Záchranná stanice M&M opět zasahuje

Moje zvěrozáchranné zkušenosti nejsou mnohé, ale když se mi naskytne příležitost, tak to prostě musím aspoň zkusit. Minule jsem se pokoušela zachránit myš a nevyšlo to. Tak jsem pořád doufala, že jednou dostanu šanci něco opravdu v tomto směru dokázat a pomoct. Člověk je až příliš často svědkem takových těch malých tragédií jako přejetých nebo jinak osudem stižených zvířat, kde nemůže pomoct, takže když pak jednou může zkusit do světa vlít trochu dobra, myslím si, že by mělo být naprosto přirozené, že do toho dá veškerou možnou energii. Z toho důvodu jsem taky o víkendu na Covent Garden nasypala asi tunu ořechů do přítomných jednonohých a jinak pochroumaných holubů. Připadala jsem si sice poněkud jako ta holubí dáma ze Sám doma, ale jsou věci, které by prostě slušný člověk měl považovat za samozřejmost. Třeba pomoct, když může.

Takže když se mě včera ráno přišel pan M. zeptat, jestli si chci zase zahrát na Matku Terezu, sice jsem ho trochu v zoufalství sjela, že už tím martyriem nechci procházet znovu (myslím dívat se na zmrzačené zvíře), ale bylo jasné, že to aspoň zkusím.

Continue Reading

Veliko-noce

„Tyjo, vy to máte dobře vymyšlený“, obdivoval náš způsob užívání si Londýna kamarád pana M., který se, aby se to nepletlo, taky jmenuje M., takže mu říkejme třeba Karel.

Řekla bych, že po těch letech má docela pravdu, pár věcí jsme už určitě vychytali a navíc jsme letos dostali pár dalších skvělých tipů, jak na to, a vůbec se to tak všechno sešlo, že se naše poslední návštěva nedala moc přirovnat k žádné jiné a měla pár významných pozitiv.

Continue Reading

Dubnové randomárium

Rodinka je zpátky a stále na dovolené. Není mi moc jasné, proč mi mladej tvrdil, že mají od pondělka školu, každopádně to nebyla pravda – ani by to moc nedávalo smysl, když jsou teď od pátku do pondělí Velikonoce. A tak se mi děcka skoro denně motají pod nohama, a to ještě hned tři, protože nejstarší žába je samozřejmě na prázdniny taky doma.

Výhoda je, že můžu vstávat později. A taky teď nedělám večery. Nevýhod je ovšem taky pár – ať už to, že jsou dost doma, a když ne všichni, tak aspoň ten nejmladší, což je snad ještě horší, než kdyby tu byli všichni. Například na celé pondělí mi ho paní domácí hodila na krk a bylo velmi těžké mu vysvětlovat, že s ním teď opravdu nemůžeme hrát fotbal a hry, když máme oba kotle práce.

Continue Reading

Smůla na patách

Středa

Rodinka ráno odjela – a že to bylo poměrně hektické ráno. Pan M. vstával v pět ráno, aby zavezl šéfa na vlak, a tak mě několikrát vzbudil jeho budík. V osm mě vzbudilo klepání na dveře, to za ním přišel zahradník, zadávat úkoly na ten týden a půl. A pak moje tři budíky před devátou. V 9:10 jsem byla v domě a chystala snídani, měli odjíždět ve :45, ale tou dobou ještě zdaleka nebyli dospělí ani dole a děti dělaly všechno jiné, jen ne snídaly. Neměla jsem v té době moc do čeho píchnout, tak jsem se potloukala okolo, chytala se každé drobné prácičky na udělání a doufala, že už brzy vysmaží.

Nakonec odjeli snad až po desáté, ještě jsme jim skládali tašky do auta – každý gigantickou tašku, na týden a půl toho měli víc než já na celý rok. Vždycky přemýšlím, jak by se takovým lidem líbilo jednou někam jet bez všeho toho balení a přidruženého stresu, s minimem věcí a krámů. Myslím, že by si to nakonec užili, tedy určitě aspoň dospělí.

Continue Reading

Převod liber na koruny? Proč radši Azimo než Transferwise.

Pokud jde o přeposílání zahraničních peněz domů, většina lidí opěvuje Transferwise a i já si přes ně plánovala poslat nějaký záchranný balíček pro budoucí pobyt v ČR – což určitě zase přijde. Pak se ke mně ovšem dostal mnohem výhodnější způsob a to až tak, že se o to musím podělit. Za tip všichni líbejme ruce Hance.

Na vysvětlenou: věc se má u mě tak, že momentálně nemám české  koruny prakticky žádné, naopak jsem lehce zadlužená mámě díky Brexitu, který mi stejně jako milionu dalších brito-expatů brutálně šlápl do rozpočtu a celkem mi znemožnil původní plán většinu uspořených liber proměnit. Čekala jsem, jako i všichni ostatní, jak se to vyvine, a v současnosti se to zkrátka má tak, že koruna prostě bude od dubna posilovat a pro nás expaty půjde kurz libry už totálně do háje.

Klíčová otázka, kterou si všichni už pár měsíců klademe, je samozřejmě „Půjde to pak zase někdy nahoru?“, k níž  ale nedostanete žádnou lepší odpověď, než že „to nikdo neví“ – z různých zdrojů jsem slyšela nadějné prohlášky, že tak za dva, tři roky, by to mohlo být zpátky, ale čem to zakládají, to vážně netuším, a ani po x dotazech do éteru jsem nedostala žádnou jednoznačnou odpověď. Někdo si je naprosto jistý, že se to zase vrátí, a podkládá to historickými souvislostmi, jiný se zase takovým názorům vysmívá a svatosvatě přísahá, že to naopak bude jedině ještě horší a že se budou všechny evropské kurzy srovnávat s eurem, až budou prakticky na stejné úrovni.

No, ani jedno, ani druhé, pro mě samozřejmě neřeší ten problém, co teď. Kdybych plánovala žít v UK, tak mi to může být u zadku a našetřené libry nechám býti librami. Jenže to já tak úplně neplánuju a vím, že se pravděpodobně doma zase na chvíli zastavím hned v příštím roce, kdy si pan M. předběžně plánuje tu odloženou Ameriku. Jestli bude nějaká práce nebo někam odfrčím sama, nemám ponětí, každopádně ale budu potřebovat nějaký polštář do začátku, i kdyby jen na to, abych měla z čeho vracet mámě.

Continue Reading

Březnové zážitky

To já vim dobře, že jakmile něco nenapíšu hned, bude pak hrozně těžké se k tomu vracet, respektive že si už na půlku věcí nevzpomenu. Ale co naděláš, když je málo času a člověk se k tomu prostě včas nedostane…

Minulý pátek byla docela pohodička. Skončila jsem rozumně brzo a měla tak čas se okoupat a připravit na večerní výlet do Brightonu. Zařídili jsme si totiž volno (respektive volno pro mě), abychom mohli jet navštívit kamarády Junkyard Sons na jejich koncertě. V Junkyardech hraje náš kamarád Cy, který dělal zahradníka na našem dávném au-pairském místě, a chtěli jsme ho taky překvapit tím, že jsme zase v Anglii, protože to neměl vědět. Jenže jsme samozřejmě podcenili informační embargo a už to dávno věděl 😀 Ale nevadí, překvapená byla celá kapela stejně a bylo to fajn. Jen škoda, že hráli jen asi dvacet minut, ale ty dvě kapely, co je pak na stejně krátké úseky vystřídaly, byly taky super. Hned jsme se samozřejmě domluvili na dalším hudebním sraze a já si tak lámu hlavu, kde a kdy mám shánět to zatrolené djembe. Svoje mrně jsem totiž nechala doma s tím, že mě to alespoň přinutí sehnat si konečně nějaké větší a silnější. Jenže teď na to shánění nemám vůbec kdy.

Jet do Brightonu takhle na večer by samozřejmě nedávalo moc smyslu, kdybychom tam nezůstali do druhého dne, takže pan M. našel další levné ubytko za 9 liber na osobu (to je na poměry celkem šíleně levná cena, bylo to v akci a Cy na to prohlásil, že pronajme barák a jde bydlet do toho ubytka 😀 No, kdyby to tam viděl, asi by do toho nebyl tak hr…).

Největším bonusem byla samozřejmě kromě ceny lokace – takhle nízká cena by byla super i někde dál od centra, ale když si vezmete, že je to hned naproti Pieru, tak to už je vážně šílenost a to jsme prostě museli zkusit.

Continue Reading

Snad zklidnění

Pořád nemůžu uvěřit, že už je březen. Počasí se chová značně nestabilně, chvíli tvrdí, že už je ready na to jaro, den nato (co den, pár hodin) láme stromy vichřice, je tma a zachmuřeno jako v hororovém filmu a já přemýšlím, jestli mám dát psům pláštěnku nebo co mám proboha dělat, když je mám jít venčit a leje jako z konve.

Minulý týden jsem ještě pořád bojovala, hlavně ze začátku. Měla jsem dny, kdy jsem večer nemohla vůbec usnout z nervů. V hlavě se mi honily nepříjemné myšlenky jako že to tu nedám, proložené všemi těmi zprávičkami, co mi šéfka zanechala v diáři, všemi možnými nesmysly, co mám jak dělat a co jak chce. Snažila jsem se, co to šlo, si to tak nebrat. Vysvětlovala jsem sobě samé, že to nemyslí tak zle, jak to zní napsané nebo jak mi to někdy říká osobně, a že nejsem debil a ona mrcha. Prostě má svou představu a je na ni silně vysazená, na to má nárok. Byla jsem ale hrozně unavená, měla jsem toho moc a naprostý nedostatek volna a PMS způsobily, že se mi několik dnů opravdu nespalo dobře a budila jsem se dost vyděšená, co zase bude a jak to mám vydržet.

Continue Reading

Milý výlevníčku…

Únava. Těžký týden.

Rodina nám dává zabrat. Tenhle týden mi připadalo, že šlo všechno tak nějak s kopce. HM jako by byla čím dál tím míň příjemná, a práce čím dál tím víc. Mám dělat cca 9 hodin denně, A. mi tvrdila, že oni dělali tak 8, ale já jsem tenhle týden dělala i víc a pořád nebylo hotovo. Hlavně málo odpočinku – děláš ráno, pak se jdeš nasnídat, pak děláš do oběda, po obědě jdeš venčit psy a pokračovat v práci ještě aspoň na hodinku, dvě, a pak máš přestávku 2-3 hodiny, která hrozně rychle uteče, a zase jít do baráku, vyndavat prádlo, dělat večeři, úkoly…

Navíc jsem tenhle týden měla tři babysittingy, což rozhodně není normální. Běžně mám mít tak jeden týdně. Šéfka mi taky slibovala, že jednou týdně dělá večeři ona, jenže ji zatím dělala jednou. Včera večer jsem ji naštěstí dělala jen pro Darcy a pak mě šéfka pustila. Chvála Uchu, potřebovala jsem to jako sůl, ten jeden večer volna.

Continue Reading

Práce, Guildford a nostalgie

Blíží se konec února a zrovna teď mi to připadá jako že by nám to tu mohlo docela utéct.

Minulý týden jsme byli bez rodiny, ale že bychom měli dovolenou, to se říct rozhodně nedá. Seznam zanechané práce nebyl nejkratší a už v pondělí jsem si umořila ruce na čtyřhodinovém drhnutí trouby (respektive několika) a asi patnácti hodně dlouho neumytých plechů.

Dostala jsem též za úkol, klasicky, se věnovat „detailům“, tedy například drhnout fleky ze zdí a lišt. Což hrozně potěší dostat za úkol dva týdny poté, co jste to stejně sami od sebe dělali.

Pár dní před jejich odjezdem jsem se zamyšleně zahleděla na podlahu hlavní koupelny. Bílé dřevěné parkety plné černých šmuh od bot. Řekla jsem si, že budu hustá a že to vydrhnu kartáčem. Udělala jsem kousek a byla potěšená tím, že to docela snadno jde a bude na tom hlavně vidět velký rozdíl – nejlepší jsou právě joby, kde je ten rozdíl vidět, a chtěla jsem zapůsobit 😀 Jenže jsem na to neměla nejvíc času, takže jsem to prozatím odložila, a pár dní nato mi šéfka povídá, že přijde malíř, až tu nebudou, dělat něco do její koupelny. Zdi mi tam přišly celkem bez chybičky, takže jsem si řekla „počkej, že von bude přemalovávat tu podlahu“, a rozhodla se, že s tím tedy počkám, abych pak neskákala vzteky z okna. No samozřejmě, že přijel malíř a přemaloval tu podlahu. A aby to bylo víc na palici, přemaloval ji na stejnou barvu – bílou. To je holt anglická mentalita, respektive mentalita anglické smetánky. Ani nezkusí, jestli něco nejde opravit nebo umýt, rovnou to kupují nové, byť to stojí majlant.

Tak jsem alespoň celý ten týden poctivě omývala všechny ty zdi, a byť všechno nešlo umýt, stejně jsem dneska opět chodila barákem lehce načuřená, neb co si myslíte – znovu přijel ten malíř a zamalovával půl dne fleky na zdech 😀 Tak jako to jsem se s tím nemusela drhnout a mohl to udělat rovnou on.

Continue Reading