Buskeři – i proti své vůli

Jednou z věcí, co jsme si s panem M. dávno zapsali na pomyslný to do list, bylo zabuskovat si v Brightonu. Brighton je město hudby a buskeři jsou tam zjev poměrně častý, takže muzikantovi jako je pan M. to nedá a musí si to vyzkoušet – a samozřejmě nutit mě, abych se po jeho boku ztrapňovala jako mizerný doprovod 😀

Nemyslím si, že bych na něco uměla hrát, a už vůbec ne tak, abych s tím mohla vystupovat před lidmi, z čehož mám obecně hrůzu už odmalička (kdo mě zná, ví, jak mi „šly“ klavírní přehrávky). Moje klavírní umění už dávno nějak pominulo, těch pár skladeb, co si ještě pamatuju, v mé paměti čím dál tím víc bledne, a na to, abych se naučila něco nového, nějak nikdy nemám chuť nebo čas – vždycky je co jiného dělat. Djembe mi jde jen když hraje někdo se mnou a můžu od něj chytat inspiraci. Jsem nováček, nějaký rytmus udržím, ale nejsem moc inovátor a jakmile se pokusím udělat nějaký zajímavý předěl, většinou se pak už nedovedu vrátit k tomu, co jsem hrála předtím. Navíc, jakmile si uvědomím, že se opakuju a hraju nudně, zachvátí mě taková panika, že už pak nejsem schopna vůbec ničeho, padne na mě deprese a pocit neschopnosti a ze všeho nejvíc si přeju přestat a jít se radši schovat pod peřinu, aby mě nikdo neviděl a hlavně neslyšel. Nejlepší jsou prostě bubenické slety, kde nejsem až tak moc slyšet a nikdo nikoho nesoudí. Kde se nemusím se svým „umem“ předvádět a rozhodně po nikom nechci, aby mi za tu hrůzu ještě platil. Takže si dovede představit, jak jsem se cítila, když po mně pan M. rázně chtěl, ať hraju s ním a pořádně do toho třísknu. Jak do toho mám jako třískat, když nevím, co hrát? 😀 Já přece nechci, aby mě někdo slyšel!

Naštěstí jsem byla poměrně záhy vysvobozena. V Brightonu je poměrně těžké si najít flek na buskování, sice je to povolené, ale jen na určitých místech, která jsou tím pádem dost vytížená a stojí se na ně skoro až fronta. Kdykoli k vám navíc může přijít pouliční sekuriťák a požádat vás, abyste přestali, že si třeba někdo stěžoval nebo že to ruší. S tím jsme počítali, ale je fakt, že po pár písničkách jsem se do toho hraní tak položila, že mě stejně trochu zaskočilo, když se k nám přišourali hned tři sekuriťáci a ten jeden z nich si k nám dřepnul a začal nám mile vysvětlovat, že nás bohužel musí přerušit.

Tady se strašně ukáže, že nejste v Čechách. Nevyhodil nás hnusně, neposmíval se nám. Mluvil s námi jako s dětmi, ale mile a chápavě, ne povýšeně. Příjemným hlasem nám vyložil, že bohužel zrovna tady hrát nemůžeme, a že taky po celém Brightonu platí zákaz bubnování, takže i když se přesuneme, na to djembe už hrát nemůžu, takže jen kytara a chrastící vajíčko. Řekl nám, že jeho kolegové nás odvedou jinam, kde můžeme hrát. Kdybychom ho prý neposlechli a hráli dál na tomtéž místě, museli by nás z parku vyvést, ale říkal taky, že není nelida a i když je to na spoustě míst zakázáno, busking mají vlastně všichni rádi a snaží se ho podporovat, protože si myslí, že to patří k městu a že to zpříjemňuje pouliční dění všem návštěvníkům městě. Prý když bychom na to samé místo přišli tak za půl hodinky, schová se někde ve křoví a bude si hledět svého a hrát nás tam nechá 😀

Tak jsme mu samozřejmě všechno odkývali, hrozně jsme poděkovali, sbalili jsme si své saky paky a šli následovat ty jeho kolegy, kteří nás odvedli jen o kousek dál, na hodně frekventované místo, které je bohužel ale taky vždycky obsazené – a já bych si tam stejně ani za prase netroufla hrát. Je to taková malá křižovatka v parku, přesně na místě, kde okolo vás sedí kolem padesáti lidí, co si tam přišli vylepit prdel na trávu, a na to prostě nemám. Tak jsme chvilku poslouchali kytarové duo, co tam zrovna válelo, a pak jsme si řekli, že to radši zkusíme jinde.

Jenže „jinde“ se špatně hledá. Každé sebelepší místo je už zabrané nebo je příliš na očích a člověku se nechce co deset minut se nechat vyhodit. I když víte, že to můžete čekat, i když to dělají mile, stejně to není příjemné. Tak jsme se nakonec vydali zkusit štěstí na kolonádě podél moře, kde bývá buskerů taky hodně, ale sekuriťáků už míň a kdyby něco, můžeme se zfleku přesunout o pár metrů vedle na pláž, kde bychom mohli hrát jen tak, bez té buskovací části, a to už by pak neměl být problém. Jen tedy nesmím bubnovat, což jsem o pět minut později už stejně zase dělala, protože panu M. se pouhé „vajíčkování“ nepozdávalo – příště si prostě sednu před něj a bude 😛 😀

Dojmy z akce? Popravdě mi to nebylo moc příjemné, nervy a tréma fungovaly, ke všemu nebylo úplně vedro a mně mrzly ruce, celkově mi ta hudba toho dne nesedla a nevěděla jsem, co hrát, a to, jak se kolem nás zastavovali lidi, jsem moc nedávala, i když se tvářili jako že se jim to líbí. Bylo mi trapně a měla jsem pocit, že je opíjím rohlíkem, tak jsem se strašně snažila tvářit jako že jsem jenom trapný doprovod a že to hlavní je tady pan M. – to ale nejspíš pochopili i tak.

Každopádně to překvapivě nebyl propadák. Dohromady jsme hráli tak hodinu, maximálně dvě, a dostali jsme asi dvě libry padesát, což je nějakých devadesát korun. No nekup to, za nic 😀

Pan M. by to určitě rád zkusil znovu. Ten by tam nejradši vysedával každé odpoledne, ale máme to bohužel docela daleko na to, aby se to finančně vyplatilo. Takže uvidíme. Do té doby si ale určitě ještě zahraje v Eagle pubu na open micu, což je akce v jedné hospodě, kam můžete každou první a třetí neděli v měsíci přijít a zahrát. Minulý víkend jsme tam byli a bylo to fantastické, takže si to jistě ještě zopákneme, a co víc, paní majitelce se pan M. líbil dost na to, aby ho pozvala na hraní i mimo open mic, v týdnu, za což by mohl dostat zaplaceno podobně jako když hrál naproti v Sagi.

Zdá se, že Anglii budeme opouštět v tom nejlepším. Právě teď, kdy se nám podařilo navázat tu mnohé kontakty, najít si tu přátele, mnoho prací a de facto i hudební angažmá, jali jsme se zařizovat odjezd a Ashleigh jsme už i oznámili datum odjezdu. Od té doby se na jednu stranu hrozně těšíme, až odsud vypadneme a budeme si moct zase řešit své kreativní resty, na druhou nám z toho čím dál tím víc těžkne žaludek. Chceme pryč od Ashleigh, ale nechceme od zvířat. Chceme jinam do světa, ale nechceme opustit Anglii. Chceme jinou práci, ale stejně nás ze všech nabídek nejvíc přitahují nabídky pro au-pair páry. Chceme být doma na Vánoce, ale představa, že budeme skoro tři měsíce bydlet v ČR, kde to k sobě nebudeme mít zrovna blízko a každý budeme u svých rodičů, je divná – alespoň pro mě.

Už mám zase pocit, že se věci dějí bez mého přičinění, že zas ztrácím půdu pod nohama, což je ale přesně to, co jsem chtěla. Asi nikdy nebudu spokojená, jelikož změny vyžaduju a přitom mě děsí. Nevím, co bude, ale zároveň přesně to mě většinou pohání. Teď se ze všeho nejvíc těším na balení a cestu domů a zároveň vůbec balit nechci a z představy, že tahle éra skončí, je mi smutno. Mám pocit, že bych měla pokračovat v tom, co jsme tu konečně začali rozjíždět. Ale člověk to musí udělat. Změnit povětří. Aby si toho všeho pak mohl víc vážit a aby si zase připomněl, co všechno na Anglii miluje. Už teď vím, že Západní Sussex je pro mě největším favoritem, co se týče místa, kde se jednou usadím. Chci ten svůj malý domeček a chci mít v životě přátele jako je Cy a jeho kapela, protože díky takovým lidem je najednou všechno možné. O to víc pak člověka mrzí, když takové lidi opouští zrovna ve chvíli, kdy vypadají, že by sami dost užili podporu přítele. Cy se rozvádí a nemá to úplně lehké. Ale utěšuje mě vědomí, že určitě nebude sám. A že nejspíš Ashleigh opustí zároveň s námi. Vida, nebude to v nás 🙂