Už se z toho začíná stávat vážně příjemná tradice, že vždycky v úterý A. zavelí, jestli bychom nemohli přijet do Hovu, my kývneme, že teda jako jo, když to musí bét, a vzápětí si začneme v hlavách odehrávat scénář, kam všude půjdeme a co všechno si nakoupíme, protože Hove znamená Brighton – tak když nám platí benzín, tak to je přece jasná věc, že toho využijeme.

Je to příjemné hlavně v tom, že jak se to děje častěji, nemusím mít výčitky, když to občas nevyužiju úplně do poslední kapky, jako třeba teď v úterý.

Dostává mě zimní spánek. Dny běží už úplně bez mého dozoru, furt je pátek nebo úterý a já nemám cíl, jen nějak tu zimu přežít.

Dneska po dlouhé době mezi mraky problikává sluníčko a já mám pocit, že zase po dlouhé době vnímám. A ona to přitom není zase taková doba, však je to tak týden, dva, co bojuju se zimním spleenem a s všudypřítomnou mokrotou (tomu už se nedá říkat vlkhost, prostě venku je furt mokro a vevnitř to taky neni žádná sláva), a i tak to nade mnou docela slušně vítězí. No, řekla bych nad námi oběma.

Dneska mě dojalo minimálně 15  věcí:

1. že se ke mně pan M. hned po probuzení tak hezky tulil
2. že nám Nigel do pokoje vpustil Squizzie, takže jsme ji měli při vstávání v posteli jako za starých časů
3. že nad námi na půdě štrachá nějaké zbloudilé zvíře, které neví, kudy ven, a pravděpodobně tam tak ve strachu pojde (neví někdo, jak se loví vyděšená veverka? Já teda ne.)
4. že mi pan M. k obědu uvařil špagety s meatballama a nachystal k tomu skleničky na lambrusco
5. že je neděle a já se mám dobře
6. že prší a že jsem v Anglii
7. že jsou ty kočky tak děsně roztomilé
8. že pan M. pouští fakt dobrou hudbu (God Is An Astronaut) a že máme ten kvalitní reprák, tak to konečně nezní jako z prdele
9. že někdo po facebooku nasdílel kauflandový inzerát jakési paní z Nového Boru, která nabízí lidem radost z toho, že jí pošlou pohledy z celého světa
10. že se mi z toho okamžitě rozklepaly ruce, vyběhla jsem schody a upalovala do našeho pokoje vybrat pohlednici, ihned jsem ji napsala a příští týden ji pošlu
11. že mi zas někdo na Deviantartu pochválil fotografie, prý, že obdivuje můj „skill“, a začal mě sledovat
12. že mi můj blogerský jmenovec luxusně pochválil psací tvorbu, že je to pro něj prý taková malá meditace, si mě číst
13. že je na mě prý táta pyšný, když jsem tady a konečně si žiju svůj život (to sice není novinka, ale teď jsem si na to vzpomněla a chce se mi z toho brečet radostí)
14. že mám tak krásnej červenej termohrnek
15. že mi maminka poskytla toho Nikona, takže teď můžu každý článek obohatit alespoň jednou ilustrační fotkou mizerné kvality, ale příjemné atmosféry a hlavně vlastní výroby

Když vás tak strašně dojímá tolik věcí, může to znamenat jenom jednu věc – blíží se PMS.

V Brightonu bych mohla bydlet. Skoro jsem si až začínala myslet, že už jsem uvykla vesnici, ale popravdě, když jsme o tom s panem M. přemýšleli v pondělí v podvečer při procházce po Brightonské kolonádě, začalo to vypadat, že nám oběma v hlavě šrotují kolečka. Alespoň mně tedy šrotovala.

Už jsem se viděla, jak se tam stěhuju. Vlastně by mi nevadilo pořád zůstávat u Ashleigh, prozatím. Kdyby se jí podařilo prodat náš hlavní barák, koupila by si pravděpodobně něco na okraji Brightonu, aby to děti pořád měly blízko do školy a mohly případně jezdit autobusem. Nigel by se pravděpodobně taky přestěhoval někam blíž. A kdyby tam pro nás měla i vhodné ubytování, třeba zase nějaký anexíček, nevadilo by mi opustit venkov a vyměnit to naše kamenné „molo“ vedoucí k lesu za molo skutečné, za Brighton Pier a nekonečnou pláž plnou kamení a racků.