Bojový plán

Rozhodla jsem se, že to chce plán, máme-li to tu těch posledních 8 týdnů přežít ve zdaví a vytěžit z toho maximum.

Sousedovy zvuky beru jako rutinu. Součást života. Po ránu nečekám na spuštění napěněně, spíš odevzdaně. Alespoň se snažím.

Kdykoli je šance, snažím se mu dávat najevo, co všechno mi tu na lidech leze krkem – aby věděl. Když už si netroufnu seřvat ho za chrchlání, aspoň jsem si poté, co jsem musela jít asi třikrát za sebou nahazovat pojistky kvůli jeho idiocii a zapínání rychlovarné konvice, která stála ve vodě, dala záležet, abych mu důrazně vysvětlila, proč ty pojistky vylítávají a co má v takovém případě dělat. Nešetřila jsem přitom rádoby shovívavými úsměvy nad jeho idiocií a vyjádřením značné nelibosti nad tím, že jsem kvůli němu jako první věc po ránu musela jít potmě nahazovat pojistky, abych si vůbec mohla udělat snídani. Řeč přišla i na nepořádek v kuchyni a drbání blbců, co ho po sobě neuklidí, a nadměrnou hlasitost při skypování. Taky jsme se docela „bavili“ tím, že mu šéfová poradila (když nám sebrali barbecue skrytou v lese), že má dělat pařby u sebe v pokoji, když není kde jinde. Na což moje reakce byla asi jako že to už ani neni vtipný.

Ostatně sám se přiblble smál, že to bychom mu asi nepoděkovali. Tak snad si na to vzpomene, až zase příště bude mít v pokoji ty svoje kumpány.

Kolo teď zamykám denně. Už se s tím nebudu rozčilovat.

Do práce si na ráno nosím notebook a kdykoli mám chvilku nazbyt, i na mobilu si obíhám své virtuální pochůzky, abych nad nimi odpoledne netrávila tolik času a měla ho na jiné věci – ať už koukání na seriál, psaní do blogu, soustředění se na to-do list nebo na věci pro Klub Snílků. Pozoruju, že když si v práci odbydu čučení do facebooku, odpoledne nemám potřebu ani chuť trávit tam tolik času a jsem produktivnější.

Pálím vonné tyčinky, jednu za druhou. Jednak je to příjemné, jednak to přehlušuje odér ze sousedova pokoje a jednak se s nimi nechci tahat domů. Ne že by zabíraly nějak moc místa, ale nesnáším, když něco vezu s sebou na spotřebování a pak to zase vezu zpátky. Bohužel takhle jsem to třeba silně přecenila s koňskou mastí a tělovými krémy. Příště toho všeho potáhnu zlomek a při množství zásob krémů, které mám doma, mám pocit, že si už po zbytek života žádný krém nekoupím. Nebude třeba 🙂

Zaměstnáváme se teď hodně s panem M. přemýšlením nad jídlem a co a jak spotřebovat. Vaření byla vždycky otázka, ale teď nás permanentně tlačí termín a myšlenka na to, co všechno budeme muset posílat domů. Bude to stát peníze, bude to starost navíc a je to prostě nešikovné, takže musíme horečnatě přemýšlet a zlikvidovat toho co nejvíc. Mimo jiné se snažím prodat popcornovač, a až se dokopeme, bude třeba taky vyřešit, co s čluny. Ale to je všechno na seznamu a vzhledem k našemu notně pokročilému stupni prokrastinace to nelze udělat jinak, než postupně. Nemá prostě smysl si klást příliš vysoké cíle, nebo se nepohneme. Takže jedu jedno po druhém – a zase mi v tom pomáhá to, že netrávím po práci tolik času kontrolováním, co se kde šustlo, a čtením článků.

Obrovskou pomocí nám tenhle týden bylo i volno navíc. Ono se řekne – prokrastinace – jenže na naši obranu, když máte denně fixních pět hodin volného času naprosto na všechno (pan M. ještě míň kvůli druhé práci), tak je těžce náročné neustále se věnovat něčemu, co by se mělo udělat. Protože prostě potřebujete dělat v první řadě věci, které chcete dělat, a odpočívat. Aby vám z toho nehráblo.

Víc času = víc splněných úkolů = větší pocit produktivity = chuť k větší produktivitě a uklízení = větší duševní pohoda = lepší relaxace, protože nemusíte myslet na milion věcí, co byste měli řešit, nebo mít okolo sebe bordel.

A co jsem dostala sprcháče od kolegyně, víc si užívám sprchování a z toho mám taky radost.

Vzhledem k tomu, že se vrátila naše oblíbená šéfová a že spousta lidí odjela nebo bude odjíždět, celkově má člověk pocit, že se něco děje a že je každý den jiný a plný překvapení. Atmosféra se mění, je čerstvější, což podporuje i fakt, že po ránu jezdím do práce s čepicí a rukavicemi, jak mrznu, a jedno s druhým v člověku vyvolává lepší náladu.

A suché listí spadané podél cest mi připomíná, že i tady na Trescu přece jenom zažijeme podzim, a to mě baví vůbec nejvíc.

P.S.: Nějak mě teď víc baví dělat si smoothiečka, když už je dělám jen pro sebe. Panu M. se to přejedlo a snídá až v práci porridge, a tak je naše „snídaňová“ skříňka jen moje a je na mně si to mixovat, jak mám zrovna chuť. Nikdo mi k tomu už neříká, že je to moc řídké nebo husté, takové nebo makové 😉 Už se vidím, jak si je dělám doma a co všechno do nich dávám (vyrabuju Iceland, borůvky, maliny, juhů, těším se!) a vůbec jak si vařím a chystám různé veganské bašty a zkouším nové potraviny, jichž už mám taky seznam. Až se vrátím, bude velký nákup!

Teď se třeba učíme pracovat s cizrnou. Včera jsem s ní dělala špagety (to by mě dřív vůbec nenapadlo a je to přitom super) a před pár týdny jsme poprvé vyzkoušeli ušlehat sníh z cizrnového nálevu.

Trvalo to dýl než z bílků, ale výsledek byl překvapivě v pohodě a karlovarské knedlíky z něj taky velice slušné. Jinými slovy – fakt to funguje! 🙂

Jsem zvědavá, co vyzkoušíme příště.