Nebude mi chybět tenhle dům, bude mi chybět celá Anglie.

Jsem unavená. Už na mě zase útočí angína, je mi všelijak a nemám chuť k jídlu. Přesto se nějak nemůžu přimět jít spát a místo toho jsem dneska pořádně uklidila, vyluxovala, dala si koupel a pak jsem se pěkně dlouho upravovala s fotkami ze sobotního Londýna. Pořád nějak nemůžu přenést přes srdce, že to bylo nejspíš naposledy, co jsme tam letos byli – a kdoví, jestli se tam podívám příští rok – ale není zbytí, signálů, že nám to tu končí, čím dál tím víc přibývá.

Z nějakého důvodu jsem očekávala, že Ashleigh v žádném případě nebude hledat náhradu za nás dřív než budeme pryč. Říkala sice, že by ráda, abychom nové lidi s panem M. zaučili, ale tyhle řeči znám, už jsem je slyšela tolikrát a vždycky to dopadlo stejně – nikdy nikdo nikoho nesehnal. S výjimkou Ječmínka, kde jsem naopak posledních několik týdnů zaučovala každý den nového člověka, ale s tím se holt musí u tak pofidérní společnosti počítat. Lidi maj oči a nejsou blbí.

Nojo, jenže jen dnes se tu vystřídaly hned tři paní, co by po mně měly převzít cleaning. Zatím nevím, jestli některá vyloženě zaujala, to se snad dozvím zítra, každopádně to ale vypadá, že Ashleigh protentokrát aspoň tu jednu věc odkládat nehodlá a že ta náhrada fakt bude. Ani ty pohovory nemusím poslouchat, aby mi z toho bylo divně. Je to samozřejmě blbost, ale začínám se tu cítit nechtěně a nějak to ve mně pěstuje pocit, že jsme tu dobří tak akorát na to, že milujeme zvířata a dobře se o ně staráme.

Jako by nic jiného, co děláme, nestálo za zmínku. Je to jen takový pocit, co v sobě mám už pár dní, jako bych všechno dělala špatně nebo moc pomalu, jako bych jen žehlila a nedělala nic jiného a jako bych těch pět hodin denně totálně proflákala. Taková přechodná depčička, no…

Prohlubuje se ale o to víc, že mi fakt nic jiného než to starání se o zvířata už nedává smysl. Po ránu je nakrmím, to mě baví. Vidím tu vděčnost, pomazlím se s nimi a snažím se zabránit Lily, aby hned zase utekla ven. Snažím se jí vysvětlit, že je vevnitř dobře a že lidi jsou dobrá věc. To mi ještě smysl dává. Ale pak mytí nádobí – vykládání myčky, okej. Ovšem likvidace špinavého nádobí, ať už jeho skládání do vyklizené myčky (ježiši je to vážně takovej problém ten hrnek nepostavit vedle dřezu, ale vložit ho do myčky??) nebo mytí sklenic, které se z nějakého debilního důvodu do myčky dávat nesmí (celou zimu jsem to ovšem dělala a žádné stopy poškození jsem na nich nezaznamenala, to je prostě Ashleigh, ale kdo se s ní má hádat), sklízení stolu po snídani, to všechno by měla dělat Ashleigh sama a celý zbytek rodiny s ní. Kdyby po sobě každý uklidil ten jeden pitomý hrnek, talíř a případně nůž od nutelly, celý ranní proces by se značně urychlil a já bych nemusela trávit hodinu denně jen tím, že uvádím kuchyň do uklizeného stavu. Naleštit povrchy by jí zabralo pár minut a bylo by.

Vynášení odpadků by bez problémů mohla – a měla – být Nigelova práce. Nevidím důvod, proč by tohle měla dělat au-pair.

Stlaní postelí? To si taky může dělat každý sám, a měl by. Staří jsou na to dost a kdyby Ashleigh používala mozek, mohla by to všem včetně sebe o dost ulehčit už jenom tím, že by každému ubrala pár polštářů. Představte si, že ona, Siena i Baux spí každý na velkém letišti a každý z nich má čtyři těžké buclaté polštáře (plus Siena ještě další dva obří čtvercové, jejichž smysl vůbec nechápu, stejně je neustále z té postele shazuje), které samozřejmě vůbec nepotřebují. Nemuseli by mít ani dva, protože každému normálnímu člověku stačí polštář jeden, pokud tedy nejde o takové ty staré chcípáky, co slehnou jen na ně dýchnete. Ale o ně tu nejde, protože Ashleighiny polštáře jsou všechny supernové a pekelně pevně drží tvar. Jsou tak vysoké, že i mně by se na nich spalo blbě, a to jsem zvyklá mít hodně pod hlavou. Tohle prostě není normální, a ještě k tomu má každý pokoj obložený alespoň deseti menšími polštářky!

Úklid koupelen, luxování a oprašování jsou činnosti, které se samozřejmě nikomu moc nechce dělat. A pokud máte takhle obrovský barák, dává smysl si na to někoho najmout. Tohle je ale jediná práce, kterou by housecleanerka měla dělat. Někdo jiný by jednou za čas mohl umýt okna a pak je tu samozřejmě zapotřebí zahradník, nebo spíš dva, protože zahrada a vůbec všechno kolem domu potřebuje spoustu údržby a nemyslím si, že by to jeden člověk mohl zvládat, pokud se tedy denně nevěnuje vyloženě opravdu jen tomu – a to pro pana M. neplatí, jelikož funguje i jako handyman, dělá spoustu prací v domě, opravuje, udržuje, pomáhá s čímkoli náročnějším, co se namane, většinou je to on, kdo leští všechno kovové, připravuje krby atd.. Ano, jsou věci, na které by tu Ashleigh potřebovala chlapa, práce, které by měl někdo mít na starosti, a ten někdo by opět v každé normální rodině měl být Nigel.

Jenže oni to dnes říkali naprosto správně. To jsou věci, u nichž si zvykli, že je dělá někdo jiný. Nemyslí na ně, naprosto jim není přirozené se jimi zabývat. Upřímně nechápu, čím se tedy ve svém životě zabývají, ale to už je jedno. Myslím si, že by měli svůj přístup razantně změnit, debordelizovat a zminimalizovat, co se dá, a že by pak Ashleigh mohla mít dvakrát tolik peněz pro sebe i děti, mnohem víc klidu a pokoje a taky by potřebovala mnohem míň pomoci zvenčí. Jenže ne, tady se všechno bude dělat složitě a nesmyslně. Pořád ještě dumám, jestli jí mám nebo nemám mezi dárky na rozloučenou vtisknout do ruky kopii Power of Less, Simplify nebo něčeho podobného… Na jednu stranu věřím, že by jí to změnilo život. Na druhou nevěřím, že by na to byla připravená. Je příliš uzavřená ve svém bláznivém světě, příliš obrněná vůči změně k lepšímu. Je to ten člověk, co si do konce svého života bude „užívat“ zhýralého a nesmyslného života a přitom si bude stěžovat, že neví, kde mu hlava stojí, a že se do ničeho nemůže pustit. Krabice od stěhování z Hovu se válí ještě pořád po celém domě, a to se sem vrátila už v červenci. Nám už zase dluží peníze za pět týdnů. Však ono to má všechno čas, žejo. Nechápu, jak takhle může někdo chtít žít a dennodenně mě to přesvědčuje, že způsob života, jaký jsem si zvolila, je přesně to pravé ořechové, co mě činí šťastnou. Vědět, kde co mám. Mít toho co nejmíň. A všechno, co mám, milovat. A aby mi úklid jedné místnosti – včetně cleaningu – nezabral dýl než půl hodiny.

Londýn mi bude chybět. Už teď mi chybí možnost jezdit tam fakt každý víkend – časově to nejde a ani finančně by se to nevyplatilo, odsud je to příšerně drahá záležitost – ale teď, když nevím, kdy se tam zase podívám a jestli vůbec někdy, mám knedlík v krku a chytá mě panika. V hlavě se mi rojí tipy na místa, kam ještě jsem nezašla nebo kde jsem už dlouho nebyla, stýská se mi po Camdenu a v koutku duše pořád víc sním o tom, abych v Londýně nějaký čas mohla bydlet a užívat si ho z první ruky. Vyjít z domu a být tam. Moct nasednout na červený autobus a frčet do centra nebo kamkoli jinam, objevovat, fotit, nasávat atmosféru a stát se Londýňanem. Zase jednou Mauděti příšerně závidím.

Londýn, ale nejen on, je pro mě symbolem neuvěřitelné svobody. Můžete být naprosto kým chcete, můžete si obléknout naprosto co chcete a je to v pořádku. V Londýně si každý najde svou identitu a ta nikdy nebude nudná a řadová. Je tu tolik lidí a každý nějak vyčuhuje. Tolik stylů a všechny jsou boží. Nic není pasé, nic není póza. Když se projdu po ulici v České Republice, nestačím se divit nad všemi módními trapasy, výstřelky nesoudnosti nebo pozérství. Zastaralé trendy, které zahraničím prolétly tak dávno, že si na ně už nikdo ani nepamatuje, budou teenageři v Čechách objevovat v příštích pár letech a jelikož tam není kde jinde nakupovat, než v há emku nebo u vietnamců, a málokdo tam umí investovat do pořádného padnoucího oblečení, zas mě čeká záplava „modelů“, které mě prostě budou nutit kroutit hlavou, a z toho plynoucí pocit povrchnosti a vnitřní nejistoty našeho obyvatelstva. Ne že by lidi v Anglii taky nenosili šílené věci. Ale jsou to šílené věci, které těm lidem alespoň padnou nebo nějakým způsobem souvisejí a dávají smysl. Doma? Vidím lidi, co propadli několika posledním žhavým novinkám a neumějí je zkombinovat dohromady. Tak strašně se snaží mít nějaký styl, ale není kde nakupovat, tak se spokojí s něčím, co se vzdáleně blíží jejich vysněnému kousku, se špatnými střihy a špatnými velikostmi. Nepohodlné boty a jeden, maximálně dva unifikované střihy vlasů á la emo nebo tak něco, to je maximum, co ze sebe umíme vyplodit. A všichni všechny jen sjíždějí pohledem, aby se ujistili, že jejich mizerný model ještě zdaleka není tak hrozný jako ten, co má támhleta. Bože, ta si věří! A ty boty!

Bude mi chybět ta svoboda být, kýmkoli chcete. Definujete se tu tím, co umíte, ne pozicí, kterou vykonáváte v práci, nebo studiem. Angličani jsou ctižádostiví a studují jen pokud mají jasně danou představu, čeho tak chtějí dosáhnout. A většina normálních lidí, které jsem tu potkala, žije naplno. Věnují se tomu, co je baví, tvoří, sdílí to, předvádí to, aby získali zpětnou vazbu a mohli se posunout někam dál, nebojí se jít s kůži na trh a rozumně investovat do svých koníčků, když vědí, že se jim to vyplatí. Netrpí přehnanou stydlivostí a nenechávají si to pro sebe, protože vědí, že tak by je nikdo neobjevil a že si fakt nikdo nedá práci dolovat to z nich.

Anglie podporuje veškeré DIY a kreativitu a přijde mi, že takový ten běžný pouliční život překypuje lidmi, co žijí určitým způsobem minimalisticky. Prostě to na nich vidím – všichni ti pouliční umělci i jiní více či méně alternativní človíčci, co se jen tak poflakují s přáteli a posedávají po kavárnách, je na nich vidět, že jsou šťastní a že se nebojí utrácet za věci, co jim opravdu pasují a co je dělají jimi samými – ať je to pořádné hudební vybavení, aby mohli kvalitně buskovat, nebo šílené barvy na vlasy, dredy, piercingy či tetování – cokoli, co skutečně tvoří jejich styl a čemu věří celou svou duší. Je to tak strašný rozdíl, když tady potkáte někoho naprosto obyčejného, kdo má na hlavě šílené barvy a v obličeji deset piercingů a vůbec se podle toho nechová. Vidíte, že je to skutečně jeho součástí a že je to opravdové. I na obyčejných lidech je přitom vidět, že o sebe pečují. Mají zdravé vlasy a pěkné oblečení, mají styl, i s batohem na zádech a ekotaškou.

Já vím, zase tolik jsem toho ze světa neviděla. A nikdy neříkej nikdy. Ale neumím si představit, že by jakákoli jiná země mohla pro mě přebít Anglii. Tady jsem šťastná, tady svět dává smysl a funguje, jak má. Tohle je můj ideál a tohle si vždycky budu brát za vzor. O tomhle budu po zbytek života mluvit, dokud se mnou všichni mí blízcí nerozvážou vztahy, protože už mě nebudou moct poslouchat. A sem se určitě vrátím.

Momentky z river tripu. Víc jich bude v příštím článku 🙂