Březnové zážitky

To já vim dobře, že jakmile něco nenapíšu hned, bude pak hrozně těžké se k tomu vracet, respektive že si už na půlku věcí nevzpomenu. Ale co naděláš, když je málo času a člověk se k tomu prostě včas nedostane…

Minulý pátek byla docela pohodička. Skončila jsem rozumně brzo a měla tak čas se okoupat a připravit na večerní výlet do Brightonu. Zařídili jsme si totiž volno (respektive volno pro mě), abychom mohli jet navštívit kamarády Junkyard Sons na jejich koncertě. V Junkyardech hraje náš kamarád Cy, který dělal zahradníka na našem dávném au-pairském místě, a chtěli jsme ho taky překvapit tím, že jsme zase v Anglii, protože to neměl vědět. Jenže jsme samozřejmě podcenili informační embargo a už to dávno věděl 😀 Ale nevadí, překvapená byla celá kapela stejně a bylo to fajn. Jen škoda, že hráli jen asi dvacet minut, ale ty dvě kapely, co je pak na stejně krátké úseky vystřídaly, byly taky super. Hned jsme se samozřejmě domluvili na dalším hudebním sraze a já si tak lámu hlavu, kde a kdy mám shánět to zatrolené djembe. Svoje mrně jsem totiž nechala doma s tím, že mě to alespoň přinutí sehnat si konečně nějaké větší a silnější. Jenže teď na to shánění nemám vůbec kdy.

Jet do Brightonu takhle na večer by samozřejmě nedávalo moc smyslu, kdybychom tam nezůstali do druhého dne, takže pan M. našel další levné ubytko za 9 liber na osobu (to je na poměry celkem šíleně levná cena, bylo to v akci a Cy na to prohlásil, že pronajme barák a jde bydlet do toho ubytka 😀 No, kdyby to tam viděl, asi by do toho nebyl tak hr…).

Největším bonusem byla samozřejmě kromě ceny lokace – takhle nízká cena by byla super i někde dál od centra, ale když si vezmete, že je to hned naproti Pieru, tak to už je vážně šílenost a to jsme prostě museli zkusit.

Hodnocení? No zaměstnanci milí, na recepci byla Polka, takže jsme si povídali anglicko-česko-polsky a pohoda. Jenže netekla horká voda, což nám tedy zrovna nevadilo, ale když se takhle někde ubytováváte s tím, že tam třeba celý den prochodíte, večer si chcete dát na hostelu sprchu a zas další den třeba chodit nebo někam cestovat, tak je to průšvih, co vám fakt zkazí náladu.

Na pokoji nás pak naštvali ostatní hosti, jelikož na to, že jsme měli na účtu čísla postelí (vedle sebe), nikdo nebral ohledy a zabrali nám je, takže jsme museli ležet každý někde jinde a oba nahoře na palandě. Bylo už pozdě, takže nebylo možné někoho s tím konfrontovat, a nebyl to samozřejmě takový problém, ale otráví to. Nesnáším lidi, co nerespektují ostatní lidi, a vůbec nejvíc mě naštvalo to, že mi někdo ukradl polštář. Pan M. tedy nabídl svůj s tím, že jemu je to fuk, ale já byla trošku na hraně s chutí všem spáčům koukat pod hlavu a kdo bude mít dva, tomu ho vyrvat 😀

To jsou ale pořád prkotiny a nemůže za to hostel. Za co ale může, to je level hygieny a funkčnosti, který byl dost nízký a v koupelně se mi z toho, co jsem viděla, dělalo trošku míň volno. Taky mě neohromila extrémně proležená matrace na rozvrzané palandě a snídaně v podobě toustu s marmeládou či nutellou. To samé jsme zažili už v předchozím hostelu, kde to ale aspoň vytrhli kouskem domácího citronového dortu, jenže tady fakt nic jiného, leda cereálie s kravským mlékem, které beztak přinesli až poté, co jsme už byli najedení, a k tomu ještě pochybný instantní ovocný čaj, případně klasický černý a instantní kafe. Tak pánové, takhle si kontinentální snídani opravdu nepředstavuju. A jsem zařeknutá, že až budeme přespávat příště, mrknu se znovu po Yze, protože s tou se tyhlety podniky opravdu nemohou rovnat, a přitom byla taky ve slušné cenové relaci, a snídaně, byť za příplatek, byla anglická a epická.

A internety jim tady taky spíš nefungovaly než fungovaly, btw, což rozhodně na hodnocení nepřidá.

Po snídani jsme se tedy vykydali – zlidštit a obléknout jsem se ovšem musela jít až po snídani, neb si jeden dement z přespávajících kolegů usmyslel, že se bude ráno sprchovat, a koupelna byla jen jedna v pokoji asi na osm lidí, nic společného na chodbě. Na tomhle je prostě vidět, že někdo nebere ohledy. Spousta lidí má ráno v hostelu naplánované tak, aby třeba stihli v pohodě snídani a nějaký spoj někam, a když se vám pak stane tohle, tak jste v čudu, ani ty zuby si nevyčistíte. A jako převlíkat se jako jediná holka v pokoji se sedmi chlapama taky úplně nemám zájem.

Zbytek dne už byl fajn, klasický Brighton. Jen jsme se zase hodně nachodili, museli jsme vyřešit pár věcí jako přeparkování auta, což tedy nakonec jel vyřídit pan M. sám a vrátil se pak do centra busem – tam, kde jsme byli, poblíž Pieru, jsme totiž směli být jen do devíti ráno, pak už jsou tyhle zóny pouze pro místňáky nebo boháče s permicí.

Neustále teď oceňuju to, že máme každý svůj mobil. Vůbec tak na sebe už nemusíme nikde čekat (ne že bychom to stejně často nedělali, jsme prostě rádi spolu :)), když se ztratíme nebo vzdálíme, hned si můžeme zavolat. Tedy za předpokladu, že bude signál a že někomu nebude mobil předstírat, že mu nikdo nevolá, když mu někdo volá, žejo. Bohužel můj mobil v tomhle trochu zlobí.

Měli jsme taky pár momentů, kdy se nám opravdu docela zastavila srdce. Nejprve jsme si mysleli, že panu M. ukradli peněženku. Kapsa na báglu, kde ji měl, byla najednou otevřená a peněženka nikde. V takovou chvíli člověk snadno zpanikaří a zapomene, že ji před půl hodinou používal a dal si jí do kapsy u bundy.

Pak jsme „ztratili nalgenku“, což taky není nejlevnější věc. Pan M. ji zapomněl v restauraci při obědě a přišli jsme na to asi až za hodinu. Naštěstí tam pořád byla.

Pak jsem si já myslela, že mi někdo ukradl bágl a všechno. Nechala jsem to totiž stát u zábradlí na kolonádě a odskočila si asi o dva metry dál sbírat kamení na výzdobu bytečku. Cestou zpátky jsem nějak zblbla a dívala se po tom na druhé straně, kde to samozřejmě nebylo, a tak jsem usoudila, že mi to vzal pan M., který šel napřed. Jenže když jsem ho došla, tak to samozřejmě neměl. No to si neumíte představit, jak mi bylo 😀 Letěla jsem zpátky a naštěstí to tam samozřejmě všechno bylo. Nemůžu pochopit, jak mě to ten mozek zblbnul, že jsem si fakt myslela, že jsem to postavila jinam.

Přemýšlela jsem nad tím, jestli se nám ten den snažil ten Ultimate Chopper tam nahoře něco říct. Třeba nás upozornit, abychom si dávali větší pozor na věci. Nebo že se máme jako prasata v žitě a že máme obrovské štěstí, že se nám nedějou (moc často) tak velké průsery. To asi spíš. Myslím, že si jinak dáváme poměrně dobrý pozor, sice si často myslím, že mi někdo něco ukradl nebo jsem něco ztratila, ale to je jen mé zmatkářství. Jsem opatrná, až extrémně úzkostlivá, jen si prostě nepamatuju, kam jsem tu věc dala…

Celou dobu, co jsme byli v Brightonu, jsem taky myslela na myš. To mě totiž takhle pan M. v pátek asi dvě hodiny před odjezdem zavolal na zahradu, ať se jdu podívat na roztomilou myšku, co si tam tak spí uprostřed terasy. Nojo, jenže žádná normální myš by si tam takhle nespala, a když jsem k ní přišla a ona se furt nehýbala, bylo jasné, že s ní něco je. A taky že jo. Měla poraněnou nohu a vypadala, že jí to extrémně sebralo. Musím říct, že bych nečekala, že může nemocná myš vypadat takhle smutně, normálně to bylo k pláči.

Tak jsem ji opatrně vzala a udělala jí provizorní pelíšek v přepravce na morče. Bylo super, že to morče tady je a taky věci na něj – myš dostala hobliny, seno, zrní, vodu i čerstvou zeleninu a jediné, co mi dělalo starosti, tak bylo to, že vlastně za pár hodin odjíždíme přespat do toho Brightonu a vracíme se až druhý den večer. Říkala jsem si ale, že myš má všechno, co by mohla potřebovat, s tou nohou se potřebuje stejně akorát zahojit a odpočinout si, takže jí určitě nebude vadit, že bude na den zavřená v přepravce.

Bohužel myši asi bylo i něco vnitřního, protože to holt do našeho příjezdu nedodýchala a to ta noha přitom nevypadala až tak zle.

Člověka taková věc trochu sebere a zamrzí, fakt jsem docela potřebovala nějaký hepáč, pomoct myši se zotavit a pak ji vypustit dojatě a šťastně na zahradu, aby ji tam mohlo něco dost možná sežrat… ehm, no o bezpečný zbytek života se jim holt nepostaráte, ale chcete vědět, že jste něčemu pomohli a udělali něco dobře. Vrátili kus něčeho dobrého přírodě. Bohužel to tentokrát nevyšlo.

Celková nálada v práci a tak byla poslední týden o dost lepší. Pořád se děje dost bejbáčů, které mě vysilují, obecně mám málo hodin spánku a dny brzkým vstáváním nepřirozeně dlouhé, a taky mi nijak nepřidává, když mám brzo hotovo a chvilku na to volá šéfka, že malý ve škole moc kašle, tak ať pro něj jedeme. Což znamená, že ho pak mám de facto po zbytek dne na krku, než přijede šéfka s holkou, na což budu hned zase dělat večeři a hned nato šéfka jede pryč, protože je další bejbáč. Kluk sice stráví většinu volného odpoledne tím, že čumí na bednu, jenže já se stejně musím ochomýtat okolo a furt na něj myslet a furt tam přinejmenším chodit, aby pak náhodou maminka neměla dotaz, jaké bylo odpoledne, a on neodpověděl, že jsem byla celou dobu pryč.

Zkrátka dát ten bejbáč a celkově dlouhý večer někdy do dvou ráno, když si můžu odpoledne před ním dáchnout, dělat si svoje věci nebo si i dát napíček na gauči, to ještě jde. Ale když se z toho vyvine prakticky hlídání/práce celodenní a ještě půl-noční, no tak to jsem pak na konci týdne prostě mrkev, na to nejsem úplně stavěná. A ještě se se smrady furt dohadovat ohledně jídla a toho, že jim opravdu nebudu nasypávat cereálie, které stojí přímo před nimi, snad mají ruce. No ale o tom kdyžtak jindy.

Nejhorší byl tenhle pátek. Pan M. měl šéfa a šéfku vyzvednout v 0:45 po půlnoci, a tak dorazil na poštovní směrovačku, jenže tam žádné rozsvícené domy a bylo jich tam x po celé dlouhé ulici, takže jako co? Jim se nemohl dovolat, mně se nemohl dovolat. Šla kolem nějaká slečna, co se ho ptala, jestli nemá vodu, tak si od ní obratem půjčil mobil a zavolal mi, načež jsem já zběsile zkoušela volat jim dvěma, což samozřejmě taky nešlo. Miluju ty zdejší sítě, signály a podobně, tohle teď máme poměrně často a nejhorší je, že i když se nedovoláte, stejně vám to žere kredit. Jako ve zlatě zase nevydělávám a musela jsem mimochodem napsat operátorovi, co mi to šmarja účtuje, když mám mít v balíčku tisíce minut a zpráv zadarmo. To, že jsem si vůbec žádný balíček nekupovala, je další věc, ale pokud tam mám napsané, že ho mám, tak ať to sakra aspoň platí.

Nakonec jsem jim oběma nechala vzkazy a zprávy, že je pan M. hledá a ať vyjdou z domu. Jedna zpráva naštěstí nakonec prolezla a tak mi napsali, že lezou. Posléze se s ním tedy nějak komplikovaně našli, nicméně no stress, nechali ho čekat další hodinu v autě a já už mezitím doma ztrácela nervy, protože jsem netušila, kde proboha jsou. Nakonec dorazili chvilku po třetí a oba jsme měli dost. Tentokrát jsem si nemohla ani na chvilku odpočinout, protože jsem pořád čekala, že už dojedou (a původně jsem si dokonce myslela, že mají být doma už někdy po jedenácté, takže jsme vlastně byla furt na jehlách), a nějak jsem se v domě taky víc bála, než obvykle, čemuž nepomáhalo, že se v jedné ze zadních místností, kde je čidlo na pohyb, neustále spínalo světlo. Nesnáším tu místnost, tam se to nemá proč takhle v noci spínat, nikdo tam není, ani psi.

Jinak cítím, že mám v práci už lepší systém, a pokud mi šéfka nepřidává něco navíc, tak svoje denní úklidové povinnosti si zvládám většinou s přehledem dopoledne. Člověk toho hlavně nesmí dělat moc navíc a nesmí se příliš zaobírat věcmi, které sice vypadají na udělání, ale mají se dělat až třeba za další den nebo dva. Některé věci občas udělám opravdu pořádně, ale většinou mě za to nikdo nepochválí, takže to dělám spíš pro sebe a vědomí, že nikdo nebude moct za čas přijít a říct „hele, udělej někdy tohle“. Většinou se mi daří končit poměrně brzo, čímž se snažím si kompenzovat to, že mě často večer využívají dalších asi bambilion hodin a že se pořádně nevyspím.

Pan M. má jinak taky co dělat. Už nějakou dobu se zabývá z velké části novým štěrkem, kterého mu navezli asi 30 tun a který teď rozváží po všech cestách na pozemku, a stříháním stromů, které někdo totálně nezvládl, a bylo mu tedy dáno za úkol to opravit a nejspíš už se dost těší, až bude mít hotovo.

Oběma nám hodně zvedlo náladu, že jsme se konečně dostali k tomu, abychom odsud vynesli dvě obří televize a další krámy, které tu byly naprosto zbytečně a dost zacláněly. My se na televizi prostě nedíváme, nevím, proč to někdo vůbec dělá, od toho máme přece počítače a internet, a když už bych nějakou nedejbože chtěla, tak určitě ne takovou krávu. Když se tedy konečně našel čas, síla a prostor, kam to vůbec dát, tak jsme tak udělali. Pan M. rovněž taky odlifroval do garáže dvě nevzhledná křesílka, která dost možná v dohledné době pofrčí na skládku. Co s tím taky, žejo.

Já ta volná odpoledne potřebuju i na tohle a je to prostě vidět, když je nemám. To je tu pak binec, nemám náladu dělat úklid pro nás, když ho dělám půl dne pro ně, a když není čas pořádně zorganizovat věci, které to potřebují, a vymýšlet nějaké systémy, tak se pak hromadí bordel a hůř se se vším pracuje. Když jsme na tom teď v úterý ale mákli, tak se tu najednou zázračně udělalo místo a hned se všechno nějak snáz začalo řešit, a taky od té doby líp udržovat.

A znovu jsme vezli plný kufr věcí na charitu. A znovu jsem si z toho něco málo vybrala 🙂 Jen škoda, že když si vyberu oblečení, tak to tu pak nemůžu nosit 😀 Nechci, aby mě v tom šéfka viděla. A asi by se taky divila, kdyby zjistila, že z vesty, co vyhodil její muž do koše, jsem vyrobila povlak na polštář, z prokousaného dětského svetříku, co chtěla dát na charitu, jsem si udělala návleky na nohy, a vůbec že jim tu a tam bufeťačím v koši třeba pro pěkné papírové krabičky, co se mi hodí na organizaci šuplat, nebo věci, co by prostě minimalista nevyhodil. Jako v tomhle mě hrozně baví mít přístup k něčím odpadkům. Ať žije dumpsterismus 😀

Tenhle víkend jsme se jeli zase jednou trochu socializovat, a – jak jinak – znovu navštívit Brighton. Tentokrát měl náš kamarád Daniel v Hovu večer oslavu ročního výročí svatby, tak pan M. napekl bábovku a výměnou za ni jsme se tam pak solidně napucli zákusky, například skvělou čokoládovou pěnou, epickou pavlovou (miluju pusinky!) a spoustou ovoce.

Ten den byl vůbec ve znamení jídla, k obědu jsme byli v indickém All you can eat, které jsme tak měli možnost porovnat s italským, kde jsme byli minulý víkend. Za mě asi o kousek vyhrává pizza, protože když už obžérství, tak prostě pizza 😀 A navíc je taková trochu americká, což mi připomíná mou kdysi zamilovanou pizzerku Little Caesar, která už bohužel dávno není.

Indický bufáč byl navíc o libru dražší, nedostali jsme zdarma drink jako v italském a bylo tam málo místa k hnutí. Ještě jsme uvažovali o třetím podniku, kde to vypadalo opravdu dobře a byla by i pizza i spousta další mezinárodní kuchyně, ale tam to bylo ještě o dost dražší, hlavně o víkendu mají vyšší cenu než v týdnu, a to si zase můžou nechat.

Na té Danielově párty jsme jinak kromě jídla i trochu tancovali, ale bylo tam šílené vedro, a povídání bylo takové krátké. Ono je mu hrozně špatně rozumět i za normálních okolností, ale v hluku jsme už vůbec nevěděli, která bije, a já měla problémy se vyjadřovat, protože když se neslyším a neumím to přeřvat, tak to jde fakt špatně. Mám pocit, že půlku času ani neslyšel, co říkám, a jen přikyvoval 😀 No, asi tak, jak to děláme my s ním.

Když už na nás padalo z toho vedra, rámusu a jídla příliš velké kóma, sebrali jsme se, rozloučili a zamířili zpátky k autu. Cestou jsem u popelnic našla pár funkčně a čistě vypadajících věcí, z nichž třeba karimatka se bude hodit, takže… 😀 Už jsem říkala, že mě baví dumpsterismus?

Nicméně asi si stejně nechám z domova poslat svou vlastní karimatku a tahle bude spíš pro nouzové situace nebo možná jógu a podobně. Ta moje je nafukovací a pětkrát skladnější.

A na co ji potřebuju? Přece na letošní Stonehenge Summer Solstice! Že bychom během našeho pobytu v Anglii vyloženě objížděli všechny možné lokace a výletovali jako splašení, se vážně říct nedá. Ale jsou akce a místa, co prostě stojí za to, a my už jsme jednou na Stonehenge Solstice byli a bylo to fajn, tak si to po třech letech chceme letos zopakovat, abych tak řekla znovu a lépe – tedy se spacákem, karimatkou, nějakou dekou, špunty do uší a toaletním papírem.

A jinak? Jinak dobrý. Těším se, až se počasí přestane tak divoce měnit a ubude ledového větru, který teda ten minulý týden rozhodně trochu zkazil. Až bude stabilnější teplo a člověk se bude moct přestat pakovat na každý výlet do Brightonu pěti vrstvami oblečení.

Za pár dní budeme mít rodinku zase na týden v prachu a na starost jen pejsky. Jsem trochu na trní, co si na mě tentokrát vymyslí za extra joby, a mnohem radši bych byla, kdyby nic neříkala. Co se mě týče,  pokud mi nikdo nic nezadá, určitě to nedopadne tak, že bych se flákala, právě naopak, to já si najdu sama s chutí věci, co normálně nedělám. Jenže jak mi dá něco navíc, tak já tyhle věci dělat nebudu, protože budu mít i tak co dělat, a zase nemám zájem pracovat víc, než obvykle. Dávat mi prostě víc práce je kontraproduktivní.

Užívám si dopisování. Maude už poslala dva dopisy a já jí mezitím odeslala taky jednoho extra „tučňáka“ a teď pracuju na dalším. Jsou tradice, které když vymizí, člověku to tvrdě chybí. A obnovit je, to je jako vrátit se domů.