Archivní poesie

Vůbec nevím, kdy jsem to psala. A nevím ani, co to inspirovalo. Ale než ten papírek vyhodím, bylo mi líto to nezaznamenat.

Proč jsem si myslela,
že už jsi dávno pryč?

Já nevím, zvesela
beru si zpátky klíč.

A vše, co dala jsem ti,
beru si taky zpátky –
tolik k „z pohádky
do pohádky“.

Pak půjdem spolu
třeba do kina.
„Co jsi zas vyváděla?“
představení začíná.

Už ani nevím,
proč mám tu potřebu.
Když pořád couváš,
jak chceš jít dopředu?

Asi si radši počkám na dalšího,
však je vás na tom světě dost.
Dáme si spolu sklenku bílýho
a budem si broukat pro radost.