Babička

Co jsem začala jezdit do zahraničí, tu a tam mě přepadala panika z myšlenky, co když se tu mezitím někomu něco stane. Babička nebyla nejmladší, a různými neduhy čím dál tím víc trpěli i rodiče. K tomu tu samozřejmě máme možnost dopravní či jiné nehody – prostě jsem se mohla kdykoli dozvědět, že už někoho neuvidím a že do konce života budu mít na talíři to, že jsem tu nebyla.

Panika přicházela tu a tam, nárazově. Třeba večer před usínáním v Anglii, poté, co jsem celý den řešila úplně jiné problémy. Víte, když jsem tam, mám prostě jiný život. Je to jako byste tu rodinu najednou vůbec neměli, a svým způsobem vám k životu nechybí. Ono by to tak nějak mělo být, žejo 😀 Když už má člověk nějaký věk, měl by vypadnout z baráku, ale já prostě žiju divnej život a jsem z toho baráku jenom když jsem za mořem, no. Nevermind.

Nejste u narozenin a svátků, jste doma jen vánočním hostem, nedá se ani spočítat, co všechno vám uteče, u čeho nejste, jaké vzpomínky se nikdy nestanou – a kolik stesku a bolesti působíte svým blízkým, na to je vážně lepší nemyslet.

Jenže se tomu nejde ubránit, zvlášť když obecně o všem moc přemýšlíte, tak, jako já.

A tak nějak jsem věděla, že přijde doba, kdy to bude horší, než před pěti lety, kdy jsme začínali. Ale to je asi jako takové to že víte, že vaši tu nebudou na věky. Myslíte na to spoustu let, ale pak se to jednou fakt stane a stejně to nechápete.

No, dneska se mnou bude vyloženě zábava, jen co je pravda.

Prostě tím chci říct, že jsem to věděla, že ta doba přijde, kdy pro mě bude to odjíždění mnohem těžší – už tedy ne jen proto, že se bojím, nebo že jsem hodná holka a vím, že tu lidem z různých důvodů chybím, a mrzí mě, že nepomáhám, ale že to bude prostě proto, že někdo na tom vážně bude zdravotně bledě a ta možnost, že už se nesetkáme, bude akutně reálná.

A ono to přišlo a já si s tím nevím rady. Zatím prostě nevím, jak se s tím srovnat a co s tím vlastně udělat, a protože se vrátil pan M. a jeho bydlící, tedy spíš nebydlící, situace mi komplikuje život, jsem pod tlakem a nijak zvlášť se mi to nelíbí.

Těch dvanáct dní na chatě uteklo jako voda. Ale celé to dostalo nepříjemně stresový nádech hned první ráno, kdy nám zkolabovala babička. Samozřejmě nepomáhá vědomí, že se kvůli nám špatně vyspala, protože jsme přijeli asi až v jednu ráno a ona si prostě nemůže jít do té doby lehnout, ačkoli jsme jí to řekli dopředu. Ráno pak povídá, že jí je divně a hodně jí buší srdce. Chvíli na to se ale už pakuje, že půjde do konzumu. No co, daleko to není a když se na to cítí, nebudu ji dávat na vodítko a dělat z ní nesvéprávnou. Ostatně jsem právě vstala a ještě jsem se ani nevzpamatovala, když už byla ze dveří. Jenže pár minut nato se nám do vrátek hrne sousedka. Říkám si, jé, a babička tu zrovna neni. Jenže mi pak dojde, že babička je v krámě. A ta sousedka jde zrovna ve směru od krámu. A ona nejde, ona běží. Kurva.

Nazouvám boty, ještě než doběhne ke dveřím, a už vím, že je zle, jen nevím, jak moc zle. Sousedka sotva popadá dech, babičce se udělalo zle v kopečku z krámu, že prý snad bude mít infarkt. Běžíme a pan M. je tam dřív než já, protože ještě poslouchám tu sousedku a děkuju jí, a taky prostě nejsem tak rychlá. Babička sedí na zídce a mluví slabě, jak nikdy nemluvila. Vypadá celkem v pořádku, že to vydýchá, ale pro jistotu voláme záchranku, nedáváme na babiččino lamentování, že jí nic není, a ať nikoho nevoláme, že ji pak akorát odvezou. Nadávám, že kdyby ji odvezli, tak to je tak nějak pointa, ale že když jí tedy údajně nic není, tak proč by ji odváželi? Krom toho máme v tomto směru zkušenosti s maminkou pana M.. Tam šlo sice jasně o mrtvici, ale ono je jedno, o co jde. V případě starších lidí sama sebe musím vždycky pomyslně přesvědčovat, že je blbost nevolat. Tím, že přijede sanitka, se nic nezkazí, a je jedno, kolik je ten výjezd stojí (vás nic, na to máte pojišťovnu). Tím, že by nepřijela, by se mohlo zkazit všechno.

Nakonec na tu sanitku čekáme snad dvacet minut, nebo mi to aspoň připadá jako věčnost. Mimojiné i proto, že mezitím jsem se těch asi dvacet minut snažila dovolat našim, kteří měli být na cestě k nám, a ani jeden nezvedal telefon, což bylo krajně podezřelé – mámě ten mobil řve a má ho vždycky u sebe. Takže k obavám o babičku se přidala paranoia, že se stalo něco i jim, ale nakonec se to samozřejmě vysvětlilo – máma má nový mobil, který z nějakého důvodu neslyšela, a táta ten svůj měl v kufru. Sice celou cestu mámě říkal, že slyší nějaké hučení, ale mávala nad tím rukou, že má slyšiny. Mno, takže tak, ale v tu chvíli jsem netušila, co se děje a proč to neberou.

Babička seděla mezitím na židli uprostřed cestičky, zabalená do přikrývky, jako na hanbě. Tvářila se extrémně nespokojeně, samozřejmě. Nesnese takovou pozornost. Vrčela, že jsme neměli nikoho volat a že už mohla být doma. To mě tak nanejvýš utvrdilo v tom, že jsme udělali dobře. Jen ať ji zkontrolují.

Sanitka konečně přijíždí, babičku naberou na lehátko, přepásají a svezou kousek zpátky ke krámu, kde ji za zavřenými dveřmi měří či co.  Vidět, jak ji takhle nakládají, bylo nepříjemné. Jako by snad byla v bezvědomí – člověku to v tu chvíli připadá přehnané, ale samozřejmě to má svůj důvod, nikdo neví, co se jí mezitím děje v těle. Nakonec sanitáři prohlásí, že to na nic akutního nevypadá (no to už tou dobou víme taky), ale že ji odvezou na nějaké další testy, a ať si za hodinu zavoláme. Pan M. jí mezitím doběhl pro doklady, sanitka odjela a bylo.

Divný pocit, vracet se do prázdného baráku, a nelíbilo se mi, že jsem nemohla jet s nimi. Samozřejmě bych tam na jednu stranu k ničemu nebyla a nikdo nepotřebuje člověka motajícího se jim pod nohama, jenže na druhou stranu co ten zbytečný stres toho odvezeného? Nepřijde mi prostě v pořádku, že ji jen tak odvezou a nikdo nemůže jít ani s ní. To jí asi moc na klidu a náladě nepřidá. A co já mám jako doma dělat? Pokračovat ve snídani, jako by se nechumelilo? No asi jo, žejo, co jinýho taky dělat.

Naštěstí záhy naši zvedli telefon a brzo nato přijeli, a tak už jsme na ten problém nebyli s panem M. sami. Jen co dojeli, volali do nemocnice a pak pro babičku jeli. Od té doby jsme se jsme se všichni snažili starat o to, aby se šetřila a nedělala nic náročného. Jenže to se snadno řekne. Babička byla celý život velmi aktivní. Na její věk a chatrnost (je jak věchýtek, má anémii, skoro nejí, nicméně už roky tvrdí, že je tlustá či co) má výdrž a je činorodá, furt něco dělá, furt vaří nebo peče, byť nadává, že ji to nebaví a že jí to nejde (bullshit :P). A teď tomu člověku nemůžete prostě říct seď na zadku a nic nedělej. Ona něco dělat musí. A dokud může, tak ať dělá. Navíc je děsně tvrdohlavá. Okopává na zahradě motyčkou záhony na přímém poledním slunci a nedá si říct, ať toho nechá, že my to pak někdo uděláme, a za chvilku, zatímco jí to trvá hodinu. Ona se nudí, tak se tím jde zabavit, a nedá si ani říct, aby to odložila třeba na později, až to slunce nebude tak prát. A člověk  jí nemůže brát každou práci zpod ruky a dělat všechno za ni, zbláznila by se. A tak se koukáte, jak se moří s věcma, které by vůbec dělat nemusela, a připadáte si jako nejhroznější vnouče na světě, protože na ni jenom čumíte 😀 Ale co má jako člověk dělat, když jí řekne, že to udělá, a ona ho pošle do háje?

V pondělí jsme jeli do Budějovic na pohřeb. Můj druhý v životě. Bylo to o dost jiné, hlavně proto, že to nebyla moje nejbližší rodina, nicméně došlo mi tam, že ta naše rodina vlastně vůbec není až tak malá, a že tihle lidé vlastně nesou naše jméno a narozdíl od naší větve ho hojně předávají dál. Je zvláštní, že se s těmi lidmi tak málo znám a vídám je tak zřídkakdy.

Jsem vděčná za to, že jsem „tetu“ ještě vloni viděla, když jsem přijela z Anglie na skok domů. Nejhorší na tom je právě ta myšlenka, že jste se nestihli rozloučit, a tady ten pocit nemám. Mám na návštěvy jejího domu pár pěkných vzpomínek, ostatně rodinné i nerodinné návštěvy mě vždycky bavily, a někde tu mám, myslím, dokonce i zarážku na dveře s žábou, co mi věnovala, protože jsem tehdy sbírala žáby a nadchlo mě to. Řekla mi, ať si to klidně vezmu, že má zarážek plno. Kontroluju šuplíky, nojo, fakt ji tu mám.

Pamatuju si, že na tom prvním pohřbu, co jsem byla – mého prvního dědy – jsem měla takovou trochu šokovou reakci, že mi bylo chvíli do smíchu. Nedokázala jsem se přimět k pláči a tak nějak „vhodnému“ cítění, dokud jsem si nevšimla, že brečí brácha. Což mě vyšokovalo natolik, že mě to „vhodilo do správné koleje“. Byla jsem zvědavá, jak to budu vnímat tentokrát. A bylo to o hodně jiné. Smutek byl, hlavně tedy z vcítění se do druhých. Ale přišla jsem taky na to, že mi pohřby vyhovují proto, že se můžu tvářit, jak chci. Víte, já nemám přirozeně usměvavý výraz. Dokonce ani normální výraz. Většinou se tvářím na způsob resting bitch face, nebo spíš angry bitch face, to když nad něčím přemýšlím (což je skoro furt). Na pohřbu se můžu ksichtit jako prdel a nikdo mi nic neříká. V tom jsem tu chvíli cítila určitou pohodlnost a uvědomila jsem si, jak je mi nepříjemné, že se jinak furt musím o nějaký výraz snažit, abych splňovala něčí představy a neodpuzovala lidi. Je to únavné.

Byla i pohřební „hostina“, kterou radši nebudu rozebírat, no pobavili jsme se místním podnikem opravdu znamenitě. Co si některé hospody dovolí servírovat, jak nepřipravené dovedou být i přesto, že byla vaše návštěva hlášena dlouho dopředu, a co vám jsou schopni nakecávat, místo aby se omluvili nebo radši vůbec neservírovali jídlo, za které by se museli omlouvat… no, miluju rozebírat chyby na různých podnicích, ale teď tu na to nějak nemám prostor, tak si to radši nechám od cesty. Ostatně je krajně nepravděpodobné, že se v té lokalitě ještě někdy octnu, a vlastně kdokoli z vás.

A tak ten pobyt na chatě samozřejmě byl tímhle vším poznamenaný, ale krom toho to bylo fajn. Začali jsme slibně krásným počasím, denním ježděním na kole do lesa nebo k rybníkům, stavěním domečků pro skřítky, prací na zahradě a tak dále.

Pekli jsme buřty, plánovali, co všechno budeme vařit, a já osobně si nejvíc užívala, když přišly bouřky. Na Brdech se to teď rojí jednou bouřkou za druhou, a to se nedá popsat, ten rozdíl v atmosféře tam vs. v Praze. I v horkých dnech je tam minimálně o pět stupňů míň a o sto procent dýchatelněji, a co teprve při všem tom bouření. Už strašně dlouho jsem necítila tak čerstvý vzduch a tak příjemně nízký tlak. Jakmile jsem zas přijela do Prahy, rozhučela se mi hlava a padla na mě celodenní migréna. Nějak mi to tu teď vůbec nesvědčí.

Mno, a když na pár dní naši i s babičkou odjeli do Prahy (práce a doktoři), užili jsme si s panem M. chvilku i jenom pro sebe, a to bylo taky hodně příjemné. Myslím, že mi chybí samota, vlastně jsem sama nebyla už ani nepamatuju, u nás v bytě se to moc nestává, a co se vrátil pan M., je to ještě míň pravděpodobné. Myslím, že bych potřebovala na nějakou dobu pobýt na chatě sama s babičkou, ale nevím, jestli se mi to v dohledné době podaří. A taky mi bylo příjemné starat se o všechny kočky. Měli jsme je na krku všechny čtyři a ony to poznají, kdo jim dává jídlo a vybírá záchody. Okamžitě se k vám chovají jinak. Dokonce i Merlin, náš nejstarší kocour, který žije u babičky, se rapidně změnil, už není zdaleka tak agresivní jako dřív, respektive přepíná mezi „miláček“ a „vztekloun“, a tak si člověk aspoň občas může pro sebe ukrást ty vzácné chvíle, kdy jako by se vrátil čas a Merlin byl zase jako to fantasticky přítulné kotě. I to v člověku ale vzbuzuje jakýsi smutek a strach. Zdraví odchází babičce i kocourovi a vy se jen snažíte neklást si tu příšernou otázku, kdo z nich půjde první a co bude pak.

Dřív bych o tom všem, a o mnohém dalším, blogovala jako divá. Ale nemám čas. Ani teď, když nechodím do práce, ho prostě nemám. Myslím, že výzva do příští etapy společného žití v zahraničí (ano, ještě to znovu plánujeme) bude, dokážu-li si zařídit, aby mě nikdo nerušil a nemluvil na mě třeba dvě hodiny v kuse. Nepřijde mi to možné, a přitom bychom to potřebovali oba. Jak by ten život vypadal, kdybychom přestali jeden druhého využívat na prokrastinaci a místo toho si dopřáli prostor k produktivitě? Jenže to bychom taky nesměli mít tak náročnou práci, jako jsme vždycky doposud měli. Což je hlavní důvod, proč chci jet na chvíli dělat housesitting. Tak uvidíme, co z toho bude. Stejně tu zatím ale asi zkejsneme na léto. Ble, léto. Teď mi došlo, že ještě vlastně není ani červen a už v té Praze chcípu. Co budu proboha dělat v srpnu? O.o To už je ze mě taková Angličanka venkovanka, že ten hic města nedávám? Nebo jsem prostě jen tak stará? 😛 Asi už jsem taky babička.

Ovšem co třeba takovej Mácháč? No to je myšlenka.

Pan M. pekl chleba a lasagně. A vůbec vyvařoval. Pak nemám být tlustá. 

V lese je stejně nejlíp. To je jako vstoupit do čističky vzduchu. 

Přípravy na Junktown pokračují. Dnes jsem přidělala další peří na čelenku. Příští krok bude vyřešit, co s brýlema. Asi je na ni taky nějak přidělám a bude. 

Nachystala jsem si taky hůl. Gandalfku. Přemýšlím, jak cool by bylo namontovat na ni nějaké světýlko, aby se tím dalo svítit ve tmě. Něco tak zhruba o svítivosti tři a půl chcíplé světlušky, znáte to.

Ovšem Áje to peří stejně sluší nejvíc. <3 #pheasantcat Škoda, že nemůže jet na Junk se mnou, jako maskot. Nebo taková ochočená liška! Stejně je to fakt – měli by Junk udělat na nějakym megarybníce, ve stylu Waterworldu. Protože to vedro zas bude na chcípnutí v tý pustině 😀 Nemáte někdo rybník k pronájmu? Just saying.