Budeme za půlkou!

Utíká to. Za chviličku oslavíme pět měsíců pobytu na Trescu, což znamená, že budeme za polovinou. Přijde mi to úplně nereálné, ale těší mě to. Zčásti to tu už nemůžu vydržet, jak jsem unavená a zmožená rutinou, zčásti panikařím, kam se vrtneme potom. Chytám velice předčasnou cestovní horečku, těším se a nervuju zároveň. Člověk prostě občas potřebuje změnu a já začínám pociťovat z té únavy ostrovní ponorku. Myslím, že teprve po pěti měsících je to ještě docela úspěch.

Čím dál častěji teď s panem M. probíráme další možnosti a plánujeme, čím dál tím víc se těšíme na různé věci doma, a já bych nejradši už teď začala balit, už jen aby byla nějaká změna. Když to nejde doopravdy, tak si to aspoň představuju, stejně jako příští léto. Kdo ale teď může říct, jestli nám to všechno vyjde tak, jak bychom chtěli? A kdo ví, co nás ještě do té doby všechno potká a posune třeba zase jiným směrem.

Dnes jsem, popostrčená Teediným článkem, založila profil na couchsurfing.com. A celkem mě to nabudilo. Proč se zase zabývat bydlením u Ashleigh, omezeními, závisením na druhých atd.? Místo toho bychom odtud mohli jet rovnou do Londýna a prostě na pár dní bydlet tam, zadarmo. Proč se omezovat zaběhlými zvyklostmi, když existují lepší cesty? Chce to jen odvahu vybočit z vlastní pohodlnosti a troufnout si. A taky se chci znovu pokusit zabalit si víc nalehko. Chci někam jet a mít radost z toho, jak málo toho potřebuju. Ta představa mě vzrušuje tak, že mám chuť si ostříhat půlku hlavy nebo se nabarvit na tyrkysovo už jen proto, abych ten pocit zažila už teď.

Trošku krizička, no 🙂 Nic, co bych už neznala.

Ten posledně zmíněný babysitting byl nakonec katastrofa. Celkově se ten den podělalo, co mohlo.

Pohádala jsem se se supervizorem, neb mu ruplo v bedně poté, co jsem ho upozornila na několik nemalých chyb, které po sobě zanechali jeho kamarádi uklízeči a které on sám přehlídl, a začal na mě řvát. Nějak jsme si to potom vyříkali, z velké části jsme to prostě přešli a pokračovali v práci, jako by se nic nestalo (vítejte ve světě dospělých), ale stejně to dovede zkazit den. Nesnáším vůbec dobře situace, kdy na mě někdo řve, a je úplně jedno, kdo měl pravdu, kdo začal a tak. To, že jsem s někým v tak silném a vypjatém konfliktu, ve mně prostě vyvolá šok, a obvykle v tu chvíli totálně zamrznu, neschopna slova nebo očního kontaktu. Snažím se z toho vybrusilit, uklidnit to, a pak si to v klidu nějak znovu přebrat. Když vidím, že u oponenta nedosáhnu uspokojivé reakce, tak nemá ani smysl to dál řešit. Jsme ostatně kolegové, ne kamarádi, a to ještě ani to už nebude mít dlouhého trvání, jelikož cca za týden končí. Abych řekla pravdu, netuším, co bude po jeho odjezdu, kdo to po něm převezme a jak to bude všechno vypadat, ale mám teď tak silnou potřebu nějaké změny, že je mi to vcelku jedno. Sice jsme došli nějakého uklidnění, ale to nic nemění na tom, že jeho způsob práce shledávám velmi nešťastným a otravným a doufám, že ten, kdo to po něm vezme, bude víc co k čemu.

Tenhle ostrov potřebuje supervizory, kteří na to nebudou srát. Nebudou řešit naprosté malichernosti, nebudou líní přiložit ruku k dílu, když je třeba, a budou vědět, jak se co má dělat. A ne že budu muset já po jeho pomáhání dělat stejně půl věcí sama a druhou půlku kontrolovat, jestli to dělal nebo ne. To člověka akorát stresuje. Je třeba, aby tu někdo dával lepší pozor na to, jestli lidi odvádějí svůj díl pořádně. Nějaké kapky na sklenicích, kristepane, koho to zajímá. Ale aby byly správně připraveny koše s prádlem pro chaty, aby měli uklízeči vůbec čím uklízet a aby si každý odvedl svou práci do konce tak, aby po něm druzí nemuseli všechno dodělávat nebo si pro všechno sami dojíždět, když to měli mít připravené a neměli, to by měl být základ.

Jinak se, myslím, máme dobře. Obávám se, že jsem přibrala, ale myslím, že po létě se to snad zase spraví – míň turistů = míň nalezeného jídla = míň stravovacích hříchů. A snad bude i víc energie na delší procházky. A kolem října by se nám mohla opět změnit náplň práce a mohli bychom opět víc jezdit na kole. Teď to máme na nějaké hubnutí až příliš blízko 🙂 Nicméně aspoň že zdraví se nám daří udržovat. Musím to velmi nahlas virtuálně zaklepat, ale nikdo z nás zatím nebyl ani jednou nemocný, když nepočítám nějaké krátké střevní potíže, a to je na zdejší poměry zatraceně dobré. Většina našich kolegů si už prošla minimálně všelijakými nachlazeními (zdejší počasí je velmi nevyzpytatelné a hlavně pořád větrné), žaludečními potížemi i záněty močových cest, a my jsme se doteď drželi, za což jsem na nás pyšná. Jen tak dál.

Z Harryho se stává pomalu přítěž. Neustále se dožaduje potravy a z mléka samozřejmě nevyžije (vážně nevím, jestli ho jeho majitel krmí), takže to s ním je čím dál tím horší. Naštěstí myslím, že se na něm postupně začíná ustrnovat víc a víc lidí. Včera jsem přistihla sousedy Španěly, jak mu nandali do misky jakési těstoviny, a jeden Anglán mu dokonce věnoval tuňáka. To si kocour pošmák 🙂

Někdy mám ale pocit, že už by si ho měli odvézt, protože mít ho tímto způsobem na krku mě vyčerpává. Odmítám mu kupovat krmivo, to není moje zodpovědnost. Ale zároveň se od toho neumím odříznout úplně. Někdo jančí, když slyší křik mimina. Já řvoucí děti nesnáším, můj mateřský instinkt je nasměrovaný na kočky. Zoufalé mňoukání hladovějící miciny prostě nedávám 😀

Mám teď pocit silného blogového záseku, ale snažím se uvědomit si, že je to vážně jen pocit. Když se toho zase tak moc neděje, nebo to nejsou až tak zajímavé věci, tak se do toho člověk prostě nemůže nutit. Samozřejmě, že bych mohla denně psát, co jsme museli řešit v práci za krizičky, kdo nás naštval a co se podělalo. Ale cítím potřebu mít ten blog zaměřený na něco zajímavějšího než pouhé vylívání se. A mám pocit, že pozitiv by v těch článcích bylo velmi poskrovnu. Ano, mám teď třeba jednu čerstvou příjemnou historku, ale vážně, těch je při tom všem zmatku jako šafránu. Nicméně když už jsem to nadnesla… 🙂

To jsem takhle na jednom incleanu rozbila hostům hrníček. Ne náš erární, z chaty, ale vyloženě jejich, pěkný se vzorem, co si koupili na St. Mary’s. No, já ho vlastně nerozbila, jen jsem ho chtěla vevnitř pořádně vymýt a on měl takovou nepatrnou prasklinu zvenku pod ouškem, a jak jsem zatlačila zevnitř na dno, tak to dno normálně upadlo. Myslela jsem, že mi jebne, co má člověk v takovou chvíli jako dělat? Že někomu něco rozbiju byla vždycky moje noční můra O.o

Jenže panikařit není na místě, chce to zachovat chladnou hlavu. Hosté v chatě zrovna nebyli, a tak jsem jim prostě musela napsat vzkaz. Napsala jsem jim, co se stalo, snažila se vysvětlit, že to nebyla moje chyba, ale zároveň nabídla, že to samozřejmě zaplatím, protože se to holt rozbilo v mých rukách. No a pak jsme museli jít a do druhého dne jsem se nervovala, co mi probůh napíšou, kolik ten hrnek mohl stát, jak si budou stěžovat, a co když se s nimi potkám a budou nepříjemní?

Nakonec vůbec nebyli. Nechali mi druhý den vzkaz, ať se tím vůbec nenervuju, že vědí, že byl ten hrníček nakřachlý, že ho půjdou vrátit a že peníze po mně vůbec nechtějí. Ocenili, že jsem se nabídla, ale prý jim bohatě postačí, když donesu víc těch lahodných máslových sušenek, co nabízíme… 😀 A tak jsem jich tam nechala celou misku a šla domů s neuvěřitelně lehkým srdcem.

Den nato jsme se s nimi potkali, respektive s pánem, a naživo byl ještě mnohem milejší. Znovu mi poděkoval za obavy (a za sušenky), utěšil mě, ať se tím vůbec nezatěžuju, a na rozloučenou nám ještě vtiskl do dlaně dvacku dýška. Aneb jak vydělat skoro osm set korun tím, že někomu rozbijete hrnek 😀 No dobře, samozřejmě nedoporučuju, abyste tento trik zkoušeli doma.

Takže jistě, i takové věci se nám občas stanou. Ale jinak o té práci zase tolik psát nechci. A musím sobě samé nějak vysvětlit, že postovat jednou týdně i míň je u spousty lidí úplně normální. No ne, snad?

P.S.: Vidíte, já vám vlastně nenapsala, proč byl ten bejbáč taková katastrofa. No, to třeba příště… se pobavíte.