Balíš, balím, balíme… stresy a další kachní smutky

Dva týdny do odjezdu. Včera jsem to nevydržela a začala naplno balit. Během chvilky se mi z toho udělalo nevolno, konečně jsem viděla, kolik mám věcí a že toho fakt nebude jedna bedna, a taky to neni úplně jednoduchý, protože různé věci poputují na různá místa, a panikařím nad mnoha rozhodnutími a dilematy naráz. A to ještě nemám pojištění do USA, ani přikoupené kufry k letence do Čech – protože taky ještě nevím, kolik toho povezu s sebou do Čech a kolik těch kufrů si tam mám dát.

Jako kdybyste viděli, jak teď vypadá můj ksicht. Já až přijedu domů, tak mi ani těch 18 neuvěřej, s takovou pubertální vizáží.

Doteď jsem neměla kapacity řešit tu cestu domů, soustředila jsem se spíš na život tady, teď, a když něco, tak na Aljašku. Abych měla všechno vybavení a oblečení, co potřebuju. Teď se mi to nějak převrátilo a zmotalo dohromady, chodím tu okolo těch beden a věcí jako mrtvola, ze stresu kašlu a dávím se, bojím se otevírat skříně a šuplíky a štve mě, jak přicházím o jinak krásný velikonoční víkend. Ono mi totiž hlavně došlo, že větší část věcí by měl o příštím víkendu odvážet pan M. ke kamarádům na uskladnění, o týden později jedeme ke druhým, ale tam by se z mých věcí mělo asi dávat ideálně minimum, takže to není jako že na to všechno mám ještě dva týdny. Mám jeden.

A k tomu zítra nás místo dalšího svátečního dne čeká pomáhání na poslední párty, kterou tu ještě budeme dělat, posledním velikonočním honu. Nemám na to náladu. Tuplem ne kvůli tomu, co se stalo dneska v noci. Ale zase je asi dobře, že mě to přivede na jiné myšlenky, a budu se držet vědomí, že ve středu a ve čtvrtek mám po odpoledních volno, pan M. má dokonce čtvrtek celý.

No a s tou věcí z dnešní noci, to neni pěkný, ale vy už jste ode mě zvyklí, tady nebo na Insta, tak vy stejně víte, co přijde. To se má tak, že „naše“ kačeny byly od 4. prosince zavřené ve stanu/přístěnku kvůli ptačí chřipce. To je skoro pět měsíců, přičemž ten stan fakt není největší a jako dejme tomu na tři měsíce se to dá, dočasně. Ale půl roku z roku už fakt neni dočasná věc a mělo se to řešit úplně jinak, bohužel tady nikdo neposlouchá, ale co už.

Ale jako dávaly to statečně, byť si celkem rychle spásly trávu, co tam byla, a začaly to rozňahňávat, tedy museli jsme na to položit desky a hobliny, aby to nerozbahňovaly dál, takže už několik měsíců neměly vůbec přístup k trávě, když nepočítám, jak jsem jim tu a tam natrhala kýbl – a to se beztak taky nemělo. Minulý týden přijela rodina z dovolené a když se dozvěděli, že ty kachny tam budou podle všeho ještě aspoň další tři měsíce, tak zahlásili, že to jako fakt ne, a že jim nějaká hrozba pokuty najednou nevadí, na pravidla že dlabou (tak to jsme se naučili už v prvním lockdownu) a že je teda máme vypustit, pokud souhlasím. V podstatě se tvářili jako že byly zavřené jen protože jsem to chtěla tak já (aha, najednou vás zajímá, co já pro ty kachny chci?) – a já vím, že na začátku šéfová měla takové výroky jako že by je tam vůbec nedávala a pojďme je tam nedávat, ale samozřejmě oba slyšeli na to, že by ty kachny byly strašně vidět a že je za to snad 1000 liber pokuta. Mně šlo hlavně o tom, že přes zimu by pro ně nebylo vůbec dobré být venku, i kdyby to bylo legální, a ten stan je chránil proti elementům, liškám i té ptačí chřipce, takže všichni mohli být jedině rádi, že jsou vevnitř. No ale touhle roční dobou jsem už taky měla plné zuby toho čištění a začalo na nich být vidět, že už toho mají fakt dost, tak jsem se na jednu stranu rozněžnila, když řekli, že na tu pokutu serou a že to kdyžtak nějak okecají. Jako ono by se to dalo řešit i tak, že by mohly být na rybníce zastřešené lešenářskou sítí, měly by prostor a legálně by to štimovalo, ale to by se tu samozřejmě někdo podělal, kdyby se na takovou hrůzu měli x měsíců dívat. Tak to prostě bylo jako buď si dupnu, ať tam zůstanou, a budou dál trpět, nebo je vypustíme a budu se muset rozloučit se spánkem (jako bych ho v poslední době měla nějak dostatek nebo co), protože mi tu zase budou noc co noc řvát, a taky smířit s faktem, že dřív nebo později o nějaké zase přijdeme. A že tu zrovna minulou neděli byla poprvé liška. Ale nějak jsem doufala, že než se něco fakt stane, tak už tu nebudu a už se mě to nebude tak týkat… I když moje podvědomí jako by si zároveň přálo, aby to tu zařvalo všechno. Abych měla closure. Abych nemusela už nikdy myslet na to, jestli je tu někdo krmí nebo nekrmí a vůbec.

Samozřejmě když jsem dneska ráno, čili úžasně po té včerejší večerní záplavě deprese z balení otvírala dveře na terasu, už jsem tak nějak čuchala průser, protože v noci vyváděly trochu víc než obvykle. Ale já už na to nemám, vykydávat se šestkrát za noc z postele, slézat ty naše debilní schody, na kterých jsem se jednou zabila i za světla a plně bdělého stavu, otvírat dveře ven a hledat nebo vyhánět lišku, která se za chvíli stejně zase vrátí a bude ze mě mít tak akorát dobrý den. Mně stačí že mě to budí, s tím se ještě poperu, ale už je odmítám ochraňovat ve dne v noci, k ničemu to nevede, akorát mě to stresuje ještě víc.

No ale přivítaly mě takovým způsobem, že to já už prostě vím, takové „mami, mami, něco se stalo!“ kdákání. A nedopočítala jsem se do sedmi, jen do šesti. V duckhousu ta poslední nebyla. Tak já už nejsem zelenáč a už vím, že nehledám živou kachnu, co se šla projít, ale spíš zbytky. Ony se o samotě prostě neprocházejí. Tak jsem nejdřív, jako vždycky ještě v pyžamu, prolezla trochu jedno travnaté pole, pak jsem se šla obout do voděodolnějších bot, protože bylo přece jen po ránu vlhko v trávě, a pak jsem prolezla druhé a našla ji za naším parkovištěm, teda aspoň zbytek z ní. Myslím, že to nemělo hlavu.

První reakce byla taková už whatever. Hned jak jsem ty kachny ráno nedopočítala, přesvědčila jsem se hlavně, že ta, co chybí, je z těch mladých, loňských kachňat. K těm člověk má o něco menší vztah než k těm původním. A když jsme je vypouštěli, jedna z těch nových hnědých měla dost divnou chůzi, tak se to všechno tak sešlo, že jsme s tím nějak prostě počítali a já věděla stejně už rok, že o tyhle teoreticky přijít můžeme, že ty mě tak nesejmou.

Samozřejmě jak jsem ji tam viděla ležet, tak mi stejně vhrkly slzy do očí, a i když jsem chvíli na to volala mámě, protože jsem jí to potřebovala říct. To je jedno, že je mi 33 a žiju v jiný zemi. Stejně, když se všechno sere, volám mámě. Vona má svých věcí taky dost, ale ačkoli jsme obě empatky jako svině, stejně nám nějak prospívá se vzájemně rozptylovat stresama toho druhýho člověka. Empat má sice sklony cítit bolest toho druhého, ale taky potřebuje vědět, že někdo jinej ten život dává taky špatně. Jinak je strašně snadný spadnout do deprese a pocitu, že seš na všechno sám a že ti nikdo nerozumí.

Šéfová vyjádřila lítost, že tak dlouho snášely ten stan, že si tak hezky užívaly od vypuštění, a že je to smutné, tahle po tom všem skončit. No tak určitě. Ale kdo za to může, žejo. Má tu dávno být elektrický ohradník a byl by pokoj, taky jsem jí to napsala, že dokud ten plot nebude, tak bude přicházet o další, a ať proboha neshání žádný nový kachny, dokud nebude. Mně už to může být fuk, já to jen musím nějak emočně doklepat ty poslední dva týdny s tímhle přidaným stresem a ubraným klidem na spaní, a jak jsem teď na prázdniny zaseklá doma, tak se snažím přes den aspoň nabíjet neustálým civěním na to, jak se venku na tom rybníku čvachtají, jak si zevlí a spí na trávě na sluníčku, jak se vždycky xkrát za den seberou a jdou hledat brouky v trávě okolo rybníka nebo na polích, jak si konečně můžou protáhnout nohy a jak si zas chodí říkat k terase o červy. Užívám si, že nemusím denně čistit pitomý výběh a měnit vodu v bazénku. Že je nemusím ráno chodit otvírat a večer zavírat (rolovali jsme jim dveře od stanu nahoru a zatarasili sítí, aby nemohly ven, ale aspoň měly vzduch a světlo. Že je můžu krmit hezky tady v klidu, hned jako první věc ráno. A že se jim okamžitě výrazně zpestřila strava.

Snažím se na tom vidět to dobré a nepřemýšlet o tom, co vesmírné práce přišlo do toho, aby tahleta kachna vůbec mohla existovat. Jak ji pečlivě a starostlivě měsíc vysedávaly Dalmeida a Lucky, jak jsme kvůli těm kachňatům přišli o Connie, která neměla v tu chvíli kam klást, a tak se nejspíš vydala do pole a už ji nikdy nikdo neviděl. Jaká byla klika, že ze tří vylíhnutých vajec byly tři holky a my nemuseli řešit, co s přebytečnými kačery, jichž jsme si víc nemohli dovolit. Jak to vydržela poctivě pět měsíců ve stanu, aby si pak užila tři dny na výsluní a skončila s urvanou hlavou v křoví. Snažím se neslyšet to kdákání z minulé noci a nemyslet moc na všechny ty minulé ztráty, ono mi to tam skáče samo, ale na druhou stranu na to taky nemám až tak kapacity, tak se jen dávím a rozptyluju se od kachen balením a tu a tam hraním Simsů, ale popravdě u ničeho nevydržím, tak neustále alternuju a pendluju, chvilku to, chvilku tamto, pak jdu psát karty na rozloučenou pro děcka, pak chvilku balím, pak jdu uklízet do kuchyně, pak si dopisuju věci do diáře, pak se jdu projít s odpadkama na vzduch, protože to nedávám, pak dávám dohromady bednu krámů, co půjdou do charity shopu, píšu kámoškám, jestli některá nechce to či ono, občas mě zavolá pan M. na pomoc s předěláváním dodávky, a mně se moc nechce, ale jako bych za to byla ráda, za rozptýlení, když už nic jinýho nebude.

Bohužel se tenhle víkend, stejně jako většina volna v posledních týdnech, nese ve znamení jeho práce na té dodávce, a to znamená, že já jsem prostě zaseklá doma, protože kam bych se táhla busem, co tu jezdí jak se mu chce. Dojedu s tím tak do nejbližšího městečka, a co tam pořád – tam jsme byli včera a furt tam být nemusím. Šla bych do lesa, ale všechno je pěškobusem daleko a stejně si vždycky nakonec řeknu kašli na to a radši bal nebo aspoň buď v blízkosti těch věcí, ať je všechny vidíš a můžeš si to nějak mentálně dávat dohromady. Pokaždé když okolo něčeho projdu, dělám si mentální pro a proti listy, nad něčím lámu hůl a vyhazuju nebo dávám na charitu a drobně se mi ulevuje, ale u spousty věcí mám taky blok, protože se mi to nechce ani dávat pryč, ani balit do beden, protože panikařím, že toho pak k těm kamarádům povezu moc…

A je tam krásně, ale stejně mám pocit, že bych teď hlavně potřebovala kamarády nebo rodinu, a ne být v lese sama. Potřebuju odsud vypadnout, a to se mi za dva týdny splní a zase bude život vzrušující tím správným způsobem. Svoboda. Totální svoboda. A taky s každou věcí, kterou balím do těch beden ke kamarádům, si představuju, jak ji za pár měsíců vybaluju v novém bydlení, a jak to tam hned je „naše“ a zabydlené. Poprvé takové nějaké krabice vůbec mám, a asi je to pro mě těžké i proto, že jsem byla zvyklá se vždycky stěhovat s jedním kufrem, a s tím nejsou starosti. Ničí mě pocit provinilosti, že to někomu budu házet na krk a že to bude několik měsíců někde mít. Přitom vím, že kdyby někdo takhle narval něco mě, tak mi to bude úplně ukradený, pokud mi to nebude vyloženě stát v ložnici nebo mě to nějak omezovat na životním prostoru. Debilní people pleasing a debilní úzkosti.

Tak tolik k mé nejnovější vlně prokrastinace – když už jsem nebyla schopná balit ani uklízet kuchyň, tak jsem šla psát na blog, a to už je fakt co říct 😀

Tak se držte, ať máte jakékoli svoje stresy. Ono to přejde. Život umí vypadat, jako by postrádal smysl a jako by bylo nejlepší se na něj vykašlat. Ale svět se nezboří na pár bednách s krámama, na tom, jestli si za měsíc řeknu „sakra, tohle jsem si měla vzít sebou a ne to nechávat v Anglii“, ani na jedný kachně, co měla smůlu. Ale snažili jsme se. Neměla se tu až tak blbě, ani v tom stanu. Vždycky měla co jíst a v čem se koupat, hrstě sušenejch červů a rodinu. Kolik lidí nebo kachen nemá ani to. A pak se tři dny čvachtala na rybníce s krásnym počasí, a to taky neni blbej konec, vlastně to měla lepší než Hope, ten se vloni z toho stanu vůbec nedostal, jen rovnou lišce do chřtánu.

Tak já jdu zas něco balit nebo co, a Daffy, ty odpočívej v pokoji. Už je dobře.