Dorset v jednom dni: Zastávka třetí – Chesil Beach, Durdle Door a Lulworth Cove

Ještě jsem na vás nezapomněla a povídání o Dorsetu pokračuje! Jen je to teď trochu horší s časem, tak se omlouvám, že to tak trvalo.

← Předchozí zastávka: Bridport, West Bay a velké whovianské překvapení

Věděli jste, že Portland je nejenom v Oregonu, ale i v Anglii? Já teda ne.

Jelikož se nám nepodařilo se v Bridportu naobědvat, rozhodli jsme se pokračovat v cestě směrem k Isle of Portland, kde se měla nacházet dlouhatánská pláž z obou stran obklopená mořem, po níž by se mělo k tomu ostrovu dát dojet. Což znělo zajímavě.

Nicméně ve skutečnosti nám to až tak úžasné nepřišlo. Pláž, nebo spíš prostě pruh zvaný Chesil Beach, se sice skutečně táhne do daleka, ale jednak to byly samé kameny, a druhak nás po kouzelném Lyme Regis a útesech u Bridportu nějakých pár kamenů na hromadě prostě už nemohlo ohromit.

Na vyhlídce (v dáli na mlhavém obzoru Isle of Portland)

bw.jpgA tak jsme si po příjezdu na ostrov udělali malé kolečko okolo nejbližšího kruháče, zatímco jsme se rozhodovali, kolik času ostrovu věnujeme, a pak jsme zaparkovali u bistra na okraji, kde se nám čirou náhodou podařilo dostat od nějakého spolukolegy řidiče parkovací lístek zadarmo.

Continue Reading

Před odjezdem

Konečně balení! Už předevčírem jsem tu cestovní horečku nevydržela a došlo mi, že se na to nehorázně těším. Až budu bojovat s místem a vysávat vzduch z vysávacích pytlů s vědomím, že je to vlastně jedno, protože tentokrát platíme za kila a na centimetrech až tak nezáleží. Až budu vyndavat věci ze šuplat a zjišťovat, co kde mám, přimčež stejně zase najdu nějaké věci, které nepotřebuju nebo jsem je už dlouho neviděla. Až si zase ověřím, že mít celkové množství majetku tak maximálně do těch dvou velkých kufrů je až až a víc bych ho prostě mít neměla (nepočítám nábytek a nějaké nutné bytové vybavení). Až se budu rozhodovat, jestli potáhnu domů opravdu všechno nebo něco nakonec přenechám budoucím au-pairs a budu uvažovat, jestli se jim to bude hodit, jestli budou rádi a jak zareagují, až zjistí, že mají šuplík plný kancelářských potřeb zadarmo.

Na poslední chvíli jsme ještě stihli zajet znovu do Thajské restaurace ve Worthingu. Tentokrát nás to ale vůbec nezaujalo, na nudlích se moc nevyřádili, bylo to mdlé, s podivnou pachutí, takové neslané, nepálivé cosi. Když to srovnám s tou baštou minule, mám pocit, že jsem byla v naprosto jiném podniku.

Pan M. ještě stačil koupit přepínač do žehličky, po němž pásl už týdny. Jenže se mu nepovedlo sehnat ten správný, a i když se s tím mořil dlouhé hodiny, nakonec ji asi nespraví.

Po nekonečných hodinách nervů a vztekání se se nám podařilo objednat vytouženou fotoknihu pro rodinku, ale i když jsme si připlatili za expresní doručení, neoplývám optimismem a mám pocit, že to nestihne dojít. Což by bylo na houby jednak proto, že jim to nebudeme moct dát osobně (= vidět reakce a neodjíždět jen s „čau“), a jednak si to nezkontrolujeme. Nemluvě o tom, že nás ten express stál o deset liber navíc.

Pan M. dře jako fretka, aby na poslední chvíli nahonil tučný příjem. Ani radši nepřemýšlím o tom, kolik peněz si zvládl za poslední týdny vydělat prací u souseda, nechci závidět a vím, že by mi to za to nestálo. I tak jsem vyřízená, hlava mi už dávno explodovala a nemůžu se dočkat, až budu sedět v autobuse s vědomím, že už je hotovo a víc už nic není třeba.

Continue Reading

Unavená

Už se fakt strašně těším domů. Ne že by mě to tu už tak moc štvalo, ale mám toho v posledních týdnech nad hlavu a cítím, jak mi to už zase doléhá na zdraví. Stažený žaludek, nadměrné pocení, permanentní pocit nestíhání a neschopnosti se na chvilku uvolnit, jelikož za hodinu nebo za dvě už zase někam musíme letět. Neustále něco zařizujeme, čím dál tím víc věcí se komplikuje a nevychází podle představ a já jsem čím dál tím unavenější. Na všechny strany rozesílám uklidňující hlášku, že „počkejte za týden“, to se situace uklidní a zase budu schopna se věnovat věcem, jimž se potřebuju nebo chci věnovat, dohánět resty a víc být na příjmu. A nemůžu se dočkat, až se všechno zase zpomalí, i když vím, že za pár týdnů mi z toho nejspíš zase začne hrabat.

Continue Reading

Dorset v jednom dni: Zastávka druhá – Bridport, West Bay a něco pro Whoviany!

První zastávka: Lyme Regis

Naši druhou zastávku zvolila pro změnu Maude, která má k Bridportu vztah zejména díky svému celkem nedávnému detektivně-seriálovému objevu jménem Broadchurch. Krom toho, že jsme obě britofilky se slabostí pro úžasné britské lokace a Davida Tennanta (ačkoli abych nepomlouvala, moje slabost bude asi větší a lehce pubertálnějšího typu :D), Maudě je ještě k tomu na detektivky, takže se není čemu divit, že ji seriál chytil a že měla zájem si tamní okolí proklepnout, když je ta šance. Nám pak stačilo pár pohledů na tamější útesy, ne nepodobné našim oblíbeným, ačkoli už trochu okoukaným Seven Sisters, a byli jsme zajedno.

cdf.jpg

Continue Reading

Dorset v jednom dni: Zastávka první – Lyme Regis

Nakonec se nám to podařilo zpunktovat a sobotní výlet smrťák jsme podnikli.

Jet na ten Dorset

Proč právě Dorset? Protože Dorset a Cornwall mají být naprosto nádherné kraje s úchvatnými scenériemi, což nás bere – obzvlášť na pobřeží. Slavné útesy a různé skalní útvary, to máme rádi, a Dorsetu také náleží světoznámé Jurské pobřeží, které se vyznačuje tím, že je stovky milionů let staré a neustále se sesouvá do moře pod nápory silných přírazů vln, čímž se odhalují prehistorické vrstvy a je to tak ráj lovců zkamenělin. Ne že bych se za jednoho považovala, ale mám to tak trochu v rodině, takže mě celkem lákala možnost dovézt domů jako suvenýrek nějakého toho amonitka…

Původně jsme plánovali strávit na Cornwallu a Dorsetu celý víkend s dvěma přespáními a opravdu si to užít, jenže znáte to s plány… nakonec nám kvůli psovi, kterého jsme nemohli nechat doma samotného a netoužili brát sebou (když netušíte, do čeho jdete, a ještě to ani není váš pes…), nezbylo než vtěsnat celý výlet do jediného dne a ne že by nám to nedalo zabrat. Ale stálo to za to.durdle.jpg

Continue Reading

Poslední fotky z Londýna a trochu o milnících

Milníky já ráda. Třeba mít 30 followerů na Bloglovinu! 🙂 Woohoo, děkuju vám za přízeň, moc si toho vážím a hamounsky doufám, že to číslo bude dál růst. Nějak závidím svému předchozímu blogu, který to dotáhnul skoro k padesáti úžasným človíčkům na drátě a ráda bych k té hranici dospěla s tímhle. Něco mi ale říká, že se budu muset mnohem víc snažit, zadarmo mi to teda nedáváte >:)

Další velký milník přijde 28. 9., to budu totiž definitivně opouštět Anglii. Tedy nikdy neříkej nikdy a víte, jaký vztah k ní mám, takže upřímně doufám, že se sem ještě, řekněme do pěti let, vrátím, ale pět let je šíleně dlouhá doba a kdoví, co se všechno do té doby přihodí. Takže si začínám říkat, možná je to vážně sbohem. I tak to ale stálo za všechny prachy a neměnila bych.

Teď o víkendu bychom ještě měli podniknout jeden velký výlet – jehož plánování nám ale zatím vůbec nejde. Měli jsme původně jet na necelé tři dny do Dorsetu a možná taky na Cornwall, ale zkomplikovalo se to a nakonec nejspíš pojedeme jen na jeden velký smrťák výlet v sobotu, neboť milá úžasná pinda si nám včera oznámila, že odjíždí do pondělí pryč a nám vůbec nedošlo, že to znamená, že máme na krku zvířata – a hlavně tedy Daisy, kterou tu samotnou nechat nemůžeme.

A tak nám hlavy vřou jako polívka na plotně, jak se snažíme všechno vymyslet, a je toho plánování teď šíleně moc. Času je málo a věcí, které ještě potřebujeme udělat, hrozně moc.

  • Jet na ten Dorset
  • Napsat Jo, že budeme odjíždět a jak to bude s našimi referencemi
  • Zajít pokud možno za ní i za ostatními „zaměstnavateli“ s přáníčkem či nějakou lahvinkou
  • Oběd nebo večeře s Ashleigh
  • Brighton
  • Pan M. si chce vystát frontu na iPhona
  • já přemýšlím o koupi příručního kufru
  • utratit nebo vyměnit co nejvíc popsaných bankovek a drobných – to mi doma ve směnárně nevezmou
  • vypálit všechny těžší svíčky
  • sníst co nejvíc zásob. To je asi největší challenge, rozhodli jsme se, že už do odjezdu nepojedeme ani jednou nakoupit. Bude se jíst prostě to, co máme. Tak jsem hrozně zvědavá 🙂
  • zařídit pro Ashleigh fotobook (toho se bojím, jen než to dojde, potrvá alespoň týden, takže máme fakt na čase to dát dohromady, a to samotné smolení bude taky na dost hodin. Už jen výběr fotek, natožpak úprava a rozvržení)
  • ještě jednou na jídlo do jedné nesmírně příjemné thajské restaurace ve Worthingu, kde jsme si spálili držky poprvé včera – na Cyovo doporučení
  • rozloučit se s Hankou a Liborem
  • všechno sbalit
  • nějak tajně vrátit všechno, co jsme si napůjčovali bez pindina vědomí – jako hlavně nějaké příbory. Taky by nemusela vidět odkapávač na nádobí. Stejně se divím, že se ani ona, ani Nigel ještě ani jednou nepozastavili nad tím, že mě vůbec dole s tím nádobím nevídají
  • ujistit se, že jsme ode všech dostali všechny peníze
  • vložit ještě něco do banky
  • odhlásit se z Puttytribe, kam teď vůbec nechodím a nemá smysl posílat tam měsíčně dvacet liber. Jsem ráda, že jsem je doposud podporovala, ale teď už to dělat nemůžu

Continue Reading

Ve vánoční náladě

Čím dál tím víc mám pocit, jako by už za týden měly být Vánoce nebo co. Asi jsem si myšlenku, že budu až do Vánoc doma, nějak v hlavě převrátila, a mám dojem, že až dojedu domů, budou Vánoce. A nebo je to tím, že se tam tak těším? Vlastně ani nevím, jestli je to pravda a mám v tom čím dál tím větší zmatek.

by Lady-Cat @ deviantart.comTotiž samozřejmě, že se těším. Ohromně. Už se tam dávno vidím. Ale zároveň z toho mám svým způsobem hrůzu. V noci jsem se vzbudila s panikou – připomněla jsem si, jak mě panika takhle budívala doma, a najednou jsem měla pocit, že to tam ty tři měsíce nedám. Že nezvládám nevědět, co bude dál, jak se má budoucnost bude odvíjet příští rok a jestli vůbec bude zahrnovat pana Mysteriózního. Mluvení o Skotsku mi teď vůbec nepřipadá reálné, na jednu stranu tedy je (alespoň dokud žiju svým anglickým životem, reálné je úplně všechno a já vím, že to vůbec nebude těžké, dokud budeme spolu. Něco se naplánuje a prostě se to udělá), na druhou si ale připadám dost podobně jako když jsem před pár lety začala mluvit o návratu do Anglie. Jako by to bylo jenom takové mé vroucné přání, takové sebeujišťování, že to určitě jednou udělám, protože mě to svým způsobem láká, jako by to ale rozhodně nebyl plán, jako by naprosto nebylo jisté, že v lednu znovu vycestuju. Ono totiž samozřejmě není.

Continue Reading

Nebude mi chybět tenhle dům, bude mi chybět celá Anglie.

Jsem unavená. Už na mě zase útočí angína, je mi všelijak a nemám chuť k jídlu. Přesto se nějak nemůžu přimět jít spát a místo toho jsem dneska pořádně uklidila, vyluxovala, dala si koupel a pak jsem se pěkně dlouho upravovala s fotkami ze sobotního Londýna. Pořád nějak nemůžu přenést přes srdce, že to bylo nejspíš naposledy, co jsme tam letos byli – a kdoví, jestli se tam podívám příští rok – ale není zbytí, signálů, že nám to tu končí, čím dál tím víc přibývá.

Z nějakého důvodu jsem očekávala, že Ashleigh v žádném případě nebude hledat náhradu za nás dřív než budeme pryč. Říkala sice, že by ráda, abychom nové lidi s panem M. zaučili, ale tyhle řeči znám, už jsem je slyšela tolikrát a vždycky to dopadlo stejně – nikdy nikdo nikoho nesehnal. S výjimkou Ječmínka, kde jsem naopak posledních několik týdnů zaučovala každý den nového člověka, ale s tím se holt musí u tak pofidérní společnosti počítat. Lidi maj oči a nejsou blbí.

Nojo, jenže jen dnes se tu vystřídaly hned tři paní, co by po mně měly převzít cleaning. Zatím nevím, jestli některá vyloženě zaujala, to se snad dozvím zítra, každopádně to ale vypadá, že Ashleigh protentokrát aspoň tu jednu věc odkládat nehodlá a že ta náhrada fakt bude. Ani ty pohovory nemusím poslouchat, aby mi z toho bylo divně. Je to samozřejmě blbost, ale začínám se tu cítit nechtěně a nějak to ve mně pěstuje pocit, že jsme tu dobří tak akorát na to, že milujeme zvířata a dobře se o ně staráme.

Continue Reading

Život

Život by měl být takový, jaký ho mít chcete. Zhubla jsem od Vánoc zatím asi pět kilo, pod taktovkou pana Mysteriózního jsem výrazně změnila jídelníček a notně ho zveganizovala, minulý víkend jsem si v Brightonu koupila svoje první Conversky a včera mi dorazil můj úplně první vlastní záložní disk a má úplně první kulma na vlasy.

Najednou mi připadá, že to jde, že fakt vím, co dělám a proč, a opravdu žiju. Proč je to teď tak snadné? Jsou to jen peníze? To asi ne, ty jsem měla už dřív. Tak co je to?

O té kulmě jsem uvažovala už snad od čtrnácti, kdy mi nějaká paní u stánku jednou takovou navlnila pramínek vlasů v jednom obchoďáku. Po zbytek dne mě ten prstýnek vlasů fascinoval a už léta si představuju, že bych měla možnost si snadno a rychle kdykoli navlnit vlasy, což mi podle mě sluší. Tak proč jsem to neudělala už dávno?

Conversky mě jako každého správného hipstera lákají taky už léta – podobné plátěnky jsem dřív nosívala furt – a samozřejmě, co je nosil Tennant coby Doktor, nešly už mi z hlavy vůbec 😀 (nikdy asi nedospěju). A vlastní disk? Počítač používám už taky asi od patnácti a vždycky jsem se musela spoléhat na mámu, bráchu, prostě co bylo doma, nikdy jsem totiž mimo domov na dlouho nebyla, až před rokem a půl najednou vznikla ta potřeba mít nějaký vlastní – a stejně jsem to tak dlouho odkládala, že bych měla minimálně jednou týdně pořádat sabat zahrnující nějaký děkovný rituál UChu, že mi při těch neustálých kiksech laptopu nezmizely všechny soubory. Což o to, před rokem jsem si nějakou zálohu udělala. Ale to bylo před rokem, že, to neni moc jako helpful 😀

Continue Reading

Buskeři – i proti své vůli

Jednou z věcí, co jsme si s panem M. dávno zapsali na pomyslný to do list, bylo zabuskovat si v Brightonu. Brighton je město hudby a buskeři jsou tam zjev poměrně častý, takže muzikantovi jako je pan M. to nedá a musí si to vyzkoušet – a samozřejmě nutit mě, abych se po jeho boku ztrapňovala jako mizerný doprovod 😀

Nemyslím si, že bych na něco uměla hrát, a už vůbec ne tak, abych s tím mohla vystupovat před lidmi, z čehož mám obecně hrůzu už odmalička (kdo mě zná, ví, jak mi „šly“ klavírní přehrávky). Moje klavírní umění už dávno nějak pominulo, těch pár skladeb, co si ještě pamatuju, v mé paměti čím dál tím víc bledne, a na to, abych se naučila něco nového, nějak nikdy nemám chuť nebo čas – vždycky je co jiného dělat. Djembe mi jde jen když hraje někdo se mnou a můžu od něj chytat inspiraci. Jsem nováček, nějaký rytmus udržím, ale nejsem moc inovátor a jakmile se pokusím udělat nějaký zajímavý předěl, většinou se pak už nedovedu vrátit k tomu, co jsem hrála předtím. Navíc, jakmile si uvědomím, že se opakuju a hraju nudně, zachvátí mě taková panika, že už pak nejsem schopna vůbec ničeho, padne na mě deprese a pocit neschopnosti a ze všeho nejvíc si přeju přestat a jít se radši schovat pod peřinu, aby mě nikdo neviděl a hlavně neslyšel. Nejlepší jsou prostě bubenické slety, kde nejsem až tak moc slyšet a nikdo nikoho nesoudí. Kde se nemusím se svým „umem“ předvádět a rozhodně po nikom nechci, aby mi za tu hrůzu ještě platil. Takže si dovede představit, jak jsem se cítila, když po mně pan M. rázně chtěl, ať hraju s ním a pořádně do toho třísknu. Jak do toho mám jako třískat, když nevím, co hrát? 😀 Já přece nechci, aby mě někdo slyšel!

Continue Reading
1 2 3 5