Já už tomu blogu moc nedám, ale když na vás taková legenda jako Krtek z Kovošrotu upře ty svý nevinný kukadla a nadějně se vás ptá, jestli zase budou nějaký fotky nebo něco na „těch vašich webovkách nebo blogu nebo co to je“, tak jako to pak neni o čem přemýšlet, prostě víte, že budete muset sednout a písat, pro Krtka a vůbec pro Kovošrot cokoli, a fakt to neřikám proto, že mi letos z nějakýho vděku za příspěvek nacpal svoje cybertowní merch tričko (čímž tak nějak zhatil smysl toho mýho příspěvku, krucinál :D), nebo že mi vloni ochotně dovolil si u nich nechat uloženej štít, neb se mi s nim nechtělo tahat domů, nebyla jsem si jistá, jestli se tam ještě někdy dostanu, a přišlo mi, že se jim tam hodí ke koloritu. Vono je beztak dobrý si ty vzpomínky zaznamenat, protože ta má lidská paměť přece jenom neni až tak spolehlivá, a kdybych si vloni nezapsala, že mi bylo blbě ze smaženýho hermelínu, tak bych si ho beztak dala letos znova, takovej jsem senilní dement. Takže to vlastně píšu i ze zdravotních důvodů a jdeme na to!

Jedno se tomu ale musí nechat. Konečně – se – to – rozjelo!

Je třeba si přiznat, že se to mohlo a asi mělo rozjet už o dost dřív (říkám asi, protože kdoví, co s námi má vesmír za záměr) a že jsme udělali pár chyb i na naší straně, že nelze úplně ze všeho vinit jen agentury, i když ty jsou teda spektakulárně na palici.

No ale teď to teda konečně jede. Chodí nám nabídky, na to, že jsme jakoby čerstvě začali, alespoň s touhle danou agenturou, jich hned bylo docela dost, takže máme relativně z čeho vybírat.

Máme za sebou tři zoom cally a jeden fyzický pohovor, který trval asi dvě hodiny a docela nás překvapil – ač je to k nevíře, my jsme vlastně doteď nikdy žádný fyzický pohovor s rodinou neměli. Poprvé jsme společnou au-paiřinu našli na Pohybech, kde bývalý pár jedné rodiny hledal pro tu rodinu pár nový, volali jsme si po Skypu. Podruhé si teď nevzpomenu, kde jsme je vzali, ale taky Skype, a potřetí jsme je dostali před agenturu a zase jenom Skype. Nikdy jsme se tam nejeli ani podívat, prostě nás chtěli, my jsme to vzali, nastěhovali se tam a bylo. Teď je to všechno mnohem komplikovanější a celý ten proces je nesmírně byrokratický a únavný a zahrnuje lidi navíc, přes které musíme komunikovat, a je to porod.

Básnický majstrštyk tohleto, ne?

No dobře, teď už ten čas mám. Mám ho tuny. Ale teď zase chybí inspirace a vůbec nálada, samozřejmě, ale to je přece normální, obzvlášť v takovymhle divnym lednu, kdy je venku hnusně, všichni jsou brutálně nemocní a po internetu se to hýří inspirativníma hlodama a mottama a tváří se to, jako by všichni byli děsně naspeedovaný a měnili svoje životy a vůbec. Přitom zrovna dneska jsem četla příspěvek od jedné z mých oblíbených instagramerek, co byl, jako bych ho psala sama. O tom hnusnym počasí. O neinspirovanosti a spleenu. Takovejch by mělo bejt víc, dyť aby byl někdo tak strašně naspídovanej a pozitivní zvlášť po tom každoročním vánočním šílenství a při tý slotě venku, to přece neni normální. Já snad založim nějakej spolek pro pomalej leden. Pro lednovou rekonvalescenci, klid, a potírání snah být jakýmkoli způsobem produktivní. Ban vzývání předsevzetí! Leden neni měsíc předsevzetí, je to měsíc dávání se dohromady, měsíc nohou nahoru, kašlání na všechno, tak maximálně úklidu po svátcích, odpočinku po vánocích, dodělávek za minulej rok, tichého přemýšlení nad ním a tak možná pomalého, velice pomalého rozjezdu.

Teda samozřejmě ať si leden pojme každej jak chce, ale u drtivý většiny lidí, co se teď online poplácávaj po zádech tím, co všechno strašně plánujou, jako by to už měli za sebou, a prohlašujou, jak je tohle jejich rok, mi to přijde jako jeden velkej bulshit a hlavně toxický chování, co tak akorát vyvolává stresy v lidech, kteří se nijak namotivovaně necítí a mají z toho pocit, že je tudíž s nima něco špatně. A hlásat, jak bude tenhle rok všechno jinak a super a jak tentokrát všechno vezmou do svejch rukou – to se v posledních čtyřech letech vůbec nic nenaučili??

No ale s tím jsem sem vlastně ani nešla. Ne že bych věděla, s čím jsem sem šla. Zas už okolo toho blogu pomyslně kroužím jako sup víc než tejden. Myšlenky mi poletujou hlavou jako suchý listí na podzim, když do něj foukne, ale jsou to spíš útržky, nedávají zatím smysl a nejde mi je uchopit a do něčeho zformovat. Nikdy jsem se pořádně nenaučila takovýto „navázání nitě“, a taky jsem vždycky všem radila, ať se o to po dlouhý době neblogování ani nepokoušejí, ať prostě začnou tam, kde jsou teď. Ale druhejm se vždycky radí líp a já nějak nejsem schopná uchopit právě ani to, kde teď vlastně jsem, tak co pak s tím.

Jsem teda v Readingu, tím by se dalo asi začít. Taky si musím uvědomit, v jakém jsem jazyce, teda aspoň tady, protože mi ty útržky v hlavě víří v angličtině a mě strašně nebaví se je snažit překládat, ale tady to anglicky psát nebudu, u toho rozhodnutí furt ještě zůstávám. V tom Readingu jsme s panem M. proto, že hledání práce po mém návratu do Anglie nejde zdaleka tak hladce, jak jsme doufali. Podzim jsme strávili na střídačku brigádou pro maminku našeho bývalého šéfa, tam jsme se zdrželi nakonec mnohem víc, než jsme čekali, několikrát jsme se tam vraceli a bydleli u ní, což nám poskytlo nejen hodnotnou finanční injekci, ale hlavně to zázemí, a na střídačku jsme navštěvovali kamarády nebo trochu cestovali, občas spali v dodávce a občas v hotelu. Postupně se začalo ochlazovat a být mokro a do těch hotelů jsme směřovali čím dál tím častěji, takže bylo jasno, že až se vrátíme z Vánoc v Česku, bude to třeba vymyslet jinak. Nakonec pan M. našel na měsíc ubytování v Readingu a zase hned prohlašoval, že na konci měsíce už určitě budeme mít práci, na což moje realističtější já vnitřně reagovalo „jo, jasně“, jenže se taky začalo bát.

Na rovinu, já nesnáším jehly a vůbec kecy o žilách, dělá se mi z toho blbě, nikdy jsem na žádné operaci nebyla a neměla s tím zkušenost, měla jsem jít hned na dvě po sobě, obě s kompletní (byť krátkodobou) a narkózou a vůbec jsem nevěděla, co od toho mám očekávat, takže to byl fakt ordeal a taková jako dost noční můra. (To nám to hezky pozitivně začíná 😀 Ale nebojte se nic, dopadne to dobře! Snad O.o)

Celé to „začalo“ někdy během posledního roku. Ty uvozovky tam jsou proto, že jsem se s křečovkama potýkala nějakým způsobem už několik let, řekla bych dokonce spoustu let, ale vážně si nedovedu vzpomenout, kdy to tak nějak fakt začalo… ale v posledních letech se to výrazně zhoršilo, tedy esteticky vzato. Byl to jen mindrák, nepříjemné téma ke konverzaci a úzkost z neustálého „probůh, ty máš ty nohy fakt hrozný“, „ježiš a bolí to?“, „no já jsem si všimla, jak máš tu nohu, ale nechtěla jsem nic říkat“. Byl to důvod, proč jsem nechtěla nosit kraťasy nebo sukně, byl to důvod, proč jsem musela sbírat kuráž, když jsem šla na plovárnu, prostě opruz, stres navíc, o který jako už tak anxietik nestála, ale nedalo se s tím moc dělat, nebo jsem k tomu neviděla významný důvod. Vždyť je to jenom nějaká vzhledová věc, no big deal, to o mně nic nevypovídá, proč bych se za to měla stydět, no tak ať si lidi čumí. V žádném případě jsem nechtěla poslouchat nic o žádných operacích, no fuj, a stejně nemám kdy.

To neni nějaká propagace alkoholu, jen mi v hlavě neuvěřitelně zakořenili Skynd a nemůžu je odtamtud dostat. Send help.

Nevim, jestli to, že mi tak sedli, bylo podpořeno tím, že mám v poslední době divnou náladu, nebo jestli mám divnou náladu díky nim. Bude to možná obojí. Poslední dobou mám víc a víc pocit, že jsem se zase jednou našla a že se mi daří nacházet svůj vnitřní hlas, slyšet, kým chci být a co mě láká. Jako ne že bych to doteď nevěděla. Ale většinou je život tak busy a tak rychlej, že neni čas nad tím přemýšlet a věnovat se tomu nějak cíleně, denně. Jako bych si teď mnohem víc uvědomovala, že to moje alternativní černý já je fakt to, co mi – aspoň teď – poskytuje největší inspiraci, co mě nejvíc rozvibruje a uspokojí, když si to v sobě pěstuju. Jako bych byla takovej divnej stroj, co potřebuje určitej druh prostředí, vibrací, vizuálních i jiných podnětů a když se to sejde správně, tak je to pro mě prostě sexy a zen a nirvana a inspirace, všechno v jednom, takový vesmírný souznění. A na tom taky neni nic objevnýho, to tak nějak máme všichni, ale mně přijde, že to teď neuvěřitelně silně cítím a mnohem častěji nad tím přemýšlím, až mám pocit, že někdy nejsem schopná dělat nic jen tak, že všechno je s tím záměrem masírovat to černý, měsíční, já, dokud nezačne vibrovat na tý správní hladině, a pak se z něj stává taková zářící koule, taková neutronová hvězda, a já pak mám pocit, jako bych se taky jako ta hvězda ocitla uprostřed vesmíru a byla přesně tam, kde mám bejt, jako nějaká meditace, kterou člověk otevřel třetí oko.

Nevim, možná mi prostě jen normálně jebe 😀

Tomu se strašně těžko věří, že to jsou čtyři roky, co jsem byla naposledy na Junktownu. Ale je to pravda. Za ty čtyři roky se stalo strašně moc věcí, na jednu stranu mě to všechno udělalo docela jiným člověkem, ale na tu druhou je zjevně pod všema těma novýma vrstvama zkušeností, bolestí srdce i těla a neuvěřitelných zážitků furt ta stejná bláznivá Em, co si nemůže pomoct, když jí něco promlouvá k srdci, a musí prostě poslechnout a jít za tím hlasem. Jako ten lesní elf z LOTRa, co jednou uslyšel zvuk moře a zpěv racků (což na mě mimochodem má asi tak stejnej efekt jako na něj, co si budem) a už nikdy nebude mít v srdci klid, dokud se tam nevydá a nenechá se tím pohltit. No tak takhle mě mimo jiné volá svět post-apa, steampunku, cyberpunku, šrotu a rzi, chlapů ozbrojenejch všelijakýma gadgetama a armorama nebo naopak odzbrojujícím komfortem naprosto absurně roztrhanejch hadrů a usměvavýho chillu, svět krásek se všema možnýma druhama alternativních oděvů, účesů, makeupu, piercingů, síťovanýho čehokoli, potetovaný nebo nepotetovaný kůže, prostě svět spokojenejch vyblázněnejch lidí, co konečně taky jednou dali prostor svému vnitřnímu já, aby se projevilo a vypustilo na vzduch nějaký jejich vnitřní alternativní charaktery, který si jinak v prostřední civilní reality moc na svý nepřijdou, a jestli jo, tak jsou to zatraceně šťastný lidi.

Váhavě sedám k notebooku. Vzpomínám na všechny ty momenty v posledních měsících, kdy jsem měla psavou slinu a v hlavě se začala rozvíjet vlákna myšlenek, která jsem musela utnout, protože zrovna nebylo jak nebo kam to zaznamenat. Ani se nesnažím vzpomenout si na ty konkrétní myšlenky, vtipy a glosy – jejich existence je už pasé, holt už nejsem ten člověk, co by ihned zaznamenával všechno okolo i uvnitř sebe a bavil tím své internetové i reálné okolí. Už jen co se na Instagram vejde, a pro soukromé publikum.

Do starých blogerských kolejí se špatně vrací, člověk může mít pocit, že jak jednou přetrhl nit, už to nemá smysl, neví, jak zase navázat, bla bla – četla jsem to tolikrát na blozích druhých lidí, a i po těch letech, přestože to teď zažívám z té druhé strany, můj závěr zůstává stejný – nemá smysl pokoušet se něco navazovat nebo přehnaně dohánět. Prostě sedni a piš, co tě napadne, stejně jako dřív. Nemusíš se omlouvat, nemusíš nic vysvětlovat, většinu lidí to stejně ani nezajímá, zajímá je, co se děje teď.

No a co se děje – jsem doma v Čechách. Je to jako ve snu a absolutně nechápu, kam se ztratil všechen ten čas od mého dojezdu, fakt z toho silně panikařím. Myslela jsem, že touhle dobou budu mít dávno oběhané všechny důležité kamarády, místa, doktory… no a mám prd. Oukej, vyklidila jsem si skříň, docela slušně. Něco jsem doma poumývala, pořešila, něco debordelizovala nebo to mám rozdělané, taky jsem slušně pokročila s kostýmem na Junktown/Cybertown, byla několikrát na chalupě za babičkou, prodělala si „konečně“ taky ten vylízanej Covid, kterýmu jsem se úspěšně doteď vyhýbala, a to i přestože jsem s ním byla mnohokrát v těsném kontaktu, s panem M. jsme po odjezdu s Anglie zažili další ohromné dobrodružství při druhé návštěvě Aljašky a prvním zkoumání New Yorku, a taky jsme teď společně jeli po dlouhé době na Rock For People, což bylo vlastně to hlavní, o čem jsem chtěla dneska psát. Akorát už jsem z té sliny zase nějak vypadla a teď mám trochu nihilistickou fázi jakože koho to zajímá 😀 Ale zkusím se tím probojovat, chci si pár věcí zaznamenat hlavně pro sebe a něco málo pro druhé.

Domov. Domovů může mít člověk několik, ale tam, kde je rodina, tam je to speciální.

Do poslední minuty jsem nevěřila, že se nám podaří vážně na tu dovolenou do Čech odletět. Letošek dává zabrat většině lidí. My jsme hlavně přepracovaní a mentálně unavení, a tak jsem tu přestávku doma potřebovala prostě jako něco, k čemu se můžu upínat, světlý bod uprostřed práce a práce a uprostřed toho, být někomu neustále po ruce, být neustále flexibilní pro někoho druhého a vlastně nebýt tak úplně sám sebou. Už je to dlouho, co jsem se cítila opravdu sama sebou a je zvláštní, jak málo stačí, aby člověk zapadl zase do těch správných kolejí. Potřebovala jsem změnit prostředí, a hlavně jsem potřebovala být zase jednou v tom svém.

Ne že bych se v Anglii necítila vesměs jako ryba ve vodě. Je to taky domov. Ale být zase u našich v bytě a u babičky na chalupě je pro mě v některých směrech jako útěk do bezpečné zóny, byť se tam vždycky nad spoustou věcí pozastavím a vždycky mě tam někdo dovede i trochu nakrknout. O tom ten domov asi taky je 😛

Tuhle jsem přemýšlela, jak se pro spoustu lidí svět drasticky změnil. A že pro nás skoro vůbec.

Jako úzkostlivec jsem zvyklá žít v neustálé panice, v neustálém stresu, který ani mnohdy nemá důvod a nelze ho vypnout. A jsem zvyklá být díky tomu neustále sama ve vlastním světě, kam nikdo jiný nevidí. Když se do toho stejného světa začala ponořovat prakticky celá planeta, chvíli jsem si připadala jako normální člověk, jako že se konečně celý svět začíná vylaďovat na stejnou frekvenci a už nebudu ten jediný blázen.

Jenže ta počáteční panika z celé situace a nejistota, která mnou zmítala první cca dva týdny, kdy to začínalo být i v Anglii krušné, mě posléze docela opustily a zaplavil mě zen. A tak jsem od té doby zase na jiné frekvenci a zase si připadám sama, jako kočka sledující zpoza okna šílenství lidí venku, a nechápající, vo co jim jako jde.

Protože narozdíl od velké části světa, my se máme vlastně furt skoro stejně, tedy dost dobře, jsme v relativním bezpečí, jsme finančně zajištěni a dál chodíme do práce. Mnohem víc to ovlivnilo život rodiny, pro kterou pracujeme, a s tím se pojí změněná atmosféra, ale jinak je to pro nás vesměs furt to samé, jen ve větším dusnu, ale na to jsme už taky zvyklí. A samozřejmě těžce nesu myšlenku, že nemůžu jet domů za rodinou a že se tam nejspíš nedostanu ani v létě, kdy jsem měla letět kamarádce na svatbu. Ale jinak? Docela nuda, tyjo…

Dělám si pořádek v konceptech. Za posledních pár let se mi jich nastřádalo nebývale hodně, začala jsem je používat pro odklad jednotlivých myšlenek, a taky mi v nich uvízlo několik článků psaných v dávné minulosti, skoro bych řekla v jiném životě. Syslila jsem si je na dobu, kdy se mi budou hodit, ale postupně jsem se vyvinula jako bloger tak, že už nemám potřebu je publikovat. Nejsou převratné, nenabízí nic, co by nebylo možné najít jinde,nebo jsou protkané osobními myšlenkami, které jsou už pasé.

Narazila jsem taky na jeden svůj dávný brainstorming a uvědomila jsem si, že s blogem momentálně nemám žádné velké plány. Dokážu si představit pár designových změn, ale to je tak všechno. Svůj další blogový rok si představuju prostě tak, že budu dál psát o větších věcech, větších celcích, kde se mi to nevejde na Instagram, ale jinak jsem stále ve fázi mikroblogování, které mě momentálně baví víc.

Snad je to znouzectnost. Přestala jsem mít čas na psaní delších článků a nahradila jsem si to Instagramem. Sama jsem zvědavá, jestli se to časem zase překlopí víc k blogu. Po těch letech jsem na tom ale samozřejmě podobně jako spousta mých blogerských vrstevníků – už jsem toho řekla tolik, že se nechci opakovat, a někdy člověku připadá téměř nemožné přijít s novou myšlenkou, s novým pocitem. Musí se měnit věci kolem vás a vás život, a pro mě se mění tak často a tak výrazně, že veškeré menší změny, události, aktivity, už mi připadají nedůležité, nehodné sdílení. A nebo je to prostě tím, že je jich tolik a já nestíhám a nerada píšu se zpožděním. Kdoví. Ale jako vždyť se na to podívejte.