Minulý týden byl o nervy od pondělka do pátku. Situace s COVIDEM se měnila nejen ze dne na den, ale i z hodiny na hodinu. Co chvíli jsme se ocitli v jiném, ještě bizarnějším světě, a všemu vládla nejistota, strašná nejistota a bezmoc. Věděli jsme ale, že je na tom tolik lidí stejně, a v tom je vám taková zvláštní síla.

Protože třeba já žiju permanentně ve stresu. I když mám zrovna lepší dny, úzkost je úzkost a má na všechno svůj vlastní názor. Není lehké s tím žít. A asi nejhorší na ní je to, že ji nikdo kromě vás nevidí. Tedy samozřejmě na jednu stranu je to dobře, jinak by vás brzo začali obcházet obloukem nebo by vás rovnou zavřeli do blázince, protože to, co mně se honí hlavou, to fakt není „normální“. Ale jsem high functioning, tzn. že většinou na mě není nic vidět, maximálně si pomyslíte, že jsem trochu odtažitá, bez výrazu, nebo možná trochu bitch.

No ale jak nikdo neví, na co myslím, čeho se bojím, co v hlavě furt řeším, jsem v tom dokonale sama. A to tomu všemu tak nějak přidává na síle. Takže když teď najednou celej svět je dokonale v řiti, nikdo neví, co bude, a všichni mají stažený žaludky, já si skoro zpívám (tedy navrch k mé tradiční úzkosti), protože pro mě to vlastně není zase taková změna. Samozřejmě na mě má dopad vědomí, že tentokrát to není jenom v mojí hlavě. Beru to maximálně vážně, tedy jak jen to je možné v rámci snahy neposrat se z toho. Ale suma sumárum mám takový zvrhle hřejivý pocit z toho, že konečně jednou nejsem jediná (já vím, že jsou nás miliony), kdo má v břichu paniku.

Briti si na paniku moc nepotrpí, všechno berou buď seriózně, nebo naopak s humorem (nebo obojí), a tak je možné, že jejich reakce na momentální dění nejsou úplně dostatečně přísné, jako třeba v jiných zemích. Člověku nezbyde než se zařídit po svém, jet si podle svého vlastního citu a svědomí.

Tak si tak přemýšlím, jestli má vůbec smysl psát článek o zimě v Anglii. Protože ostatně v posledních měsících takhle nihilisticky přemýšlím o všem, a proto taky nic nepíšu a začalo mě nebavit i instagramování, respektive jsem přestala mít radost z toho, co zveřejňuju.

Kromě běžného zimního blues viním srovnávání se. Došlo to tak daleko, že jsem musela přestat sledovat docela dost svých oblíbených Instagramerů, protože mi došlo, že sledovat jejich vymazlené feedy a úspěchy jejich online businessů mě naprosto neinspirují, naopak mě to hrozně deprimuje, jakkoli jim to přeju. Srovnávání se s (v našich očích) úspěšnějšími, to je věc pro blogery a vůbec internetáře celkem běžná, a tak asi není nic divného na tom, že mu člověk ve slabších chvílích občas podlehne a nechá si jím vzít veškerou radost, a já mám holt asi slabší chvíli. Jak řekla jedna moje další oblíbená Instagramerka, když vám osobně se zrovna nedaří plnit si svoje sny, sledování toho, jak si je plní někdo jiný, dokáže člověka dost dobře srazit.

A taky ta zima letos za moc nestála a nebylo moc kde brát nějakou radost zvenčí, kde se nabíjet.

Nebyl sníh. Vůbec. Bylo pár namrzlých rán, ale to je tak akorát na zabití se na našich kluzkých sleeperech (trámech ze starých rozebraných vlakových tratí), které jak namoknou, je to o držku, takže je výborný nápad je používat třeba na ohraničení schodů.

Bývaly časy, kdy jsem po novém roce procházela všechny svoje články a zjišťovala, co všechno jsem vloni dělala a zažila. Bývaly to zajímavé objevy, protože člověk toho tolik zapomene! Od té doby, co jsem propadla Instagramu, už tyhle novoroční „šoky“ nedostávám, protože tím feedem projíždím poměrně často a připomínám si všechny pěkné chvíle, dobrá jídla a zajímavá místa tak nějak průběžně.

Ale asi mi to bilancování trochu chybí. Pomáhá to mentálnímu udělání tečky za minulým rokem a posunu kupředu. A i když si běžně nedávám klasická předsevzetí, ráda uvažuju nad tím, jaký bych si ten další rok představovala. Takže…

Odmítám názory, že „je po svátkách“. Ale popravdě mě přece jen taky zaplavuje skoro až klid z uvědomění, že je to celé velké haló za námi a že jsme to zvládli. Pracovně před svátky to byla síla, pak odjezd do Čech, celý ten cirkus doma okolo plánování, kdy koho kde vidět, nějaké nákupy věcí nezbytných pro život zde (hlavně léčiva) i posledních dárků, a hlavně v tom všem i tak trochu si ty svátky fakt užít, být s rodinou, zahrát si s tátou tanky, pomazlit se s kočkama, dát si nějaké to domácí jídlo, kafíčko z „tučňáka“ a dokonce jsem zvládla i megapocket v KFC, který bych tedy mnohem raději vyměnila za párek v rohlíku na Míráku, ale ten bohužel nebyl 😛 Ani levandulovou palačinku jsme nezvládli, jen medovinu, ale ta byla taky dobrá. A na Vyšehradě jsem byla! A vůbec to celé bylo náročné, ale zároveň taky hrozně fajn.

Vánoce, Vánoce přicházejí…

Paniku z neexistence dárků jsem už nějak vyřešila. Sedla jsem si na to v několika delších vyhrazených blocích a co jsem neobjednala hned sem, to mám objednané domů do Čech nebo v plánu nakoupit hned na druhý den po doletu – což bude 23., takže beztak vesměs poslední den, kdy se dá ještě vůbec něco řešit.

Byly roky, kdy jsem to zvládala líp. Ale faktem prostě je, že momentální práce a vůbec životostyl mě zaměstnávají příliš na to, abych měla čas všechno řešit tak krásně pohodově jako některé předchozí roky. Krom toho je velmi těžké řešit dárky pro lidi, které měsíce nevidíte a nemáte s nimi vlastně ani moc kontakt. Jak má pak člověk vědět, po čem zrovna touží? Co v poslední době potřebovali? Co by jim udělalo radost?

Dám si na chvilku s vaším svolením (co si budeme povídat, i bez něj) přestávku od článků o italském roadtripu, částečně možná i proto, že jsem pořád na vážkách s tím, jestli byl dobrý nápad je psát v Angličtině, respektive jenom v Angličtině. Je to asi jen nezvyk, protože blog je takové moje poslední místo, kde Angličtině moc prostoru nedávám. Pořád se mi v hlavě tlučou dvě různé představy o mé blogové personě a budoucnosti a ne a ne je sloučit do jedné, tak se holt musí občas prostřídat.

A mám chuť na nějaký „normální článek“, jelikož poslední jsem psala 27. září a od té doby se samozřejmě pár věcí událo.

V posledních dnech jsem si tolikrát sedla k počítači, že budu psát, a tolikrát ho za chvilku zase opustila, protože to prostě nešlo. Instagramování mi taky nešlo, nějak nebyla nálada nebo inspirace, dokonce ani s novým telefonem. Letos se vůbec nějak notně peru s podivným nihilismem a kdovíčím ještě, to jste si asi všimli.

Od minulého čtvrtka se mnou lomcovalo podzimní chřipko/angíno/nachlazení, takže ke standardní únavě z práce se přidalo ještě vydatné bolení krku, věčně ucpaný nos, nekonečné usínání a probouzení před budíkem. Strepsils k ničemu. Sprej do nosu téměř k ničemu. Nálada k ničemu a v neděli ještě k tomu měsíčky, takže zabijte mě někdo.

Ještě není podzim, ne úplně. Ještě jsem se moc nenabila podzimní energií přírody. Užívám si ochlazení, byť na mě v některé dny bez varování padá šílená únava, ale jinak teprve najíždím na to veškeré podzimní užívání si a těším se, až se to rozjede.

Práce je pořád nelehká.

Dovolené v Čechách mají vždycky tu nepříjemnou vlastnost, že hrozně utečou. Těch pár dní prostě není dost. Je to přesně důvod, proč tak ráda po každé ukončené práci setrvávám v Čechách klidně i několik měsíců.

Nemám dost příbuzných. Všichni mají svoje mouchy, ale jsou zároveň úžasní a nenahraditelní. Každá minuta s nimi je neopakovatelná a nedocenitelná.

Nemám dost našeho pražského bytu. Je k uzoufání zchátralý a potřebuje novou kuchyň a další rekonstrukce jako sůl. Ale je to domov a jsem tam v bezpečí, jako nikde jinde na světě.

A vůbec Praha. Praha a tolik jejích krás. Tolik možností. Vinohrady. Ludmila. O Vyšehradě nemluvě, ten jsem tentokrát ani nestihla. Zato Riegrák! I přes ty mrtě lidí a přestože ho vlastně až tak ráda nemám, strávila jsem tam velkou část života a je tam hezky, samozřejmě i v závislosti na tom, s kým jste tam vy. Mně tam tedy bylo nádherně.