Ale je tu krásně…

Jako by si příroda přečetla můj předchozí příspěvek, nadělila nám zničehonic naprosto nádherné počasí. Člověk se pak na ten svět dívá úplně jinak, přemýšlí a snaží se rozpomenout, co se vlastně dá všechno dělat venku, když je tam teplo. Přes zimu jako by na to docela zapomněl.

Objevujeme své okolí. Pan M. si přál odjet někam, kde to ještě neznáme, ideálně někam na pustý ostrov, chtěl zažít nějaké dobrodružství. Mně to ovšem připadá dobrodružné i tam, kde jsme, a přestože jsme poblíž bydleli i u minulé rodiny, zdaleka se nedá říct, že bychom to tady všechno znali a věděli, co tu všechno máme. A že toho je! Jakmile se začalo oteplovat, pustili jsme se do zjišťování blízkých lesů, parků, rezervací, a po těch pár výletech mi najednou připadá, že si už ani nepamatuju, kdy jsme trávili nějakou poslední sobotu ve městě. Ono to samozřejmě není vůbec dlouho. Ale zatímco město člověka spíš vybije a ten den v něm hrozně uteče (i když je samozřejmě fajn si zanakupovat), v přírodě jako by každý den byl skoro nekonečný a večer se pak krásně usíná.

Tenhle víkend jsme začali brzo, už v pátek večer. Rodinka v čudu, tak jsme mohli kolem šesté dopachtit, co bylo třeba – tedy hlavně umýt auta – a pak jsme se vydali na nákup a za kamarádem na návštěvu. Nádherná páteční aktivita, tak by to mělo být vždycky. V sobotu jsme se pak vydali hledat místní farmářské trhy – my sice obvykle jezdíme na ten do Guildfordu, ale trochu se nám zajedl a chtěli bychom objevit něco nového.

Ten původně míněný v Ripley jsme nenašli, prostě nebyl, přestože Google tvrdil, že je. Místo toho jsme tedy jeli do Cobhamu, kde už to začínáme malinko znát. Tamější trh byl maličký, spíš na pečivo a různou domácí výrobu jako medy (tož jsme si taky nakoupili pořádnou pikslu!), ale nakonec po tom pátečním večerním nákupu jsme toho zase tolik nepotřebovali a bylo tak krásně, že jsme to prostě brali jako příjemné explorování a procházení se.

Cestou jsme potkali hned dvě zajímavá místa, kam by se dalo jít na procházku, a po troše googlení informací jsme si vybrali Wisley Common, kde, jak jsme posléze zjistili, je hlavní atrakcí ne tak ten Common (les), jako spíš místní botanická zahrada. Ale jakou atrakcí! Pět narvaných parkovišť, banda jakýchsi filipínců v zářivých vestách navigovala dopravu, než jsme zaparkovali, připadalo nám, že jsme snad přijeli na Stonehenge Summer Solstice nebo nějaký jiný olbřímí festival plný aut. Od našeho parkoviště jezdil shuttle bus ke vchodu do zahrady, což napovídá tomu, že to tam bylo poměrně velké. A těch lidí.

Nakonec jsme zjistili, že vstup do zahrady je samozřejmě placený a že by asi dávalo smysl si koupit membership, tedy členství, jelikož pak stačí tam jít cca dvakrát a už se to vyplatí. Osobně jsem tedy byla pro, abychom do toho šli rovnou, ale pan M. mi to pro tentokrát rozmluvil, což možná byla dobrá volba, protože těch lidí bylo neskutečně moc, a místo toho jsme tedy prozatím šli do toho lesa, kde nám to bůhvíproč připadalo jako někde z druhohor, člověk jen čekal, kde se zpoza stromů vynoří nějaký brachiosaurus. Ani ne tak rostlinami, spíš tvarem a rozložením, a celé to tam bylo takové suché, jaksi polomrtvé, a k tomu několik bažin.

Po tomhle zvláštním místě jsme potřebovali místo, kam si zajít na oběd, a volba padla na blízkou hospodu The Anchor, která je místními velmi oblíbená hlavně z toho důvodu, že sedí na břehu kanálu/řeky a nabízí spoustu venkovního posezení na sluníčku. Zahrádka je dog-friendly, takže tam o pejsky není nouze, před hospodou chytají rybáři čudly a pasou se tam labutě a kachny. Jen o pár metrů dál je mostek, u nějž se přepouštějí lodě, a podél celé řeky vede samozřejmě stezka, která láká k procházce i projížďce na kole.

Celé tohle místo si žije vlastním životem – blízká marína je plná zaparkovaných lodí a lidi tady odpočívají. Zase jednou jsme se tak mohli nadechnout říčního vzduchu a života, áchali jsme nad přepustí, sledovali stoupající a klesající hladinu, komentovali jsme krásnou šlajsnu hned vedle, dýchali čerstvý vzduch, procházeli se, a samozřejmě jsme si taky dali obídek, který nebyl nijak úžasný, ale aspoň to donesli rychle, a ta lokace!

A protože v neděli bylo taky krásně, my byli nabití a kamarád – slaměný vdovec, jemuž přítelkyně odjela na dovolenou – potřeboval taky nějaké vyžití, v deset ráno jsme se potkali u nás a vyrazili za dalším zkoumáním.

Abyste rozuměli, co teď tak blbneme s těmi zvířaty – no je to hlavně proto, že naše rodina žádná nemá, a to je pro nás vlastně poprvé. A máme absťák. To je sice hezké, co všechno tu okolo člověk vidí divoké zvěře, ale všechno je to moc plaché, moc daleko, nedá se na to sáhnout. A tak když jsem zjistila, že tu máme kousek taky jednu velmi populární farmu plnou zvířátek, nějak jsme nedokázali počkat na jindy a museli jsme to hned mít, a tak se jelo.

Bocketts Farm Park tedy zadarmo není, ale však co, všechno být nemusí. Nedomysleli jsme samozřejmě ten fakt, že to byla poslední neděle prvních školních prázdnin (a ke všemu krásná), a tak jsme byli snad jediní tři lidi, co tam byli bez dětí, ale nějak jsme to přežili, snad bez úhony 😀

Byli jsme příjemně překvapení, jak velké to tam je, a že většina zvířátek má dost prostoru pro pohyb. Překvapily nás alpaky, den stará jehňátka, malinká prasátka nebo krásné stádečko daňků. Krmili jsme, hladili jsme, viděli jsme zblízka, jak se dojí koza, pohladili jsme si slepice a morčata, a taky jsme sledovali prasečí závody, což v nás sice vyvolávalo rozporuplné pocity, ale naštěstí to netrvalo dlouho, prasátka se prostě jen proběhla a na konci dostala kotel krmení, takže spokojené čvachtání.

Hádali jsme rostliny v kuchyňské zahrádce, projeli se na motokárách, které snad jediné ze všech atrakcí nebyly výhradně pro děti, pokochali se v gift shopu, nakoupili domácí slepičí a husí vejce za hubičku, nakoukli jsme do kavárny, ale hned jsme zase vylezli, protože bylo rozhodnuto, že radši pojedeme do pořádného pubu, a to jsme taky udělali.

Najít parkovací místo byla celkem výzva, ale my se toho nebojíme (no hlavně já, když neřídím, žejo), pan M. se s naším obřím vozem nacpal mezi dvě zaparkovaná auta na Mr. Beana a chvilku na to už jsme se vyhřívali na zahrádce a čekali na baštu.

Bašta byla tentokrát vskutku baštózní, my s panem M. jsme sice byli od rána ještě nějací moc najedení, a tak jsme si dali jen jedno jídlo napůl, ale po dezertu a kafíčku nám i tak přišlo, že stačilo.

Když už to do nás pálilo moc a všechno bylo dojezeno a dopito, nasedli jsme zase do auta a za pár minut byli u nás doma, kde pak došlo na hraní deskovek, playstationu a kdovíčeho ještě, prostě jsme se měli dobře a zprasili ještě půlku cheesecaku, protože no a co, kruci, my máme víkend XD

Přišlo mi, že to byl bezpochyby náš nejhezčí dosavadní víkend, že jsme toho spoustu objevili a máme se kam vracet, a že po takovém víkendu bude o hodně těžší se vracet do pracovního procesu, kdy zas musíte dělat zdánlivě nesmyslné věci a točit se okolo života někoho jiného. Ale to se holt nedá nic dělat, od toho tu jsme 😉

Jsem zvědavá, jestli se s tím oteplením přece jen změní ranní rutina a budu ty děti do té školy vodit pěšky, jak tu bylo vyhrožováno. Zatím mám pocit, že chodí vždycky pozdě, a to se jezdí autem, tak nevím, jak by to chtěla panímáma stíhat, ale co už, mně je to beztak jedno. Procházka by mi rozhodně nevadila. A když nebude v týdnu, tak o příštím víkendu! Nazdar 😉