který měl ještě s pár články jiných blogerů stačit jako odrazový můstek a informační portál. Bohužel se ukázalo, že Bali má spoustu tváří a s takhle stručně podaným e-bookem jsme jeli vybaveni velmi, ale velmi nedostatečně.

My jsme nikdy s panem M. takhle nikam nevyjeli – na dobrodružnou dovolenou do tropů, myslím, do úplně jiného světa, než jaký známe a umíme si představit, a tak jsme naprosto nemohli tušit, co a jak, a na co si dát pozor. Poprvé jsme na vlastní pěst jeli někam, kde jsme měli vyřešené první dvě noci přespání a dál žádné plány, nic. Netušili jsme, kam se podějeme a jak se věci poskládají. Z toho důvodu jsme udělali pár chyb a naletěli do spousty sítí, jimž jsme se mohli vyhnout, kdyby nám někdo řekl trochu víc, nebo přihrál do rukou o něco obsažnější materiál. Ani skvělý článek Vychytané rady na cestu od dalšího českého borce z Bali, který jsem si dokonce vytiskla a používala hlavně jako slovníček 🙂 nás neuchránil dost na to, abych si teď mohla radostně říkat, jaká to byla báječná zkušenost.

Ale byla to zkušenost, a obrovská! A náročná. A abych z ní mohla mít opravdu radost a užitek, mám pocit, že nemůžu jinak než ji předat dál, a že nemůžu jinak, než si za to tentokrát možná i o něco světu říct.

Protože vím, že pro nás samotné by ta slova rad byla naprosto k nezaplacení a že to, co by nám to ušetřilo na nervech, nejen na penězích, se nedá ani vyčíslit.

A tak to chci udělat. A samozřejmě počítám s tím, že vy všichni, jak tu jste a jak to čtete, to dostanete minimálně v nějakém zkušebním období za pac a pusu, protože jste to prostě vy a vy jste báječní! 🙂

Ale jak to budu spisovat, budu ráda za každou radu ohledně publikování podobných věcí, neb bych to zároveň opravdu ráda i nacenila, pokud mi vyloženě po tom trialu neřeknete, že větší blbost jste nečetli a že si s tím můžu tak akorát utřít monitor. Budu si tedy muset zjistit, kde a jak se to vlastně dělá, prodávat e-booky (nebo je i dávat volně ke stažení), a taky mám zase to své klasické dilema s jazyky – od počátku jsem si to totiž plánovala v češtině, byť mně leželo v žaludku, že bych tím měla té Anie lézt tak trochu do zelí. Umínila jsem si ale, že to bude mnohem obsáhlejší dílko, co do informací, že to bude mnohem víc jako průvodce s tipy a detaily, do nichž se Anie vůbec nepouštěla, a že koneckonců na žádnou zemi nemá nikdo monopol a takových věcí už bylo a bude napsáno, že nechytit se příležitosti jen proto, že někdo mně milý o tom psal něco přede mnou, by byla nebetyčná krávovina, které bych se nerada dopustila podruhé, zvlášť když tentokrát to téma není zdaleka tak profláknuté jako to předchozí.

No ale pak zase přišel pan M. s prohlášením, že to mám napsat v angličtině, že to jinak nemá vůbec smysl. V čemž má taky tak trochu pravdu. Ne že by to tedy nemělo vůbec smysl, ale určitě to tak bude mít větší čtenářskou základnu, a vzhledem k tomu, že Anie s Lukášem se právě čerstvě rozhodli věnovat výhradně české klientele, vyřeší to dilema z pocitu lezení do zelí. Jenže na tu angličtinu teď nemám tak úplně chuť a chci to co nejdřív ukázat hlavně vám, žejo.

Takže výsledek mého rozvažování je asi takovýto – nejprve to zkusím slátat dohromady v mateřštině a uvidím, co to udělá. A když na to pak budu mít síly a neomrzí mě to, tak to případně přeložím, ať to může jít do světa.

Termíny si nedávám. Mám jako obvykle pocit, že včera bylo pozdě, a vím, že mě tahle hrůza, kterou ve mně vychoval internet, bude budit ze spaní, dokud to nebude napsané, ale znáte mě a moje heslo – odmítám se z toho posrat. Na Bali se mi to skládalo do hlavy samo, v nestřežených chvílích jsem se vztekala, proč nemám diktafon nebo proč nejde ten přívod myšlenkové psavé utnout a nechat na později, a věděla jsem, že s tím pak doma budu mít problémy, ale to je holt cena za mou idiocii s klávesnicí a ono to snad nějak nakonec přece jenom dopadne.

Krom toho mám ale na skladě i jiné, možná i neodkladnější záležitosti. Slíbila jsem druhý pokus o použitelný článek jednomu e-magazínu a už přes měsíc jsem se k tomu nedostala – tedy částečně z pochopitelných důvodů, vždyť jsem byla pryč. Leží mi to ale v žaludku a straší mě to, takže to chci také co nejdřív sfouknout ze stolu. K tomu jsem dostala tip na další, tentokrát zahraniční stránku, kam bych mohla psát placené články, a to chci taky omrknout. Samozřejmě že i tam jsem už článek (a skvělý, podle mě) napsala v hlavě na Bali a samozřejmě že ho už v žádném případě nedám dohromady. Ale tak jako pokusím se, co mi zbývá 😀

Mimoto mě ale čeká i milion reálno-životových akcí, příští týden bych měla letět do té Anglie, jsem po nemoci a po Bali (což samo o sobě bude potřebovat notnou rekonvalescenci) a jako Damoklův meč nade mnou teď ještě výrazněji visí otázka odjezdu pana M. do Ameriky a co já si vlastně počnu.

A tak prosím mějte strpení a vězte, že se nekopu doma nudou do zadku, spíš teď jen nevím, odkud co uchopit a jak všemu dát formu. Letos je divný rok, ke všemu se mi tou poslední nepodařenou výměnou šablony tenhle blog notně zprotivil a to je taky věc, se kterou si nevím rady. Mělo to být hrozně jednoduché a skvělé na pohled, ale co z toho vylezlo, je bordel plný chyb, které neumím opravit, a tak sbírám síly a čekám na chvíli, kdy nebudu mít nic lepšího na práci a budu s tím moct něco udělat – nejspíš opět změnit šablonu, protože takhle se ukázala být naprosto katastrofální a nepoužitelnou – i taková blbost jako změnit si ikonky na vlastní obrázky se v ní ukázala být nadlidským úkonem, a to už se prosím v designech a blozích rejpu jedenáct let. Tohleto jsem ještě nezažila! Snad to ale hraje pozitivní roli v mé snaze od internetu se trochu oprostit – je to jednoduché, když se mi ten blog nelíbí, tak na něj nemám ani chuť něco psát a je vymalováno 😀

Snad se mi to ale podaří všechno nějak vybalancovat a s koncem roku budu moct udělat také pořádnou tlustou čáru za spoustou dlouhodobě se táhnoucích problémů, které se mi letos lepily na paty a ne a ne je ze sebe setřást. V příštím roce chci začít čistý list, budu bez závazků a bez představ a to jsou vždycky chvíle, kdy je všechno možné, jen když se člověk trochu otevře vesmíru.

Jen už prosím žádné takové migrény, děkuju pěkně.