Myšlenky s vůní jehličí a buřtů

Doma bylo dobře.

Doma je vždycky dobře, aspoň když je to jen na chvíli. Je to propletené spoustou smutku a nostalgie, je to zatížené smutkem těch druhých a mým vědomím určité viny, ale je to holt tak, jak to je. Cestuju. Žiju si svůj život jinde, tak, jak mi to vychází. Nedělám si velké plány a odvahu k velkým krokům seberu tak nanejvýš jednou do roka, ale nějak to všechno vždycky vyjde a já se mám dobře a mám co vyprávět.

Asi neexistuje dokonalá země. V Čechách se mi teď plno věcí líbilo víc, než dřív, ale plno taky míň. Stýskalo se mi po Anglii a po všem, co tady mám, ale taky se mi vůbec nechtělo odjíždět. Stýská se mi po obou zemích, a vlastně i po jiných, z nichž v některých jsem ještě ani nebyla. Uvažuju, kam bych se ještě mohla podívat a proč to vlastně nedělám. Uvažuju, jestli nežiju až příliš nudně a jestli bych s tím příští rok nemohla něco udělat. Příští rok je totiž ještě prázdná stránka papíru, kam si zatím děláme s panem M. jenom črty – některé dohromady a některé každý zvlášť. Dáváme dohromady nápady, co koho láká, ale myslím, že jsme se zatím drželi hodně při zemi a že bychom se měli v tom snění mnohem víc rozmáchnout. Cítím prostě, že by to chtělo zase něco zábavnějšího a příjemnějšího. Dokud můžeme, měli bychom.

Continue Reading

Kdybych na sobě mohla něco změnit…

Nikdo není dokonalý. Hlavně já ne. Kdybych mohla, změnila bych na sobě plno věcí.

Pleť: Je mi osmadvacet, ale můj obličej pořád ještě nedostal memo a obzvlášť poslední dva měsíce se na sebe stěží můžu podívat. Zkoušela jsem už všechno možné, ale nikdy nic nezabralo dost na to, abych mohla říct „aha, tohle je řešení“. Vždycky se to zase vrátilo a já se toho nemůžu zbavit, a ještě k tomu jsem notorický nípal, což tomu taky určitě nepomáhá. Je to kosmetikou? Vystřídala jsem jí už tolik, že není možné, aby to způsobovaly všechny. Je to stravou? Ta se mění a mám to jak doma při masožravém stavu, tak při vegetariánském žití v panem M.. Je to kávou? Tu piju léta a akné chodí ve vlnách, byly i delší doby, kdy žádné nebylo, přestože byla káva. Je to měsíčky? Tak proč to mám ty poslední dva měsíce furt a všude?? O.o

Před pár lety se mi to dokonce začalo rozlézat do dekoltu a na krk, to jsem předtím nikdy neměla a můžu se z toho uvzteknout. Lidi s čistou pletí nedokážou docenit, jaké mají štěstí. Přitom se nedá říct, že bych byla takový ten člověk, co opravdu trpí na akné. Nikdy jsem neměla rudý celý obličej plný uhrů, že bych na to musela plácat tlusté vrstvy make-upu nebo nemohla pomalu vylézt do školy mezi lidi, a těchhle lidí je mi opravdu líto. Přesto se to se mnou v menší či větší míře táhne už léta a já už toho mám fakt docela dost.

Vlasy: Nezdá se to, ale dá mi to práci, abych se sebou byla spokojená, co se vlasů týče. Mastí se dost, hlavně ofina, tak je myju skoro obden (což jim zase neprospívá), pomáhám si suchým šamponem mezitím, ovšem někdy mám období, kdy nepomáhá nic a furt si připadám jako strašidlo, co se neumí ani učesat. Hlavně když je to delší než na mikádo, což je právě teď. Co jsme s panem M., několikrát jsem se snažila splnit mu (i tak trochu sobě) sen o dlouhých vlasech, jenže to nedávám, nejde to. Jakoby se to najednou mastilo dvakrát tolik a vůbec nic se s tím nedá dělat. V pidiculíku si připadám jako retard, ale aby mi to vlálo pořád kolem obličeje, nezvládám. Dávám to do dvou culíčků, dávám to na takový ten horní poloculík, kulmuju to, aby to mělo aspoň nějaký tvar, ale když si to tak přeberu, musím na to prostě pořád myslet a otravuje mě to. Nemůžu se dočkat na víkend, až najdu kadeřnictví a zas to nechám zkrátit. Jenže pak se zas člověku vloudí do hlavy ta myšlenka – neměla bych ještě zatnout zuby a ještě chvíli vydržet…?

Ne, asi to nedám.

Continue Reading

Pomerančová sprcha

V tyhle dny obzvlášť, když mám chvilku, brouzdám po Pinterestu a snažím se nalovit nějakou relaxační nebo tvořící inspiraci a něco pro potěchu oka a duše. Mám toho nějak dost, počasí je krajně nestálé a já vlastně ani nevím, jestli mám radši ty dny, kdy je pod mrakem a stromy na zahradě láme vichřice, nebo ty, co se tváří jako jaro. Stejně mám málo času na to, abych jedno nebo druhé pořádně využila.

V úterý mě tedy zaujal článek, co nekoloval po Pinterestu, ale po Facebooku, a představoval nový „trend“ či co, podle nějž se jeho vyznavači sprchují a koupou s pomerančem nebo některým jiným citrusem (ovšem ne s grepem, ten prý je v tomto směru nějak méněcenný a používat se nemá, tak pozor 😀 No nevím, nejspíš někdo chtěl tomu trendu stanovit nějaká pravidla, a tak si vytáhl z paty, co ho zrovna napadlo. Nevím, jaký jiný důvod by měla mít takhle grepová diskriminace), a to tedy ne pro to samotné koupání, ale aby ho v té sprše či koupeli mohli krásně a mysl očistně zbaštit jako to čuně.

Continue Reading

Nejhorší věc na životě v zahraničí

Přišli  jsme o Synťulku. Nebyl jí ani rok a půl. Nepřibírala, tak ji máma zkoušela vykrmovat všemi dostupnými způsoby a nosila ji na veterinu, jestli s ní něco není. Dlouho se ale nemohlo nic najít, až minulý měsíc přišly výsledky z posledních testů a zjistilo se, že je to FIP. Debilní zmutovaný gen, který v pěti až deseti procentech nakažených koček může vyvolat nemoc, se kterou se nedá nic dělat.

Nesnáším, když se tyhle věcí dějí, když nejsem doma. Mozek mi to pak nebere. Nevěřím tomu. Mám pocit, že se to nestalo. A nedokážu to tak normálně prožít a pak se přes to dostat. Místo toho nastupuje pocit tupého prázdna, jakési bezemočnosti. Divný smutek, který jako by nešlo k ničemu vztáhnout.

Nebyla jsem tam a nerozloučila se, zase. To pak člověku prostě nedochází, že už je konec a že už tu malou chlupatou žížalu nikdy nevezme do náruče.

Continue Reading

Hluboký lednový sebezpyt

Nedávno na mě odněkud vyskočilo takové předsevzetí jako „Zbav se svého nejvíc toxického zvyku.“ Původně mě v souvislosti s tím napadlo několik úplně jiných zlozvyků, ale včera jsem četla několik naprosto neuvěřitelných článků (tedy hlavně neuvěřitelných prací, kterou do ní autoři dali, upřímností a vtipem), a když jsem pak večer usínala, jako bych měla nějaký moment osvícení nebo co, protože mi došel jeden další zvyk, nebo jak to nazvat.

Nejlíp na to asi sedí „sebedestrukční balíček pocitů a akcí (či spíš neakcí)“, ale berme to jako pracovní název, protože něco takového asi miliony nevydělá.

Tenhle balíček automaticky spustí funkci ve chvíli, kdy narazím na internetu na někoho, komu se daří, hlavně tedy v blogosféře, v psaní a prodeji e-booků, ale i v jiných odvětvích. Představte si, že si strašně moc přejete mít v těchhle oborech úspěch, ale furt nic – hlavně proto, že pro to asi nic moc neděláte, a vy to víte. Taky víte, že ti lidé, kteří ten úspěch mají, něco udělali. Víte, že jim to nespadlo na hlavu a i si myslíte, že to jsou (někteří) vlastně v pohodě lidi, nic proti nim významně nemáte. Přesto jim závidíte.

Moje závist v tuto chvíli vychází (bavím se o určitých konkrétních situacích, rozhodně to takhle nemám u všech lidí) hlavně z pocitu, že si to dotyční nezaslouží. Což je na jednu stranu blbost, vím, že si to zaslouží a vím, že to jsou fajn lidi, kteří se na to nadřeli a toužili po tom a teď jsou šťastní, to je super. Jenže tady přichází kámen úrazu celé virtuální sféry. My, jako blogeři, instagrameři, fotografové, básníci atd., my jsme v podstatě umělci. A nemyslím to nějak namyšleně, to bych se musela sama sobě zasmát, ale chci vysvětlit, jak fungujeme.

Continue Reading

50 radostných myšlenek ze šatny (i grumpy cat má občas dobrý den)

V listopadu a prosinci jsem si krátce zažila brigádu v šatně jednoho klubu a jelikož to vždycky bylo na dlouhé hodiny sezení v kukani, brala jsem si s sebou jak knihu na čtení, tak zápisník na myšlenky. Jako blogera mě totiž zákonitě vždycky začne přepadat múza zrovna ve chvíli, kdy jsem mimo internet a počítač a nemám si ty fantastické (muhaha) myšlenky jak zachytit. Murphyho zákon, samozřejmě.

Z některých zápisků jsem pak dala dohromady článek s postřehy, to jste možná četli, pořád mi tam pak ale ještě visel takový docela dlouhý číselný seznam, který vznikl během mého úplně posledního večera tam. To jsem se tehdy zbláznila a nevím, jak mě to napadlo, asi že jsem měla dobrou náladu a nebylo čím od toho nápadu prokrastinovat, začala jsem prostě sepisovat takový ten pozitivní seznam věcí, co mě zrovna v tu chvíli těší nebo co mi toho dne udělaly radost.

Normálně to nedělám a možná bych měla, protože určitě nelze popřít, že vést si takové seznamy musí mít pozitivní vliv na člověčí mentální stav a vůbec vnímání věcí. Vždycky, když vidím fotky všech těch happy zápisníků, kam si lidi píšou takovéhle věci každý den, říkám si, že musí být fajn žít v tak pozitivní náladě, ale na to asi člověk musí mít taky náturu. Já jsem spíš grumpy cat a coby pisatel a bloger (a já nevím, vůbec „umělec“, jako třeba v básních) jsem vždycky snáz a líp těžila z negativních emocí, takže takovéhle návaly chuti psát ne co mě nasralo, ale potěšilo, jsou u mě opravdu spíš zjevem výjimečným 😀 A nechci se do toho nutit formou předsevzetí, nemám pocit, že by to dopadlo dobře. Ale možné je samozřejmě všechno, zvlášť co jsem cca od Bali začala s sebou skoro všude tahat volný zápisník.

Continue Reading

Konečně Kočkafé

Už před strašně dlouhou dobou jsme si s panem M. říkali, že musíme někdy zajít do kočičí kavárny. Vlastně jsem si to říkala ještě před dávnější dobou sama, už když je vymysleli a objevila se ta první pražská. Jenže se pak na to pořád zapomínalo a dokud jsme minulý týden vyloženě kolem jedné neprošli, vůbec jsme si nevzpomněli, že to vlastně máme ještě pořád na to-do listu.

Ono je tedy trochu humorné hnát se do kočičí kavárny, když doma máme jak kafe, tak ty kočky, ale přece jen to jsou holt jiné kočky 😀 Občas to chce změnu povětří. Pan M. zas jede zítra domů a pobyt v Čechách se nám chýlí ke konci, tak jsme se hecli, že tedy dneska zajdeme, a že byla zrovna doma i máma, vzali jsme ji s sebou 🙂

Continue Reading

2. ledna 2017

Touhle dobou dávají normálně všichni dohromady články o tom, co dostali k Vánocům, jaký byl Nový rok a jaký ten starý, bilancují, dávají si předsevzetí a tak podobně. Já na to letos nějak nemám náladu, tak to nebudu hrotit. No co, nemusím vždycky každý rok dělat všechno tak, jak to dělám každý rok. Změna je život.

Nevím, čím to je, ale letos mi ty Vánoce nějak prostě nešly, nevydařil se moc ani Nový rok, a to dnešní sněžení to asi nevytrhne. Možná jsem se moc upínala na to, jak jsem se těšila na ohňostroj, a pak nebylo vidět ani prd. Možná mi to zkazil přístup rodiny k řešení dárků, které se pak musely shánět na poslední chvíli. Možná jsem jen deprimovaná tím, že mám brzo odjet a nějak to nejsem schopná vnímat. Klasicky se opět odřezávám od reality, částečně proti své vůli, ale na druhou stranu to možná jinak ani neumím, protože je to prostě příliš velký šok na to, aby to člověk ještě vnímal a prožíval. Moje hlava dobře ví, že by to jinak prožívala absurdně moc, tak to radši neprožívá vůbec, přepne na off a je to.

Continue Reading

Pokoj

Za pár týdnů mám opět na rok odjíždět do zahraničí, takže si samozřejmě zrovna teď plánuju, co všechno bych v budoucnu chtěla udělat se svým pokojem, jako by to snad mělo nějaký smysl.

Spíš je to ale takový oprášený list nápadů, které se mi v hlavě sbíraly už pekelně dlouho, a možná mám zrovna pocit, že na mnohé z těch kroků bych už byla ready. Teď to samozřejmě provádět nebudu, ale proč si to aspoň nezapsat, ať mám ten rok nad čím dumat a na co se těšit. Možná je to i takový můj způsob, jak se odreagovat od přemýšlení nad novou kuchyní, ke které jsme se doma za ten rok nepřiblížili ani o centimetr a mně je to fakt líto.

Tak předně to chce nový koberec. Lákaly by mě parkety (třeba zrovna takové jako na obrázku) s občasným menším kobercem (celkem dost mě baví severské styly interiérů), ale to už bychom se bavili o větší investici. Z dlouhodobého hlediska by ovšem asi nebylo špatné, když už by se ten pokoj stejně předělával, kdyby se ty staré parkety opravdu opravily. I kdyby se pak měly přikrýt dalším kobercem, to vrzání není úplně sexy.

Continue Reading

Vítejte v Absurdistánu aneb historka z letiště

Bývaly časy, kdy jsem na blog okamžitě vyblívala jakoukoli větší bláznivinu, co se mi stala, hlavně tedy co do kontaktu s byrokracií, s debily, no prostě s aparátem či systémem, chcete-li. Dneska už to moc nedělám, hlavně asi proto, že mám pana M.. Když nás někdo vytočí, tak si to řekneme vzájemně, seřveme ta mobilní zařízení, která máme mezi sebou, když nejsme zrovna pospolu, no prostě vypovídáme si to, poplácáme jeden druhého po ramenu, zakroutíme nad tím hlavou a jede se dál. Už to není jako že bych v sobě měla tlak a muselo to ven, do virtuálního éteru, a taky jsem už o dost starší než jsem bývala a u lecčeho už vím, že to nemá smysl řešit a rozčilovat se nad tím.

Stárnu… 😀

Ale ten dnešek, to zase po nějaké době nemělo chybu a o to se musim podělit, ať si zase jednou připomenete, až vás bude něco srát, že nejste sami. A hlavně si musim zanadávat na nějakou pani Fousovou, kterou jsem ani nepoznala naživo a už vim, že je to kráva.

To bylo tak…

Continue Reading