Dost lidí mě má asi za děsnou megeru. Furt všechno (na jejich poměry absurdně) řeším (hlavně všechny chyby druhých nebo chyby systému), komentuju, stěžuju si a snažím se vymyslet, jak by to šlo jinak a líp. Kdekdo si klepe na čelo, proč si tím vůbec kazím den nebo proč se na to nevykašlu.

Když ono to nejde. Já prostě vím, že by to šlo i jinak, a to vědomí vám změní život jednou provždy, hlavně pokud jste aspoň trochu romantická duše a umíte snít.

Já mám spoustu snů a spoustu vizí, jak by mohl vypadat můj perfektní život, můj perfektní moment štěstí, jak bych mohla vypadat perfektní já. A vždycky jednou za čas se mi některá ta vize, ten sen, splní, a já dojdu klidu, který bych si přála zažívat pořád. V tu chvíli si o to víc uvědomím věci, co mi v tom normálně brání, a dojdu k tomu, že těch věcí není zase tak moc, ale že jsem v nich prostě zakořeněná a že v nich přitom neumím chodit.

Tak jsme si klidu dlouho neužili a do vedlejšího pokoje nám přece jenom přijel nováček. Jedni Bulhaři, co tu jsou pár týdnů, pozvali kamaráda, ať přijede taky – asi ho moc rádi nemají, hehe.

Zatím jsem ho viděli jen asi dvakrát, takže nelze nic moc soudit, ale nesklápí prkýnko na záchodě. Zase další člověk, kterého doma nenaučili vracet použité věci do původního stavu. Proč jich zrovna tady musí být tak vysoká koncentrace?

Potřebuju si trochu postěžovat. A trochu se pochválit.

Tak se nám odstěhovala sousedka. Neřekla ani fň a frnkla na druhý konec ostrova za přítelem, co se tu spolu dali dohromady – dojíždění jeden za druhým je nebavilo, a tak to vyřešili takhle. Musím obdivovat tu rychlost, s jakou se sestěhovali, je to celkem romantické – ostatně je na ně pěkný pohled – ale nedá mi to, abych nad tím taky trochu nekroutila hlavou. Neumím si představit, že bych se tu s někým scukla (kdybych byla přijela singl) a hned třeba po dvou měsících bych s ním chtěla bydlet v jednom pokoji.

Už je mi to jedno. Je mi buřt, co tu spolu ladí nebo neladí a co se jak zobrazuje. Dostala jsem se s tím designem do takového stavu, že mě na něm štve snad úplně všechno. Potřebuju nutně změnu, mám pár představ, ale neumím se ještě odhodlat do realizace. Výměna celého tématu totiž bude nutně znamenat, že si budu muset uložit stávající kód a po aktivování nového ho do detailu projít, abych z něj přenesla všechno podstatné, co měnit nechci. Jelikož minulou šablonu jsem upravovala poměrně dost, děsím se představy, že to budu muset absolvovat znovu, a ke všemu mi to rozhodí obrázky, co byly nastavené na určitou šířku článku, protože budu nejspíš rozšiřovat. A teď zase fonty, odsazování všeho možného, html, bháá! Ale whatever, sakra, vážně to potřebuju udělat!

Když mám z něčeho takovou depku, tak moc mě to dožírá a nevím už kudy kam pro inspiraci, pak je nejlepší:

• Vypadnout někam do přírody, ale rychle
• Odpojit se od problému, jít offline, odfiltrovat lidi a zvuky s nimi spojené
• Tvrdě o tom problému přemýšlet, probrat ho ze všech stran a plně si uvědomit všechny svoje pocity a myšlenky s ním související

V určitém bodě hlava dospěje do momentu, kdy už vyčerpala všechny myšlenky a nápady, pochybnosti a otázky, vnitřní hádky a monology, a prostě se už na ten problém nedokáže soustředit. Chtěla by, ale najednou vypne a uvědomí si prostředí okolo, které do té doby vnímat nedokázala.

I wrote about this couple of times in the past but Tim just reminded me with his amaizing and powerful post that some topics are worth being repetitive on.

I, too, have a history of feeling suicidal. I wanted to say „sadly“ or something like that but actually am not much ashamed of it, I couldn’t prevent it and it’s not a thing to blame yourself about. It’s just something that happens to you and if you are lucky, you realize in time the things Tim realized, that I realized and surely many other people, who survived their suicidal thoughts, realized too.

And he’s completely right, it doesn’t matter what brings you to the situation – you are never alone, you are never the first or the last person to get to the situation, and there is few places to turn to, to ask for help or at least an opinion of another person, whether it’s friends, family, or preferably complete stranger on a phone or in a coffee shop. The world will always send you clues if you just open your eyes and heart and accept its help.

Ok, přiznávám! V poslední době měním záhlaví blogu mnohem častěji než by bylo záhodno a dost mě to štve.

Bohužel pořád nemůžu přijít na to pravé, za což nemůžou ani tak barvičky a obrázky jako prostý fakt, že si nejsem už nějakou dobu jistá, jestli je tenhle blog vůbec ještě o fénixích věcech a jestli mu ten název ještě sedí.

Jsem ještě zelenáč. Sotva jsem přijela a zapracovala se, a teprve se snažím dát si dohromady, co tu od toho vlastně očekávám, proč jsem sem jela a jak to na mě působí. Je třeba smířit se každopádně s tím, že tenhle rok, alespoň do konce naší „šichty“ na ostrově, nebude pro mě asi moc produktivní.

Nemalé radosti tu obvykle nevedu, tenhle blogerský trend mě zatím celkem minul, ale kdybych takovou rubriku měla, dneska bych rozhodně měla o čem psát.

Dnes se mi totiž podařilo trefit do správné hvězdné konstelace a pustila jsem se znovu do špajzu. Říkám znovu, protože to je běh na dlouhou trať, zvlášť s přístupem rodičovstva, respektive mámy. Nemůžu to dělat sama, potřebuju ji jako supervizora, potřebuju, aby někdo odsouhlasil, že to a to se může dát tam a tam a tamto ať se klidně vyhodí.

Už jen dostat souhlas k tomu se tím prohrabávat a chodit se ptát na souhlasy, se ale získává podobně snadno jako občanství na Novém Zélandu.

Sníh je tentam. Nedávno nás ještě zachvacovala pořádná chumelenice a všude bílo, tři dny relativního tepla to ale zvládly roztát a připravit Sofi o možnost lítat jako liška po zasněženém poli.

Což o to, jí nevadí lítat po něm i tak, ale mejte si pořád toho zabahněnýho psa.

Jak moc je dospělý člověk těžký, si uvědomíte teprve ve chvíli, kdy se ho bezvládného snažíte nadzvednout ze země a obléct do čistého pyžama.

Maminka pana M. měla včera kolem šesté ráno mrtvici a leží v nemocnici s ochrnutou levou rukou a nohou.