Bilanc

Bývaly časy, kdy jsem po novém roce procházela všechny svoje články a zjišťovala, co všechno jsem vloni dělala a zažila. Bývaly to zajímavé objevy, protože člověk toho tolik zapomene! Od té doby, co jsem propadla Instagramu, už tyhle novoroční „šoky“ nedostávám, protože tím feedem projíždím poměrně často a připomínám si všechny pěkné chvíle, dobrá jídla a zajímavá místa tak nějak průběžně.

Ale asi mi to bilancování trochu chybí. Pomáhá to mentálnímu udělání tečky za minulým rokem a posunu kupředu. A i když si běžně nedávám klasická předsevzetí, ráda uvažuju nad tím, jaký bych si ten další rok představovala. Takže…

2019 byl rokem nové práce a nového bydlení. Probíhal obdobně jako všechny ty předchozí, kdy jsme začátkem roku začínali i novou epizodu života, nastupovali k novým rodinám a pouštěli se do nového dobrodružství. Na počátku byly obavy, ale i nadšení. Rychle jsme pochopili, že jsme se opravdu posunuli na vyšší level, kde s námi bude jednáno o hodně líp, náš názor bude mít váhu a obecně se budeme mít vesměs tak, jak by se lidé na naší pozici mít měli. S tím se ale pojí i mnohem větší úsilí, které je do toho všeho třeba vložit, a mnohem víc sebekontroly a zodpovědnosti. Mnohem častěji je třeba „mít koule“, umět se dospěle stavět k vlastním chybám, bojovat proti prokrastinaci a pěstovat někdy pro mě až absurdní množství asertivity. Denně. Dává to zabrat.

Během roku jsme se toho díky tomu hodně naučili. Jako obvykle se i tady lidi postupně osmělili a vybarvili. Pořád je to asi nejlepší pozice, kterou jsme dosud měli, ale náročnost práce je mnohdy velmi vysoká. Mnoho hodin, mnoho nervů, mnoho nepříjemných situací. Člověk vždycky najde věci, které by změnil, začne si představovat, jaké by to bylo, kdyby něco bylo jinak, a přemýšlet, že by to zabalil. Myslím, že tentokrát nám ale trvalo mnohem dýl dostat se do tohohle bodu, a ať už je to tím, že jsme prostě už zkušenější a odolnější, nebo že to není ve skutečnosti až tak zlé, zatím necítíme potřebu odtud opravdu odcházet a věříme tomu, že tu ten další rok zvládneme. A to už je taky co říct.

Můj největší boj tedy nadále probíhá uvnitř mě. Stesk. Výčitky. Obavy. Neměla bych se radši vrátit do Čech? Co když se někomu něco stane?

Ono se totiž něco někomu děje pořád. A čím blíž domovu rány padají, tím víc se cítím prázdná. Beznadějná. Špatná. Jako bych žila život paralelní s tím, který žít mám, a nemohla s tím zároveň nic udělat, protože jsem v něm vlastně spokojená a ten „správný“ ani nevím, jak žít. Možná si to namlouvám, ale cítím, jako by nade mnou mí blízcí zlomili hůl. Možná je to tím, že jsem ji nad sebou zlomila já sama. Snažím se na nic z toho nemyslet, protože na to většinou nemám ani kdy. Život přítomný je mnohem hlučnější a jaksi aktuálnější, a ten za vodou slyším jen přes zeď, utlumeně. Dívám se na něj ve volných chvilkách přes sklo, a přitom mám pocit, že bych za tím sklem měla vidět sebe, a nevidím.

Těším se na teplo. Potřebuju sluníčko. Potřebuju se z toho spleenu trochu vymanit, i když z něj člověk samozřejmě nikdy nevyjde úplně, ne, dokud se opravdu nevrátí. Čím dál tím víc cítím, že budu muset, možná ne ani tak kvůli druhým, jako kvůli sobě. Protože mi z toho haraší a mám hrůzu z toho, že si jednou budu něco strašně vyčítat. Přitom je to na hlavu – žiju život nejlíp, jak to umím, snad pro sebe i dělám dobrá rozhodnutí, v rámci možností. Není to dokonalé, není to tak docela můj sen. Ale jsem v tom dobrá a baví mě to, a hodně se přitom učím, hodně mě toho potkává – což je něco, co moje duše potřebuje. Nemůžu žít nudný život. Potřebuju akci. Jsem úzkostlivý uzel nervů, jsem blázen a ze všeho se stresuju, ale je mi mnohem líp, když je kolem mě občas hluk a určitá dávka chaosu, jinak bych měla moc prostoru na soustředění se na vlastní myšlenky. Mám se líp než plno lidí a mám se líp, než jsem kdy snila. Věřím, že se to do budoucna bude hodit, a určitě si nikdy nebudu vyčítat, že jsem za tím šla, že jsem šla do světa a snad se díky tomu i stala o něco lepším člověkem. Miluju Anglii. A žiju si zajímavě. Jednou se to všechno zúročí. Jen někdy se člověk ptá sám sebe, jak se jednoho dne vypořádá s tím, že za to možná zaplatil až moc. A duše mi už dlouho dává znamení o tom, že toho možná už má přece jenom plné zuby a že se brzo bude potřebovat vydat úplně jiným směrem.

Leden utekl v čilém ruchu. Pro mě osobně bylo o něco míň práce, což mi pomohlo dávat se trochu dohromady po náročných nárazových situacích, kdy jsem musela nasazovat veškerou svou dospělost, zodpovědnost a asertivitu, abych jimi vůbec prolezla bez úhony. Mnohem víc se teď účastním výchovy dětí, protože to čím dál tím víc potřebují. Jsem vděčná za každou minutu, kterou jsem v minulosti strávila sledováním Supernanny, neboť teď se to vážně dobře hodí 😀

Díky téhle náročnosti si snáz dovoluju vzdálit se z domu, když to jde. Když mám hotovo a nikdo mě akutně nepotřebuje. Nemám nervy na to, být pořád po ruce, z toho by se zbláznil každý. Zvlášť když ve chvíli, kdy se po mně něco chce, musím zabírat na sto padesát procent. Hodiny si zkrátit nemůžu, tak si dávkuju přestávky, kdykoli to jen jde, a samozřejmě po tom měsíci pozoruju, že to je rozhodně dobrá cesta k znovuzískání alespoň trochy nějaké rovnováhy, a krom toho vím, že nejpozději v únoru, březnu, bude mnohem těžší najít chvilku, kdy vážně nebude co dělat. Venku teď zahradníci spolu s dalším externím člověkem tvrdě makají na budování zeleninových záhonů, které budou zároveň fungovat jako okrasné (no, všichni jsme zvědaví), a cca po příštím týdnu jim doběhne doba, kdy se tomu mohli věnovat denně, a bude to z většiny na mně a panu M.. Což je úžasné, protože jsme nikdy takový projekt neřešili, ale já jsem holt divná a svým způsobem se na to těším, i když mám samozřejmě neustále obavy z toho, co všechno za práci se na nás ještě valí.

Jenže ať už si na nás vymyslí cokoli, všechno to budou nějakým způsobem zajímavé změny a výzvy, a ano, mám v žaludku uzel, protože já se prostě neumím nenervovat, ale zároveň ve mně vyrostl flegmatik, kterému je to naopak všechno jedno a ví, že nějak bude. Těší se na to, až budou kačeny. Sice neví, jak přesně bude to líhnutí z vajec probíhat, ale ví, že to zjistí. Těší se na praskání skořápek. Bojí se, že něco nepřežije a že to bude smutné. Ale teší se, že něco přežije a že to bude krásné. Že zase budu kachní máma. Bojí se, že až je vyvedeme do nového domečku, zase o ně časem přijdeme, protože lišky. Ale těší se, že možná budeme mít alpaky, které by ty lišky odradily. Bojí se, že si rodina vážně pořídí toho psa, kterým vyhrožuje, a že se o něj nikdo nebude pořádně starat a bude to na nás. Ale těší se, protože pejsek – jak nám chybí zvířata! Bojí se, že nám to bude moc zasahovat do víkendů. Ale… no však mě chápete.

Máme bojový plán, jak si ten následující rok zpříjemnit, ale bude to chtít koule, které na to sbíráme už aspoň dva měsíce. Do té doby pracujeme na tom, abychom se měli dobře a nemagořili z toho. Ať už těmi přestávkami, večerním patláním masek na ty naše zimou vysušené gesichty, nebo výrazným socializováním se a výletováním navzdory kose. Je nesmírně přínosné mít před sebou pořád něco, na co se můžeme těšit, něco na víkendy, něco, co je naše, a do čeho nám nemůžou zasáhnout. Nějaký „vlastní život“, který je jinak v týdnu velmi těžké si udržet.

Například jsme navštívili kočičí výstavu a autogramiádu Jamese Bowena a kocoura Boba, které máme rádi.

Uspořádali jsme další afternoon tea, tentokrát u nás. Je to naše nová vášeň a jedna z našich momentálně nejmilejších anglických věcí. Taky jsme před ním byli na procházce na místě, kde jsme byli naposledy někdy vloni v létě. Bylo to tam notně rozbahněné a studený vítr na vyhlídce není nic moc, ale stejně cítím, že přesně tohle teď hrozně potřebuju. Přírodu a čerstvý vzduch, i když není úplně nádherně.

Třetí víkend jsme strávili u kamarádů na housewarmingu. Naše bydlení máme dost rádi, ale má svoje mouchy, tak je hrozně osvěžující strávit jeden víkend někde jinde a slyšet, s čím se potýkají druzí. A závidět jim krb. Jako chápete – teď snad mají všichni kromě nás krb 😀 Nebo kočky a vůbec zvěř. Jedněm tedy ten krb nefunguje, ale stejně, aspoň pro ten pocit a cihličky. Milujeme cihličky <3

Ten víkend utekl jako nic, bylo nám dobře, byli jsme na výletě a baštili si jako králové. Ohromně osvěžující hned ze třech důvodů – změna prostředí, úžasní lidé a objevování nových nádherných kusů Anglie. Baví mě, jak mě ta země pořád baví a okouzluje, i po tolika letech.

Potkali jsme taky nového kamaráda. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem to potřebovala. Všichni se teď těšíme na seznámení ještě s dalším párem a na návrat našich starých kamarádů do party. Nic nás tu tak nedrží a tolik nepomáhá jako ta naše setkáníčka a vykecáváníčka se. Tím, že jsme všichni ze stejné „profese“, i když jsme každý z trochu jiného těsta, máme si pořád co vykládat – zvlášť protože každý má paradoxně diametrálně odlišnou rodinu – a máme se spolu dobře.

Včera jsme jeli překvapit kamarádku na tajné oslavě třicetin. Ne že by mi nějak ultra chybělo opíjení se jako za starých časů, ale… ale jo, trochu mi to chybí. Bylo to fajn 😀 A nejvíc fajn je, když vám po tom není blbě a nebolí vás hlava, a to i přesto, že jste prospali půl neděle. Ani nevím, kdy se mi tohle naposledy povedlo, a ještě bez následků. #migréna

Co se jiných očistných procesů týče, přečetla jsem Dalajlamovu kočku. Čtení mi chybělo. A ani mi nijak nevadilo, že je to v češtině, aspoň mě to přibližovali k bráchovi, který mi tu knížku dal k Vánocům, a který si ji prý doma čte pomalu jako pohádku před spaním. Nutno dodat, že můj brácha nikdy moc nečetl, takže to je co říct. Ale nedivím se, je to pěkná knížka, i když mě trochu zklamalo, že nejde tak úplně o pravdivý příběh, narozdíl od Boba.

Skládala jsem taky puzzle, začátkem měsíce. Pak jsem na to přestala mít čas, ale snad se k tomu brzy zase vrátím. Sice mě z toho bolela záda, ale byla to taky hodně mysl osvěžující změna, protože to je něco, co jsem nedělala už roky.

Začala jsem si psát minimalistický/debordelizační žurnál, a vedu si záznamy o nákupech oblečení a „nadbytečných věcí“, protože se chci víc hlídat a mít lepší přehled, kolikrát mi letos ujede ruka. Taky vím, že někdy o víkendu po těžkém týdnu má člověk nutnost „si udělat radost“, a má pocit, že si ji neudělal už sto let. Jsem zvědavá, jestli pomůže podívat se na seznam a vidět, čím jsem si ji například udělala o víkendu předchozím. Nemluvě o tom, že se chci fakt snažit nekupovat blbosti a například s oblečením s vyhýbat laciným nekvalitním věcem.

Radši si tu radost udělat anglickou snídaní ve Wetherspoonu, kafíčkem nebo nějakými dalšími zážitky, dobrým jídlem, pizzou z Franco Manca (ujde, když není po ruce Yard Sale) a podobně.

A když mám chvíli, snažím se o něco kreativního. Začala jsem přešívat staré kalhotky na odličovací tampony. Ještě jsem je nevyzkoušela, uvidíme. V domě jsem předělávala jednu zničenou košili na mašli do vlasů pro malou, a jsem ukrutně hrdá na výsledek 😀 Protože takové věci moc často nedělám a líbilo se mi, když se mě šéfová ptala, jak jsem to dokázala, že vypadá tak dobře. He-he. To by mě zajímalo taky, co ti mám povídat XD Jak říkám, ukrutně hrdá. Přitom je to taková blbost.

A dopisy. Psaní dopisů. Psaní čehokoli. Proto jsem taky začala ten žurnál – chybělo mi psaní.

Momentálně je můj plán na ten další rok zhruba takový – brát to měsíc po měsíci, týden po týdnu. Ani teď nejedu ze dne na den, spíš po týdnech. Před pondělkem ráda koukám do diáře a dělám si představu, co mě čeká. Dávám si menší úkoly a snažím se je plnit. Snažím se neodkládat. Ale snažím se i bojovat proti touze mít všechno hned hotové, protože to taky není zdravé. Zbláznila bych se z toho. Pořád mám co dělat, ale nemůžu se tomu poddávat, nevyšla bych z toho. Balanc. Ani málo, ani moc. A když je ta práce tak náročná, je třeba vybočovat z rutiny aspoň o víkendu, brát věci do vlastních rukou, podnikat zajímavé výlety a vyvětrávat si hlavu netradičními činnostmi a zážitky. Zatím to funguje. Po dlouhé době mám skoro až bojovnou náladu ohledně faktu, že je zítra pondělí. Bring it on, bitch.

Ale fakt se těším na únor. A hlavně teda na to teplo, ale to si ještě počkáme. Co už.