Nějak těsně před odletem na Bali, když jsme řešili letenky, se ke mně dostal tenhle článek.

No, že na Bali není jen jeden český pár, to jsem věděla, a možná jsem od tohohle páru i četla pár vtipných a celkem užitečných článků, ale zrovna po tomhle konkrétním jsem pochopila, proč o nich po netu kolují ne vždycky pozitivní věci a proč někteří říkají, že by k nim nikdy nejeli.

Samozřejmě každému podle chuti, ale když jsem ten článek četla, tak jsem nabyla pocitu, že já bych tam taky nejela. Strašně totiž nemám ráda arogantní lidi a ten článek je napsanej tak arogantně a zčásti i lživě, že jsem se zařekla, že k němu po návratu schválně něco napíšu.

Milé děti.

Nevím vůbec, jak začít, tak začnu asi omluvou a vysvětlením. Milé Emátko si totiž usmyslelo, že ušetří trochu váhy v batohu a nevezme si k tabletu klávesnici. Jenže milé debilní Emátko si vůbec nevyzkoušelo, jestli se na tom tabletu bez té klávesnice dá psát, a už v prvním letadle do Francie zjistilo, že naprosto, ale naprosto nedá.

Pan M. mi nebyl s to půjčovat svůj notebook a během našeho balijského dobrodružství nakonec nebylo ani moc času psát, ani moc internetového připojení, a tak bylo už zkraje jasné, že jestli bude tentokrát někdo podávat pravidelné zprávy ze zahraničí, tak já to rozhodně nebudu. A to si pište, že jsem tím vědomím trpěla celé ty tři týdny jako zvíře.