…je otázka, na kterou bych si přála vyzrát. Už se s ní potýkám sedm let a za tu dobu jsem vystřídala tolik odpovědí a pracovních nálepek, že si už vážně přeju objevit nějakou trvalejší.

Hrozně se mi líbí pojem „digital nomad“, popisující člověka, který je nepokojný na jednom místě, pořád ho to táhne ven, zkoumat svět, zkoušet nové věci, cestovat, a do toho všeho se živit převážně digitálně, tedy třeba přes blogy, weby, life-coaching, videa, podcasty a e-booky.

Nějakou dobu mi to fakt znělo dobře, ale tohle asi nebudu já. Táhne mě to na různá místa, ale nikdy ne dost na to, abych nad tím začala vážně přemýšlet.

Chayaa Reef by nxxos

Hrozně bych se chtěla podívat na Maledivy. Slintám u fotek z tohohle tropického ráje a přeju si procházet se po molu v tomhle totálním middle of nowhere, zírat do nekonečného oceánu a užívat si to odříznutí od civilizace. Na mém budget listu taky stojí podívat se na Kanáry, ale přesto, že mi to bylo zcela vážně nabídnuto a mám tu možnost letět tam na podzim, pořád nejsem schopná nad tím začít uvažovat, jako že vážně, brát to jako plán a fakt a všechno kolem toho zařizovat. Možná je to jen proto, že jsem o podobných věcech s různýma lidma mluvila už tolikrát, že jsem přestala věřit, že by se to vážně mohlo stát.

Tak záložka na kliknutí a publikování nefunguje a já mám pocit, že přestávám fungovat i já. Poslední dobou jsem čím dál tím víc jako hromdopolice. Věci mi padají z rukou, šťouchám do nich, rozbíjím je, špatně čistím, zamáčím, zašpiním, připálím nebo rovnou seškvařím jako tu ohavnou Ashleighinu halenku, údajně saténovou, ale zjevně v tom byla nějaká umělina.

Včera už to dosáhlo takové úrovně, že jsem se musela začít zoufale smát, se slzami v očích, vlastní neobratnosti a neschopnosti. Připadala jsem si jako v grotesce a naprosto jsem nechápala, co to mám proboha s rukama.

Jenže ona to není až taková sranda, protože to trvá už docela dost dní a já si s tím nevím rady. Ruce mě neposlouchají, nemám vůbec koordinaci. Často se mi vyložně třepou. Hlava si uvědomuje, že se blíží katastrofa – dobře znám riziko, uvědomuju si ho, jak se žehlička blíží k povrchu něčeho, co bych rozhodně měla pro jistotu žehlit přes utěrku, ale já tu ruku prostě nezastavím, žehličku na to připlácnu a pak se vnitřně bičuju za tu idiocii a neschopnost. Zase jsem něco roztavila a je to už potolikáté, že to Ashleigh ani nemůžu říct, jak se stydím.

Ahh, sobota. Už zase. Nějak nechápu, kam ten čas furt letí O.o

Jsme za půlkou ledna, druhý letošní týden na Thakehamu je za námi a věci se mají asi tak nějak pořád stejně. Nějakým zázrakem se nám sice povedlo mít míň práce, ale od nachlazení jako kráva mě to stejně neuchránilo, takže přemýšlím, že půjdu zbytek soboty zaspat do teplé postele, aby si tělo pořádně odpočinulo.

Snad jen duševně mám teď větší klid, ale to zase „kompenzují“ věčné domluvy s někým, připomínky od Ashleigh i od Nigela, co máme jak dělat, nebo spíš co nemáme dělat a co musíme kontrolovat. Zatím se mi daří většinu věcí ignorovat a příliš se jimi nezatěžovat, ale zima tu je holt problém, dům se rozpadá, po oknech a parapetech crčí při dešti voda (a že teď je mokro nebo vyloženě deštivo furt), Squizzie trápí ledviny a pořád řve o jídlo (její dietní jí pak samozřejmě nechutná, takže teď mám defacto na fulltime na krku péči o čtyřnohé uřvané mimino), Daisy je po operaci, vyřezávali jí ze zátylku bouli – rozbor ještě nemáme, tak se nebudeme unáhlovat – a dvakrát denně jí krmíme antibiotiky kvůli infekci. Hlavní info ale je, že ji máme pořád na krku, o což jsme se neprosili a co mi přijde od Ashleigh značně sprosté. Obvykle ji mívá u sebe v Hovu a nikdo nám neřekl, že se s ní budeme patlat odteď pořád. A taky nikdo neřeší nákup krmení pro tu všechnu zvěřinu, takže se i o tohle musíme zničehonic starat sami, aniž by se nás někdo ptal na náš názor, a nemám pocit, že by tu extra práci někdo dostatečně oceňoval.

A aby toho nebylo málo, od Vánoc nám ještě nezaplatila, takže nám už zase dluží za dva týdny.

Už dlouho jsem nereagovala článkem na někoho a skoro mi to až chybělo, a vida, dneska se zadařilo! Dnešní náhled do čtečky přinesl své ovoce a mě zase jednou inspirovala LoveShy. Jako obvykle to začalo jako prostý komentář, ale když už to začne přesahovat tři odstavce… no, člověk si to pak radši vezme k sobě 🙂 Dlouhej článek je tak nějak tolerovatelnější než otřesně dlouhej komentář…

Já mám na kouření podobnej názor jako na všechny ostatní lidské výstřelky a záliby – ať si každej dělá co chce, dokud mi s tím nezačne zasahovat do mýho života a mně ho znepříjemňovat. Kouření je ukázkový příklad. Ani mi tak nevadí v hospodě, kam jdu vyloženě na pivo a počítám s tím, že to natahám do hadrů, do vlasů, do plic, všude. Tam to patří, tam si dám klidně taky (i když jsem si za posledních pár let hodně zvykla na nekuřácké hospody a podniky a upřímně, díky nim moje tolerance kouřového smradu klesla, protože už to dneska prostě neni tak běžný, a většinou není nutný se po příchodu domů celá vyprat a vykoupat). Ale když s tim někdo chodí po ulici, nedejbože s tim stojí na zastávce nebo nějakym místě, kterym nemůžeš jen projít, musíš tam prostě stát a čekat, nebo když se ti někdo zasmrděnej nakýbluje do narvanýho busu a ty prostě nemáš kam uhnout, tak mě to silně rozčiluje, hlavně proto, že kouření vnímám převážně jako zlozvyk. Slabost. Neschopnost přestat s nesmyslným zvykem, který pro většinu lidí nemá žádné skutečné efekty. Je to jen placebo. Hnusně chutnající, smrdutý, drahý jak cyp, okolí silně obtěžující a zdraví vysoce škodlivý placebo, bez nějž si lidi připadaj jako že nemaj kam s rukama, že nevědi, co dělat, připadaj si pitomě, když čekaj na zastávce jen tak bez tý cigarety v rukách, připadaj si nervózně – ale ve skutečnosti tohle všechno je pouze v jejich hlavě a cigareta jako taková to neřeší. Beru to jako psychickej problém toho člověka a ve spoustě případů i jeho naprostou lenost a neochotu s tím něco skutečně dělat, kterou maskuje výmluvama, že je to těžký a že to nejde. Prdlajs.

„This cat is watching you masturbate.“

Soužití s Ashleigh opravdu není sranda. V pátek odpoledne se naprosto nečekaně nakýblovala do baráku i s dětma, že přijeli na víkend. Jelikož jsme je očekávali nejdřív v sobotu během dne, bylo to docela nepříjemné překvapení. Okamžitě se roztáhli po celém domě a mně tak ještě o to víc pobuřovala vzpomínka, jak mě Nigel po obědě žádá, abychom jí k večeru „dopřáli prostor“, protože jí není dobře a přijela se sem hlavně vyspat z nepovedné návštěvy u zubaře. My jí máme dopřát prostor. Jasně. Neměli jsme pomalu ani kde večeřet, vyštípali nás totiž ze všech obyvatelných místností a v tak zvaném playroomu, kam se nám nakonec povedlo uchýlit, nebyl internet, takže jsme seděli na gauči s jídlem na kolenou a čučeli do zdi.

A tak byl páteční večer dost zachmuřený, čemuž přidával i fakt, že jsme prošvihli horkou vodu a nemohli se tudíž po práci vykoupat. Když ze sebe člověk nemůže ten vztek smýt horkou vodou a pořádně si přitom v té koupelně, kde má konečně soukromí, dáchnout, jako by najednou všechno stálo za prd.

Tak se mi to snad zase vrací do rukou. První týden v novém roce na Thakehamu je skoro pryč a doposud ubíhal vcelku příjemně. V Hovu jsme byli jen jednou, poctivě si píšeme veškeré odpracované hodiny, abychom věděli, kolik toho odpracujeme navíc a kolik času si máme nárok „nakrást“ zpátky ve chvílích, kdy to půjde, a ve dnech, kdy tu Ashleigh nebude. Pořád přemýšlím, jak s tím jinak naložit, ale nevidím moc možností. Spoustu věcí prostě nestíháme dělat v daných limitech a chtě nechtě přetahujeme. Dávám dohromady v hlavě řeč, v níž to Ashleigh vysvětlím a navrhnu jí dvě možnosti: buď nám to bude platit jako přesčasy, nebo si to budeme vybírat nazpět tu a tam vhodně umístěným volnem. Jsem ale docela přesvědčená, že jakoukoli možnost, která by zahrnovala z její strany povinnost platit nám víc peněz, by zamítla.

Ani tomu nemůžu uvěřit, nějak se mi předevčírem povedlo prokousat se těma nejtěžšíma začátkama a zprovoznit to tu do nějaké koukatelné a i mně použitelné podoby. Jde to ztuha, to zas ne, že ne. Už jsem toho za ty čtyři roky blogování v relativním pohodlí Blog.cz stihla kopu zapomenout, a navíc mi to tu ani zdaleka nepřipadá tak easy peasy, jak mi slibovali, ale právě ten předvčerejšek mi vlil do žil novou naději a víru, že to snad nakonec přece jenom půjde.

Co tu k tomu říct… většina z vás sem asi přišla z blogu předchozího, takže už tak nějak víte, o co jde. Blog.cz mi byl těch několik let celkem perfektním útočištěm a hodně mi toho dal, o tom žádná, ale co si budeme povídat, vlastní asi bude fakt jiný kafe, a navíc se to tam už skoro nedá používat. Nejenom, že tomu chybí jakákoli uživatelská podpora a co tam mohli domrdat, to domrdali, ještě k tomu si na jakousi support hraje psychicky narušenej kretén, s nímž se naprosto nedá komunikovat. Jedinou milou novinkou za poslední cca dva roky bylo nedávné zprovoznění měnění velikostí obrázků tažením myši, a u toho si ještě nejsem jistá, že v tom vůbec měli prsty či že to byl záměr. Spíš jestli to nebude „vinou“ Chromu. Netuším. 

Každopádně to není moje první stěhování. Ale tentokrát za sebou nepálím mosty, spíš jen přetvářím, oproštěná od posledního a hlavního pouta, které mě tam ještě drželo, Autorského Klubu, který jsem s koncem roku po zralé úvaze opustila, a představte si, nijak mi to od té doby nechybí. Mrzí mě, pravda, že to s ním tak dopadlo, ale držím se naděje, že se ho snad ještě jednou ujme někdo schopný a vrátí mu jeho zašlý lesk a slávu. Do té doby ho budu jen nerušeně pozorovat a co se mě týče, muhahá, freedom is mine! Nejsem si teda ještě úplně jistá, co s ní provedu, ale to zatím není důležité.

No, ale hlavně jsem vás tu zkrátka chtěla přivítat a nastotisíckrát vám poděkovat, že jste mi takhle vyslovili věrnost a rozhodli se to se mnou zkusit i na nové adrese 🙂 Toho si nesmírně vážím a doufám, že se mi pro vás povede udržet laťku (a snad umenšit to množství písmenek, co se mi vždycky nějak záhadně podaří do toho editoru naklepat. Já vim, jsem hrozná).

Vítáčkujte na zbrusu novém Phoenix Rise 🙂

Už jsem s tím asi otravná, ale zas se už potýkám s pocitem divnosti toho, jak mi to tu nepřipadá divné. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že tu jsem, nikdo neáchá, nikdo se mě zase tak moc neptá na detaily mého pobytu za vodou, jako bych nikde ani nebyla. V posledních dnech trávím čas hlavně dlouhým spaním do neuvěřitelných tří až čtyř hodin odpoledne (nevím, jak to dělám, ani nemám migrénu), a ten krátký zbytek času si většinou čtu. Nemám bohužel nijak kreativní náladu, což mě rozčiluje a mrzí. Asi bych potřebovala nejdřív zmáknout pořádný vánoční úklid a pak to třeba přijde. Nevím, jak jsem tak doma, hrozně snadno zapadávám do kolejí celodenního sezení u počítače a čtení komiksů nebo sedmičky Harryho Pottera. K blogu se ne a ne přimět. K sepisování příjmů od Asheigh, k čemuž mě pověřili, už vůbec ne. A že mám rozepsanou taky nějakou knihu, na to si ani nevzpomenu. Kde vzít tvořivou? Je to tím bincem kolem mě? Pocity, které tu na mě útočí a nenechají mě dost dobře v klidu, i když si myslím, že jsem v pohodě? Je to tím, že tu nemám pana M. a jeho nepřítomnost způsobuje, že jakoby upadám do snu a letargie a ztrácím schopnost vnímat realitu? Když ho vidím, je to jako by mě to vzbudilo. Najednou vím, kde jsem a co se děje. Až bolestně si uvědomím, co všechno ještě musím stíhat a udělat. Když tu není, jako bych tu byla schovaná v časové kapse a neměla kam spěchat. I když někde uvnitř mě něco cítí lehkou paniku z pravého opaku.

Ale to je asi všechno normální. Jen by mě zajímalo, co to na tom domově je, že kdykoli jsem tady, zaplavuje mě ta neschopnost cokoli dělat a tvořit, spojená s pocitem, že mi něco hrozně uniká a že plýtvám časem. To se mi přece nemůže zdát, to musí mít nějaké vysvětlení. Možná je to strach, abych nedopadla jako moji rodiče. Abych nezestárla plná myšlenek, že jsem toho ještě tolik neudělala a že chci odejít pryč, ale něco mě tu drží tak silně, že kvůli tomu nikdy neodejdu. Nesmím nikdy dovolit, aby se mi tohle stalo.