Ze srdce vydat i co v něm není
S nadějí, že bolest tvá něco změní

Milovat, starat se, vždycky doufat
Otevřít se jen pro ně si troufat

Však jinak to neumíš, neuděláš
Než vydat se z duše, srdce, těla

Pro druhé lkát je úděl anděla

Je klidný teplý večer, sedím u otevřených balkonových dveří, z nichž se pro jednou neline kdákání kachen, nýbrž křik racků, a dokonce na ty racky i vidím – odpočívají na molu/valu, z nějž se odlilo moře a vracet se bude až za pár hodin. Tu a tam cinkne zprostřed zálivu, u nějž se právě nacházím, kus kovu na laně o stěžeň některé ze zakotvených lodí.

No prostě idyla, kterou mám navíc velmi vzácně sama pro sebe, neb pan M. se vydal na vytouženou podvečerní procházku s maminkou, která je u nás teď na návštěvě, a mně došlo, že já po procházce vlastně vůbec netoužím, protože po půldni stráveném dřinou na příšerně zarostlých záhonech mám všeho fyzického víc než dost, a že by se ten čas dal využít pro mě osobně plodněji.

Než ale začnu vymýšlet nějaké deníčkové doháňky, chci poděkovat třem blogovým andělům, bez nichž by můj momentální svět (a v případě prvních dvou i svět mnoha dalších blogerů) vypadal docela jinak – a to Veruci a Martinovi za provedení zálohy a vůbec vymyšlení způsobu, jak to udělat, a Panu Jakubu Boučkovi za bleskurychlé a včasné nahrání na WP, protože já bych se k tomu snad nedostala.

Archivní článek ze starého blogu.

Už dlouho tu nebylo nic pro Klub Snílků a dneska mám zrovna takovou snovou náladu, tak snad se bude líbit. Iluze stá sedmá 🙂

Skláním se před tvou výsostí
ty modrý zázraku z nebes
já přišel jsem k tobě s hrdostí
a tys řek’ mi:“Tak za mnou nelez!“

A naučils mě, jak se kát,
před čím prchat a kdy se smát
a mé srdce znovu začlo plát
a s hlavou plnou moudrostí
jsem teď hoden, tvoje svatosti!

.

Nestůj tu hloupě, pojď už dál
tvůj příchod jsem tak rychle nečekal
tvá pokora, vítězství nad zlým chtíčem
nechť je ti od ráje správným klíčem

ať najdeš tam, cos měl za ztracené
a pochopíš správně, co je cenné

tak nestůj tam hloupě, pojď už dál!

Procházel jsem krajinou
co za srdce mě vzala
a nešel bych už za jinou
kdyby mě tisíckrát zvala

Pod stromy hučí vodopády
a všade je plno zeleně
proudy, co padají do kaskády
pějíc píseň té květeně

A dřevěné mostky z palisandru
a z kamení, co údolí překlenou
vždy čerstvé vzpomínky na Kasandru
v mlze mé paměti zasklenou

Tu jednu jedinou, milenou

Pro Klub Snílků.

Archivní článek ze starého blogu.

A já to přece jenom udělám. Už jednou jsem vás tu „poctila“ jakousi sci-fi slátaninou, co mě zrovna napadla při pohledu na obrázek, a i když jsem měla pocit, že to sem úplně nepatří, přesto jsem ráda, že jsem to zveřejnila. Bavilo mě to psát. Stejně jako mě už léta baví psát si do počítače, i když nikdy nic nedokončím a všechno to dotáhnu tak maximálně do podoby výjevu, víceméně bez děje, někdy i s dějem, ale věčně nedokončeným a nedomyšleným.

Pro Klub Snílků.

Pro Klub Snílků.

Na zádech jedné želvy obří
Město se zprostřed mraků noří
Plné je domů, stromů, věží
Já vím, těžko se tomu věří

V tom městě bydlí lidé různí
Někteří bohatí, druzí nuzní
Domky tam mají korouhvičky
Kolem těch létají holubičky

Poslouchej, želva ta světem kráčí
Stádečko ovcí hezky jí stačí
Ty ovečky patří těm bohatým lidem
A želva je pase s mocným klidem

Že má ta želva přetěžký úděl?
Tak jako ona bych i já rád žít uměl
Na zádech nést celý malý svět
A přesto se k oblakům naklánět

Majestát starý snad tisíc let!

Z tvých rtů padají hlásky

A v hloubce tvých lesklých očí

Se stříbří horizont dálav

Průzračné okno do všech

Oceánů světa, do všech pralesů

A všech pouští. Do všech pozemských

I nadpozemských světů, do všech sfér

Lidského bytí

Tam se ukrývají křehké střípky

Bolesti i radosti

Droboučký prach štěstí, které, dosud nepoznáno,

Nevidělo denního světla

A bude líp, až se černí delfíni

Z těch dalekých oceánů rozhodnou

Vyplout na blyštivou hladinu

A nechat se unášet stříbřitými tisíci

Hedvábných vlnek

Až jejich sametová těla

Pohltí odlesky zapadajícího Slunce,

Kterým ti mám být já. A já budu.

Dokud se v tom oceánu má zbloudilá duše

Dočista neutopí.

.

Tož kurňa, to jsem dřív psala věci, co?

Vůbec nevím, kdy jsem to psala. A nevím ani, co to inspirovalo. Ale než ten papírek vyhodím, bylo mi líto to nezaznamenat.

Proč jsem si myslela,
že už jsi dávno pryč?

Já nevím, zvesela
beru si zpátky klíč.

A vše, co dala jsem ti,
beru si taky zpátky –
tolik k „z pohádky
do pohádky“.

Pak půjdem spolu
třeba do kina.
„Co jsi zas vyváděla?“
představení začíná.

Už ani nevím,
proč mám tu potřebu.
Když pořád couváš,
jak chceš jít dopředu?

Asi si radši počkám na dalšího,
však je vás na tom světě dost.
Dáme si spolu sklenku bílýho
a budem si broukat pro radost.

Červenka malá
vletí mi do dveří,
splašená zběsile
hledá cestu ven.

V ručníku chycená,
třepe se jí peří,
zamávám „tak si leť,
a přeji krásný den!“

Usmívám se za ní, uchvácen.

.