Březnové zážitky

To já vim dobře, že jakmile něco nenapíšu hned, bude pak hrozně těžké se k tomu vracet, respektive že si už na půlku věcí nevzpomenu. Ale co naděláš, když je málo času a člověk se k tomu prostě včas nedostane…

Minulý pátek byla docela pohodička. Skončila jsem rozumně brzo a měla tak čas se okoupat a připravit na večerní výlet do Brightonu. Zařídili jsme si totiž volno (respektive volno pro mě), abychom mohli jet navštívit kamarády Junkyard Sons na jejich koncertě. V Junkyardech hraje náš kamarád Cy, který dělal zahradníka na našem dávném au-pairském místě, a chtěli jsme ho taky překvapit tím, že jsme zase v Anglii, protože to neměl vědět. Jenže jsme samozřejmě podcenili informační embargo a už to dávno věděl 😀 Ale nevadí, překvapená byla celá kapela stejně a bylo to fajn. Jen škoda, že hráli jen asi dvacet minut, ale ty dvě kapely, co je pak na stejně krátké úseky vystřídaly, byly taky super. Hned jsme se samozřejmě domluvili na dalším hudebním sraze a já si tak lámu hlavu, kde a kdy mám shánět to zatrolené djembe. Svoje mrně jsem totiž nechala doma s tím, že mě to alespoň přinutí sehnat si konečně nějaké větší a silnější. Jenže teď na to shánění nemám vůbec kdy.

Jet do Brightonu takhle na večer by samozřejmě nedávalo moc smyslu, kdybychom tam nezůstali do druhého dne, takže pan M. našel další levné ubytko za 9 liber na osobu (to je na poměry celkem šíleně levná cena, bylo to v akci a Cy na to prohlásil, že pronajme barák a jde bydlet do toho ubytka 😀 No, kdyby to tam viděl, asi by do toho nebyl tak hr…).

Největším bonusem byla samozřejmě kromě ceny lokace – takhle nízká cena by byla super i někde dál od centra, ale když si vezmete, že je to hned naproti Pieru, tak to už je vážně šílenost a to jsme prostě museli zkusit.

Continue Reading

BRIGHTON: 30 věcí k vidění, tipy na parkování, ubytování, jídlo i zábavu v mém milovaném městě

O tom, které město máme v Británii nejradši, není vůbec pochyb. Brighton má duši, jiskru a neskutečně nabíjející atmosféru, a kdybychom bydleli o kapku blíž, byli bychom tam nejspíš každý víkend. Sníme o tom, že tam jednou budeme žít, i když víme, že bydlení tam není vůbec levné. Máme tam totiž pořád co dělat, co vidět a co si užívat, a myslím, že to město má beztak ještě mnohem víc k nabídnutí, než o čem vůbec víme, protože my se obvykle vracíme pořád dokolečka k těm věcem, co už známe a milujeme, a na další zkoumání vlastně ani nemáme čas 😀

Napadlo mě tedy sepsat takový seznam inspirace pro ty, kteří se do Brightonu či okolí chystají, případně přemýšlí, proč tam vůbec jezdit a co je tam k vidění. Napadne-li někoho něco dalšího, co jsem vynechala, směle přidávejte do komentářů, budu ráda za každý tip navíc 🙂

Continue Reading

Snad zklidnění

Pořád nemůžu uvěřit, že už je březen. Počasí se chová značně nestabilně, chvíli tvrdí, že už je ready na to jaro, den nato (co den, pár hodin) láme stromy vichřice, je tma a zachmuřeno jako v hororovém filmu a já přemýšlím, jestli mám dát psům pláštěnku nebo co mám proboha dělat, když je mám jít venčit a leje jako z konve.

Minulý týden jsem ještě pořád bojovala, hlavně ze začátku. Měla jsem dny, kdy jsem večer nemohla vůbec usnout z nervů. V hlavě se mi honily nepříjemné myšlenky jako že to tu nedám, proložené všemi těmi zprávičkami, co mi šéfka zanechala v diáři, všemi možnými nesmysly, co mám jak dělat a co jak chce. Snažila jsem se, co to šlo, si to tak nebrat. Vysvětlovala jsem sobě samé, že to nemyslí tak zle, jak to zní napsané nebo jak mi to někdy říká osobně, a že nejsem debil a ona mrcha. Prostě má svou představu a je na ni silně vysazená, na to má nárok. Byla jsem ale hrozně unavená, měla jsem toho moc a naprostý nedostatek volna a PMS způsobily, že se mi několik dnů opravdu nespalo dobře a budila jsem se dost vyděšená, co zase bude a jak to mám vydržet.

Continue Reading

Milý výlevníčku…

Únava. Těžký týden.

Rodina nám dává zabrat. Tenhle týden mi připadalo, že šlo všechno tak nějak s kopce. HM jako by byla čím dál tím míň příjemná, a práce čím dál tím víc. Mám dělat cca 9 hodin denně, A. mi tvrdila, že oni dělali tak 8, ale já jsem tenhle týden dělala i víc a pořád nebylo hotovo. Hlavně málo odpočinku – děláš ráno, pak se jdeš nasnídat, pak děláš do oběda, po obědě jdeš venčit psy a pokračovat v práci ještě aspoň na hodinku, dvě, a pak máš přestávku 2-3 hodiny, která hrozně rychle uteče, a zase jít do baráku, vyndavat prádlo, dělat večeři, úkoly…

Navíc jsem tenhle týden měla tři babysittingy, což rozhodně není normální. Běžně mám mít tak jeden týdně. Šéfka mi taky slibovala, že jednou týdně dělá večeři ona, jenže ji zatím dělala jednou. Včera večer jsem ji naštěstí dělala jen pro Darcy a pak mě šéfka pustila. Chvála Uchu, potřebovala jsem to jako sůl, ten jeden večer volna.

Continue Reading

Práce, Guildford a nostalgie

Blíží se konec února a zrovna teď mi to připadá jako že by nám to tu mohlo docela utéct.

Minulý týden jsme byli bez rodiny, ale že bychom měli dovolenou, to se říct rozhodně nedá. Seznam zanechané práce nebyl nejkratší a už v pondělí jsem si umořila ruce na čtyřhodinovém drhnutí trouby (respektive několika) a asi patnácti hodně dlouho neumytých plechů.

Dostala jsem též za úkol, klasicky, se věnovat „detailům“, tedy například drhnout fleky ze zdí a lišt. Což hrozně potěší dostat za úkol dva týdny poté, co jste to stejně sami od sebe dělali.

Pár dní před jejich odjezdem jsem se zamyšleně zahleděla na podlahu hlavní koupelny. Bílé dřevěné parkety plné černých šmuh od bot. Řekla jsem si, že budu hustá a že to vydrhnu kartáčem. Udělala jsem kousek a byla potěšená tím, že to docela snadno jde a bude na tom hlavně vidět velký rozdíl – nejlepší jsou právě joby, kde je ten rozdíl vidět, a chtěla jsem zapůsobit 😀 Jenže jsem na to neměla nejvíc času, takže jsem to prozatím odložila, a pár dní nato mi šéfka povídá, že přijde malíř, až tu nebudou, dělat něco do její koupelny. Zdi mi tam přišly celkem bez chybičky, takže jsem si řekla „počkej, že von bude přemalovávat tu podlahu“, a rozhodla se, že s tím tedy počkám, abych pak neskákala vzteky z okna. No samozřejmě, že přijel malíř a přemaloval tu podlahu. A aby to bylo víc na palici, přemaloval ji na stejnou barvu – bílou. To je holt anglická mentalita, respektive mentalita anglické smetánky. Ani nezkusí, jestli něco nejde opravit nebo umýt, rovnou to kupují nové, byť to stojí majlant.

Tak jsem alespoň celý ten týden poctivě omývala všechny ty zdi, a byť všechno nešlo umýt, stejně jsem dneska opět chodila barákem lehce načuřená, neb co si myslíte – znovu přijel ten malíř a zamalovával půl dne fleky na zdech 😀 Tak jako to jsem se s tím nemusela drhnout a mohl to udělat rovnou on.

Continue Reading

Nejhorší věc na životě v zahraničí

Přišli  jsme o Synťulku. Nebyl jí ani rok a půl. Nepřibírala, tak ji máma zkoušela vykrmovat všemi dostupnými způsoby a nosila ji na veterinu, jestli s ní něco není. Dlouho se ale nemohlo nic najít, až minulý měsíc přišly výsledky z posledních testů a zjistilo se, že je to FIP. Debilní zmutovaný gen, který v pěti až deseti procentech nakažených koček může vyvolat nemoc, se kterou se nedá nic dělat.

Nesnáším, když se tyhle věcí dějí, když nejsem doma. Mozek mi to pak nebere. Nevěřím tomu. Mám pocit, že se to nestalo. A nedokážu to tak normálně prožít a pak se přes to dostat. Místo toho nastupuje pocit tupého prázdna, jakési bezemočnosti. Divný smutek, který jako by nešlo k ničemu vztáhnout.

Nebyla jsem tam a nerozloučila se, zase. To pak člověku prostě nedochází, že už je konec a že už tu malou chlupatou žížalu nikdy nevezme do náruče.

Continue Reading

Jak se nám „zadařilo“

Třetí týden Anglie je nakousnutý. Jsem pořád unavená a těším se, až se to zlomí. Cítím, že už získávám lepší přehled o tom, co a jak, a hlavně kolik času na co potřebuju, takže koncem měsíce už by měly být věci v tomto směru usazené. Neustále s sebou nosím do domu papír s týdenním rozpisem práce a dělám si poznámky a práci přerozděluju podle toho, které dny jsou těžké a které míň.

Ideálně bych chtěla mít každý den dopoledne hotový úklid a na odpoledne si nechat jen žehlení a procházku se psy. Chtěla bych odpočívat a dělat si svoje věci, zatímco pan M. ještě venku pracuje. Jednak proto, že se mi tak mnohem líp pracuje, hlavně ale proto, že mě pak narozdíl od něj skoro každý večer čekají další dvě nebo tři hodiny v domě při přípravě večeře pro děti, koupání atd..

Continue Reading

Lazaret, deštivo, Murphyho zákony a snídaně i oběd do postele

Náš první samostatný týden nakonec stál za to. Zpočátku se zdálo, že snad nebudeme mít (nebo alespoň já) skoro nic na práci, jakmile nám ale odjeli mentoři, ukázalo se, že to nebude zase tak žhavé, alespoň ze začátku.

Co se podle „oficiálního rozpisu“ dělá jednou nebo dvakrát týdně, to já dělala zatím skoro denně, protože mi to tak prostě přišlo zapotřebí, a vytírejte jednou týdně, když je v kuchyni neustále našlapáno. Prokletím cleanera, co si prošel tvrdou školou Tresco ostrova, je navíc oko pro absurdní detaily, které normální lidi neřeší (a určitě ne když už to mají za pár), takže místo lehkého šudlání se zatím věnuju spíš skoro až jarnímu úklidu, dle svého zvyku umývám zdi a lišty, které jsou samozřejmě zaflákané a zahamtané a jakmile si toho začnete všímat, už to nelze nevidět a nečistit… a taky jsem permanentně zavalená prádlem, kterého jako by bylo nějak víc než normálně – no určitě je ho mnohem víc než minulý týden, zrovna jako naschvál.

Každý večer (kromě pondělka) jsem měla na starosti tradiční rutinu připravování večeře pro děti, pomáhání s úkoly, hraní si, koupání atd., což nakonec vždycky zabralo alespoň dvě hodiny, ale byly i delší večery. V pátek jsem si plánovala den o mnoho lehčí, úklidu bylo ostatně jen trochu, jenže nakonec bylo stejně všechno jinak, a tak jsem sobotu z většiny zabila v posteli, zmožená nejen od nachcípání, ale prostě celkově tak nějak úplně nepochopitelně vyčerpaná. Snad poprvé v životě jsem vážně neměla sílu vstát, až mě to děsilo.

Continue Reading

Víkend, výprava, Cambridge, osiření… a paralen

Tak jsme osiřeli.

Ve čtvrtek proběhla rozlučka v místní hospodě. Bylo to fajn, poznali jsme naráz spoustu Čechů, a hned nato jsme také dostali přístup do jejich exkluzivní vip skupiny na FB 😀 To abychom věděli, co se kde šustne, a mohli žít trochu sociálním životem. Už v tomhle je vidět, že letos máme šanci mít docela jiný život než jak jsme to měli u Asleigh – žádné extra joby, žádné honění se za kdovíčím, žádný velký stres, a naopak dostatek volného času.

V pátek večer byl babysitting, odpracovali si ho Anička s Lukášem a my jsme využili volný večer k dělání všeho možného na notesech, k nakupování a já nevím čemu ještě, zkrátka když se hlídači někdy o půlnoci (?) vraceli domů, ještě nás tu zastihli vzhůru.

Sobotu jsem zabila nemocněním, buď ležením v posteli nebo umíráním na gauči, zatímco Anička dobalovala a Lukáš připravoval svoje poslední party food pro rodinku – má stejnou vášeň pro vaření jako pan M., takže měl u rodinky občasnou brigádu, že navařil luxusní meníčko na jejich luxusní sešlost, a je celkem možné, že tuhle brigádičku pan M. zdědí, takže se těší a chodil jim to tam okukovat nebo si čutat ven s prckem. Mně bohužel nebylo vůbec dobře, měla jsem natlakovanou hlavu, ucpané dutiny a asi tak jedno procento normální lidské energie, takže jsem si ten den prostě dala oraz a nehla moc prstem.

Continue Reading

Syn, sytý, syrový, sychravý, sypat, sýkora…

První týden máme téměř za sebou, zbývá nám jen víkend a první dojmy jsou rozhodně zajímavé.

Soužití s A. a L. je super, tak je mi celkem líto, že odjíždí. Myslím, že jsme si padli do vzájemných zvyklostí velice dobře, a že jsme ten týden spolu zvládli na jedničku, což je co říct, vzhledem k tomu, že jsme se vůbec neznali a není to tu až tak obří. Nějak jsme si ale vůbec nevadili, alespoň mně připadá, že jsme všechno vyřešili hezky s přehledem a inteligencí a bylo to prostě fajn. Byla v tom spousta dobrého jídla, nějaká poměrná část alkoholu, hodně zábavy, ale i ukazování, vysvětlování, vyptávání se a sdílení zážitků. Byl to takový zvláštní couchsurfing, pročež jsme měli pořád pocit, že to my máme za týden odjíždět, a že jsme přijeli jen na návštěvu, poznat, jak si tu místní operáci žijí.

Continue Reading