I consider myself quite lucky for being able to spend 9 months on the british Isles of Scilly, specifically Tresco, that so many are just dreaming about. Sure, I saw it from a very different perspective than they ever will – it was a worktime for me. I spent those 9 months as a cottage cleaner, worked a lot and quickly and it was quite stressful sometimes, so it was hard to find time and strength for everything that there is to explore.

But I still got my chances and experienced some really nice days or just afternoons there, which made me think about the best ways how to truly experience Scilly.

Now, I will be actually talking about Tresco most of the time, because that’s where I’ve been anchored, but some of the points will be referring to other islands, too.

I’m hoping this article could be of help as a nice little summarization from someone who actually lived there, and a place where to start. But at the same time it’s for me and all the other hard-working people who had been there or still are. When you stay on an island as small as Tresco for so long and it is your workplace as well, it can make you feel caged a bit, which is all the more reason for remembering to see the beauty of your surroundings and the benefits of the location.

Je neděle. Poslední den, který strávíme na Trescu, a naše poslední noc. Pořád přemýšlím, jak jsme si to představovali a jestli to tomu odpovídá, a pořád nedovedu vymyslet kloudnou odpověď. Ono na to vymýšlení není zase tolik času.

Popíjím mátový čaj. Pro chuť, pro uklidnění, a taky protože se právě potýkám s druhým dnem dámského období a jako obvykle i tentokrát to stojí za to. Výjimečně z toho ovšem mám radost, neboť jsem se bála, že to na mě přijde zrovna zkraje tripu a to by nebylo vůbec dobré. Takže si to trpění doma v teple vlastně celkem užívám 🙂

To by bylo, aby to nakonec nějak nebylo.

• letíme o den dřív, už v pondělí. Informovanost na tomto ostrově je žalostná a jako obvykle i tentokrát jsme byli ne vlastní vinou dvakrát za debily – poprvé když jsme se s dostatečným předstihem vyptávali na naše letenky s tím, že je chceme na první možnou dobu (cca osm hodin ráno), a v kanceláři se nám div nevysmáli, že na to je ještě času, a podruhé, když jsme dostali letenky na půl jedenáctou a šéfová nedokázala pochopit, že my nevíme, že dřív to stojí moc peněz kvůli člunům, které tak brzo nejezdí. Proč si tu každý myslí, že nám na okně v truhlíku roste strom vědění nebo co?

Vždycky, když se mám někde na netu popsat, slovo „traveller“ mi napůl nejde přes pysky. Mám totiž pocit, že aby se tak někdo mohl označovat, měl by mít ke všemu, co se týče cestování, přinejmenším kladný vztah, ne-li si to užívat. Já ale často spíš trpím.

Na tohle období jsem se těšila, hrozně moc. Celých devět měsíců, pomalu. Odpočítávali jsme dny, a hlavně když se všichni ostatní kolegové pomalu začínali vytrácet, připadalo nám, že se svého odjezdu snad ani nedožijeme. Ale najednou se to přece jenom začalo blížit, a najednou je to tady. Jedeme už za deset dní.

Začínám se cítit zase trochu jako člověk. Pocit z ubytování je najednou úplně jiný. Přijdeš domů a neočekáváš, že za pět minut na to dorazí kretén a zkazí ti odpoledne. Jediné nádobí, které najdu v kuchyni po návratu z práce, je to naše. A když něco uklidím, tak to zůstane tak, tak jsem to udělala.

Jsme hodně unavení, já mám pocit, že bych mohla spát klidně měsíc v kuse, ale ono je to možná i tím, že zmizelo drama. Najednou si konečně můžeme po strašně dlouhé době doopravdy oddychnout.

Mimochodem, slyšeli jste o tom plechu z rakety, co vylovili z moře? Jo, to je u nás 🙂

Soused je konečně pryč! Tahle nevydařená kapitola našeho života je tedy snad za námi a já jen doufám, že to nenapáchalo na mých nervech nenapravitelné škody. Abych řekla pravdu, v tuhle chvíli mám pocity všelijaké, dobře mi moc není, i když mám samozřejmě radost, že jsme osaměli. Nevím, nakolik za to může on, a nakolik v tom jedou i jiné věci, tak snad se to brzo spraví. Znáte takový ten pocit staženého žaludku, kde ale prostě nevíte, odkud to jde? Napadá vás spousta důvodů, ale nic není tak zlé a akutní, aby z toho člověk musel mít vyloženě vředy? Je to na houby. Třeba je to souhra toho všeho.

Myslím, že ten závěr si užijeme. Z ostrova se pomalu vytrácí poslední zbytky kolegů, což my na naší straně ostrova během týdne až tak nepociťujeme, ale při pravidelné sobotní návštěvě centra je to znát. Je tam ticho, klid, čisto. Do obchodu se vrátily slevy a je tam míň lidu, celkově si někdy připadáme, že jsme tu na celém ostrově sami.

Dostáváme teď taky dvoudenní víkendy, po nichž se člověku vrátil pocit pondělního rána – doteď jsme ho moc neznali, přes jeden den volna si člověk nestačí zvyknout, to je takové malé plus toho jinak náročného rozvrhu. No ale stejně – dvoudenní víkend! To je taková nádhera <3

Pondělí

Soused si konečně lehce naběhl, když mě našel v kuchyni, jak cídím, a optal se mě na to, takže jsem záminku samozřejmě hned využila k tomu, že jsem se zeptala, jak to bude s tou koupelnou, že já svou část dohody držím a pořád čekám. On se na to zatvářil jako jestli jsem spadla z višně, prohlásil, že nikdy nic takového neřekl a že svou část dodržuje, protože po sobě vždycky uklízí. Nezmohla jsem se na pořádnou reakci, hádat se netoužím, ale opáčila jsem, že to rozhodně řekl, a dala jsem najevo své pochyby o tom jeho uklízení alespoň zvednutým obočím a otázkou:“Really?“. Vypadal, že vážně nechápe, o co mi jde, a řekl, že prý jediné, co povídal, bylo, že vyluxuje a vytře, a že koupelnu a záchod může uklízet pan M., zatímco já dělám tu kuchyň. No to už jsem vůbec nebyla schopná okomentovat. Mozek mi prostě zamrzl, nedokážu pochopit, jak si někdo může myslet, že je takové rozdělení fér, to mi prostě hlava nebere, i kdyby nakrásně luxoval a mopoval každý den, což rozhodně nedělá, udělal to jednou. Zato já z kuchyně denně vynáším odpadky, denně umývám sporáky od oleje, denně ometám drobky a denně se potýkám s jeho potravinami nebo nádobím – minimálně s kastrolem oleje, který mu na tom jednom sporáku stojí permanentně.

Už je nás zase míň. Odjeli dva Bulhaři, kumpáni našeho souseda, a my zase o něco víc trpíme, protože místo u nich teď tráví veškerý volný čas samozřejmě doma. Kdo jiný by se s ním taky bavil, žejo.

Aspoň už nám ale nehlásí, že jedou za dva týdny, za týden, za tři dny, zítra… jak to měl neustále potřebu dělat a doprovázet hláškami buď že jim závidí a taky by jel, nebo že nemůže, protože potřebuje ušetřit ještě tolik a tolik peněz, protože ten jeho slavný výlet do Asie ho bude stát asi tolik a tolik, a že příští rok asi přijede jako zahradník, že si myslí, že je to mnohem lepší job, že deset měsíců tady je hrozná doba, že na nějakých pět to ještě jde, ale že jeho kamarád říká, že těch deset je hrozně moc (ani jeden z nich tu přitom nebyl dýl než půl roku), a co myslíme my.

My nemyslíme nic, ani jsme se ho na nic neptali, ale co naplat. Někomu, kdo nemá dost sociální (ale i normální) inteligence na to, aby pochopil, že hlasité chroptění, chrchlání, flusání a extrémně afektované zívání v půl třetí ráno, zvlášť když mu to trvá třeba třicet nebo čtyřicet minut, prostě musí zákonitě někoho probudit, nedojde ani po stopadesáti společně strávených obědech, kdy zarytě mlčím a zírám do talíře, ať mektá cokoli, že to nikoho proboha nezajímá. Občas k něčemu samozřejmě neochotně odpovíme, ale většinou mluví on a pořád se opakuje. A jako by to nestačilo, teď začal počítat ještě svoje dny do odjezdu a hlásat, že my jedeme tolikátého a tolikátého, a že to tedy máme taky už jenom za tolik a tolik týdnů. Vzhledem k tomu, že to víme, vážně nevím, co mu na to mám jako říkat.

Tak Compass máme hotový! ✓